Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bella-swan.jpg

Je tu pátá kapitola...

5. kapitola

 

Edward:

Zrovna jsme nasedali do svých aut, když se spustil prudký liják. Rose strašně nadávala, že jí zmoknou potahy, a jelikož je měla z pravé kůže, tak se i scvrknou. Alice jen zatáhla střechu a přemýšlela, co se stalo, protože ráno ten déšť neviděla. Rose jela s námi porshem a Emmett se nabídl, že odveze kabriolet domů, protože jemu déšť rozhodně nevadil. Jen co jsme zavřeli dveře domu, liják přestal a vysvitlo sluníčko. To taky nemělo dnes svítit. Nic jsem nechápal a Alice na tom byla ještě hůř, protože si myslela, že její moc přestává fungovat.

Doma nikdo nebyl, jen vzkaz od Esme, že se vrátí pozdě večer. Přijala novou zakázku na restauraci domu, takže jela nakupovat vše potřebné. Rose s Emmettem se zavřeli v garáži s fény na vlasy a poté, co potahy vyždímali, se je snaží vysušit fény. Emmett musel povinně, stejně je mi jasné, jak to jejich sušení dopadne. Ti dva v jedné místnosti nevydrží dlouho, než  se na sebe vrhnou. Už teď se Emmett věnoval Rosině výstřihu víc než práci.

Takže jsem v obýváku byl jen já, Alice a Jasper.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Jazz. Ale to neměl dělat, protože Alice se rozzářily oči a měla v našem dnešním plánu jasno.
„Vaše auta budou večer opravená, takže si je vyzvedneme. A jelikož máme spoustu času, tak si skočíme na nákupy,“ zavýskla si nadšeně Alice a úplně zapomněla na malé nesrovnalosti s jejími vizemi.
Díky, Rose,“ zaslechl jsem šťastné Emmovi myšlenky, že nemusí na nákupy, protože sušení probíhalo opravdu velmi pomalu.

Raději jsem neprotestoval, protože jsem chtěl svoje volvo doma. Nákupy jsem přežil ve zdraví, ale určitě to bylo jen proto, že jsem nesmrtelný a nezničitelný. Tenhle nakupovací maraton by člověk určitě nepřežil. Když jsme jeli zpět, stavili jsme se v autosalonu a lak na našich autech opravdu právě zaschl. Převzal jsem účet a zapadl do svého miláčka. Jasper vzal Emmův jeep a vyjeli jsme domů.

Zrovna jsem míjel noční klub, když jsem si všiml černého nablýskaného lamborghini před ním. Popadla mě strašná touha se tam jít podívat a rovnou jí třeba dát ten účet k zaplacení. Sice je to celkem velká částka, která by nám nedělala žádné problémy, ale už ze zásady mi to prostě zaplatí. Vždyť je bohatá dost, ne? Akorát jí tolik nezbude z kapesného.

Zaparkoval jsem raději kus od jejího auta, protože bych ho hned zase nechtěl dávat na přelakování, a vyrazil ke vchodu. Hlídač mě jen kriticky přejel pohledem a následně bez problémů pustil dovnitř. Sešel jsem po schodech dolů, až jsem se ocitl v přeplněné a barevně osvětlené místnosti. Hlasitě tu řvala hudba, ale nikoho jsem neviděl tančit. Všichni byli otočení k pódiu a někoho tam zaujatě pozorovali. Když jsem to uviděl v jejich myšlenkách, málem mě kleplo. Tak tohle jsem chtěl vidět na vlastní oči.

Protlačil jsem se až k vyvýšenému pódiu a sledoval, jak se tam u tyče vrtí Isabella. Na sobě měla jen kraťoučké černé šaty poseté třpytkami, a černé lodičky. Vlasy rozpuštěné, černé stíny okolo očí a rudá rtěnka. Prostě měla to, na co celý den myslela. Všichni ji toužebně nebo vyjeveně pozorovali a jejich myšlenky byly tak nechutné, že se mi z toho dělalo špatně. Ztuhle jsem tam stál a pozoroval tu krasavici, jak se tam smyslně natřásá. Oči jsem měl dávno černé a snažil se ovládat svoji „třetí nohu“. Bojoval jsem s touhou tam vletět, pevně ji popadnout a odtáhnout od těch slintalů a úchylů. Chová se jako nějaká laciná děvka.

Konečně písnička skončila a ona se za burácivého potlesku doplazila k baru. Konečně, za chvíli bych ji odtamtud totiž násilně odtáhl. Vlastně ani nechápu, proč mi to tak vadí. Ale až jí někdo znásilní nebo ublíží, bude si za to moct sama. Jen při té představě jsem se otřásl. Ona si mezitím sedla na barovou stoličku a objednala si pití.

Obrnil jsem se dávkou klidu, protože mi bylo jasné, že mě už po první minutě rozhovoru neuvěřitelně vytočí, i když jsem s ní vlastně ještě ani jednou nemluvil, ale je mi to jasné. Vykročil jsem k ní, a co nejrychleji se snažil dostat na volné místo vedle ní, protože na něj mělo pár týpků zálusk. Teda, nešlo jim ani tak o to místo, jak spíš o Bellu, která právě vesele usrkovala z mojita.

„Ahoj,“ usmál jsem se na ni, když jsem dosedl. Ona jen otočila hlavu a mile mi úsměv oplatila.
„Zase ten blbeček,“ ušklíbla se v myšlenkách, ale navenek nedala nic najevo.
„Přišels mi zničit i toto oblečení?“ zeptala se už nahlas a očima přejela svoje šaty.
„Ty tomu říkáš oblečení?“ nedalo mi to a musel jsem se zeptat.
„A co jiného by to asi mělo být?“ ušklíbla se a otočila se ke svému pití.
„Jen mi na tom přijde málo látky, když je to oblečení. I na čepici jí spotřebují víc, než na tohle,“ vrátil jsem jí to.
„Klukům se to líbí, ale teploušci mají asi jiný vkus,“ pokrčila rameny. „A jestli jsi mě přišel poučovat o oblékání, tak už zase můžeš jít,“ dodala. Cože? Ona mi řekla, že jsem gay? Vyjeveně jsem na ni koukal a nebyl schopný dalších slov.  Zapátral jsem ve svém normálně dokonalém mozku a snažil se přijít na to, proč jsem sem vlastně přišel. Kromě toho, že jsem ji chtěl vidět. Cvak!

„Vlastně jsem tě nepřišel poučovat,“ začal jsem znovu rozhovor a tím ji donutil znovu se na mě otočit. Položila pití na stůl a podívala se na mě. Trochu jsem se sekl v pohledu jejích očí, ale to přešlo hned po její další myšlence.
„Vysype to ten pytel ze sebe, nebo mu mám pomoct?“ povzdychla si v mysli.
„Přišel jsem ti dát tohle,“ vytáhl jsem z kapsy účet za opravu obou našich aut. Vytrhla mi to z ruky a podívala se na to.
„Ten nadělá, kvůli pár šupům,“ řekla si v myšlenkách. Pak zalovila ve své kabelce, až vytáhla šekovou knížku a pero. Vypsala mi šek, na moje jméno. Takže mě znala. Podepsala a šek mi podala.
„Spokojený?“ zeptala se, ale na odpověď nečekala.
„Docela jo,“ odpověděl jsem, ale ona si mě už nevšímala.

Seděl jsem vedle ní a sledoval, jak pije další a další nápoje. Byla strašně cítit alkoholem, ale úplně opilá nebyla. Nemotala se, nežvatlala nesmysly, nic. Jen klidně seděla a pomalu pila jednu sklenku něčeho za druhou. Přesto toho však vypila hodně, takže jsem ji nehodlal nechat řídit. Ona ať se klidně zabije, ale ostatní ohrožovat nebude.

„Zaplatím,“ ozvala se konečně. Všichni její přátelé už se na mol odkolébali na parkoviště a zavolali nějaké dívce, aby pro ně přijela. Aspoň trošku rozumu mají.
„Máš to na účet podniku, krásko,“ usmál se na ni oplzle barman.
„To je v pohodě,“ zakroutila hlavou a z peněženky vytáhla docela velkou sumu. Barman na ni hleděl a přemítal, jestli už někdy dostal tak vysoké dýško. Došel k názoru, že určitě ne.

Bella se došla docela rovně na parkoviště, vytáhla z kabelky klíče od auta a odemkla ho. Už mířila ke dveřím řidiče, když jsem ji rychle předběhl a zapadl do sedadla sám. Páni, to auto je vážně hezké.
„Co to děláš?“ ptala se naštvaně.
„Jsi opilá, nemůžeš řídit,“ řekl jsem ledabyle a chtěl dveře zabouchnout.
„Já snad vím, co můžu a co ne!“ vykřikla na mě.
„Klidně si řvi, jak chceš, ale já tě za volant nepustím,“ stál jsem si za svým.
„To určitě,“ zamumlala a zavřela ty dveře. Vítězně jsem se usmál a čekal, až nasedne. Ale nic se nedělo. Ona odstoupila ode dveří, věnovala mi zákeřný úsměv a nadechla se.

„Póóómoc! Kradou mi auto!“ zavřeštěla hystericky na celé parkoviště. Na to okamžitě reagovali dva strážníci před parkovištěm.
„Co se děje slečno?“ vyptávali se hned.
„Tam! Odemkla jsem auta a chtěla nastoupit, ale on mě předběhl a v mém autě se zamkl. Teď mě nechce pustit dovnitř a chce po mě klíče,“ lhala jim a tvářila se u toho zničeně. Policisté se okamžitě rozešli ke mně.

„Okamžitě opusťte vozidlo, nebo budeme nuceni použít násilí,“ spustil jeden. Bella se na mě za jejich zády zákeřně usmívala. Já jsem raději vystoupil a naštvaně jsem vyrazil ke svému autu.
„To ho necháte jen tak jít? Co když se pokusí ukrást nějaké jiné auto?“ uslyšel jsem za sebou zhrozený Bellin hlas.
„Má pravdu,“ pokýval jeden.
„Jo,“ přitakal druhý a už si to vyrazili za mnou.

„Pojedete s námi na stanici,“ doběhli mě a nenechali ani promluvit. Prý když budu zapírat, bude to jenom horší. Nacpali mě do auta, a když jsem se jim to snažil vysvětlit, tak mi přišili ještě lhaní veřejnému činiteli. Nedalo se nic dělat, utéct jsem v zájmu zachování našeho tajemství nemohl, takže jsem raději mlčel a přemýšlel. Já jí chtěl jen pomoct a ona se mi takhle odvděčí. To si ti policajti nevšimli, že je opilá? Pravda, ti si spíš všímali jejího výstřihu. Kam to ten svět spěje…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

4)  ambra (27.07.2010 08:27)

Uááááááááááá!!! Jsem se těšila na nějaké sbližování, když se rozhodl jít za ní do klubu, ale tohle!!! A Bella s alkoholovou výdrží Strašně moc čtivé a zábavné!!!

Ewik

3)  Ewik (06.06.2010 10:49)

2)  Leni (25.05.2010 23:17)

Mazec. Edward by měl zformovat útok.

Michangela

1)  Michangela (24.05.2010 17:59)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek