Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bella-swan.jpg

Je tu šestnáctá kapitola...

16. kapitola

 

Bella:

Při zpáteční cestě do hradu jsem užívání si rychlosti a nového života zasunula do pozadí a rozhodla se, teď když se naplno ovládám, že budu bojovat o své děti. Jsem jejich matka a už teď jsem od nich byla přes tři dny odloučena. Mám na to právo, jsou moji a jsem si jistá, že jim neublížím…

Jména jsem už měla připravená. Pro kluka i holku a teď je budu moct využít obě. Reneesmé a Carlie. Skloubená mužská a ženská jména našich rodičů dohromady. Chtěla jsem něco originálního. Něco z mých rodičů, bez kterých bych tady nebyla ani já ani děti. A něco od jejich táty, ačkoliv budou vyrůstat bez něj. Možná by byl rád, že jsem na něj nezapomněla a myslím na něj. Že jsem jim dala jména i podle něj. Možná…

Renesemé Isabella Swan Volturi.

Carlie Edward Swan Volturi.

V duchu jsem si opakovala jejich jména a snažila se vymyslet si k nim obličeje a tělíčka. Byla jsem na ně tak natěšená a přesto se při přemýšlení i dokázala bavit s Colinem, díky kterému jsem věřila, že to zvládnu. Byl plný optimismu a šířil ho všude kolem sebe.

Když jsme vybíhali z lesa, Colin se zastavil, vytáhl z kapsy nějakou krabičku a pak si nasadil rudé kontaktní čočky. Takové, jaké lidé nosí na maškarní plesy a strašení.

„Jsou ze speciálního materiálu, vyvinuté přímo pro nás. Vydrží až osm hodin. Taky by sis takové měla pořídit, jinak skončíš jako předmět posměšků a nikdo si tě nebude vážit. Věř mi, znám to,“ pronesl jakoby nic a znovu se rozeběhl.

Pak už jsme se zastavili až u mě v pokoji, kam jsme se dostali mým oknem. Seděl tam v křesle Marcus a četl. Když nás ucítil, zvedl svůj pohled od knihy a usmál se na mě.

„Jaký byl lov?“ zeptal se a knihu zaklapl. Colin mezitím z pokoje odešel.

„Zajímavý,“ ušklíbla jsem se. „Chci vidět své děti.“

„Myslel jsem si to,“ usmál se. „Aro nesouhlasil, ale přemluvili jsme ho. Jsi na novorozeného velmi klidná a ovládáš se. Asi to bude tím, že ses s tím vyrovnávala od sedmi let. Ale budeme tě hlídat.“

Nadšeně jsem k němu přiskočila a objala ho. Čekala jsem, že je budu muset i několik hodit přemlouvat a přesvědčovat. Poddávat jim argumenty a případně udělat scénu či si k nim cestu probojovat. Udělala bych všechno, abych se k nim dostala. K mým milovaným dětem, které mě v lůně zlobily tři měsíce.

„Ale máme jednu podmínku,“ dodal, když jsme ho pustila. Zamračila jsem se. To jsem mohla čekat.

„Jakou?“ pronesla jsem nesouhlasně.

„Nejdřív si své sebeovládání vyzkoušíš na člověku.“

Na to se otevřely dveře a dovnitř vešel Caius se Sofií. Držel ji za pevně za ruku a táhl dovnitř. A mě došlo, že jakmile se nadechnu, bude její život záviset jen na mě a mém sebeovládání. Chtěla jsem couvnout, ale když jsem se zaposlouchala a uslyšela tiché oddychování a tep srdíčka mých dětí někde tam venku, byla jsem rozhodnutá to ustát a Sofii neublížit.

„To přece nemůžete?“ vběhl dovnitř vyděšený Colin a postavil se před Sofii. Bránil ji vlastním tělem a prosebně mě pozoroval, neboť věděl, že jen na mně záleží její osud. Překvapilo mě, že se odvážil odporovat vládcům, ale možná že jeho dar spočívá i v ochraně lidí. Nebo chce chránit mě, abych si to později nevyčítala.

„Uhni,“ odpověděla jsem. „Já to zvládnu, neboj.“

Snažila jsem se ho uklidnit, ale já bych to potřebovala víc. Ve skutečnosti jsem uvnitř zoufale křičela. Zatím vše probíhalo dobře, co když se teď něco zvrtne?

Moc dobře jsem si uvědomovala tep jejího srdce a pulsující tepnu na krku. Přestože mě představa zakousnout se do ní a sát tu tekutinu, která bude zajisté mnohonásobněkrát lepší než zvířecí, nemohla bych to udělat. To díky ní tu jsem a díky ní jsem to tu poslední měsíce zvládala.

Colin musel uhnout a taky to udělal, ač strašně neochotně. Rentgenoval svým ostřížím zrakem každý můj pohyb a zároveň Sofii. Ten jeho pohled na ni byl tak jiný, než jakým se upír dívá na člověka či přátele. Bylo v něm tolik strachu, něžnosti a obav, až jsem se otřásla. Takhle se muž dívá na svou lásku, na ženu jeho života…

On ji miluje…

Jeho oči to potvrzovaly a já nechtěla, aby trpěl. Měla jsem ho ráda… Nechtěla jsem to dál oddalovat a nadechla se. Ihned jsem ucítila nádhernou vůni a cítila, jak se mi v ústech tvoří jed a mysl ustupuje. Na její místa se draly instinkty lovce…

Teď byl ten pravý čas nenechat to zvíře ve mně vyhrát nad rozumem a bránit se. Vytáhla jsem z paměti zamlžené vzpomínky na rodiče a na Edwarda. Kdybych někoho zabila, styděli by se za mě a pohrdali mnou. Naši, kteří zemřeli jen mojí vinou, když jsem odmítala ležet na pláži a vydupala si výlet do města. Na Edwarda a jeho zlatý pohled. Nikdy nezabil nevinného…

Rudá clona okolo ustupovala a zvíře jsem zatlačila do nejvzdálenějšího koutku své mysli. Bylo mi jasné, že teď bude mým neustálým spolubydlícím a musím si na něj zvyknout. Hlavně ho nenechat vyhrát…

Nadechla jsem se znovu a znovu. Soustředila jsem se na tu vůni, tepnu i srdce a zároveň na to, abych nepustila své pudy na povrch. S každým nádechem to bylo lepší a cítila jsem, jak se mi daří ovládat se líp a líp a můj úsměv se také čím dál více roztahoval. Za chvíli jsem už normálně dýchala a bravurně se kontrolovala. Necítila jsem ani nejmenší potřebu se po ní vrhnout…

Dokázala jsem to!

A pak mi je přinesli a já byla nejšťastnější bytost na světě…

 

xxx

 

Carlie byl věrná kopie svého otce. Bronzové chomáčky vlásků na hlavičce, ostré a dokonalé rysy a smaragdově zelené oči. Takové musel mít jako člověk.

Za to Reneesmé byla celá po mně, chudáček. Vlásky měla čokoládově hnědé stejně jako oči a obličej krásný, i když s mými rysy.

Oba byly roztomilí a nádherní. Natahovaly po mně ručičky a usmívaly se. A byly moji. Byla jsem neuvěřitelně šťastná. Nic okolo pro mě nemělo smysl a nic jsem nevnímala. Jen ty dva uzlíčky v mém ledovém náručí.

Pak Reneesmé natáhla ručku k mé tváři. Sklonila jsem se, aby lépe dosáhla. V tu chvíli, kdy se její malá dlaň dotkla mé tváře, se mi před očima utvořil úplně jiný obraz.

Ukázala mi porod z jejího pohledu, můj křik při přeměně a dnešní shledání.

Ten den jsem už nevnímala nic jiného než své děti. I když byla moje mysl i vnímání obrovské a dokonalé, na nic jiného jsem se nesoustředila.

Když mi pak usnuly v náručí, nechala jsem je spát a pozorovala jejich klidné obličeje.

Teď jsem byla šťastná jako ještě nikdy v životě. Měla jsem rodinu, děti, věčnou krásu a mládí, pohodlný život…

Avšak něco nebo spíš někdo mi stále scházel, ač jsem si to nechtěla připustit. Chyběl mi jejich otec…

 

xxx

Prospaly téměř celou noc a oba zároveň otevřely očka až s východem slunce. Jejich rtíky se ihned roztáhly do úsměvu a mé samovolně taky.

Pak do pokoje vešel Aro s rozespalou, ale usměvavou Sofií za zády a prohlásili, že je čas na snídani. Okamžitě jsem opatrně vstala i s dětmi a chtěla jít s nimi, ale Aro mě zastavil: „Budeme je krmit lidskou krví.“

Smutně jsem tedy předala své děti těm dvěma chůvám a posadila se na postel. Aro nesl Carlieho a Sofie Reneesmé. Když se za nimi zaklaply dveře, nastražila jsem uši a pro jistotu zadržela dech. Stála jsem tam a poslouchala každý úder jejich srdíček a tak mohla věřit, že doopravdy existují. Zdály se mi jako snem, krásným a šťastným.

Když jsem si uvědomila, že jsem se od včerejšího večera nepohnula z místa a celou dobu stojím, šla jsem se raději posadit. Bylo to divné. Stát a necítit únavu ani ztuhlost svalů, jak tomu bývalo dřív. Všechno bylo jiné a mě připadalo, jako bych k tomuto životu byla stvořená.

Byla jsem na sebe pyšná a štěstím bez sebe, že jsem to novorozenecké období přeskočila. Jen při představě, že se snažím zmasakrovat město a vrčím na každého, kdo se ke mně jen přiblíží, jsem byla ráda dvojnásob. Kdo by se taky divil, že jsem si tak rychle zvykla a přizpůsobila se, když jsem na to byla připravována už od dětství.

„Můžeš!“ zaslechla jsem od vedle.

Ještě než dozněla poslední hláska Sofiina hlasu, už jsem stála vedle ní a dívala se na moje štěstí ležící v postýlce. Zase se usmívaly. Vlastně jsem je ani jednou neslyšela brečet.

„Chceš je nakrmit?“ zeptala se Sofie. Zmateně jsem na ni pohlédla, vždyť ji teď krmili, ne?

„Dávali jsme jim pouze krev, potřebují i lidské jídlo, ačkoliv jim tak moc nejede,“ vysvětlovala a nespouštěla z nich oči.

Převzala jsem si od ní lahvičku s neidentifikovatelnou hmotou a chtěla je nakrmit. Nikdy před tím jsem to nedělala, tak jsem se nadechla, abych se uklidnila. Bohužel u upíra to moc nezabíralo a navíc se ke mně donesl pach čerstvé lidské krve, který tu byl všude cítit od předchozího krmení a já cítila, jak mi tmavnou oči. A Sofiina přítomnost mi to neulehčovala. Rychle jsem zatřepala hlavou a otočila se zpět k dětem, abych se uklidnila.

Pomohlo to okamžitě. Jejich úsměvy mě úplně uklidnily.

Až s čistou hlavou jsem si uvědomila smrad vycházející z lahvičky. Jako pořádně staré a mokvající bahno. Zašklebila jsem se a lahvičku jí vrátila se slovy: „To jim přece neuděláš! Smrdí to hůř než kompost!“

„Možná tobě,“ ušklíbla se. „Arovi to taky nevoní, ale pro děti je to úplně obyčejné jídlo, které potřebují ke svému životu! Je to mateřské mléko!“

„Aha,“ sklapla jsem. To já je měla kojit!

Už bez řečí jsem je opatrně nakrmila a oni ihned potom usnuly. Chvíli jsem je pozorovala, když někdo zaklepal a dovnitř nakoukla Jane s Alecem. Nadšeně jsem se k ni rozeběhla a oba je objala. Vždyť jsem je od přeměny ještě neviděla!

„Páni Bello, jsi kočka,“ přikývl uznale Alec po podrobné prohlídce a pár otočkách kolem své osy. Zatímco on zkoumal mě, Jane nakukovala přes mé rameno k postýlce.

„Mám dvojčata,“ usmála jsem se pyšně a ustoupila z cesty. Oba dva se na ně šli podívat, a když je zahlédli, rozlily se jim po tvářích úsměvy.

„Jsou krásní,“ zašeptala Jane. „Můžu?“ Jen jsem přikývla.

Každý si vzal jednoho opatrně do náruče. Sledovala jsem, jak se jejich rudé oči naplnily něžností a láskou. Zamilovali si je stejně jako ostatní.

„Reneesmé a Carlie,“ řekla jsem pyšně. Oba ke mně stočily pohledy a doslova mě jimi vraždili.

„To jsi jim nemohla udělat! Co je to za jména?“ ptal se rozzuřeně můj milý bratříček.

„Tohle bude Cay. Jako z té pohádky od Andersena,“ pronesla zamyšleně Jane, zatímco sledovala jeh spící obličej.

„A tohle Nessie. Jako ta příšera ze Skotska,“ pronesl po chvíli uvažování Alec. Ve mně to jen vřelo. Cay, jo, ten by šel. Je to krátké, hezké a milé. Jako přezdívka dokonalé. Ale příšera?

„No tak, klid!“ řekl rozrušeně Alec. Až teď mi došlo, že na něj vrčím. „Já si dělal srandu, je to jen zkrácenina jejího jména!“

„Pohlídáš je?“ zeptala jsem se mlčky přihlížející Sofie a nečekala na odpověď. Věděla jsem, že se na ni můžu spolehnout a že dokáže v případě nouze spacifikovat i upíry…

Vyrazila jsem na další lov. Nechtěla jsem, aby se opakovala to, co u krmení. Chtěla jsem co nejdřív mezi lidi a umět se perfektně ovládat…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

5)  ambra (28.08.2010 14:58)

DeSs - líbí se mi to moc a každému vřele doporučuji!!!;) A jsem jako malá - taky se nemůžu dočkat Edíka

DeSs

4)  DeSs (28.08.2010 14:15)

Ambro, zaprvé mě těší, že se ti to líbí a čteš to. A zadruhé máš pravdu, vím, že jsem to přehodila, už mě někdo upozorňoval. Jen jsem nečekala, že si to bude ještě někdo číst a všimne si toho, tak jsem to nechala být (taky se mi do toho nchtělo.)

ambra

3)  ambra (28.08.2010 14:06)

Nádhera! Ta scéna se Sofií - . A popis vztahu k miminkům Jen mám malou technickou poznámku - když si je prohlížel Aro, nebyla ta podoba obráceně? Chlapeček celá Bella a holčička na Edwarda? No ni c no... Jinak

Ewik

2)  Ewik (06.06.2010 14:08)

Krása
Těším se na pokračování.

Michangela

1)  Michangela (04.06.2010 12:45)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek