Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bella-swan.jpg

Je tu desátá kapitola...

10. kapitola

 

Bella:


„V kolikátém jste měsíci?“ ozvalo se vedle mě. To je otázka, v kolikátém? Nemám s těhotenstvím zkušenosti, ale šestitýdenní miminko snad nezpůsobí břicho jako míč.

Zkusila jsem se usmát, i když to nebylo snadné. Bylo mi vážně špatně, ale to v posledních dnech neustále. S letadlem mávaly turbulence a ty to mému slabému žaludku rozhodně neulehčovaly.

Konečně se mi podařilo na tváři vykouzlit něco podobného úsměvu, všemi silami jsem to tam udržovala a otočila se na milou ženu vedle mě. Mohlo jí být tak kolem třiceti, jemně řezaný obličej a milý úsměv na tváři. Kdyby se mě zeptal někdo jiný, nejspíš bych mu odsekla, že mu do toho nic není, ale jí jsem to prostě udělat nemohla.

„Vlastně sama přesně nevím. Byla jsem na delší dovolené v cizině a nechtěla jsem tam do nemocnice,“ odpověděla jsem rádoby mile a přesvědčivě.  Nejspíš chtěla něco namítnout, ale na to já rozhodně nechtěla čekat, takže jsme se v rámci možností rychle zvedla, překročila ji a s tichou omluvou odporoučela na záchody.

Ale nebyl to nejlepší nápad, jelikož v sedě jsem ty otřesy přece jen vnímala míň. Procházela jsem opatrně uličkou v první třídě, když kolem mě prošla letuška s bagetou a skleničkou vína. Vůně jídla se díky klimatizaci okamžitě dostala i k mému nosu a čichovým buňkám, načež zareagoval můj žaludek. Já jsem si jen nešťastně a smířeně přitiskla dlaň před ústa a rychlejším tempem doběhla na záchod, kde jsem vyzvracela sušenku ke kávě z letiště a všechny své žaludeční šťávy.

Ten upíří prcek ve mně mě začínal štvát, přesto jsem byla ochotná pro něj položit život. Kdybych měla vyhladovět a zemřít, nezaváhala bych, kdybych věděla, že ten malý přežije.

Nikdy jsem dítě nechtěla, vždy jsem byla smířená s tím, že žádné mít nebudu. A teď ve mně roste nový život a já nejsem schopná si ani představit, že by nebyl. Nejraději bych se s tím prckem někde schovala a vychovala ho, ale sama to nezvládnu. Ale pokud mi ho budou chtít vzít, uteču. Je mi jedno jak, ale musím to pro to malé udělat. Nemůžu ho odsoudit k smrti.

Ještě vkleče u záchodové mísy jsem si položila ruce na nafouklé bříško a pohladila ho. Bylo tak studené a tvrdé, že mi pomalu začaly mrznout prsty. Ale bylo mi to jedno. Ten pocit, že budu matkou, že ve mně roste život, byl prostě neskutečný a nádherný.

„Neboj se, maličký, ochráním tě,“ zašeptala jsem tiše k bříšku. Co na tom, že nebude mít otce. On se o něm nesmí dozvědět, upíří dítě je jedinečné a oni by mi ho mohli sebrat. Blbost, Volturiovým by se nedokázali rovnat, ale stejně. Bude mít spoustu strýčků a tetiček.

 

xxx

 

„Právě jsme přistáli na letišti v Pise. Venku je 28°C a vane teplý vítr od jihu. Děkujeme, že jste si vybrali naši společnost a přejeme hezký den,“ ozvalo se z reproduktoru a já si nervózně skousla ret. Určitě čekají v hale, takže se uvidíme mezi spoustou lidí. Když mě budou chtít dítěte zbavit, začnu křičet, že mi chtějí ublížit a uteču. Ale tomu malému neublíží.

Opatrně jsem sešla schody za pomoci milé letušky. Bála jsem se, abych neupadla a něco tomu drobečkovi neudělala. I když asi bude silný, po tatínkovi.

Prošla jsem až do haly a pulty se zavazadly minula. Na Islandu jsem si sice nějaké oblečení nakoupila, ale nechtělo se mi brát sebou. Navíc, jak znám Heidy, budu mít už plný pokoj skříní, které budou až po okraj zarovnané oblečením.

Bylo mi stále slabo od žaludku, sotva jsme se držela na nohou a byla vystresovaná ze setkání s rodinou. Připadala jsme si jako mladá dcera, která se chystá rodičům oznámit, že je těhotná. Já mám výhodu v tom, že oni to tak neberou. Ale taky spoustu nevýhod, jsou to upíři a navíc, možná že se dítěte nedožiju.

Už teď jsem byla hrozná matka, nekrmila jsme jej a vystavovala ho nebezpečí. Co kdybych z toho všeho omdlela?

Když mě tato myšlenka napadla, okamžitě jsem přidala, abych se vymotala z toho davu lidí. Kdybych sebou sekla tady, ušlapali by mě i dítě!

Konečně jsem se ocitla v klidnější části letiště, kde mě lidí míjeli jen občas. Rozhlédla jsme se po hale, ale nikoho vražedně krásného a bledého jsem nezahlédla.

Já jsem ale blbá!

Skleněnými stěnami letiště svítilo slunce, co by tu tak dělali? Veřejné osvětlení asi ne.

Takže se budu muset do Volterry nějak dopravit sama, ale to by mi aspoň zavolali, ne? Aha, to bych ho musela mít zapnutý.

Už mi vážně začínalo být hodně špatně, takže jsem se rychle vymotala z budovy a chtěla si zastavit taxíka. Jenže mi do zorného pole padla nápadně nenápadná černá limuzína.

Taková, jaké mají jen Volturiovi…

První reakce byl šťastný úsměv. Konečně doma u své rodiny. A ta druhá strach a to pořádný, ale ne o sebe. Nevím, jestli budou souhlasit, abych porodila. Nevím, jestli to malé nechají žít, jelikož upíří děti jsou zakázané. Jediné co vím je, že sama bych to nezvládla, takže musím spoléhat na ně.

Rozhodla jsem se správně, tím jsem si byla jistá. A vím, že oni by mi nikdy neublížili.

Už trochu jistěji jsem nastoupila.

Okamžitě mi pohled padl na tu malou dívenku na zadním sedadle. Vypadala tak nevině a mile, ale její rudé oči každého přesvědčovaly o opaku. Tahle vždy rezervovaná a chladná Jane byla jen přetvářkou pro tu pravou, značně milejší a hodnější.

„Bells,“ usmála se, když jsem za sebou zavřela dveře. „Nějak jsi nám ztloustla, ne?“
„Jane!“ okřikl ji Felix ze sedadla řidiče. „Rád tě vidím, Bello.“
„Konečně ses nám vrátila,“ doplnila je, jako vždy, překrásná Heidy.
„Taky jste mi chyběli,“ usmála jsem se na ně nervózně.

Vím, žádné vítání plné srdceryvných scén a dlouhého objímání to nebylo, ale co byste čekali od upírů, kteří mají neustále chuť zakousnout se vám do krku a jen horko – těžko se ovládají? A od zbouchnuté holky, která se sotva udrží na nohou a v žaludku nemá ani vlastní žaludeční šťávy?

 

Takže tlustá, jo? To si teda vypije! Každopádně, ať si to zatím myslí. Potřebuju první mluvit s Arem…

Felix nastartoval a rozjel se z letiště pryč. Jeho tempem budeme ve Volteřře do dvou hodin, ale nevím, jestli můj žaludek tu rychlost zvládne. Raději jsem se omluvila, že jsem ospalá a rozhodla se to zaspat. Poslední dobou stejně nedělám nic jiného a jsem schopná usnout naprosto všude.

Pohodlně jsem se usadila, snažilas e ignorovat ty „strašně nenápadné“ řeči o tom, jak moc jsme přibrala. Pak se začali radit o tom, jestli to upíří jed spraví. Prostě si ze mě dělali legraci a mluvili schválně tak hlasitě, abych to slyšela.

Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Nemusela jsem čekat dlouho a spánek se dostavil…

 

 

Běžela jsem hustým lesem pod rouškou husté tmy. Měsíc byl schovaný za mraky a všude kolem mě rozprostírala temnota. Přesto jsem běžela a ani jednou nezakopla nebo nezabloudila.

„Kde jste?“ proťal hrobové ticho můj zoufalý výkřik.

Nečekala jsem na odpověď a běžela dál. Vše se kolem mě míhalo neuvěřitelnou rychlostí, ale můj zrak to nijak neomezovalo.

Pak se najednou po obou stranách objevily osoby v tmavých pláštích. Za běhu jsem se na ně otočila a spatřila zlaté oči vykukující z pod pláště černého jako dnešní noc. Byly plné strachu a obav. Skoro zoufalé. A byla jsem si jistá, že podobné emoce nesou ty moje. Avšak jejich tvář jsem neviděla, nevím, kdo to byl.

Bok po boku jsme běželi neprodyšným lesem a napínali uši, abychom něco zaslechli.

Něco jsme hledali a bylo to pro nás důležité, ale nevěděla jsem co. Jen, že to musím najít, že bez toho nechci žít. A muselo to být důležité pro nás všechny, starost a obavy vyzařovaly ze všech jako upíří pokožka na slunci.

„Kde jen mohou být?“ zašeptal tiše ženský hlásek vedle mě.
„Nevím,“ zašeptal druhý, značně hrubší a silnější hlas na druhé straně.
„Musíme je najít!“ šeptala jsem si pro sebe.

Ve vlhkém vzduchu bylo jasně cítit napětí a pařáty zoufalství se neúprosně utahovaly kolem našich těl. Věděla jsem, že se pohybujeme na hraně, ale nevěděla čeho. Že něco důležitého pro naše životy hledáme…

Někde za sebou jsem začala rozeznávat další hlasy, kroky a dech. Spousta osob v tmavých či světlejších pláštích nám byla v patách. Byli všude, vedle nás i za námi. Muselo se mám tu ztratit něco, nebo spíš někdo, hodně důležitý…

Hrdlo i srdce mi stahovaly obavy a jediné, co mě drželo při zdravém rozumu, byla naděje…

Pak znenadání prořízl ticho dětský smích někde nad našimi hlavami. Všichni jsme si úlevně oddychli. A já cítila, jak mi ze srdce spadl obrovský kámen…

 

Zrovna jsem zvedala hlavu za oním smíchem, když se vše rozplynulo a já jsem zmateně otevřela oči…

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

5)  ambra (28.08.2010 10:39)

Tak u té první věty jsem málem dostala infarkt. Jak to, že mi tahle možnost vůbec nepřišla na rozum? Asi proto, že k téhle Belle se mimi nějak nehodilo. Jenže ji to dost změnilo a zároveň je to pořád ona!!! A ten se - nádherně popsané!!!

Ewik

4)  Ewik (06.06.2010 12:13)

Moc krásné

mima19974

3)  mima19974 (30.05.2010 16:40)

kraasne!!!!

Michangela

2)  Michangela (30.05.2010 16:09)

Mám tuhle povídku moc ráda. Díky!

1)   (30.05.2010 12:11)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still