Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/__The_Dead_Girl_Epilogue___by_VikkiGothAngel.jpg

Předem se omlouvám těm, kteří doufali, že takhle povídka skončí dobře. Už v prologu je, že jistá postava zemře. Ale protože jako totální upíromil nemůžu nechat Edwarda trpět, končí tato povídka kompromisem - plánuju další část... někdy :)

Příjemné čtení a děkuji všm, kteří si na tuhle krátkou povídku udělali čas :-*

Epilog

Pohled Edwarda

Domů jsem dojel rychleji než obvykle a jsem si jistý, že kdyby se mi někdo připletl do cesty, zaplatil by za to životem. Ještě nikdy jsem nebyl tak rozzlobený a zoufalý zároveň. Nedokázal jsem uvěřit, že jsem na to nepřišel dřív. Třebaže byla její mysl pro mě tichá, bylo tu neskutečně mnoho drobností, které konečně zapadaly do sebe.

Byla zabiják. Rudá mlha, která mi bránila myslet, se vytratila.

Ano, byla zabiják. Jako já.

Snažil jsem se sám sobě namluvit, že to není to samé. Já si to nevybral. Druhá část mého já se se mnou hádala. Četl jsem ten deník. Bylo tam, že ji k tomu přinutili. A že mě mil… ne, to ne. Sama to nedopsala. Kdyby mě milovala…

Rozčíleně jsem si schoval obličej do dlaní. Ano, to já ji miloval. Ale copak to šlo jinak? Byla tak krásná, zranitelná, vřelá. Už když se objevila ve městě, věděl jsem, že má nějaké tajemství. Nikdy nezapomenu ten pohled jejích hnědých očí, když jsme se poprvé setkali. Alice o ní určitě věděla. To byl jistě ten důvod, proč si přede mnou kryla myšlenky. Musela ji vidět přicházet, pokud si dobře vzpomínám, začala s tím týden před tím, než Bella přijela do Forks. Je možné, že už to jsou tři měsíce?

Tři měsíce!

Náhle poznání mi prolétlo myslí jako šíp. V tom deníku psala, že má na mé… odstranění jen tři měsíce, jinak…

„Edwarde!“ slyšel jsem Alicin výkřik, když si všimla, že jsem pořád v autě u domu. Vystoupil jsem.

„Alice, co to -“ nemusel jsem to doříct. Třebaže své myšlenky stále dobře skrývala, její výraz mluvil za vše. Otočil jsem se, abych nasedl do auta, ale zadržela mě.

„Ne, to nestihneš! Utíkej po silnici!“ přikázala mi. Vyrazil jsem dřív, než to stihla dokončit.

„Pozor, krvácí!“ uslyšel jsem za sebou její křik. Přinutilo mě to ještě zrychlit. Zmocňovalo se mě šílenství, že můžu jít pozdě. Ve vzduchu jsem zachytil vůni krve. Hodně krve. Netvor mě však zůstával svázaný. S city, které jsem choval k té krvácející dívce, nechtěl mít nic společného.

Konečně jsem ji spatřil. Ležela na té silnici v něčem, co vzdáleně připomínalo šaty, snad kdysi bílé, nyní potřísněné rudou krví. Cítil jsem, že to nebyla jen její krev.

Byl jsem u ní během sekundy. Na tváři měla poklidný výraz, bezkrevné rty mírně pootevřené. Kdybych neslyšel její ztěžka klopýtající srdce, myslel bych si, že už je mrtvá. Ta sobecká část ve mně křičela, ať ji proměním. Nechtěl jsem ji ztratit, nemohl… ale musel. Věděl jsem, že bych jí to nikdy nemohl udělat. Ona si zasloužila klid.

Už žádné zabíjení.

Poznal jsem tu chvíli, kdy ucítila mou přítomnost. Její vyčerpané srdce se rozklopýtalo rychleji. Otevřela oči, ty jedinečné čokoládové tůně. Viděl jsem v nich tu nevíru a pak překvapení, když mě poznala. Její rty se roztáhly do úsměvu a já věděl, že to je poslední úsměv, který u ní uvidím. Byla příliš slabá, ani si nevšimla, když jsem ji chytil do náruče.

Něco se dotklo mé tváře. Její bílá ruka, zamazaná od krve, mi zlehka přejela po tváři, byla studená skoro jako já sám.

Viděl jsem, že se snaží něco říct. Ty měkké rty se zatřepaly, dokud z nich nezačala vycházet slova.

„Mi-mil-l-u,“ snažila se vyslovit. Mé mrtvé srdce plesalo. Ale ne dlouho. Nedořekla to, co jsem si tak přál slyšet. Ruka jí sjela z mé tváře ještě předtím, než zavřela oči navždy. Než dozněl ten nejkrásnější zvuk na světě – tlukot jejího srdce.

„Taky tě miluju,“ zašeptal jsem a topil se v té bolesti. Zemřela, aniž by věděla, co k ní cítím. Zmocňovala se mě hysterie. Naivně jsem se sklonil k jejím rtům a snažil se polibkem přivést ji k životu.

Jenže ona byla mrtvá.

Uslyšela jsem za sebou tiché kroky. Se zavrčením jsem se otočil, připraven bránit Belino tělo.

Byla to Alice. Už hodněkrát jsem ji viděl smutnou. Ale tohle… to byla čirá bolest, skoro taková jako ta má. Její oči se leskly, jako by každou chvíli měla začít ronit slzy.

„Edwarde, mně je to tak líto. Takhle to nemělo skončit,“ naříkala a svezla se přitom k zemi. Dlouhou chvíli jsem na ni hleděl, přestože mi její myšlenky stále unikaly. Bylo mi to jedno.

„Ty za to nemůžeš,“ vdechl jsem nakonec. K mému překvapení se Alice rozvzlykala ještě víc.

„Ale můžu. Můžu za všechno!“

Její myšlenky do mě udeřily silou demoliční koule a mě najednou všechny podobnosti zapadaly do sebe. To ona zařídila, aby Bella přijela do Forks a poznala mě. To ona byla ten, kdo si objednal mou vraždu. Věděla, že pošlou Bell a ona to nedokáže splnit. A já se do ní zamiluju.

Bez přemýšlení jsem na ni zavrčel. Část mě jí byla vděčná, že mi dovolila poznat mou lásku. Ta druhá zuřila. A chtěla ji zničit. Kvůli ní zemřela.

„Nemělo to takhle skončit,“ zašeptala znovu a já konečně v její mysli spatřil, co mi unikalo. Viděla nás dva, spolu, šťastné. A také jsem přesně věděl, kdy se to změnilo. To ten deník. Neměla potuchy, že existuje.

Nemohl jsem se na ni zlobit. Místo toho jsem se pomalu propadal do apatie, svírají bezkrevné tělo své lásky.

„Miluju tě.“

Zvedl jsem hlavu. Byl jsem si jistý, že jsem si to nevysnil. Byl to její hlas, jen pouhý šepot. Podíval jsem se na Alici, velké oči měla úlekem do široka otevřené, nozdry rozšířené. Těkala pohledem po okolních lesích.

Slyšels to taky?

Její myšlenka na mě zaútočila více než jednou. Nechápal jsem to, co to bylo?

Alice najednou vyjekla. Jedna část mé mysli překvapeně uslyšela odbíjení půlnoci ve Forks, bylo méně hodin, než jsem si myslel. Ta druhá část mě nutila podívat se směrem, kam koukala vyděšená Alice.

Vykřikl jsem.

Byla to ona. Bella. Jenže nemohla být skutečná. Působila jako lehké vlnění vzduchu, fata morgana. Jako duch. Zmateně se rozhlížela, když najednou zaostřila svůj pohled na nás. Znovu se ozval její tichý šeptavý hlas.

„Edwarde, Alice? Co se to stalo? Proč jsem…“ Vykulila oči na své tělo, které mi stále mrtvé leželo v náruči.

„Ach ne!“ Začala mizet.

„Počkej Bello, miluju tě!“ Bylo mi jedno, že mluvím k přízraku. Musel jsem jí to říct. Natáhla ruku směrem ke mně. Pak se rozplanula, jako by nikdy nebyla.

Půlnoc minula.

.

Věděl jsem, že teď nebudu moct dojít klidu, dokud nezjistím, co to mělo znamenat. Ale to už je zase jiný příběh.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

7)  Jalle (28.07.2013 19:42)

čítať dve poviedky za sebou, ktoré končia smutným koncom nie je dobré na psychiku:'-( :'-(

6)  Kajla (09.09.2011 14:50)

Nádherné zpracování povídky. Byla bych se smířila s koncem, kdy Bella zemře, ale tys doplnila ještě tuhle možnost, dalas mi naději doufat... Proto doufám, že se rozhodneš vyložit nám celý osud Edwarda a Belly.

5)  Pavla (17.08.2011 22:41)

prosííím napiš další část

Judy

4)  Judy (16.08.2011 21:58)

Chtělo by to druhou část. Bella by v ní skončila někde na Rozcestí. Tam by se ukázalo, že zemřít ještě neměla a poslali by ji zpátky na zem. (např. viz. film Zpátky na zem)

3)  M. (16.08.2011 14:26)

Achjo tyhle konce mi nevyhovují. Doufám, že brzy bude druhá část. A skvělá povídka. Akorát ten konec.

2)  martisek (16.08.2011 12:46)

jiný příběh? doufám, že bude nějaké pokračování, protože tenhle konec mi vážně nevyhovuje je to moc smutné a dojemné. chtělo by to pokračování se šťastným koncem
jinak - je to moc hezká povídka, jsi šikovná

1)  hanca (16.08.2011 12:05)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek