15.08.2011 [16:00], AnneCullen, ze série Zabíjej mě něžně, komentováno 1×, zobrazeno 2174×

Trvalo to dlouho, než jsem získlala chuť psát zase ff. Ale je tu pár povídek, které musím dokončit. Tohle je předposlední díl. Příště ještě epilog.

Pro rekapitulaci: Edward a Bella se spřátelili, jenže on objevil její deník. Zjistil, že je ve skutečnosti zabijákem. Nepočkal na vysvětlení a zmizel. A chvíli po tom se tam objevil jeden z Madaminých vrahounů. Bella ho zabila. Ale nahoře čekala zvláštní návštěva. Samotná Madame. Jak zjistila - Bellina matka.

8. Moje smrt

Blížila se ke mně, s tím mateřským úsměvem, který se s každým krokem měnil v zuřivou masku. Věděla jsem, co bych měla dělat. Věděla jsem, co mi jinak udělá ona. Jenže já nemohla, byla to moje máma. Máma, která se ke mně teď blíží s tím třpytivým nožem a chystá se mě zabít.

Pomalu jsem před ní ustupovala s marnou nadějí, že to je jen sen, že se probudím. Jenže ani když jsem zády narazila do dřevěného obložení stěny, procitnutí nepřicházelo.

Došla až ke mně a rukou s dlouhými rudými nehty mě chytla pod krkem.

„Nikdy jsem nechtěla děti, nesnáším je!“ zavrčela na mě a současně s tím mě odhodila na zem doprostřed pokoje.

„A tvůj otec byl slaboch, nesnášela jsem ho!“ pokračovala při svém monologu, zatímco jsem se pomalu zvedala ze země. „Tak mi ukaž, že jsi alespoň něčemu a bojuj!“

„Proč?“ vykřikla jsem, když se na mě vrhla. Uhnula jsem. „Proč sis ho brala?!“

V jejích očích se zablesklo.

„Pro prachy. Vždycky šlo jen o prachy. Tvůj otec nebyl žádnej zabedněnej úředník. Byl to mafiánskej boss a zatraceně dobrej! Já byla dcera jeho nepřítele. Dohodli se. A abych z toho nevyšla jako oběť, měla jsem všechno zdědit. Po něm i po otci. Jenže ta smlouva zmiňovala i to, že naše manželství musí být ve všech ohledech naplněné. A pak… jsem se ho zbavila.“ Konečně se přestala dívat do prázdna a upřela svůj pohled na mě. „Měla jsem se zabavit i tebe!“

"Mami, počkej..." vyjekla jsem a snažila jsem se ji zastavit. Ona mě však neposlouchala. Pořád se ke mě blížila s tím šíleným výrazem. Nevěděla jsem, co mám dělat. I když mi řekla, že mě nenávidí, i když se přiznala, že zabila tatínka, pořád to byla máma. Skoro deset let jsem usínala s pláčem, protože ona se mnou nebyla a nejdou zjistím, že ve skutečnosti tu byla pořádVýd. ala jsem ji každý den, aniž bych tušila, že to je ona. Skrývala se za svou elegantní maskou, odbarvenými vlasy a širokými klobouky se síťkou.

"Ne!" zaječela jsem, když vypálila. Jen tak tak jsem uhnula a čepel nože mě minula jen o pár centimetrů. Moje noční košile získala další dlouhý rozparek. Ložnice byla příliš malá, už jsem neměla kam utíkat. Za mnou bylo jen to otevřené okno. Na chvíli mě dokonce napadlo, že z něj vyskočím, ale pud sebezáchovy byl příliš silný. Musela jsem přežít... kvůli němu. Ano, on je ten důvod, proč jsem se postavila do bojového postoje. Proč jsem proti své vlastní matce udělala výpad. Musela jsem přežít, abych mu řekla, že ho miluju.

Na matčině tváři se blýskl úsměv, když poznala, že se prostě nenechám jen tak zabít. V tu chvíli mě i napadlo, že ona chce, abych ji zabila a sama přežila. Ne, nebylo to tak.

Zvedla svou zbraň do výšky a vrhla se znovu ke mně. Díky roztrhané košili mě už sukně nesvazovala a já zvládla bez problému uhnout. Nečekala to a na chvíli to dokonce vypadalo, že z okna vypadne sama. Zarazila se však za rám a střelila po mě nenávistným pohledem.

"Tak to skončíme, zlato!" zapředla. Chvíli kroužila kolem mě, jako nějaký žralok, než se odhodlala k dalšímu výpadu. Ale udělala chybu. Zapoměla se krýt, nebo to snad možná udělala schválně. Chytila jsem ji za zápěstí ruky, ve které držela nůž a nic nebránilo tomu, abych ji vrazila dýku do břicha. Přesně jsem poznala, že jsem trefila tepnu, když horká krev potřísnila mojí košili. Svezla se k zemi a zůstala tam ležet. Dívala jsem se, jak z její tváře mizí ta zlost a nahrazuje ji úsměv, který jsem si pamatovala z dob svého dětství. Zase to byla ona, maminka. 

„Bello,“ šeptala. Sklonila jsem se nad ní a koukala, jak z ní pomalu vyprchává život. Její krev máčela ty cáry kdysi bílé košile, když jsem se snažila ránu zaškrtit.

Měla jsem vědět, že jsem naivní. Ještě předtím, než vydechla naposled, její ruka, stále držící svou dýku, vystřelila a zajela mi hluboko do boku.

Ta bolest byla tak silná, že mě strhla k zemi. S radostí bych zůstala ležet na zemi pokoje vedle své matky, která mě nenáviděla, a zemřela. Jenže já nemohla. Musela jsem ho ještě naposledy vidět.

Musela jsem mu říct, že ho miluju.

Nějak jsem se dostala ven. Rána na boku strašlivě krvácela, když jsem z ní opatrně vytáhla nůž. Snažila jsem se ji zaškrtit cárem prostěradla, ale krev tekla dál.

Přesto jsem šla.

Věděla jsem, že tak daleko nikdy nedojdu. Ale nevzdávala jsem se. Dostala jsem se dál, než jsem čekala. Forks už bylo daleko za mnou, když jsem klesla k zemi.

Byla mi hrozná zima. Nevěděla jsem, jestli za to může přicházející smrt, nebo počasí. Jen okrajově jsem vnímala mlhu, která se tiše plížila u země, či měsíc. V úplňku. Jeho bílé světlo se třpytilo v mlhách a já začínala cítit klid. Oči jsem zavřela a užívala si poslední okamžiky života. Pro tu chvíli bolest pominula. Poznala jsem tu hranici života a smrti. Bylo to jako bych usínala. Moje vědomí pomalu odcházelo.

Jenže najednou mnou projel pocit. Nebyl to bolest, cítila jsem… přítomnost. Snažila jsem se otevřít oči, třebaže blížící smrtí má víčka ztěžkla.

A viděla jsem jeho.

Nejdřív jsem si byla jistá, že blouzním, ale… on byl skutečně tady. Skláněl se nade mnou, v očích bolest a na rtech neslyšné prosby. Možná jsem se usmála. Už nevím. Cítila jsem, jak se to znovu blíží. Ten konec. Nějaká síla mezi nebem a zemí mi dala šanci se s ním rozloučit.

Děkovala jsem, ať už to bylo cokoliv.

Najednou jsem získala cit v ruce. Mohla jsem s ní pohnout a dotknout se Edwardovy překrásné tváře. Byl jako můj anděl. Hleděla jsem mu do očí, zatímco jsem se snažila přinutit rty k pohybu.

„Mi-mil-l-u,“ Nešlo to doříct. Nezvládla jsem to. Už ani tu ruku jsem necítila. Ještě jsem viděla, jak spadla bezvládně z jeho dlaní. Obraz se mi rozprostřel a tmavl. Tmavl, až byl temnější než ta noc. Možná jsem si to vysnila, ale slyšela jsem ten hlas. Říkal mi, to co jsem chtěla říct i já.

.

„Miluju tě.“ To však už byla jen myšlenka její duše v říši stínů.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  eMuska (15.08.2011 17:26)

juchú, pokráčko! teraz už len dúfam, že Edward Bellu zachráni...

1