27.09.2010 [20:45], AnneCullen, ze série Zabíjej mě něžně, komentováno 6×, zobrazeno 2131×

Nenechte se zmást názvem kapitoly. Ještě tomu není ani zdaleka konec!

6. Konec

Milý deníčku, omlouvám se, že jsem tak dlouho nenapsala. Jak víš, s mou prací to občas nejde a navíc ti nic nemůže zaručit, že z mojí ruky přibude další zápisek, protože mohu kdykoliv zemřít. Možná jsi měl o mě strach, ale jsem v pořádku. Vlastně, víc než to.

Měla bych začít od začátku. Dostala jsem úkol tady ve Forks a jak se ukázalo, můj cíl se jmenuje Edward. Je to ten nejúžasnější člověk, kterého jsem kdy potkala, nejlepší přítel a já ho mil

.

Přestala jsem psát. Vážně jsem chtěla napsat to? Zaklapla jsem malou pruhovanou knížečku a schovala ji za pelest postele. Nedokážu si představit co by se dělo, kdyby můj deník někdo objevil.

Opatrně jsem vylezla z postele a rovnou zapadla do koupelny. Vyčistila jsem si pořádně zuby a pustila se do upravování. Vlasy jsem si svázala do nedbalého drdolu na temeni hlavy a nechala pár hustých pramenů, aby mi rámovaly obličej. Na tvář jsem použila jen černou tužku a řasenku, abych si ohraničila oči. Z koupelny jsem vlezla rovnou to skříně a vybírala oblečení. Dneska jsem byla v posteli moc dlouho, nestíhala jsem.

Potom, když jsem stanula před zrcadlem mi poklesla čelist. Měla jsem na sobě světle modré triko a bílé rifle? Nevím, jak se mi povedlo navléknout se do barevného a světlého oblečení, ale nepřevlékala jsem se. Jen jsem si připevnila pásek a přes ruku hodila koženou bundu.

Venku zatroubilo auto.

Rychle jsem seběhla ze schodů, v kuchyni ukradla jednu tyčinku a oblékala si černé conversky. Bundu jsem se ani neobtěžovala oblékat, věděla jsme, že v jeho autě bude teplo. Vyskočila jsem ze dveří, při tom žvýkala „snídani“ a snažila se za sebou zamknout. Do stříbrného Volva jsem doběhla celá zadýchaná.

„Příště si musím nastavit budík. Nějak jsem si pořád nezvykla, že mě ráno nebudí noční můry,“ prohlásila jsem a zacvakávala si pás. Čekala jsem jeho rychlou odpověď, ale mlčel. Otočila jsem se k němu a setkala se s jeho překvapenýma očima.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Ehm…“ přiškrceně polkl. „Hrozně ti to sluší… to je poprvé, co nevypadáš jak zaměstnanec pohřebního ústavu.“
„Tak díky za lichotku,“ řekla jsem na oko uraženě. Zasmál se a nastartoval auto.

„Máš dobrou náladu?“ dobíral si mě.

„Počkej si, až přijdu v růžové, ano?“ zazubila jsem se.

„Bella, Bella, Bella balerííína,“ zanotoval mi písničku z té trapné reklamy na balet. Hravě jsem ho plácla po ruce a nevšímala si vzrušujícího zajiskření. Po tom dotyku atmosféra v autě zhoustla.

„Počkej až natočí reklamu na tvé jméno. Taky se ti budu smát!“ zamručela jsem zvesela, ale můj hlas byl podivně chraplavý. Možná to bylo téměř neovladatelnou chutí dotknout se jeho obličeje…

„Potom mám štěstí, že moje jméno už není v módě.“ I jeho hlas byl podivně chraplavý, ale s porovnáním s ostatními hlasy zněl pořád překrásně. To už jsme ale parkovali na parkovišti a k autu přitančila Alice.

„Bello!“ vykřikla jen co jsem vylezla z auta a objala mě. „No ne, ty jsi modro bílá!“ vydechla překvapeně.

„Jako bys to nevěděla,“ dobírala jsem si její zvláštní schopnosti vědět věci dřív, než se stanou. Protočila oči a zamumlala si něco o tom, že jsem nad oblečením vůbec nepřemýšlela. Vydali jsme se do budovy. Alice měla hodinu v té vedlejší, takže jsme ji s Edwardem doprovázeli. Cestou Alice štěbetala o nakupovacím maratonu ve Florencii, kam mě někdy vezme. Já jí skoro nevnímala. Až příliš jsem se soustředila na člověka, který šel vedle mě z druhé strany. Šel u mě tak blízko, že jsem cítila chlad jeho těla – Edwardovi asi nikdy nebylo teplo – ale zdálo se, že se snaží, aby se mě nedotkl. Našpulila jsme rty.

Jsem hloupá. On o mě nestojí a já bych málem zkazila naše přátelství nějakým hloupím zamilováním.

„Jak jste na tom s tou esejí?“ zeptala se najednou Alice.

„Už nám zbývá sepsat jen dvě strany a bude to hotové. Mohli bychom to zvládnout dneska po škole, že?“ otočila jsem se na Edwarda. Ten propaloval do své sestry přímo vražedný pohled, ale přikývl. Otočila jsem se na něj.

„Co je s tebou dneska?“ vypálila jsem na svého zamlklého přítele.

„Nic jen… moc jsem se nevyspal.“ Mě na tom nic vtipného nepřišlo, ale Alice se zasmála.

„Se nediv, když celou noc pozoruješ Be…“ Alice se zarazila. „Bednu,“ dodala. Proč mi ale přijde, že chtěla říct něco jiného?

„Je to na tobě vidět… podle těch kruhů pod očima to vypadá, jako bys nespal nejmíň sto let!“ zasmála jsem se, ale Edward zkameněl. Pak se na mě pátravě zahleděl, ale nakonec zavrtěl hlavou.

„Tak nějak,“ vpadla do toho Alice. „Ale já se už odpojím, tak si tu Matiku užijte!“ posmívala se nám; narážela při tom na profesorku, která s Edwardem nepokrytě flirtovala. Vadilo mi to.

„Co bys řekla na to, abychom se ulili z dnešního dne?“ navrhl najednou.

Usmála jsem se.

„Jasně, můžeme jít k nám dodělat to zatracenou esej!“ navrhla jsem a on souhlasil. Vydali jsme se zpátky k autu, cestou jsem si všimla, jak je dnešní den nezvykle chladný…  skoro, jako by už měl začít padat sníh. No, koneckonců už byl pozdní listopad.

„Všiml sis té změny počasí? Ještě včera bylo teplo a teď se vsadím, že není moc stupňů nad nulou. Skoro, jako by se mělo něco stát.“ Pch! Jsem směšná.

„Dneska je úplněk, to většinou znamená něco špatného,“ potvrdil mi moji teorii Edward.

„Chceš tím říct, že budu náměsíčná a vyvraždím, nic netušícím obyvatele Forks?“ Udělal přesně to, co jsem čekala. Zasmál se.

„No vidíš, jak ti to sluší, když se směješ. Dneska jsi nějaký zamlklý.“

„Nekecej a nasedni!“ poručil mi tónem, který věc uzavíral.

.

„Páni, už je tma!“ vydechla jsem překvapeně, když jsem dokontrolovala poslední stranu naší práce. Hleděla jsem ven oknem, které pomalu začínalo zamrzat. Venku se povalovala šedá mlha a skrz mraky slabě prosvítal měsíc. Vypadalo to jako scéna z hororu.

Edward jen hleděl z okna a nic neříkal.

„Hele, víš co? Já se zajdu vysprchovat. Počkej tady na mě, uděláme filmovém večer, když už celou noc koukáš na televizi, jo?“

Usmál se pokřiveným úsměvem a cítila jsem jeho pohled, když jsem ze skříně vytahovala dlouhou bílou noční košilku a zacházela do koupelny.

Sprcha byla přesně to, co jsem potřebovala.  Uvolňovala mi, po celodenním sezení, ztuhlé svaly a příjemně hřála. Vlasy jsem si jako vždy umyla jahodovým šamponem a později, ač nerada, jsem ze sprchy vylezla a řádně se osušila.

V bílé noční košili, která mohla být klidně po babičce, jsem vypadala skoro jako éterická víla z pohádky a mokré dlouhé vlasy byly skoro černé. Nahrnula jsem si je do předu v přesvědčení, že Edwarda vystraším jako Shamara. Ovšem, když jsem vyšla z koupelny, neozval se žádný vyděšený výdech. Odhrnula jsem si vlasy abych viděla, ale Edward nikde nebyl.

Však to co jsem uviděla mi vyrazilo dech.

Můj deník ležel uprostřed pokoje otevřený na stránce s posledním zápisem. Ta slova jsem viděla až sem.

Můj cíl se jmenuje Edward.



Moje shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Kejt (27.10.2010 15:36)

hestý

4)  gucci (27.09.2010 23:40)

....chudák Ed...no však on je velkej chlap a jen tak se něčeho nezalekne....sakraš teď se nemůžu dočkat pokračování!!! ...ani nevíš jakou mám radost,že se plánuje druhá řada

2)  AnneCullen (27.09.2010 21:37)

Musím ti Emusko říct, že prolog je součastně poslední díl této povídky. Ale můžu ti prozradit, že se chystá druhá řada...

1)  eMuska (27.09.2010 20:07)

Asi ťa prerazím! Však si on myslel to, čo si myslím, že si myslel? Napraviť, ale v rekordnom čase, prosím! Je to úžasné, eln sa to musí kaziť... Hm... už by sa do nej mohol zamilovať... etda... on ju ľúbi! Aaach! prosím pokráčko!!!

1