Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/__The_Dead_Girl_Epilogue___by_VikkiGothAngel.jpg

Všechno začíná snem, tím nejhorším, a pokračuje to životem ještě horším.

1. Zničený život

„Bello, drahoušku, neboj se. Já i tatínek brzy přijedeme,“ zašeptala máma a dala mi pusu na čelo. Věnovala mi ještě jeden úsměv, než nasedla do auta.

„Snad by ses nebála, Bell. Víš, že má za tebou přijít Sára, půjde si snad ven hrát a tak. Do večera jsme doma,“ smál se mi tatínek. Sklonil se dolů ke mně, aby mi dal pusu do vlasů. Ještě rukou pohladil mého plyšáka Tučňáka, kterého jsem svírala v malinkatých dlaních. Měla jsem ho už od narození, osm let. Tatínek se ještě zasmál a nasedal na sedadlo řidiče. Ani se nepřipoutal a už couval na silnici. Maminka mi ještě zamávala a já sledovala, jak jejich auto mizí za rohem. Náhle mě zaplavil pocit, že je něco hrozně špatně. Rozběhla jsem se za autem, ale bylo pozdě. Doběhla jsem za roh právě ve chvíli, kdy bylo slyšet jen ohlušující skřípění brzd. Viděla jsem, jak se obrovitý kamion řítí přímo na červené auto maminky a tatínka.

Ohlušující rána a lámání kovu přehlušily lomoz celé čtvrti Phoenixu. Kamion strhl naše malé autíčko s sebou a s další ohlušující ranou ho přimáčkl na pouliční lampu sedadlem spolujezdce. Z malého červeného autíčka nezbylo vůbec nic.

„Néééééééééé!“

Vymrštila jsem se do sedu a hlasitě oddechovala. To hrozné světlo vystřídala tma v hotelovém pokoji. Složila jsem si hlavu do dlaní, div jsem nebrečela. Na tohle jsem už ale byla zvykla. Tenhle sen se mi zdál každou noc, už 10 let. Podívala jsem se na digitální budík, bdící na nočním stolku. Bylo 5:08, vždycky v tuhle dobu se vzbudím a je jedno, v kolik hodin jdu spát. Možná to bude tím, že v 5:08 se můj život změnil. V 5:08 moji rodiče zemřeli, akorát ne ráno, ale večer.

Vyhrabala jsem se ze zpocené postele. Věděla jsem, že už neusnu, jako každý den. Potmě jsem doklopýtala do koupelny a plácnutím rozsvítila světla. V zrcadle na mě zírala dívka, která vypadala jako spíš zombie než člověk. Podobala se Medůze, s těmi rozcuchanými chuchvalci vlasů okolo obličeje. Její kdysi krásné hnědé oči po otci ztratily lesk a byly celé rudě opuchlé, jako by brečela. Tohle byla má každodenní realita. Ovšem, když jsem pracovala, měnila jsem se ze zbídačené chudinky na sexy krásku. To byl můj život, nevybrala jsem si ho, ale bez něj bych skončila na ulici. Ne, byla bych mrtvá. Otřásla jsem se nad tím, jak jsem ke své práci přišla.

Po té hrozné nehodě mě zavřeli do děcáku. Byla to ta nejhorší díra. Dalších 6 let jsem snášela ty hrozné podmínky. Měla jsem štěstí, že mi vychovatelky vůbec dovolili chodit na lekce bojových umění. Vždycky mě to zajímalo a brzy jsem se stala mistryní – ovládala jsem Katu, Tai-chi, dokonce i Aikidó. Bylo mi 14, když jsem tam nevydržela a utekla. Právě tehdy mě našla Madame.

Potulovala jsem se po ulicích, když na kraji chodníku zastavila černá nablýskaná limuzína.

„Nastup si, děvče,“ rozkázal ženský hlas, když se otevřely dveře právě v místě, kde jsem stála. V tom hlasu bylo tolik autority, že nešel neposlechnout. Jako hadrová panenka jsem se nechala vláčet.

Nikdo neznal její jméno. Museli jsme jí říkat Madame. Bylo nás tam asi 40 dívek, každá byla svým způsobem mistryní v boji. A my museli bojovat proti sobě, na život a na smrt. Já jsem ta, která přežila. Ta, která musela nakonec zabít svoji kamarádku. Jenom ta nejlepší z nejlepších se mohla stát tím, čím jsem já. Cvičeným zabijákem.


Oblékla jsem si černé oblečení, vzala si tašku přes rameno a opustila hotel. Jestli přežiji, večer se sem znovu vrátím. Taxi netrpělivě zatroubilo, ale já nespěchala. Nechtěla jsem zabíjet, jen jsem nikdy nedostala skutečně na výběr.

Cesta do Adams St netrvala ani půl hodiny. Takhle brzo ráno nehrozily zácpy. Místo, kde jsem pracovala vypadalo zdánlivě jako nudná kancelář. Zdánlivě. Hned jak jsem prošla bezpečnostními kontrolami, byla jsem zavedena k Madame.

„Drahá Isabell, och, můj bože! Podívej se na sebe!“ vyděsila se, jakmile mě spatřila. Madame měla na sobě dobře padnoucí černobílé pruhované sako a černou sukni. Platinově blonďaté vlasy měla v typickém drdolu, který skrývala pod mohutným kloboukem se síťkou, která zahalovala její tvář. Byla vždycky velmi elegantní a nepochybovala jsem, že je vždy náležitě ozbrojena.

„Mám pro tebe úkol,“ prozradila mi. „Řekni Bello, byla jsi už ve státě Washington?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Rosalie7

2)  Rosalie7 (23.05.2010 14:08)

Tak to je něco, ona je zabiják? Hmm, to bude síla, těším se na reakci upírů... vi o nich?

sakraprace

1)  sakraprace (21.05.2010 20:43)

Sakra práce, to byla rychlost vskutku nečekaná :D
Takže Bella je nájemný vrah? No, to jsem tedy nečekala, ale je to moc hezky napsané. Hodně mě to bavilo, takže se fakt těším na další.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek