Sekce

Galerie

/gallery/86d658cb14_47124058_o2.jpg

Co říct, s Mandy jsme právě oslavily (ano, tvrdé y, myslím tím sebe a ji :-)) druhé společné Vánoce, no ale ti Italové mě fakt štvou

„Johne, vadilo by ti, kdybych vzal na Vánoce Daidu k nám?“ obrátil se Paul dva dny před oním svátkem na Johna.

„Vůbec ne, o práci míň,“ pokrčil rameny. Měl sice domluvené brigádníky a my ostatní jsme měli rozdělené jednotlivé služby, ale každý ho podezříval, že nad všemi bude stát jako dráb a hlídat. Přesto že měl mít dvacátého pátého volno, vlastně, až do konce roku, jezdit se stejně nemělo, to až po Silvestru. Takže šlo jen o úklid stájí. Nejspíš to byl Johnův dárek, že jsem měla povoleno taky pár služeb. Předání toho jeho bylo naplánované na čtyřiadvacátého. To jsme se, ten rok, měli sejít na stáji všichni naposledy, pak už jen na oslavu konce roku. Dál to bylo značně nahnuté. Carlisle s Edwardem nám, ještě ten večer po schůzi, řekli o Italech úplně vše a všechny nakazili svým pesimismem. Opravdu to vypadalo bledě.

„Fajn, zítra po tréninku ho odvedu, díky,“ kývl Paul a zamířil do sedlovny. Chystal se vzít Puerta. Já Jasperova Goldena. Carlisle mě o to požádal. Rose nebyla parkurový jezdec, Edward si na vymazleného koně svého bratra radši sednout nechtěl a nikdo jiný si na něj netroufal.

Samozřejmě dal taky Johnovi plnou moc k případnému prodeji, kdyby to celé nedopadlo dobře. Ze stejného důvodu měl tyhle papíry na Dreamera, Shadowa a Větroplacha Billy.

„Co myslíš, přežijeme to?“ zamumlala jsem polohlasem v noci Paulovi do kůže hrudníku. Oba jsme měli tak trochu problémy se spaním. Jako by se někdo mohl divit, s tím Damoklovým mečem nad hlavou.

Pohladil mě po zádech a povzdechl si.

„Nikdy jsem v to nepřestal doufat. A nepřestanu,“ usmál se. Natáhla jsem se pro polibek a pak se mu stulila k boku.

„Zkusíme usnout, co ty na to?“ zašeptal mi do vlasů a pevně mě objal. Na pár hodin se nám to skutečně podařilo. Ve stáji se pak hned pracovalo líp. Ano, měla jsem pod sedlem jen čtyři koně místo pěti, ale John dělal, že nevidí, když jsem ostatním pomáhala s hnojem. Navíc, nikdo nemluvil o Vánocích, ani dárcích, udržovali jsme ho napnutého a dělali, že nic, co se týkalo jeho samotného. Takže si dost možná ani nevšiml, že dělám něco, co nechtěl vidět.

Onen certifikát na ručně dělaném papíře byl schovaný u mě ve skříňce, ale chovali jsme se jako by žádný Vánoce před dveřma nebyly. Nejdřív vypadal náš trenér nedočkavě, někdy kolem oběda podezřívavě, odpoledně nechápavě a k večeru už rezignovaně. Loni totiž prohlašoval, že si dárky vybral na pár let dopředu. Tvářil se, jako by si myslel, že jsme ho vzali za slovo.

Lee počkala, dokud jsme v klubovně nebyli všichni. John měl kytaru, já taky a o zábavu bylo postaráno, navíc každý donesl trochu cukroví. A pak zmizela. Ráno jsem jí řekla číselnou kombinaci k zámku mojí skříňky, aby mohla ono lejstro přinést. Když přišla, přestala jsem hrát a postavila se vedle ní. V okamžiku kolem nás stála celá parta a John se rozesmál.

„Už jsem se smířil s tím, že nic nedostanu,“ uculil se a odložil kytaru.

„Jared nám prozradil, že bys rád připustil Scalu, ale nenašel si vhodného otce, tak jsme ti zařídili toho nejlepšího z nejlepších, aspoň co se Ameriky týče, ve světě se teprve uvidí,“ vysvětlil Quil s poťouchlým úsměvem, zatímco Leah předávala certifikát zabalený v ozdobné složce.

„Veselý Vánoce,“ usmála jsem se na něj.

Zíral. Fakt že jo. Nejdřív na Jareda, pak na Lee, na certifikát a nakonec i na mě. Nakonec nás jednoho po druhém pořádně objal.

„Děkuju moc, a doufám, že vymyslíte jméno,“ zazubil se na nás. V ten moment začaly padat návrhy jeden přes druhý.

„A co Summer Shadow?“ vyhrkla Carol. John se na ní zvědavě zadíval.

„No, může to být pro klisničku i pro hřebečka, a je znát, kdo je v rodokmenu,“ pokrčila nejistě rameny.

„Mě se to líbí,“ přikývl Jared.

„Tak tedy Summer Shadow, jo, zní to hezky,“ souhlasil John. Pak si mě vzal stranou.

„Scala říjná, vezmeš ji na pár dní k vám?“ zeptal se na rovinu. Trochu mě překvapil.

„Ten papír platí na pět let, máš čas,“ připomněla jsem mu.

„Vím, ale na co čekat, já už rozhodně závodit nebudu, na to mám svoje kosti rád. A ona může do soutěží čtyřletá stejně dobře jako šestiletá,“ pokrčil rameny. Večer tak Scala putovala s námi a ve stáji bylo najednou až moc veselo. Co naplat, tři hřebci a kobylka v říji. Ještě že ty boxy byly opravdu pevné. Hned druhý den jsem ji pustila, spolu s Shadowem do malého zadního výběhu a nechala je, ať si poradí sami. A doufala, že se Paul ještě nevzbudil.

„Byla jsi venku,“ zamumlal, sotva jsem si vlezla zpět k němu. Neptal se, jen konstatoval. A v momentě byl vzhůru, protože jsem mu na hrudník položila ruce. Aktuálně studené od zamrzlého hrazení výběhu.

„Chceš mě zabít?“ zeptal se nechápavě. Jen jsem se usmála a roztáhla se na uvolněné posteli.

„Náhodou, musela bych být člověk, abych tě chtěla zabít. Takhle mi pod rukou roztála i brána od výběhu,“ ujistila jsem ho. Pobaveně zavrtěl hlavou a vlezl si zpátky ke mně.

„Veselý Vánoce,“ broukl mi do ucha.

„No jo, vlastně. Vánoce,“ plácla jsem se do čela a z postele skoro utekla. Až do obýváku byl slyšet jeho řehot.

„Jak může někdo zapomenout na Vánoce, to fakt nepochopím,“ uculoval se ještě při snídani. Tentokrát ji dělal on. A nedal jinak, než že si dárky rozbalíme až po jídle. Přitom byly pod naším prvním společným stromečkem už několik dní. Dokonce i krabice od Jaspera. Carlisle mi ji předal a přijal do úschovy můj dárek pro toho zatracenýho upíra.

O chvilku později v nás obou lívance zmizeli, ale ani tak mi nebylo dovoleno se k těm dárkům byť jen přiblížit. Paul se rozhodl umýt nádobí. Normálně mě zlobil. Musel ho totiž umýt ručně, myčka najednou nebyla dost dobrá. Fakt jsem měla chuť ho praštit. A přitom jsem jen chtěla konečně vidět jeho výraz, až zjistí, co vlastně dostal.

„Nechceš jít třeba ještě vyházet boxy? Nakrmení už všichni jsou,“ houkla jsem kysele, když přepečlivě utíral ten poslední talíř.

„To se tak strašně těšíš na dárky?“ uchechtl se.

„Ne, jen na to, až ty rozbalíš svůj, a přitom zlobíš. A zlobiví kluci přece dárky nedostávají,“ rozhodila jsem frustrovaně rameny a bezelstně se na něj podívala. Talíř i utěrka byly zapomenuty na lince a ke stromku mě nesl ve své náruči.

„Radši se ani nebudu ptát, kolik tě to stálo. Ale nechám si ho až naposledy, nebudeš se zlobit?“ zeptal se opatrně a sedl si na koberec za mě.

„Je to tvůj dárek. Dělej, jak myslíš, ale jo, řekla bych, že to ještě nějakou dobu vydržím,“ usmála jsem se na něj a natáhla se po onom balíčku. Vlastně nijak zvláštně nevypadal, nepotřeboval krabici a papíru se na něj taky moc nevyplácalo.

Paul se jako po prvním natáhl pro ten největší.

„Tak šup, ať si pak můžu vylepšit náladu,“ pobídl mě k rozbalování toho Jasperova monstra. Ale na motorku, auto ani letadlo to tentokrát nevypadalo, teda, pokud nevzal nějaký model.

Chvíli to trvalo, někdo, podezřívala jsem Alici, krabici důkladně zabalil. A pak z ní vypadly tři menší. Z nich tři deky na koně, každá z nich měla na boku jedno jméno. Bílá pro Dreamera, modrá pro Shadowa a žlutá pro Větroplacha.

„Jak tak koukám, letos to budou jezdecké Vánoce,“ pronesla jsem do ticha. On ode mě dostal stejnou přilbu, kterou mi dal Paul. Byla jen pro jezdce USA, zepředu totiž měla vlajku.

Paul přikývl a vzal si balíček od Lee.

„To je latina?“ tipla jsem si při pohledu na obal knížky.

„Je to latinský atlas lidského těla,“ usmál se. Aha.

„Teď už by ses na tu školu asi fakt dostat měl, co? Abys jej vůbec využil,“ poznamenala jsem, zatímco si knihu prohlížel se zápalem v očích. Jakmile dorazil k jistým orgánům, rychle ji zavřel.

„To tak, okukovat konkurenci,“ odfrkl si. V té knize totiž byly i normální fotky. A asi probudil Shadowa, který se k nám bleskově přihnal, oblíznul nás a upaloval k misce s granulemi. Dlouho mu to netrvalo, byl to takový lux.

„Nazdar, chlupáči, tak co, chutnalo?“ uculila jsem se na psa a podrbala ho za ušima, když si sedl z boku. Ze štěněte rostl do krásného a velkého psa.

„Pokračujeme?“ usmál se Paul a natáhl se po dalším balíčku. Tentokrát ukrývala krásnou dřevěnou sošku koně se psem. Ručně vyřezávanou, nebo tak aspoň vypadala. Buď Jacob, nebo Billy, nikdo jiný z mých přátel to totiž neuměl. Nakonec padla volba na Billyho, Jacob mi daroval novou ladičku na kytaru. Ta stará z neznámého důvodu udělala sbohem.

Po chvíli před námi ležely jen dva zabalené dárky, taky další kniha, o koních, saie do Paulovy sbírky a podobně.

„Ty první,“ popostrčil mě Paul. S úsměvem jsem rozbalila celkem velkou krabici. Skrývala úplně novou helmu na motorku.

„Jsi zlatíčko. Že ty sis tu moji prohlížel,“ drcla jsem do něj a stulila se mu v náručí.

„Jo, radši nechci vědět, co jsi dělala, že je takhle nakřáplá,“ zamumlal a pevněji mě k sobě přitiskl.

„Je krásná, děkuju,“ zamumlala jsem mu do trika. Pak se natáhl za sebe po tom svém.

„Koně. Ona ti fakt dala koně?!“ vytřeštil Jacob oči na Paula a já ty svoje převrátila. Zopakoval to už podruhé.

„Je to ještě hříbě, jsou mu čtyři měsíce,“ snažila jsem se to zlehčit. Stejně Jake neuvěřil, dokud neuviděl průkaz původu přepsaný na Paulovo jméno.

„Sundown, hezký jméno. Hele, a není Diamond náhodou otcem Dreamera?“ všiml si bratránek. Konečně taky někdo. Paul se na mě zvědavě podíval. Opřela jsem se o jeho rameno a kývla.

„Je, stejně jako Santara matka,“ ukázala jsem prstem na jméno kobylky. V ten moment měl obličej schovaný v mých vlasech a objetím mi skoro znemožňoval dýchat.

„Vlastně je tvůj už dva měsíce. Tehdy ještě Italové pokojně nasávali v Itálii,“ pokrčila jsem rameny o chvíli později. To už jsme všichni seděli v obýváku a Billy se kochal rybářským prutem, o kterém začal básnit pro jistotu měsíc před Vánoci.

„No a? Uvidíš, zastaví se, zjistí, že máme pravdu a zase odtáhnou,“ ujistil mě a přivinul zpátky k sobě.

„Souhlasím s Paulem, šestnáct vlků je prostě zastavit musí. A těch upírů je tady taky dost,“ vložil se do hovoru Billy. Vděčně jsem se na něj usmála. Jako jeden z mála členů rady viděl všechno optimisticky a snažil se, abychom to tak viděli i my, vlci.

Jake někdy v půlce odpoledne odběhl ke Cullenům. Večer jsme se k němu připojili i s Billym, ten ale dělal spíše morální podporu Charliemu. Který sice nevěděl vše, ale přeci jen, vlčí tajemství už znal. Na jednu stranu jsem Jacoba chápala, udělal to ze strachu, že Bells zmizí i s Ness. Na druhou stranu, porušil to největší pravidlo. A Sam mi v tom dost vyráchal čumák, to je prý to moje žádný alfa rozkazy. Tak jsem mu jeden dala, panáčkoval tam ještě dalších deset minut. Ale uznala jsem svou chybu a obnovila ten jediný, o naprosté mlčenlivosti. A Jacobovi dala přes držku.

„Tak mě napadlo, na jízdárně budeme slavit Silvestra. Opakuju všem, Silvestra, ne moje narozky. Nechcete se přidat?“ zadívala jsem se na Carlislea s Edwardem někdy během večeře. Samozřejmě jsme nejedli všichni přítomní, ale ti, co ano, vychvalovali Esméino umění až do nebes. I Charlie, který se ještě pořád snažil držet se od vlků, co nejdál to šlo.

„Pokud to nebude nikomu vadit, rádi přijdeme,“ kývnul Edward na souhlas. Jenže se tvářil jako by ho někdo nutil. No jistě, Carlisle se snažil být slušný v každé situaci. Edward kývl znovu.

„Hele, byl to návrh, ne žádost. Pokud chcete slavit jen jako rodina, není problém. Rozhodně nechci, abyste tam byli jen ze slušnosti,“ ujistila jsem je oba. Tentokrát kývl Carlisle a konečně se usmál.

Samozřejmě, že přišli. Tedy, ne všichni, jen Edward s Emmettem Rose a Bellou, nechyběla ani Nessie, ale tu z náruče nepustil Jacob.

A nikdo mě neposlouchal, ostatně jako vždy, a slavily se hlavně narozeniny. Silvestr až na druhé koleji.

Po přípitku se Edward vytratil z klubovny ven. Našla jsem ho před dveřmi, jak kouká na nebe.

„Ve vzduchu je cítit sníh,“ poznamenala jsem do ticha. Tak nějak mi Edward začal nahrazovat Jaspera. Vlkodlak, co potřeboval za přítele upíra. Fakt jsem nebyla normální.

Edward se opřel o stěnu vedle mě.

„Máme dva dny. Víc ne. Už nejsou daleko,“ souhlasil. No, to nebylo moc času. Respektive žádný čas. Doba nejistoty se však blížila ke konci, aspoň něco.

Po chvilce vyšla ven Bella.

„Paul tě postrádá,“ usmála se opatrně a přitulila se k Edwardovi.

„Nemusíš se mě bát, ani já se tě nebojím,“ ujistila jsem ji a zapadla dovnitř, do klubovny. Paula jsem našla hned a v chumlu smečky. Poslala jsem tedy rovnou dál tu zprávu o dvou dnech. Tu noc jsme s Paulem rozhodně spát nešli.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Wínqa (26.06.2012 00:29)

fuuu... ne nemá mě to rádo, opět se koment neodeslal, fajn tak repete :D
máš ženiální nápady co se koní a dárků a povídek týče :D
nemám ráda Volťáky, fakt ne, pletou se kam nemaj a zavazí a vůůbec, doufám že tnhle boj uděláš jak v knize, žádný dráma :D nu uvidíme co na nás vymyslíš -.-
jinak fakt už Mandy přeju poklidnej život s Paulem a dětičkama, páč ač mě BedEndy nevadí mám radši HappyEndy.. si říkám že v reálu je BE až moc a aspoň v těch povdkách by mě být hepáč ^^
ps: za případné chybky v kometu se omluvuji, ae ono už je dosti pozdě :D

HAJAKU /RYCHLE/ DÁL..ne že další kapitolka přibude až za měsíc *výhružný pohled*

Fanny

4)  Fanny (09.06.2012 22:47)

Vánoce jsou Vánoce a ten, co je nesnáší pocítí vánoční atmosféru, ta se prostě šíří jako...řekla bych jako mor, ale to je trochu deprimující :D Rasista taky nejsem, takže se prostě šíří hodně rychle

A dárky, respektive hlavně to rozbalování(!)

Summer Shadow, Sundown... Kam na tak pěkný jména chodíš??? Těším se na oba...

Jedinečná scéna s Bellou, tak zvláštní a výjimečná, možná snad proto, co má nastat, ale ta chvíle, ty dvě věty, co spolu prohodily, skrývaly něco víc...

Jen ti Volturiovi to stále kazí, už aby jim nakopali...

Omlovám se, ale dostala jsem se ke komentování až teď A taky ještě jednou děkuji za zprávu

Stefi72

3)  Stefi72 (09.06.2012 15:55)

super, rychle další

Terry

2)  Terry (08.06.2012 20:48)

dokonalost sama

1)  BJaneVolturi (08.06.2012 15:36)

Tak jsem si konečně vspomněla, proč sem vlastně chodím... To to trvalo...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek