Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/war2.jpg

Emmett vymyslel ďábelský plán. To ovšem ale netuší, že takový ďábelský plán může být i dvousečná zbraň.

Povstání kachen se blíží!

Epizoda pět – Návrat Emmiho

 

Carlisle jen smutně zavrtěl hlavou.

„Nevypadá to dobře.“ Právě se skláněl nad Emmettovým tělem uloženým na pohovce. „Prožil opravdu velký šok. Nejspíše bude mít dlouhodobé následky.“ Narovnal se a povzdechl si. „Je také možné, že se z toho už nedostane nikdy.“

Emmett totiž po svém opětovném zhroucení a válení v prachu cesty najednou ztuhnul, ztichnul a od té doby už se nepohnul. Jeho nevidomé oči zíraly na strop obýváku už druhý den.

Esme se starostí vykulenýma očima přebíhala  pohledem z nehybného Emmetta na svého manžela.

Carlisle nenápadně hodil očkem přes své levé rameno. Opodál postávala Rose a snažila se tvářit, že je tu čistě náhodou a právě teď  ji nezajímá nic jiného než list velké difenbachie vedle vchodových dveří. Carlisle se podíval zpátky na Esme a velmi významně mrknul.

Esme se zatvářila zmateně, sjela pohledem na Carlislovy kalhoty a tázavě zvedla obočí.

Carlisle protočil oči a pak jimi důrazně ukázal ke svému levému rameni, pak dolů k Emmettovi a pak opět na Esme významně mrknul.

Esme se projasnil výraz, přeběhla očima Rose i Emmetta a snažila se neusmát. Pak se opět podívala na Carlislovy kalhoty a se škádlivou jiskrou v oku znovu pozvedla obočí.

Carlisle na chvíli zaváhal, pak si se špatně utajovaným spěchem naházel použité lékařské vybavení zpět do brašny a svižným krokem zamířil nahoru po schodech do svého pokoje.

Esme se ještě sklonila, pohladila svého syna po hlavě připomínající kulečníkovou kouli, na čelo mu vlípla něžný polibek a vytratila se taky.

 

Rosalie konečně nechala  difenbachii svému osudu, pomalu se přikradla blíž a usedla k Emmettovi na okraj pohovky.

„Myslíš si, že ti zbaštím tohle tvoje divadýlko?“ zasyčela na něj. Sklonila hlavu k jeho obličeji a ze vzdálenosti dvou centimetrů mu zírala do očí. „Myslíš si snad, že mě dojme to, že tu ležíš a čumíš?“ Při všech těch š, mu nechtěně prskla přímo do obličeje, ale Emmett s očima zaměřenýma na bod někde mezi Rosiinýma ušima nehnul ani brvou. „Ale já ti na tohle neskočím.“ Naštvaně zalomcovala jeho rameny. „Rozumíš?“

Od Emmetta se nedočkala nejmenší reakce, jen hlava se mu mírně sesula na stranu.

„Emmette?“ Do hlasu ji prosákla stopa nejistoty. Ještě chvíli sledovala Emmův dementní výraz. Nakonec ho prudce uhodila do hrudi. „Nevěřím ti,“ zašeptala, ale v jejím hlase zněly potlačované slzy. Pak prudce vstala a nakročila s úmyslem, být co nejdál od toho idiota i stále rostoucího pocitu provinilosti.

Ozvala se hlasitá rána a další, co Rose viděla, byla světlá středně dlouhá vlákna jejich koberce. Chvíli zmateně koukala na zbloudilé smítko, které Esme při luxování nejspíše přehlédla, a pak se na zemi pomalu posadila. Oči jí padly na uražený roh konferenčního stolku a promnula si čelo. Tak za tohle ji Esme už vážně zabije. Povědomé skřípání přicházející v pravidelných intervalech z horního patra, jí poskytlo pár minut odkladu. Jak ale znala Carlisla, tak nanejvýš deset.

Ale co se stalo?  Zapátrala očima a z pod pravého kotníku vydolovala oranžový polštářek, který byl příčinou jejího pádu. Byla by přísahala, že ho před chvíli viděla vedle Emmetta na pohovce.

Hodila podezřívavým pohledem na ležící postavu.

Emmett stále bezduše zíral na strop a z pootevřených úst mu dolů po tváři stékal pramínek sliny.

Rosiino čelo se zkrabatilo v zamyšlení.

Pak  se seshora ozvalo podivné vykvíknutí následované zamručením a Rosalie věděla, že odklad skončil. Carlisle to dneska nejspíš trochu odflákl.

Deset vteřin nato už stála Esme před Rosalií a s vyčítavým výrazem ukazovala na konferenční stolek.

„Přivezla jsem si ho až z Evropy. Konec Rosalie. Konec s demolicí mého domu. Podívej, co jsi udělala Emmettovi, možná zůstane ležákem už navždy. A to nemluvím jen o jeho erehmm-.“ Esme se na chvíli zarazila, ale pohled na uštíplý roh stolku ji postrčil dále. „Je nejvyšší čas, abys přijala následky svých činů. Za prvé, seženeš úplně stejný stolek nebo zajistíš jeho renovaci. A jestli ještě nějaké vybavení domu přijde k úhoně, půjdeš bydlet jinam!“

„Počítá se i nábytek, co zničíte s Carlislem, když -.“ Překvapené Rosalii přilítla jedna za ucho.

„Nebuď drzá,“ vyštěkla Esme, která byla vytočená na nejvyšší míru. S Carlislem toho přece tolik nezničili. Jenom jednu postel, prádelník a noční stolek. Knihovnu v Carlislově pracovně. Okno v druhém patře. A vchodové dveře. Pračku a příruční mixér. Uražená vodovodní baterie ve sprše se přece nepočítá. Veletrh byl sice poučný, ale nevaroval, že například pračka snese vibrace jen do stopadesáti Hertzů.

„A za druhé,“ pokračovala Esme a ukázala na ležící postavu, které se u hlavy už stačila vytvořit pořádná louže, „postaráš se o Emmetta.“

Rose znechuceně pozorovala mokré kolo jedu pod Emmettovou tváři, které již pomalu začalo naleptávat texturu látky polštáře. „Jak, postaráš?“ zeptala se po chvíli opatrně.

„Dělat mu společnost. Krmit. Umývat.“ Esme pozvedla obočí ve výrazu: Máš snad nějaký problém? a vyčkávala Rosiinu odpověď. Když žádná nepřišla, kývla hlavou směrem k Emmettovi. „Začni.“

Rose se neodvážila odmlouvat. S rosemrzelým výrazem si přehodila manžela přes rameno. Byl stále ještě bez oblečení, které mu sežehl oheň a páchnul po cé čtyřce. Zamířila s ním nahoru do koupelny. Na schodech na chvíli zaváhala. Zdá se jí to, a nebo opravdu cítí Emmettovu ruku na svém zadku? Otočila se, aby se zhlédla ve velkém zrcadle naproti, ale koutkem oka zeregistrovala Esme. Stála zády k ní, ruku zdviženou, nejspíše přitisknutou na ústa a ramena se jí podezřele chvěla.

Esme pláče.

Pocit provinilosti se vrátil a prohrábl se v Rosaliiném žaludku. Sklonila hlavu a rychle překonala pár posledních schodů, aby už mohla shodit svůj náklad. Nahoře nechtěně vrazila do Carlisla, který právě zavíral dveře od ložnice. Byl trochu rozcuchaný a ve tváři měl očividně velmi spokojený výraz, což Rosalii rozladilo.

„Tři minuty a sedm vteřin. Nic moc, Carlisle,“ ucedila drze.

Carlislovi spadl z tváře spokojený úsměv. Za prvé, těch vteřin bylo dvanáct a za druhé, Esme si snad stěžovala, nebo co?

„Závidíš?“ položil zdvořilou otázku.

„Určitě,“ uchechtla se Rose a otočila se ke koupelně.

„No, já tobě určitě ne,“ prohlásil Carlisle klidně po letmém pohledu na Rosaliina záda. „Myslím, že Emmettův žaludek nerozdýchal tvojí něžnou péči.“

„Co?“ Rose se snažila podívat na svá záda, což byl poměrně dost složitý úkol, navíc jí ve výhledu překážel Emmettův obnažený zadek. Ale už cítila tu zrádnou vlhkost prosakovat se skrz tenkou halenku i bílé kalhoty. Když jí začalo čvachtat v botách, přestala se snažit zahlédnout tu spoušť.  Z hrdla se jí vydralo cosi mezi zavrčením a zakňučením a bleskově zmizela i se svým nákladem v koupelně.

Se zafuněním složila Emmettovo začouzené tělo do sprchového koutu. A otočila se zády k zrcadlu.

Zakvílela. „Ježiši, tohle můžu rovnou vyhodit.“ Prudce se otočila k bezbranné postavě ve sprše. „Emmette, jestli tohle hraješ, tak si mě nepřej.“ Chvíli s nasupeným pohledem sledovala svého muže. Seděl bezvládně opřený o dlaždičky, ožehnutá hlava mu sklouzla k pravému rameni. Jak jen to udělat, aby skončil s tou jeho šarádou? Pohledem se zastavila na sprchovací hadici. Pomstychtivě se ušklíbla. Teď se ukáže!

Pečlivě nastavila teplotu vody a zamířila na nejcitlivější partie. Kdyby měla voda byť jen o stupeň méně, tryskaly by teď z hadice ledové kostky. Rosiiny oči pozorně sledovaly jeho reakci.

Emmett ani nemrkl.

Po pár minutách Rosalie zamračeně zavřela vodu. „Přestaň!“ křikla na něj. „Nebo tohle bude jen začátek.“

Emmettovo tělo se v odpověď celé sesunulo na zem.

Rosalie ztuhla a konečně jí došlo, že je skutečně dement. Zmrzačila svého muže. „Emmette! Prosím, řekni, že je to jen hra,“ zašeptala zoufale, ale nedočkala se žádné reakce.

Vlezla k Emmettovi do sprchy a něžně vzala jeho obličej do dlaní. „Miláčku, řekni, že to není pravda. Neublížila jsem ti, že ne?“ Lehce hladila jeho tváře. „Prosím!!!“ Obličej se jí zkřivil bolestí. „Ne, ne, tohle jsem nechtěla. Tohle ne...“ Se sloněnou hlavou chvíli nehybně seděla, Emmettovu hlavu položenou na klíně.

Naposled ho pohladila po tváři. Pak se natáhla pro sprchový gel a trochu si ho nanesla do dlaní. Jemně mydlila celé jeho tělo a smývala tak důkazy o své vině. Ta ale nezmizela, byla vypálena do jejího srdce. Nakonec ho spláchla příjemně teplou vodou. Celá se při tom zmáčela, protože ho podpírala, aby neležel na zemi. A pak úplně nakonec ho zabalila do županu a opatrně posadila na skříňku pod zrcadlem.

„Teď musíš chvilku vydržet, miláčku, musím se taky osprchovat. Pěkně jsi mě zřídil,“ pronesla s jemným a smutným úsměvem.

Shodila ze sebe oblečení a vlezla si do sprchy. Nechala na sebe dopadat proudy vody a rychle se mydlila, aby chudák Emmett nebyl bez dozoru moc dlouho. Co to...? Ustala v mydlení a našpicovala uši. Neslyšela teď náhodou skrz zvuk dopadající vody zasténání? Vystrčila hlavu ze sprchového koutu a pohlédla na Emmetta. Seděl pořád stejně, bez hnutí, jen... nebyla teď jeho hlava více natočená doprava? Sledovala jeho pohled a narazila na něj opět v zrcadle nad umyvadlem.  Náhoda? Přimhouřila oči. Než se stihla rozhodnout, Emmettovo tělo se sesunulo ze skříňky a s hlasitým zaduněním se rozpláclo o zem. Dvě dlaždičky při tom praskly.

Rosalie vyskočila ze sprchy a rychle se sklonila nad Emmettem. „Miláčku, jsi v pořádku? Promiň, příště si dám pozor.“ Zvedla ho ze země a přitiskla na své mokré nahé tělo. Pak ho opět posadila na skříňku a rychle se zahalila do županu, přičemž ho jednou rukou stále přidržovala na místě.

„Pojď, miláčku, uložím tě u mě. Bude ti tam dobře.“ Jako dítě přenesla Emmetta k sobě do pokoje. Usazeného na posteli ho oblékla. Když mu natahovala jeho oblíbené trenyrky s kachničkama, nechtěně se ho dotkla. Zdálo se jí to, anebo opravdu zakňoural?

Rychle se přesunula k jeho obličeji. „Emmette? Vnímáš mě?“

Rosalie dostala nápad. Klekla si nad Emmettovy kachničky a pomalu se začala vrtět v bocích. Ústa přiblížila k Emmettovu uchu a začala mu vykreslovat, co všechno spolu budou provádět, když se probere. Sliby zahrnovaly i prádelní šňůru a žabičky na záclony.

Když se nedočkala žádné reakce, zvedla hlavu a pohlédla mu do tváře. Emmettovy oči byly zamířené na prasklinu ve stropě a z koutku mu opět začala vytékat slina.

Rose se zhroutila na jeho tělo a začala tichounce beze slz plakat.

...

Emmett ležel na posteli, poslouchal plačící Rose a přemýšlel, co udělá dál. Tenhle nápad ze začátku vypadal slibně. Tak slibně, že plánoval dovést svůj životní herecký výkon k dokonalosti, což mohlo trvat, dejme tomu, klidně i půl roku.

Když vylezl z hořící pochodně, která bývala dříve na pět minut jeho autem, a uslyšel zvonivý smích své milující manželky, viděl rudě. A nebylo to jen z důvodu toho, že mu právě hořelo obočí.

Byl opravdu malinký krůček od toho, aby ukázal své drahé polovičce, jak moc ji sluší džíny zezadu. Zorný úhel sovy by byl hadr proti tomu jejímu. Pak si ale – samozřejmě díky dalšímu zvonivému výbuchu té malé zmije - konečně všiml, že mu z malého Emmiho odkapává roztavený polyvinylchlorid. Neubránil se tudíž adekvátní reakci na tuto akci, čímž potvrdil třetí Mikův zákon a poskytl tak svému vroucímu mozku čtyři a půl agonické minuty k zamyšlení.

A právě někde mezi tou čtvrtou a pátou minutou svíjení a svírání svého visícího přítele ho to napadlo.

Když ležák, tak ležák.

Takový dement má spoustu výhod. Péče přímo luxusní, snídaně do postele... A spousta času, udělat Rose ze života takové malé soukromé peklíčko.

Hned po jeho zcepenění ho Carlisle přesunul do obýváku a začal provádět ty jeho medicínské machinace. Emmett se jenom obával, aby léčebné postupy nezahrnovaly již dříve zmíněné majzlíky a kladívka. Samozřejmě věděl, že Carlisle zjistí, že má tak maximálně ožehlou trvalou. Doufal ale, že ho nepotopí.

Carlisle vypadal chvíli zmateně, ale pak si všiml Emmettova zběsilého mrkání a házení očima směrem k Rosalii. Ušklíbl se zcela neotcovským úšklebkem a nepostřehnutelně na Emmetta kývl, pak ho nechal zanechal jeho čučení do stropu a plánování pomsty.

To, že dementování není až taková zábava, poznal hned po pár hodinách. Rosalie byla furt někde poblíž a s výsměšným výrazem čekala, až se prozradí. Ležel proto opravdu jako mrtvola, doslova ani nedýchal.

A pak to začalo.

Moucha.

Ta dvoukřídlá svině přiletěla a usadila se přímo na Emmettově nose. Když si vyčistila všech šest nohou, obě křídla i obrovské oči, rozhodla se prozkoumat terén. Emmettův nos zvenku nic extra zajímavého. Ale vevnitř! Učiněné žůžo labůžo!

Emmettovi se kroutily nohy v pěst samým úsilím nešilhlat, nemrkat, nekvičet a rozhodně nevyskočit a nezačít lítat po pokoji jako blázen a nesnažit se vyšťourat mouchu usilovným hrabáním pravého ukazováčku v nose.

Když měl Emmett pocit, že si tam ta moucha snad dělá hnízdo pro mladý nebo co, konečně vylezla. Ještě prozkoumala jeho levé oko a konečně mu dala pokoj.

Emmett si oddechl, teď už to bude v pohodě.

Jenže pak to začalo podruhé.

Nuda.

To dementování byla vážně obrovská nuda. Copak nikomu není líto ubohého ubožáčka Emmíka? Kde je ta péče? Kde je ta snídaně do postele? Ještě, že si včera ulovil toho chutného medvídka, jinak by tu člověka snad nechali chcípnout hlady.

Pořád nuda. Co by teď Emmett dal za jednu dvoukřídlou svini.

Po nekonečných dvaceti hodinách přišla na řadu další prohlídka. Carlisle na něj zvědavě koukal, v očích otazníky, co že jako provede nebo jak dlouho se tu hodlá ještě válet.

Copak to šlo, něco provést, když Rosalie celé hodiny seděla na schodech a zírala na něj? Nemohl se ani protáhnout. Připadal si už opravdu jako mrtvola. Nebo ležák. Za chvíli ho budou moct stáčet do lahví.

Konečně se Rosalie odhodlala přijít až k němu.

Když mu syčela do tváře, málem se uchechtal smíchy. Velmi, opravdu velmi nepozorovaně pohnul rukou, a polštářek přistál neslyšně u Rosiiných nohou. To, že se ho Rose nevšimla, poznal hned, protože v dalším okamžiku si Rose zahrála na Supermana a sekeru zároveň. To lítání by jí šlo, to štípání dřeva nosem ještě taky, ale měla by doladit ta přistání. Pohled na omráčenou Rose mnoucí si čelo a s hrůzou zírající na zničený stolek dostal Emmetta téměř do kolen. Na poslední chvíli se mu podařilo potlačit smích. Pro odvrácení podezření od jeho maličkosti trochu zaimprovizoval a koutkem úst pustil tak půllitrovou slinu.

A konečně to tu bylo.

Péče, kterou nařídila Esme, zněla vážně dobře. Hlavně ta část o umývání.

Když se nesl přes Rosiino rameno, ukázal Esme vztyčený palec. Pak si ale nemohl pomoci, pohled takhle zblízka na Rosiino pozadí, to by nevydržel ani svatý. Koutkem oka zahlídl Esme, jak si cpe pěst do pusy a snaží se nerozřehtat na celé kolo.

Když Rosalie hodnotila Carlislův výkon, neubránil se, aby se netlemil jako pako. Hlavou dolů a s žaludkem naplněným dvěma grizzly to nebyl právě nejlepší nápad a tak došlo k té politováníhodné nehodě.

Rosalie vypadala jak z reklamy na Tampax, kde by ovšem předváděla figurantku Bez produktu.

No a pak přišla ta koupelna. Ve chvíli kdy mu ledová tříšť dopadala na jeho pen... hmm, penetrační část, měl pocit, že nastala jeho poslední hodinka. V uších mu cinkaly rolničky a před očima se mu mihli sobi. Ona na něj snad pustila tekutý dusík nebo co.

A pak si Rose vlezla k němu, hladila ho po tváři a prosila za odpuštění.

Přesně takhle to Emmett plánoval. Bude škemrat, prosit, omlouvat se, užírat se. Trpět.

Měla to být vážně prča.

Ale nebyla.

Emmett se začal za svůj plán trochu stydět. Ale Rose si tohle přece zaslouží, ne? Zapálila mu auto. Vlastně dvě. A taky jeho. Způsobila, že vypadal jako zelenina. A pak z něj udělala visáče. Jedna dobrá duše ho sice utěšovala, že není třeba stát, stačí pevně viset, ale on měl pocit, že ani nevisí dostatečně pevně. Rose možná měla ten pocit taky, proto mu potom poslala ten Pattex. Za tohle všechno by jí měl nesnášet. Mučit a trápit až do konce věčnosti.  Ale copak to jde, když se mu omlouvá a něžně mydlí jeho... Ježiš ona mydlí jeho... Dá se tohle vůbec vydržet? Ještě že je jeho kámoš furt ležák, jinak by ho už dávno prásknul.

Emmett zaťal zuby a rozhodl se v téhle šarádě ještě chvíli pokračovat. Vlastně se teď začal trochu obávat toho, až vyjde s pravdou ven. Aby nejenom nevisel, ale nebyl i položený na poličce v obýváku.

Rose potom shodila šaty a Emmettovi div neupadla čelist na dlaždičky. Téměř už zapomněl, jaká je Rosalie kostička. Jako zhypnotizovaný sledoval každý pohyb jejích drobných dlaní. Namáhavě polknul. Její ruka právě zamířila...

Emmett div nezačal výt jak jelen v říji. Ale neuhlídal se zcela a vysloužil si ze sprchového koutu přemýšlivý pohled.

Emmett v okamžiku uvolnil všechny svaly. Být člověk, nedopadlo by to dobře. Když se pak ze tří milimetrů koukal na novou spáru v dlaždičce, nadával si, jestli už to nepřehnal.

Něžné dotyky ho přesvědčily že nikoli. A v další chvilce Emmett myslel, že už na všechno kašle, protože být přitisknutý k ní, to už bylo skoro nad jeho síly. Teď už si Emmett vážně nadával, jaký bič si to na sebe ušil. Jestli teď dá najevo, že jí vodil za nos, nebude v dalších měsících už co předstírat.

Protože to bude krutá realita.

Ale jak má tohle mučení vydržet?

Rose na sebe mezitím navlékla župan a vzala ho do náručí. Jak krásně voněla!

Emmett se snažil, aby jeho funění nebylo moc slyšet, a začal si přeříkávat Zdrávas.

Zdrávas Maria, matko boží...

Před Emmettovými překvapenými zraky se z županu vylouplo ňadro.

Emmettovi zaskočil jazyk. Zvrátil oči. Emmette, ty seš takovej debil!

Na posteli ho pak převlékala jako miminko. Snažil se nedívat, ale ta prokletá bradavka na něj furt koukala.

A kachničky to pak dodělaly.

Z hrdla se mu vydralo táhlé zaúpění a Rose zbystřila. Zaujala tak nestoudnou pózu, že se divil, že se ty kachničky nečervenají.

Když se mu třela o jeho ležícího střelce a do ucha šeptala cosi o tom, že budou prát záclony - nebo na co to chtěla použít tu šňůru a žabičky – měl pocit, že vyskočí z kůže. A začal přemýšlet nad tím, že už možná visí dostatečně pevně.

A pak přestala.

A teď pláče.

Její tělo se chvělo a třelo se přitom o to jeho.

Nevěděl proč, ale v hlavě mu zazněla jedna smutná píseň:

´A on tam stál a koukal do polí... A on tam stál...´

Emmett vykulil oči. A on...  tam... skutečně...

Nemohl tomu uvěřit. Emmi se vrátil! Po takové době opět zvedl ruku a přihlásil se o slovo.

No tak ho nechala vybuchnout v autě, no a co?!  Taková prkotina je přece nemůže rozdělit!

Plačící Rose objaly silné paže.

A do ucha jí zazněl ten nejmilovanější a nejkrásnější hlas na světě:

„Víš, co? Nejdřív vypustíme kachňáka a pak půjdem pověsit ty záclony.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Crazy

9)  Crazy (20.12.2011 08:56)

Panebóóóže!!!!!!! Otřásám se smíchy, že ze sebe pomalu nic nevymáčknu... Respekt...!B)

Twilly

8)  Twilly (15.12.2011 13:09)

ty jo, už přesně vím, co budu dělat, když příště budeme sundávat záclony. Budu se tlemit jak orangután

Marvi

7)  Marvi (15.12.2011 11:24)

Zajímavě si to vymyslel, jen jsem zvědavá co udělá Rose, určitě mu to pořádně okoření, že ji tahal za nos

ODCULTI

6)  ODCULTI (15.12.2011 10:06)

5)  hela (14.12.2011 22:32)

slintající Emmet no to jsem zvědavá na její reakci

4)  belko (14.12.2011 22:12)

řekla bych, že jestliže Rose tentokrát "kachničky" nerozdýchá, skončí Emmet rozdrcený na velice jemný prach zadupaný hluboho do země.
úžasné počteníčko!!

belle

3)  belle (14.12.2011 21:55)

dneska se vzmůžu jenm na

sakraprace

2)  sakraprace (14.12.2011 20:41)

Zjistila jsem, že ti nemohu napsat kloudný komentář, protože se nemohu přestat smát

LadySadness

1)  LadySadness (14.12.2011 20:32)

no, tak ne jej reakciu som zvedavá

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Plakát Jacob