Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/f8e6571e27ff1157dee60b2bb02eb874.jpg

V pořadí již třetí kapitola, ve které se dozvíte, jak probíhal jejich očekávaný rozhovor a co bylo hlavním tématem...

Kapitola Třetí - Hra začíná

V domnění, že odložením našeho rozhovoru se mi uleví, jsem se vydala přes nádvoří zpět k budově, kde se nacházel můj byt. Ale i poté, co se za mnou zaklaply dveře, jsem si nepřipadala být o nic víc v bezpečí. Okamžitě jsem začala přepočítávat svůj zbývající čas. Pozemky jsou značně rozlehlé, plus když k tomu přičtu to, že Emmett si zajisté nenechá ujít možnost vyzkoušet naše tréninkové vybavení a Rose zase jistojistě podlehne návštěvě garáží, vyšly mi z toho dobré 4 hodiny. Svou vzrůstající nervozitu jsem ze sebe shodila stejně jako své oblečení, které jsem již zcela automaticky mrštila do rohu místnosti. Tam se už tyčila velká hromada, tvořená mým oblečením a jedním ještě vlhkým ručníkem ze včerejška.

Útočiště jsem nalezla pod proudem horké vody, která intenzivně masírovala mé namáhané svaly. Jen co jsem se vyhrabala z koupelny, opět na mě dolehla tíseň z následujícího setkání. Byla jsem tak mimo, že jsem dokonce uklidila i to oblečení, které se válelo různě po zemi. No, uklidila, zkrátka a dobře jsem vše naházela do velkého odpadkového pytle. Dle mého názoru je to efektivní řešení. Když jsem se rozhlédla po uklizené místnosti, zvedl se mi ze sebe žaludek. To snad není možné. Oni si sem napochodují a já se z toho mám jako sesypat, nebo co?! A ještě tu budu nervózně poskakovat a dokonce uklízet?! To nepřichází v úvahu. Ta hloupá, snaživá a hlavně naivní Bella je pryč. Teď jsem tu já, Isabella. Tohle je moje teritorium a já se nenechám jen tak vyšachovat ze hry. Tuhle partii totiž vyhraji já!

S nově získaným sebevědomím jsem energicky otevřela dveře své posuvné skříně, rozhodnuta, že až přetrpím ten nechvalně očekávaný rozhovor, zajdu si jako každý pátek do klubu. Na celé čáře to u mě vyhrály černé minikraťasy v kombinaci s rovněž černými extrémně dlouhými semišovými kozačkami. Ty sahaly něco málo nad kolena, čímž dávaly prostor podbízivému pásu  bledé pokožky mých stehen mezi nimi a lemem kraťasů. Na horní polovinu těla jsem si navlékla temně modrý top bez ramínek, klenoucí se jen přes má prsa. Venku však nebylo zrovna přívětivé počasí, a tak jsem své stávajicí oblečení obohatila o černý háčkovaný upnutý kabátek, skrze jehož vzory prosvítala má pokožka. Byl uzpůsoben tak, že ve předu byl volný a dával tak na obdiv mé tělo. Namísto zapínání obepínal můj hrudník přesně v místech, kde končil top a začínaly kraťasy. Mé břicho tak zdobil pás černýck květů na alabastrovém podkladu. Celkově sahal jen něco málo pod zadek, ale z dlohých, na konci se rozšiřujících, rukávů mi čouhaly pouze konečky prstů s purpurovými nehty. Svůj ďábelský vzhled jsem ještě umocnila rudou rtěnkou, zvýrazněním očí a ve finále jsem si ještě pročísla vlasy. Když už nebylo co vylepšovat, rozhodla jsem se vyrazit do společenské místnosti o něco dříve.

Ačkoliv mě má bojovná nálada ještě zcela neopustila, přece jen trochu zdráhavě jsem nahlédla dovnitř. Zjištění, že společenská místnost je prozatím prázdná, mě na chvíli uklidnilo. Pomalu jsem jí procházela a očima skenovala každičký jeden centimetr čtvereční. Zvažovala jsem všechny možnosti a strategicky si vytipovávala místo, kam se usadit, abych pak měla k dispozici co nejvíce únikových východů v případě nouze. Od svých plánů jsem upustila ve chvíli, kdy jsem pohledem zabloudila k Richardovu stolu v čele místnosti. U něj stálo Richardovo kožené otočné křeslo. Nikdo nesměl zaujímat jeho místo, dokonce ani já ne. Pro všechny byla tato pozice naprosto tabu. Snad i pro to, jsem k němu bez váhání zamířila a se slastným pocitem, že dělám něco, co bych stoprocentně dělat neměla, něco zakázaného, jsem se do něj posadila. Nebylo to však tak uspokojující, jak jsem si představovala. Něco tomu chybělo. Opravdový požitek se dostavil až po tom, co jsem své nohy nešetrně umístila na Richardův starodávný vyřezávaný stůl na haldu patrně důležitých dokumentů. Z jednoho z šuplíků jsem vytáhla nějakou polorozpadlou publikaci, pojednávající o tom, jak zacházet s polorozpadlými publikacemi, a začala jí nelítostně listovat. Myslela jsem si, že se ukoušu nudou, ale než jsem stihla uskutečnit svůj plán, týkající se porušení všech deseti zásad, jak NEpoužívat polorozpadlé publikace, zaslechla jsem tichý rozhovor a přibližující se kroky. To, že má prosba odbýt si ten rozhovor pouze s Carlislem, nebyla vyslyšena, jsem si uvědomovala s každým krokem, jímž se ke mně přibližovali. Opět jsem se pro jistotu začetla do té nesmyslné knihy a snažila se splynou s povrchem stolu. Dveře se otevřely a dovnitř se nahrnula celá skupinka. S hraným nezájmem jsem zvedla svůj zrak od toho svazku zažloutlého papíru a uzřela onu osmičlenou skupinku. Osmičlenou. Byl s nimi i Richard a rozhodně se mu nelíbila má stávající pozice. Ujelo mi pouze tiché „ups“. Už už začínal s dalekosáhlým káráním, ale na tohle jsem teď opravdu neměla náladu.

„Já vím, já vím, ale vzpomeň si kolikrát sis stěžoval, že nikde nemůžeš sehnat vyhovující těžítko. Pro tyto učely jsou mé nohy jako stvořené, nemyslíš?“ Demonstrativně jsem přehodila levou nohu přes pravou. On však začal rozzuřeně funět, tak jsem to radši zahrála do outu:
„No jen se nedělej, minule jsi nevypadal, že by ti vadilo, že se ti válím po stole!“ Trochu uvolnil ten svůj nakvašený výraz, ale přece jen mě musel zdrbnout:
„Isabello, kolikrát jsem ti říkal, ať se klidíš od mého stolu. Neřekl jsem to snad dost jasně?“  Bylo to spíš takové smířené konstatování, nevypadal, že by ho zajímala má odpověď.
„No, jasné to bylo, možná v tom je ten problém, jako bys nevěděl, že zakázané ovoce chutná nejlépe…“ Ještě jeden upřený pohled do očí a měla jsem ho v hrsti.

Nervózně polknul, ale opět chtěl něco namítnout. To se mi však nelíbilo, už jsem toho začínala mít po krk.
„Nechme už toho. Jestli dovolíš, ráda bych to tu rychle s Carlislem probrala a pak si zašla do klubu, noc je sice ještě mladá, ale na co ji celou promarnit?“ Dočkala jsem se jen nespokojeného odfrknutí. Pak jsem svou pozornost přesměrovala na Cullenovi. Ti stáli ještě stále ve dveřích a to značně vykolejeni. Tak jestli to půjde tímhle tempem, tak je to teda perfektní.
„Budete tam stát ještě dlouho, nebo se posadíte?“ pronesla jsem, když jsem k nim mířila a možná jsem svou nevrlost neskryla zrovna nejlépe, ale co nadělám? Oni se však konečně přesunuli na velkou pohovku v levém křídle místnosti a já přešla ke křeslu naproti, o které jsem se posléze opřela.
„Nevím proč jste tu všichni, ale o Carlisla jste se nemuseli bát, já nekoušu… tedy v běžných situacích.“ Konečně jakoby se probrali k životu a já se dočkala alespoň nějaké reakce.
„To ne, jen jsme všichni zvědaví.“ Tentokrát jsem se odpovědi dočkala od Jaspera.
„Opravdu? To vás tak fascinuje má práce? Oh, jsem velice polichocena.“

Tahle situace byla čím dál tím víc absurdnější.
„Dobře, abych tedy již konenečně začala,  ten zub, který jsem darovala Carlislovi, tak ten…“ začala jsem vyprávět, abych je už měla z krku. U toho jsem přecházela po místnosti, ale do řeči mi skočila Esme:
„Drahoušku, ale my spíš měli na mysli tebe, jak jsi se sem vůbec dostala?“ Tak to prr! Sice jsem měla Esme vždy ráda, ale s tímhle ať na mě nechodí. Prudce jsem se otočila a spustila:
„Promiň Esme, ale Carlislovi jsem slíbila pouze diskuzi na téma „Daidřin zub“, o ničem jiném nepadlo ani slovo. Jestli jste však čekali srdceryvný příběh „ala jak se chudák holka zhroutila poté co se s ní rozešel její perfektní upíří přítel,“ tak to pláčete na špatném hrobě. Vím, že jste Richardovi hosté, ale tohle fakt nemám v popisu práce, zas tak dobře mě neplatí!“ Načež jsem po něm hodila naštvaný pohled.

Esme se zkrabatil obličej zklamáním a já si svou příkrost začala vyčítat. O poznání smířlivějším tónem jsem pronesla směrem ke Carlislovi:
„Kdybys přece jen stál o odbornou diskuzi na téma bájné bytosti, ráda se podělím o své zkušenosti…“ Ještě jsem to ani nestihla dopovědět a Emmet se už smíchy válel po zemi. Došla jsem až k jeho tělu, zmítajícímu se v záchvatu smíchu a přísně se na něj zvrchu podívala. Najednou přestal a stejně jako ostatní ostražitě vyčkával, co se bude dít. Jeho počínání mě náramně pobavilo, až jsem také vyprskla smíchy a poté podala nechápajícímu Emmettovi ruku. On ji přijal. Bylo to na první pohled nesmyslné, svou upíří rychlostí by se na nohy vyšvihl xkrát rychleji, ale šlo o to gesto. Poté, co jsem ho pustila, se k němu přiřítila Rose a začala mumlat něco na způsob omluvy:
„Promiň Bello, on jen neví, kdy má držet pusu!“ To už spíš sykla směrem k Emmettovi. Očividně ze mě měla vítr. A nemůžu tvrdit, že mě to nepotešilo, ale i tak jsem nechtěla, aby se mě báli, zatím.
„To nic, je pěkné vědět, že některé věci se nemění. To, že si ze mě bude Emm utahovat je stejně tak jisté jako, že zítra výjde slunce. To však nic nemění na faktu, že ti to vrátím! Ovšem snad pochopíš, že tenhle typ zkušeností, na který narážíš, bych si raději nechala pro sebe, i když už nemám problémy s červenáním…“ Teď už jsem mluvila k Emmovi.

Naší debatu přerušil Carlisle:
„No tedy, jestli to pořád platí, rád bych si s tebou někdy promluvil… ehm na profesionální úrovni.“ Ten nikdy nezklame.
„Proč ne, ale na dnešek už to nevidím. Co takhle…“ Ani jsem nestihla dokončit myšlenku a Esmeiny mateřské pudy se už hlásily o slovo:
„Samozřejmě, Bella už musí být unavená, bež klidně spát zlatíčko, zítra se domluvíte.“ Tak teď už jsem se prostě musela zasmát. No není tohle dojemné? „Ehm, Esme, já ještě ale nehodlám jít spát, víš, je pátek večer, půl jedenácté a já už nejsem ta hodná holka, co chodí spát se setměním, je čas se bavit, je čas si hrát.“

Jakmile Emmet uslyšel slovní spojení „hrát si“ okamžitě začal nadšeně poskakovat a opakovat:
„Jupí, kam se jde?  Můžeme s tebou, viď?“ Odmítnout ho by bylo, jako říct malému dítětí, že žádný Ježíšek neexistuje, a proto mi nezbylo než jim to osvětlit.
„Do Pleasure, to je nejlepší noční klub v okolí. Skočte se převléknout já tu zatím počkám.“ Všichni až na Edwarda se bleskurychle vypařili a já, poté co jsem vstala, jsem si rukama uhladila kabátek. Jakoby si až teď všiml, co že to mám přesně na sobě, a tak se ochraptělým hlasem otázal:
„A ty půjdeš… v tomhle?“  Rychle jsem zkontrolovala své vzezření a nechápavě se zeptala:
„Jo, proč?“ Následovala menší odmlka, než ze sebe vydoloval:
„No venku je zima a ty jsi dost na lehko.“ Proč jen jsem měla dojem, že tohle není to, co chtěl říct?
„No a? Víš já teď jsem teď o dost odolnější a to v mnoha ohledech.“ Na sucho polkl a opět se zamyslel, pak to patrně vzdal a s pohledem zapíchnutým ve špičkách mých bot vydechl:
„Navíc je to poněkud příliš vyzývavé…“ Tak odtud vítr vane. Chvíli bylo ticho, které ho patrně znervóznilo ještě více, a tak pomalu zvedal svůj pohled od mých bot až po mém těle dojel k obličeji. Na této trase udělal několik zastávek. Typické! Nezbylo mi než pobaveně prohodit:
„No to je účel, jdu se přece bavit do klubu, proč si myslíš, že to mám na sobě, přece sis nemyslel, že jsem se do toho navlíkla kvůli tobě.“ Mé pobavení se skrývalo jen velmi těžko, ale zachránila mě Alice, která Edwarda kamsi odtáhla. Dřív než však oba zmizeli ve dveřích, přelétl Edwardovi po tváři bolestný stín. Takže si to myslel. Myslel si, že ho jen trápím, po chvíli mě to přejde a ve finále mu padnu kolem krku.  A žili šťastně až do smrti! Ani mě nehne. Z těchhle pohádek jsem už dávno vyrostla. Když se to vezme kolem a kolem, tak s tím trápením sice zas tak daleko od pravdy nebyl, ale to jsem ještě ani nezačala. Je na čase ze skříně vytáhnout staré kostlivce, je na čase na ně vybalit větší kalibr. Protože já už nejsem hodná holka, protože právě teď HRA ZAČÍNÁ!

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Lampas

9)  Lampas (18.07.2011 01:27)

plyshovymedvidek

8)  plyshovymedvidek (10.03.2011 00:25)

hurá na další:)

Twilly

7)  Twilly (08.01.2011 13:12)

ĎÁBLE čtu dál!!

natali

6)  natali (26.08.2010 19:57)

no tak to jsem velice zvedava co na ne jeste vtahne??

Jodie

5)  Jodie (09.08.2010 10:32)

Přesně jak řekla Ree - celé to bylo úžasné! A ta Bella... ta je fakt bombastická! Konečně se trochu odvázala!:D Kdežto Edward... je hrozně naivní.:D

Noth

4)  Noth (23.04.2010 17:12)

No, můj mozek to vcelku chápe, ovšem nějak se mu nechce tomu uvěřit. :D
Na zítřek se moc netěš, 4. kapitola je kraťoučká, zatímco pátá je dlouhá jak pondělí.
Tak já si zatím budu užívat tvých pochvalných ód, kterými mě prozatím denně zásobuješ, ovšem počítám s tím, že ti od takové šesté kapitoly Bella zas tak úžasná nepříjde. :D

Ree

3)  Ree (23.04.2010 15:40)

A další až zíííííííííítra :(:(:( Ale já to vydržím.
Bylo to úžasné, Bella je úžasná, ty jsi úžasná :) Prostě jste všichni úžasní, ale nejvíc ty, protože ty píšeš Bellu tak úžasnou :D Chápeme se, ne? :D

Rosalie7

2)  Rosalie7 (23.04.2010 01:36)

je to bomba

sakraprace

1)  sakraprace (19.04.2010 20:16)

Tak jsem smetla svou čelist z klávesnice a představ si jak tleskám - hodně rychle a hodně nahlas

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse