Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/f8e6571e27ff1157dee60b2bb02eb874.jpg

Z části inspirováno stejnojmennou písní...

Kapitola Sedmá - Proklínám

Periferním viděním jsem ještě zaregistrovala, jak se nešťastně po zdi svezl k zemi a obličej skryl do dlaní…

Ten pohled by mě měl potěšit, uspokojit, rozdmýchat ve mně škodolibou radost z jeho neštěstí, ukojit mou touhu po dosažení spravedlnosti. Již tolikrát jsem snila o dni, kdy pocítí alespoň z části tak silnou bolest, se kterou jsem já sama už více než rok nucena žít. Tak proč se dnes, v den kdy přede mnou takřka klečí na kolenou v prachu, který zbyl z toho, čím jsme kdysi byli, v dnešní den, kdy padly všechny bariéry a on je zlomený, bezmocný a slabý, proč se ten vytoužený pocit zadostiučinění stále nedostavuje?
Je mi vydán na milost a nemilost. Jeho utrpení je veřejně vystaveno na odiv a každičký projev psychické bolesti mám pod drobnohledem díky křečovitým projevům mimiky jeho tváře. Ale co vlastně cítím já? Toužím tu pomyslnou dýku v jeho prsou zarýt ještě hlouběji do srdce, či prahnu po tom ji nešetrně vytáhnout a do otevřené rány nasypat sůl?

Došla jsem až do svého pokoje, nyní již poloprázdnou sklenici ledabyle umístila na noční stolek a svalila se na postel přesto, že ji doposud okupoval Raven. Pohotově mi udělal místo a jako by snad vytušil, že něco není v pořádku, setrval v tichosti, aby tak umožnil průchod mým myšlenkám, přičemž se mi rukou pomalu probíral vlasy. My dva jsme si často vystačili beze slov. Měl mě dokonale přečtenou, aniž bych mu vědomě povolila přístup ke své minulosti. Věděl i to, na co jsem se sama snad tisíckrát pokoušela zapomenout.

I na upíra byl vždy všímavý. Kam jeho paměť sahá, prý takový byl už za svého lidského života. Neumí číst myšlenky, stejně jako neumí ovlivňovat a vycítit vaše pocity. Jako jeden z mála si však často klade otázku: „Proč?“ Je si vědom toho, že nic se neděje bezdůvodně a lidé mají vždy nějaký důvod být takoví, jací jsou. A Raven se ten důvod, onu záhadnou příčinu pokouší nalézt. Z titěrných dílků nesouvisle zpřeházené skládačky si v mysli skládá obraz vaší osobnosti. Z vašich výrazů, gest, postojů, tónu hlasu, projevu, odlesku v očích.

Sám tuto svou „schopnost“ vždy nazýval prokletím. Někdy je totiž mnohem snazší nevědět. A ačkoliv nás nevědomost neomlouvá, je zároveň také jistou ochranou před hrůzami světa. Jsme to vůbec pozoruhodní tvorové. Tím myslím všechny živé bytosti, nejen Strážce rovnováhy, upíry a vlkodlaky. Vidíme, a přece jsme slepí. Slyšíme, ale pouze to, co lahodí našemu sluchu. Plýtváme slovy a přes rty se nám derou prázdné fráze, bezcenné jako včerejší noviny. Mlčíme tehdy, kdy jsou slova zapotřebí. Zkresleně vnímáme obrysy vlastní pokřivené reality. Z hořkosti zrady, která nám balancuje na špičce jazyka, se nejsme schopni poučit. V nedokonalostech neumíme najít krásu.

Ale výjimka přeci potvrzuje pravidlo, není to tak? Jedna taková anomálie právě teď leží vedle mě a snaží se mi porozumět beze slov, jako již tolikrát. Po jeho boku jsem se nemusela obávat vydat se na bolestivou cestu vzpomínkami. Nemusela jsem se děsit toho, že bych snad došla do bodu, kdy se nadobro ztratím v tom labyrintu nikdy neutuchající bolesti. Raven vždy byl mou Ariadninou nití, kdybych snad svůj boj s Minotaurem prohrávala.

Motýlí dotek jeho štíhlých prstů v mých vlasech mi byl čím dál tím vzdálenější a já se pomalu propadala čím dál tím hlouběji s vírou, že dokáži čelit bubákům pod svou postelí.

Nepříjemná cesta proti proudu času se zdála být nekonečná, ačkoliv ve skutečnosti trvala jen pár vteřin. Přesto jsem se však marně pokoušela oddálit ten střet s neměnnou minulostí. V tom úzkém tunelu, jehož stěny tvořily nepřehledné a nesouvisle propletené provazce myšlenek, pomalu ubývalo světla, až mě nakonec zcela obklopila tíživě chladná temnota. Studila mě na zátylku a lechtala na prstech u nohou. Mé nyní nehmotné já stále rychleji proplouvalo nejrůznějšími událostmi minulého roku. Najednou mě však ochromilo světlo, které bez slitování sužovalo můj zrak. Byla jsem u cíle. Najednou jsem se chtěla vrátit do přítmí zapomnění, ale bylo již pozdě.

Bodavé bílé nic mě obklopovalo ze všech stran a popravdě to nebylo vůbec příjemné. Teď by se mi asi měla vybavit ona scéna, kdy vyřkl ta osudná slova, pod kterými se mi zhroutil celý svět. Měla bych si v hlavě přehrát vše, co se událo v ten den, jako přes elektronický záznam skryté kamery. Trpět znovu, tentokrát však jako třetí osoba, utajený pozorovatel, krčící se v úzadí, nikoliv však pozorovatel nezaujatý.

Nic takového se však nestalo. Stála jsem dál na tom podivném místě, které mi nepřipomínalo nic, co jsem kdy zažila. Není také divu. Lidská paměť má omezenou kapacitu. Člověk časem zapomene, ať už chce, či nikoliv. Paradoxně to jde hůře těm, kteří se dávné prohřešky snaží potlačit, prchnout před hrůzami minulosti. Stejně jako já.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se přes to všechno přenesla téměř hravě. Noční můry a stavy podobné delíriu se nevyhnuly ani mně. Opakovaně jsem se pokoušela zapomenout a to všemi možnými i nemožnými, dostupnými i nedostupnými prostředky. Postupem času jsem však zjistila, že je mé snažení marné. Alkohol mou mysl dostatečné neotupí. Hlasitá hudba jeho bezcitná slova nepřehluší. Drogy mému životu nedodají barvu, která se z něj vyplavila společně s mými vlastními slzami.

Jak však šel čas, začala jsem před minulostí utíkat stále častěji. A to doslova. Cesta, která se přede mnou klikatila pozbyla cíle. Psychickou bolest jsem se snažila nahradit tou fyzickou. Svůj život jsem odstavila na vedlejší kolej. Žít jej už nemělo význam, neměla jsem už pro co, respektive pro koho, žít. Žádný bezpečný přístav na mě nečekal. Mým osudem bylo bloudit v rozbouřeném moři. Jediným mým cílem bylo prostě přežít. V reálném světě jsem za sebou bez rozmyslu zavírala dveře a pokaždé zahodila klíč. Otevírala jsem stále další a další dveře, nedbajíc na výstražné tabulky se zákazem vstupu a tuze poučným varovaním, hledajíc únikový východ. Marně. Dočasně potlačené vzpomínky jsem rovněž odsouvala do nejzazších zákoutí své mysli, kam jsem se dnes po dlouhé době odhodlala nahlédnout.

Přesto, že jsem se právě teď nacházela bůhvíkde a bolest se dosud nedostavovala, podvědomně jsem tušila, že všudypřítomný klid, je jen tichem před bouří. Mé neblahé tušení se vyplnilo. Ostrá běloba začala pomalu ustupovat, a dělala tak místo husté mlze. Zprvu jsem ji vítala s otevřenou náručí, ale posléze jsem si uvědomila, že je to jako utéct z děště pod okap. Stejně jako předtím, když jsem se rozhlížela na všechny strany neschopna dohlédnout na konec tohoto podivného místa a připadala si bezmezně bezmocná, jsem nyní pocitivala stejně velkou tíseň, neboť jsem v té mlze byla naprosto ztracena. I tento pocit za sebou vlekl těžkou vězeňskou kouli v podobě bezmoci. Abych zaměstnala svou mysl, začala jsem z nouze přemýšlet, který z těchto pocitů je snesitelnější. Nevydrželo mi to však dlouho…

Mé tehdejší pocity mě totiž zasáhly, jako zpětný náraz pažby zbraně po mocném a hlasitém výstřelu. Protože zcela zapomenout není vůbec snadné. Slova se slijí dohromady, barvy s přibývajícím časem vyblednou. Ale pocity zůstanou. A to napořád. Žádná slova nedokáží popsat vaše momentální rozpoložení, stejně jako žádná barva nedokáže vystihnout zoufalství duše pozůstalých. Ať už se snažíme sebevíc, minulost nás vždy dostihne. Ať už se nám vkrádá do snů a ruší náš poklidný spánek, nebo se nám připomene formou déjà vu. Pocity zkrátka neovládnete.

Nemůžu s absolutní jistotou odcitovat slova, kterými mě zabil. Ta totiž halí chladivá nepropustná clona, kterou mi v zájmu zachování zbytku zdravého rozumu poskytl samotný Altaj. Má mysl mi zcela automaticky blokuje přístup k bolestivým vzpomínkám, ale mé tělo si živě pamatuje, jak na jeho zradu reagovalo. Jako na povel mi samo od sebe ukázalo, že nezapomíná.

Samovolně se mi zrychlia srdeční frekvence a můj mělký dech byl sotva patrný.
Svůj vlastní tep, jsem cítila pulzovat vzadu na patře.
Byl natolik intenzivní, že mi až bubnoval v uších a duněl ve spáncích.
Oči mě začaly pálit, jako by snad přišly do přímé konfrontace se štiplavým šampónem a slzné kanálky jej nebyly schopny vyplavit.
Nosní sliznici mi začalo dráždit podmanivé avšak snad příliš koncentrované aroma naší louky, jejíž obrysy jsem začala pomalu rozeznávat, zatímco mlha pomalu ustupovala.
Mé podvědomí si se mnou krutě zahrávalo.
Celé mé tělo se začalo třást, když jsem svůj pohled spojila s tím jeho netečným a bez kouska citu.
Ten pohled mě přikoval na místě, a přece mě i nadále svrběly prsty touhou dotknout se ho.
Viděla jsem, jak se jeho ústa pohybují, ale neslyšela jsem zhola nic.
Na jazyku se mi vytvořil trpký, lepivý povlak a já mohla jen stěží na prázdno polykat.
Nebyla jsem schopna ze sebe vydat jedinou hlásku.
Hrdlo se mi úzkostlivě stáhlo, stejně jako žaludek a všechny ostatní útroby.
Přísun kyslíku se stále zmenšoval a mně nezbylo než bezmocně lapat po dechu.
Mé již dost vratké rovnovážné ústrojí mne opět zradilo a vše se se mnou začalo točit.
Svaly mi postupně ochabovaly a já nad svým tělem ztrácela kontrolu.
Na kolena jsem klesla právě ve chvíli, kdy se mi podařilo zaostřit na jeho vzdalující se záda…

Reakce mého těla probudila i mou mysl. Odemkla tu třináctou komnatu, za jejichž dveřmi se tísnila má vlastní zkáza. Najednou se scéna změnila. Jakoby z povzdálí jsem pozorovala zlomenou dívku. Pomalým krokem se loudala k naší louce, kterou zahalila sněhová pokrývka. Jindy by opatrně našlapovala, aby se tak vyhla zbytečným poraněním, dnes ji však bylo vše jedno. Bylo tomu tak vlastně již měsíc. Již měsíc chodila jako tělo bez duše. Již měsíc si v hlavě stále dokola přehrávala onu scénu, která ji nedala spát. Bylo to právě před měsícem, kdy zapomněla, jaké je to smát se. Dnes se však rozhodla vše změnit

Už ji unavovaly soucitné pohledy stran spolužáků i sousedů. Nebyla schopna jakékoli emoce. Její utrpení prozrazoval jen bolestí zkřivený obličej. Nemohla opětovat náklonnost, projevit soucit, lítost, byť jen na chvíli pomyslet na naději. Nestála o nic z toho. Nedbale za sebou táhla příruční zavazadlo a u kraje kruhové loučky jej jednoduše upustila do sněhu a nechala ležet. Došla doprostřed spícího palouku a rozhlédla se kolem. Jindy by se byla rozplývala nad tou bílou křehkostí. Dnes ji však okázale ignorovala. Stejně jako před měsícem odevzdaně klesla na kolena, zatímco ve svém nitru sváděla lítý boj.

„No tak Bello, to zvládneš. Přesně jak to říkal ten psychiatr, ke kterému tě Charlie dovlekl. Musíš to říci nahlas. Definitivně to uzavřit,“ mumlala si sama k sobě. Po chvíli se konečně odhodlala k vyřknutí těch slov.

„Proklínám,“ zpočátku odhodlaný hlas jí přeskočil hned po první slabice.
„Ta tvoje ústa proklínám,“ nesmlouvavý tón hlasu s pár přeřeknutími přešel v šepot.
„Tvoje oči ledový,“ objala se pažemi, když ji i přes péřovou bundu naskočila husí kůže ze vzpomínky na okamžik, kdy mu do nich pohlédla a poznala, že se v nich neodráží pražádný cit. Díval se na ni apaticky. Nevěnoval ji sebemenší emoci. Jakoby pro něj byla méně než spotřebním zbožím pohozeným v regálu, zbytečným smítkem prachu dopadajícím na jeho perfektní piáno. Všechna ta něha a láska až za hrob jakoby nikdy nebyla.
„V srdci jen sníh,“ stále pracněji nutila slova splynout ze svých zmodralých rtů a se stejně velkou vervou se snažila potlačit nevyhnutelné vzlyky.
„Sám a sám,
ať nikdy úsvit nespatříš,“
při této prosbě se již odevzdala přidušeným vzlykům a zarytě hleděla na vycházející měsíc.
„Na ústa mříž, oči oslepnou,“ odvrátila svůj zrak od zářící luny, jejíž krásu už nedokázala ocenit, a tak trochu doufala, že on snad po tom všem také propadl temnotě, která ji samotnou obklopovala.
„Ať navěky jsi sám…“ sklopila svůj zrak ke sněhu u svých nohou, který roztával pod přímou palbou jejich horkých slz. Sundala si rukavice a rozřeseným prstem do sněhu vepsala své „sbohem“.

Tiše šeptala tato slova a vítr je nesl na svých ramenou ztemnělou krajinou. Možná až k tomu, jemuž byla ona kletba adresována. Po pronesení těchto slov si z tváře setřela poslední osamělé slzy a její bolestný výraz nahradila netečná maska. Těmito slovy se loučila s minulosti a navždy pohřbila svou jedinou lásku…

 

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

plyshovymedvidek

5)  plyshovymedvidek (10.03.2011 02:44)

krásné

Twilly

4)  Twilly (08.01.2011 14:47)

Ano ano anoooooooooooooooooo...

natali

3)  natali (26.08.2010 23:25)

wow!!! nemam cas se tu vypisovat musim hhned na dalsi!!

Jodie

2)  Jodie (09.08.2010 20:30)

:'-( :'-( :'-( Chudinka Bella. Edward ji pohřbil za živa. Všechno, co mu dělá, si zaslouží!

sakraprace

1)  sakraprace (19.04.2010 20:53)

Ty mě chceš odrovnat. Ale mě nedostaneš :), já to zvládnu. Nakoupím kapesníky a utěrky na monitor a fén na vysoušení klávesnice a návody, jak se dýchá, až mi zase dojde dech. :) :) :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella