Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/f8e6571e27ff1157dee60b2bb02eb874.jpg

Ehm, skáče mi tu poněkud nesympatické oranžové políčko, takže pokud si chcete přečíst hříšně dlouhý perex, navštivte mé shrnutí.

První kapitola - Vidět ho trpět

Plahočím se tou nepřístupnou tajgou a sníh mi v rytmu mých kroků křupe pod nohama. Jdu tak rychle jak jen to jde. I když vím, že bych měla zpomalit. Jsem zraněná a až dojdu na místo, kterému poslední rok a něco říkám „domov“, nepochybuji o tom, že to bude bolet ještě víc. Bude tam on. Chci ho vůbec vidět? Samozřejmě, že ho chci vidět, je to věc, po které prahnu už od chvíle, kdy mi ublížil, tak jako nikdo před ním, či po něm.  Proto mě také bolest, která se šíří ve vlnách mými útrobami a ani za nic nehodlá ustat, opravdu nerozhází. Toužím ho vidět tak moc, toužím ho vidět trpět.

První rok jsem měla to štěstí, že vedle všemožných tréninků, prostě a jednoduše nebyl  čas na něj myslet. Ale po té co jsem obstála v závěrečné zkoušce a stala se oficiálně právoplatným členem starodávného kultu strážců rovnováhy, mi času na bolestivé úvahy spíše přibylo. Člověk by čekal, že to bude spíše naopak, ne? Obzvlášť jste-li jedním popřípadě jednou z nejlepších. Přestože jsem byla čerstvým nováčkem v této branži mě mé odhodlání, občasná nevyzpytatelná výbušnost, odolnost proti bolesti a v neposlední řadě široká škála technik zabíjení nežádoucích mýtických tvorů vynesla do vrchních příček hierarchie tohoto společenství.

Prý odolná proti bolesti. Dovolte abych se zasmála. Snad to bude tím, že fyzická bolest se nemůže rovnat té psychické. Kdykoliv mi byla zasazena témeř smrtelná rána a očekávalo se, že padnu na kolena a začnu prosit o holý život, jsem se razantně zvedla a šla poslat tu stvůru do pekel. Vlastně mi fyzická bolest už dlouho nevadí. Už dřív jsem byla poněkud náchylná na úrazy všeho druhu, ale po jeho odchodu jsem ji začala vyhledávat, abych přebila tu, kterou mi způsobil on. Je to vlastně jedna z nejstarších léčebných metod. Bolí vás hlava? Může se vám rozskočit bolestí? Řešení je jednoduché: zlomte si ruku!


S každou novou misí bolest odeznívala a hned se opět navracela. Mohla jsem se od ní odpoutat ve chvílích, kdy jsem ty nelidské tvory porcovala na kousky. Mstila jsem se rodu mýtických bytostí za svůj zničený život. Před každým smrtícím úderem jsem si vybavila jeho tvář a zašeptala:
„Tohle je pro tebe, lásko...“
Když to vezmu kolem a kolem, tak poslední slova, která ty zrůdy uslyšely, byla slova lásky. I když zhrzené, ale co naplat, přece jim tam nebudu recitovat Shakespeara. Ale pak je tu i ta stinná stránka. Každá mince má dvě strany. Na každou misi se musíte nějak dostat. Pomalu jsem přicházela k svému terénímu  vozu. A obvykle je to delší trasa, což znamená, spoustu prostoru pro přemýšlení. Kdybych nejezdila jako šílenec, asi bych se ze svých vlastních myšlenek zbláznila. Mnozí si o mně myslí, že jsem blázen. Nelítostný vrah, kterého opravdu nezajímá, proč jsi tím, čím jsi. Možná proto jsem nejlepší. Z mých zubožených myšlenek mě naštěstí vytrhla ostrá bolest.

Prohrábnu přihrádku, ale najdu jen prázdné lahvičky. Fajn. Sice je tu riziko, že mě ten jed zabije, ale pokud neupadnu za jízdy do bezvědomí, nebudu si muset v hlavě přehrávat ta strašná slova, plynoucí z jeho úst.
„Už tě nechci! Nejsi pro mě ta pravá! Nejsi dost dobrá!“
Vlastně je to trochu k smíchu. Desítky, možná i stovky mužů by umíralo pro jediný můj pohled. Některým z nich jsem jejich poslední přání splnila, pohlédla jsem na ně, než jsem zhasila plamen jejich života. Mé oběti si často nemohou odpustit své dalekosáhlé monology, ale já  je obvykle umlčím hned po frázi:
„Já jsem sice netvor, jak říkáš, ale ty jsi ještě větší stvůra, neschopná jakéhokoli citu, natož lásky!“ Upřímně, poslouchat to pořád do kola je celkem nudné.

Jednou to však bylo jiné. Poprvé jsem váhala, zda-li ho nemám nechat žít. Náš rozhovor nezačal zrovna nejlíp. Začal analyzovat mou osobnost a to mě naštvalo, no kdo by tohle poslouchal rád. Chtěla jsem ho navždy umlčet, ale zastavilo mě jeho konstatování:
„Ostatní říkají, že jsi stvůra, bezcitná ničivá ledová bouře, která se nezastaví před ničím. Věřil jsem jim, ale poté, co jsem tě poznal, jsem si uvědomil, že byli všichni slepí. Jen bytost, která dokáže z celého srdce nenávidět, dokáže stejně tak milovat.“ Bylo mi dokonce líto, že musím tuto moudrou a svým způsobem chápavou bytost sprovodit ze světa, ale porušil pravidla a to se nepromíjí…


Zaparkovala jsem smykem před hlavní budovou, opět si stáhla do tváře svou kápi a bez okolků si to namířila do výtahu, směr  Richardova kancelář. Nataly se mě pokusila zastavit, že je prý zaneprázdněn, ale mně to bylo upřímně fuk. Nutně jsem potřebovala toniqum i za tu cenu, že bolest, kterou mi způsobí pohled do sedmi párů zlatavých očí, bude mnohem, mnohem horší. Ano, věděla jsem, že jsou uvnitř, jejich nasládlá vůně se ke mně připlazila škvírou pod masivními dubovými dveřmi, které jsem bez klepání rozrazila.


„Zlato, jsem domáááá!“ pronesla jsem posměšně, schodila kápi, načež mi reakcí bylo nevěřícné zalapání po dechu, ale rozhodla se jim nevěnovat jediný pohled.
„Isabello, říkal jsem Nataly, že mám jednání a nepřeji si být rušen, máme hosty!“ rozlehlo se autoritativně místností a moje odhodlání bylo ten tam. Zběžně jsem je sjela pohledem. Pohled do jejich překvapených tváří mě potěšil. S hraným nezájmem jsem je pozdravila a otočila se zpět k Richardovi.
„No to je pěkné, tak já si půjdu vykrvácet někam jinam.“ Načež jsem ze sebe demonstrativně schodila plášť. Na Richardovi byste nezaznamenali ani náznak strachu, uměl mistrně skrývat své emoce. Cullenovi se však tvářili dost zděšeně.
„Potřebuju tonikum“ prohodila jsem mezi řečí, zatímco jsem se přehrabovala v Richardově zásuvce a on si jen odfrkl.
„Minulý týden jsi dostala celou dávku, co s tím provádíš?“
„No co asi? Poslední dobou mám dost práce a to se občas neobejde bez menších zranění…“
„Menších zranění?!! Isabello, já skrz tebe téměř vidím! Co ti udělalo tu díru v břiše?“ Teď už nedokázal skrýt svou starost o mě, když se jednalo o práci, šly city stranou, ale teď mu to trochu ujelo.

„Nedělo se nic neobvyklého, jen místo jedné tam byly dvě, perfektní bonus nemyslíš, dvě za cenu jedné...“
Šla jsem ke stěně obložené moderními materiály, zdobené rytinami a podpatkem svých kozaček jsem stiskla utajený knoflík. Z nenápadného obložení vyjelo sterilní nemocniční lehátko, na které jsem měla v úmyslu se uvelebit, než…

„Co to děláš?“ zaburácel Richard
„Jed se už rozšířil, než bych došla do svého pokoje, mohlo by být příliš pozdě, ale jestli ti tu tolik vadím…“
„Ne, dělej si co chceš,“ pronesl odevzdaně.
„Fajn, mohl bys?“ naznačila jsem směrek k svému korzetu, který ale Richard roztrhl příliš rychle a já sykla bolestí. Následovalo další nevěřícné zalapáni po dechu. Nevím, jestli je vyděsilo to škrábnutí, které Richard nazval dírou v briše, nebo mé tetování, které se táhlo po celých mých zádech, hlásajíc „Bacha! Jsem nebezpečná!“ a vykukovalo z mé modré „košile“, splývající z obnažených ramen, zakrývající jen to nejnutnější, délkou uzpůsobené mému nyní nepoužitelnému korzetu, který jsem hodila do koše z chirurgické oceli, polila alkoholem a zapálila. Opatrně jsem si lehla na lehátko a než jsem stihla cokoliv udělat, Carlisle se už neudržel: „Bello, co tě napadlo?“ a začal mě prohlížet. Musela jsem ho stopnout, protože se mi obličej zkřivil bolestí. Bolestí z návalu vzpomínek na můj lidský život, kdy mne v jednom kuse ošetřoval.
„Klid Carlisle, to já napadla ji.“ Odpovědí mi bylo jen nevěřícné:
„Cože?“

„No co, je to má práce a teď když dovolíš, musím se ošetřit.“ Ale jak už má Carlisle zvykem, začal se angažovat.
„Pomůžu ti“, ten se nikdy nezmění…

„Ne díky, umím se o sebe postarat.“
Tentokrát Edwardovi ujelo zlostné:
„To je vidět…“
Střelila jsem po něm naštvaným pohledem a zrovna jsem zachytila, jak schytal políček od Esme.

Jednu lahvičku s modrou tekutinou jsem si vlila do rány, která se okamžitě zatáhla a druhou do sebe kopla na ex. Patrně mi pod náporem protilátky zmodraly oči a jestli se Cullenovi doteď sotva drželi na nohou, tak teď už toho na ně bylo nejspíš příliš. Spokojeně jsem se zvedla a hodila prázdné lahvičky do koše vedle ostatních. Richard se na mě zamračil se slovy:
„Potřebuješ ještě něco?“  A v myšlenkách mi poslal:
„Koukej se vypařit, děsíš mi hosty!“ nemohla jsem se neusmát.

„No vlastně ano..“
Překvapeně nadzdvihl levé obočí a otázal se: „A co by to mělo být?“


Kočičím krokem jsem k němu došla, objala ho za krkem a podívala se mu do očí. Za mnou se ozvalo nesouhlasné zavrčení. Rukama jsem sjela po jeho zádech dolů k pasu, na co zareagoval spokojeným povzdechem. Poněkud se ošil, když mu mé chladné ruce vjely vzadu pod košili a vrčení nabíralo na intenzitě, ale Richard si ničeho nevšímal, byl v dokonalém opojení mých dotyků. Probral se až když jsem s lišáckým úsměvem uskočila dozadu s jeho dýkou v rukou. Jen naštvaně zavrčel.


„Víš, ta zlá Daidra mi svým jedem zdemolovala mou dýku,“ pronesla jsem smutně, udělala psí oči a jako důkaz mu pod nos strčila kyselinou rozleptanou směť stříbra. Pak jsem pokračovala:
„A ta tvá se mi vždycky líbila...“ dodala jsem už svůdnějším tónem. Byla jsem si jistá, že ji dostanu, tahle kombinace na něj vždy zabrala. Také že ano.
„Pro mě za mě si ji nech,“ opět hlesl odevzdaně. Se spokojeným úsměvem jsem mu vlepila pusu na tvář, ale on mě ze svého sevření nepustil, řka:
„Ty potvoro, jak to se mnou děláš?“
Tomu jsem se uchechtla, ale on vypadal, že ho to opravdu zajímá, zatímco  Edward vypadal, že každou vteřinu vyletí z kůže. Tak jsem se rozhodla ještě přilít olej do ohně. Stoupla jsem si na špičky a vydechla Richardovi do obličeje:
„Jako bys nevěděl, že vždy dostanu to, co chci…“
Využila jsem jeho omámení a vymotala se z jeho náruče. Odebrala jsem se ke dveřím a pomalu už brala za kliku, když jsem si na něco vzpomněla a otočila se směrem ke Carlislovi.


„Víš Carlisle, nedávno jsi měl narozeniny a mě mrzí, že jsem ti nic nedala..“ řekla jsem, zatímco jsem se prohrabovala kapsami svého kabátu.
„Ale Bello, ty mi přece nemusíš nic dávat,“ protestoval, ale já se nedala.
„O tomhle nebudeme diskutovat, tumáš, snad se ti bude hodit do sbírky,“ hodila jsem po něm dlouhý tesák Daidry, zdobený mou zaschlou krví, který mi ještě před šesti hodinami udělal na břiše paseku. Ještě než jsem vyšla z místnosti na mě zavolal:
„Co je to?“ a mě jako jediná možná odpověď napadlo:
„O tom si promluvíme později, teď jsem unavená.“
Nechala jsem je tam všechny stát.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

plyshovymedvidek

14)  plyshovymedvidek (09.03.2011 23:57)

Drsná Bella, začátek je velmi slibný a zajímavý... Jedeme dál

Kristiana

13)  Kristiana (13.02.2011 14:17)

Miluju tuhle Bellu . Hned se jdu pustit do dalších kapitolek :-)

Twilly

12)  Twilly (08.01.2011 12:39)

od začiatku... nářez, ty ďáble...idem čítať, takže klid, NERUŠIT!!!! :D :D :D

11)  cullenova (05.11.2010 19:28)

je to vazne super

natali

10)  natali (26.08.2010 19:35)

nechapu ze jsem to nenasla driv je to skvela povidka

Noth

9)  Noth (08.08.2010 19:18)

Neboj, Jodie, to přejde, až to začne být čitelné.

Jodie

8)  Jodie (08.08.2010 19:05)

Krásné, naprosto úžasné! Tahle Bella se mi líbí.:D

Noth

7)  Noth (21.04.2010 21:20)

Připouštím, že se na to dá koukat (obzvlášť po cca 8 dílech denně), ovšem beru to spíše jako svou manažerskou povinnost, myslím, vědět, koho nám cpete na post Willa. :D

Ree

6)  Ree (21.04.2010 21:07)

Jo, tak to ti chválím! :D Supernatural je úžasný :D

Noth

5)  Noth (21.04.2010 21:03)

Jo, to se lehce řekne, ale hůř udělá...
Když není čas, tak mám na psaní strašnou chuť a hlavu předimenzovanou pocity, které si nevybíravým způsobem razí cestu k mým prstům, ve snaze, dostat se z toho vězení ven.
No a když čas je, tak je to zapříčiněno jedině nějakým onemocněním a to zase není nálada.
Ovšem alespoň jsem si rozšířila obzory do oblasti Supernatural... :D

Ree

4)  Ree (21.04.2010 20:54)

Na moje dobro nemysli :D Byla by jsi jediná :D Jenom teď pěkně piš pokračování, ať můžu potom přímo navázat :D

Noth

3)  Noth (21.04.2010 20:51)

Já myslela jen na tvé dobro, Ree.
Takže až pak budeš fňukat, tak jsem v tom nevinně.
Musela jsem si nějak krýt záda, no ne? :D
A až se dostaneš na konec, tak bude konec. :D

Ree

2)  Ree (21.04.2010 20:16)

ech... Uch... oh...
Já ti dám, že to nemám číst! Noth, dostaneš! Sakra, proč jsem na tu povídku nedošla dřív? :(
Ale ne, každý den budu číst jednu kapitolku, ať mi to dlouho vydrží. A doufám, že než se dostanu na konec, už budeš mít pokráčko :) Ale vážně, Noth, je to skvělé ;)

1)  sakraprace (19.04.2010 20:00)

To mě pos*. Skvělý. Hned jdu na další. Tak zatím

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek