Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/f8e6571e27ff1157dee60b2bb02eb874.jpg

Poněkud kratší perex... Poněkud delší kapitola

Kapitola Pátá - Fair play? Ani náhodou!

S nohou, nelítostně sešlapující plynový pedál, jsem se řítila ztemnělými ulicemi, které osvětlovalo jen pár osamocených pouličních lamp. Několik poustevníků v poušti marnosti, pár ztroskotanců v záplavě čirého nevkusu. Ovšem i to chatrné světlo v sobě skrývalo nádech prazvláštní energie. Kolem vyhasínajících světelných kuželů se míhaly ztracené existence.

Přitahovány světlem, stejně jako můry, postávali v okolí jediných světlých bodů, které ozařovaly cestu jejich bídným bytím. Až s posvátnou úctou z povzdálí pozorovali umělý zdroj života. Vzpomínali na doby, kdy naposledy spatřili ten skutečný. Ten záhadný sluneční koutouč, jehož majestátní krásu si již nedokázali vybavit. Stal se pro ně zapovězeným. Nepříslušelo jim ho znovu zahlédnout byť jen jediným koutkem oka. Stejně tak se neopovážili narušit vládu nehybných strážců ulic. Života ve světle se již dávno vzdali, ten náležel jen denním motýlům. Zatímco oni, stvoření věčné noci, jej směli jen tiše obdivovat.

Čas od času ony zchátralé pochodně vypověděly službu. Temné postavy pokaždé zatajily dech a se srdcem na jazyku doufaly v návrat jediného smyslu svých marných existencí. Postavy stejně tak beztvaré, jako jejich rozmazané osobnosti. Postavy bez tváří, postavy bez duší.

Příběhy jejich žalostných osudů mi při vší té rychlosti splývaly v jednu velkou tmavou šmouhu. Nemělo cenu se jimi zabývat, nebylo jim pomoci. Sebevědomě jsem zamířila k centru. Ruiny lidských obydlí pomalu přecházely v ještě bezcennější výstřelky moderní architektury. I tak to byl však velký skok. Veškerá osobitost byla nenávratně vymazána a nahrazena všudypřítomnou účelností. Nenarazili byste zde na jedinou pouliční lampu. Na štítech těch sterilních krabic se skvěly neonové nápisy gigantických rozměrů, které přímo bily do očí. Zaparkovala jsem před jednou z celkem překvapivě nenápadných budov, paradoxně si nasadila sluneční brýle, vystoupila a čekala na ostatní. Jako první vedle mého Maseratti smykem zaparkoval Emmett ve společnosti Rose. Ihned následován Alice s Jasperem a nakonec Edwardem. Patrně cestou rovněž zaregistrovali přítomnost oněch stínů bez budoucnosti a byli připraveni začít s výslechem. Já tu teď však nehodlala dalekosáhle přednášet o zdejších poměrech, a tak jsem se odlepila od svého auta a vyšla vstříc zábavě.

Velké neudržované dveře se za námi se skřípením zavřely. Ocitli jsme se v chladné místnosti, téměř připomínající kobku. Ne příliš věrohodným příslibem něčeho honosnějšího se stala tmavá chodba. Neomylně jsem k ní zamířila. Cullenovi následovali mého příkladu. Vedla jsem je tou dlouhou chodbou, jež ústila ke schodišti, které se mírně svažovalo dolů. Klapot mých podpatků pomalu zanikal v stále intenzivnějším dunění. Náhle jsme se z všudy přítomného šera dostali do příjemného přítmí nikterak velké místnosti. Do místnosti v jejímž čele se nacházely velké tepané dveře, obložené vkusně upraveným izolačním materiálem. Greg, pohotově stojící u vchodu do hudebního ráje, se na mě lehce usmál a společně se mnou nechal projít i mé „hosty“ . Po vstupu, pro mě vždy otevřenými dveřmi, mě obklopilo příjemné teplo.

Spokojeně jsem nasála do plic svěží esenci tohoto místa. Ohlédla jsem se přes rameno, a tak můj pohled spočinul na pětici nehybných postav, jež ještě stále vstřebávaly dojmy z tohoto místa. Pokud na vás kdy nějaké prostředí udělalo dojem, vsaďte se, že by byl ihned zapomenut po návštěvě tohoto klubu. V Passion vše dýchalo svou vlastní energií, žilo svým vlastním životem. Z jednoho konce místnosti byste na ten druhý jen těžko dohlédli. Po obou stranách se po zdech plazila dvě točitá schodiště. Další dvě patra s místy k sezení lemovala obvod extrémně vyvýšeného stropu. Dříve to bylo staré třípatrové skladiště. Lester, majitel Passion a rovněž jeden ze strážců rovnováhy, vytvořil tento klub téměř z ničeho a  přetvořil jej tak, aby dělal čest svému jménu, jménu Passion.

Vášeň. Jednoduchý překlad, nemyslíte? Jen jedno slovo, kterým lze vyjádřit všechno to, čím Passion vždy byl, je a bude. Teplé barvy, příjemné materiály, celková vzdušnost, podmanivá esence a nakonec nezapomenutelná hudba. Cullenovi stáli ještě u vchodu, zcela zmateni. Já však nehodlala dál vyčkávat, a tak jsem se odebrala k baru. Po mé levé straně se při zdi nacházely oranžové a červené boxy, z velké části obsazené. Po pravé se pak na parketu svíjely masy těl, ovládané rytmem. Proplula jsem až ke konci místnosti, kde se po celé stěně táhnul plně zásobený bar. Vyhoupla jsem se na barovou stoličku a čekala až mi Steeve začne věnovat pozornost. Nemusela jsem čekat dlouho. Právě se ke mně otáčel,  když volná místa v mém dosahu zaplnili Cullenovi.

„Ale, podívejme se, kdo dnes zavítal mezi nás, pouhé smrtelníky. Čemu vděčíme za to, žes nás zase po dlouhé době poctila svou přítomností?“
Ironie z něj přímo čišela a ústa se mu zvlnila do arogantního úsměvu. Přistoupila jsem tedy na jeho hru.
„Znáš to, měla jsem práce nad hlavu. Stejně tak také víš, že kdybys byl jen pouhý smrtelník, nezavadila bych o tebe jediným pohledem,“ pronesla jsem nezaujatě a líně si přehodila nohu přes nohu. Zjevně chtěl zas něco jízlivého odseknout, ale toto gesto nejspíš odlákalo jeho pozornost k mému oděvu. Bez jediné kapky studu pomalu svým pohledem obkresloval každou  křivku mého spoře oděného těla. Z levé strany jsem zaregistrovala tlumené vrčení. Bylo více než jasné, od koho pochází. Když Steeve dokončil průzkum terénu, řekl jakoby nic:
„Jsem rád, že tě vidím Iss, sluší ti to. Copak si dneska dáš? Jako vždycky?“
Jako vždycky? To by znamenalo opakovaně se pokoušet zpít se do němoty. Třebaže účinky alkoholu vyprchají dříve než za hodinu. Radši ne.
„Dneska mi namíchej něco slabšího, jsem tu jako průvodce,“ načež jsem pokynula ke Cullenovým.
Steeve si zběžným pohledem prohlédl jejich tváře a opět věnoval pozornost mé osobě. Ve chvíli, kdy se nadechoval k otázce, jsem tušila, že se mi to, co uslyším, vůbec nebude líbit.
„Šťastlivci. Mě bys hádám na prohlídku nevzala, co?“
Hned na to přede mě postavil sklenici průhledné tekutiny s modrým nádechem. Pohotově jsem z ní usrkla za doprovodu tichého vrčení. Tak tohle se mi naopak náramně hodí. Ovšem to si Edward nemůže vymyslet o něco originálnější projev nesouhlasu?

Koketně jsem si olízla rty a pronesla směrem k Steevovi:
„Bystrý chlapec. Víš co, dám ti radu. Nevnucuj se tolik, ztrácíš pak na žádostivosti, tvou nabídku si dobře pamatuji. Kdybych změnila názor, dám ti vědět.“ Jen se ušklíbl se a slovy :
„neměj obavy, já si počkám,“ pokračoval v obsluze baru.
„Mimochodem, neviděl jsi dnes Nicka?“  nedalo mi to. Musela jsem se na něj zeptat.
Steeve však už na druhém konci baru obletoval jakousi blondýnku, a tak, když se natahoval pro čisté sklenice, prohodil směrem ke mně:
„Jo Nick, ten tu dnes byl, myslím, že je někde vepředu…“
Jestli říkal ještě něco, to už nevím. Svou pozornost jsem přesunula k tanečnímu parketu a skenovala pohledem scénu, která se mi nabízela. Pozorně jsem prohlížela každý kout s vírou, že v něm snad najdu Nicka.

Pak jsem ho spatřila. Stál na samém konci místnosti, ležérně opřený o jeden ze sloupů. I přes značně velkou vzdálenost jsem si dokázala představit ten šibalský úsměv, který věčně zdobil jeho tvář. Nedbala jsem nechápavých pohledů Cullenových a vydala se za ním. Nechtěla jsem se více zdržovat, a tak jsem se proplétala davem napříč tanečním parketem. On rovněž následoval mého příkladu. Lidé nám s úctou ustupovali z cesty a Dj zřejmě vycítil, že se schyluje k něčemu velkému, protože přetnul stávající píseň v polovině, připraven pustit píseň novou. Setkali jsme se v samém středu parketu. Prostor, který ještě před pár vteřinami okupoval dav rozvášněných těl, nyní zel prázdnotou. Všichni si byli jasně vědomi, že když tančíme my dva, parket je jen a jen náš. Poskytli nám dostatek prostoru, ale jinak nás těsně obklopili. Semkli se kolem nás v početném kruhu. Z každé strany na nás byly upřeny pohledy dychtivých očí, mezi nimiž nechybělo ani pět párů očí zlatavých. Paul, coby Dj, na mě mrknul a odložil své obvyklé náčiní. Výjimečně se přesunul k přehrávači monstrózních rozměrů a vytáhl jedno z elpíček. Za tu dobu, co se známe, už stihl zaregistrovat mou hudební vyhraněnost. Dál už nečekal na povel a my se nechali strhnout vášní hudby.

 

 

 

Nejprve jsme se jen tak oťukávali a hráli si s trpělivostí toho druhého. Vždy jsem se dráždivými pohyby dostala do jeho těsné blízkosti a pak mu zničehonic unikla. Bavilo mě utíkat a opět se na chvíli navracet do jeho náruče, zatímco pro něj bylo mé polapení s každým dalším tónem stále větší a větší výzvou. Nedočkavé publikum se přizpůsobovalo potřebám našich pohybů a pohotově uhýbalo při našich nečekanných výpadech.

Až do této chvíle jsem byla ještě při smyslech.
Mé vědomí končí ve chvíli, kdy si mé rytmem zmítané tělo strhl na to své.
Nebylo už zapotřebí protestovat.
Protože každý sám jsme mohli být pouze poraženi.
Protože každý sám jsme mohli být pouze v područí hudby.
My jsme však té slasti chtěli vládnout.
A to společně.
Nebylo jiných možností, jak ukojit tu touhu po dokonalé synchronizaci.
Vyladěni na stejnou frekvenci jsme naše těla proplétali v složité a zároveň primitivní choreografii.
Má mysl již nadále nevládala mému tělu.
To se pohybovalo bez jakýchkoli popudů mého jindy racionálního myšlení.
Okolní svět vybledl a ztratil na důležitosti.
Každá buňka mého těla rezonovala pod náporem hlasité rytmické hudby.
Každý její tón mě rozechvěl.
Každé chvilkové tření mezi našimi těly mě přivedlo o kousek blíže slasti.
Tanec.
Protože není lepších slov.

To, že již můžu vědomě pohybovat svými končetinami, si uvědomím až s posledním tónem písně, ve chvíli, kdy okolní svět opět získává barvu a tvar. Uvolním těsné semknutí svého těla kolem toho jeho. Matně si vzpomínám, kdy že jsem pod náporem vášně omotala svou nohu kolem jeho pasu a slastně zvrátila hlavu dozadu. Vzpomínky však přicházejí s menším zpožděním. Radši ani nechci vědět, co všechno jsme v zápalu tance prováděli. Konečně se napřímím a snažím se zorientovat v tom nepropustném davu. Příliš mi v tom nepomáhá ani hlasitý potlesk, jímž nás naše publikum odměnilo. Nakonec přeci jen najdu cestu zpět k baru, kde už na mě čeká pět překvapených tváří.

Znovu usednu na barovou stoličku. Poněkud nervozně si změřím přítomné pohledem a čekám nepříjemnou salvu otázek, která…
Která stále nepřichází?
Ze stran Cullenových se ozývá jen tíživé ticho. Takže my jsme teď uražení? Co jsem komu udělala, vždyť jsem je přece varovala, že se jdu pobavit. Už jsem myslela, že se z toho zblázním, když se ke mně odněkud přitočil Steeve s nový drinkem. Zatímco jsem ho hltavě pila, Steeve mi, jak už to mívá ve zvyku, vysekl poklonu:
„Teda Iss, dneska jste to tu zase pořádně rozjeli, doufám, že se v nejblížší době zase zastavíš.“
Jak jinak. Náš občasný tanec prudce pozvedl návštěvnost klubu.
Spokojeně jsem postavila nyní již prázdnou sklenici na barový pult a odpověděla:
„Díky,“ které platilo hned dvojnásobně, „ale víš jak to chodí, o mém volném čase rozhoduje Richard.“
Bohužel se nenechal jen tak jednoduše odbít:
„Ale prosím tě, ty ses nikdy neřídila pravidly a Richarda přece umíš zpracovat.“
Tohle se mi už tolik nelíbilo. Do Richarda se nikdo navážet nebude, s výjimkou mé osoby samozřejmě. Ať už náš vztah vypadal jakkoli komicky, já ve skrytu duše vždy uznávala jeho nadřízenost a on to dobře věděl. Snad jen proto mi trpěl mé nevhodné chování. Věděl, že jsem mu velmi zavázána a že se na mě může kdykoliv spolehnout. V jakékoli krizové situaci bych stála za ním, ať už by mě to stálo cokoliv.

„Hele brzdi trochu, ano? Radši mi namíchej další. Nepopírám, že porušování pravidel patří mezi mé oblíbené činnosti, ale Richard je vůdce každým coulem, jen si vpomeň, kolikrát už ti zachránil krk.“
Svou napruženost jsem nedokázala skrýt. Steeve asi také vycítil, že trochu přestřelil, a tak se z toho pokusil diplomaticky vybruslit:
„Klídek jo? Nic jsem neřekl,“ načež ke mně přisunul další sklenici tekutého tišidla.
O poznání pomaleji jsem jej upíjela, když prvotní šok ze stran Cullenových patrně vyprchal. Emmett začal obdivným hvízdnutím.
„Páni! Teda Bello, smekám. Nemám slov. Bylo to neuvěřitelný! Úplně to vypadalo jako sex na parketu, kde se to v tobě bere? Co já si pamatuju, tak ses červenala při každé mé poznámce o tvé nevinnosti. Kam ta se poděla, tak to fakt netuším…“
Znatelně jsem si oddechla. Očekávala jsem mnohem horší reakci. Ovšem Emmova narážka na mé, nyní již mrtvé já, mě trošku rozhodila. Za ten rok mi jeho vtípky dá se říci i trochu chyběly. Proč si však nyní nevyměnit role, když mám tu možnost?
„To víš Emme, tu nejspíš odnesl vítr. Moc si vážím tvé poklony. On vlastně tanec a sex fungují na stejném principu…“
Emmett mě obdařil nechápavým pohledem, jímž přímo žadonil o vysvětlení. Musela jsem se zasmát.
„No Emme, popravdě mě nikdy nenapadlo, že zrovna já budu poučovat tebe v této oblasti,“ následovala další várka smíchu z mé strany, ostatní  jen tiše pozorovali Emmettův vykolejený obličej.

„Tak, abys to tedy pochopil,
u obojího jde o perfektní  synchronizaci těl.
O absolutní souznění.
O dokonalé spojení.
Pohybujete se jako jedno tělo,
jedna bytost,
jedna mysl.
Ať už v zajetí hudby, nebo chtíče nejsi schopen ovládat své tělo.
Ztrácíš nad ním veškerou moc.
Tvé touhy tě naprosto ovládnou.
Ztlumí tvé smysly, které věnují nadbytečnou pozornost podnětům zvenčí.
Zbyde ti jen jeden jediný,
jímž zostřeně vnímáš zrychlený dech partnera,
úspěchaný tlukot jeho srdce,
horkost jeho kůže,
stejně jako její slanou vůni.
Všechny tyto vjemy ti přímo pulzují na jazyku.
Nemůžeš tomu uniknout.
Nezbývá ti než pokračovat v té vzrušující cestě za blížícím se nedosažitelnem.
A pak, pak se svět přestane točit,
ocitneš se ve své soukromé dimenzi,
kde se cítíš být povznesen nad všechen čas a prostor.
Jen matně vnímáš známky života ve svém okolí,
ovšem vše v tvém dosahu hraje všemi barvami a odhaluje ti tak svou skutečnou podstatu.
A v ten moment na pár sekund porozumíš tajemství života,
jsi zasvěcen do tajů rozkoše.
Dřív než jsi opět nucen navrátit se do té šedivé reality.“

Teď už na mě vyjeveně zírali všichni. Emmett s Jasperem si stáhli své polovičky blíže k tělu, zatímco Edward nasucho polkl. Tahle situace byla více než úsměvná. Nemohla jsem si pomoci a nevyužít příležitost rýpnout si do dočasně ochromeného Emmeta. Ten vypadal, že mu právě dochází význam mých slov. To je ta nejlepší příležitost, kdy udeřit. Dokud je oběť ještě částečně oslabena.
„Víš, Emme, jestli to však vidíš jinak, tak patrně děláš něco špatně…“
Pohotově jsem upila z poloprázdné sklenice a zvlhčila si tak své suché rty. Byla jsem osudu vděčná, že jsem nápoj již polkla, neboť mít tak něco v ústech ve chvíli, kdy Emmett pronesl:
„No dovol, já jsem přeci vynikající tanečník, že jo Ro…“ a následně se zadrhl při vyslovování Rosaliina jména, neboť mu došlo, že má narážka se nemusí nutně týkat jeho tanečních dovedností, byl pohled přímo pro bohy.

Opět jsem se neubránila upřímnému smíchu. Jasper s Alice se ke mně přidali, Rose shovívavě pohlédla na Emma, jen Edward se stále mračil. Zakrátko jsem se však dočkala odezvy i u jeho strany:
„A co tvůj „taneční partner“? Toho nám nepředstavíš?“
Působilo to velmi posměšně a ublíženě zároveň. Má co chtěl. Tak proč já jsem pořád ta zlá?
Možná proto, že mě to baví!
„Bohužel. Myslím, že by to nebylo k ničemu, Nick je totiž němý.“
Emmett se zakuckal nějakým imaginárním soustem a s velkou námahou ze sebe nevěřícně dostal:
„Ně… němý?“
Jen jsem protočila očima a přikývla.
„Ano, je němý, to však vůbec neubírá na jeho kvalitách, exceluje v jiných aspektech.“
Následovalo opět to nesouhlasné vrčení. Pomalu mě to opravdu přestávalo bavit. Člověk se ho snaží vyprovokovat a on se zmůže jen na potlačované vrčení! To mě má snad uspokojit?!! Ještě, že není všem dnům konec.

Dnešní den, respektive noc, se však ke konci chýlil. Bylo něco málo před půlnocí, a tak jsem Steeva poprosila ještě o jednu na cestu. Nápoj jsem vypila na ex. S platbou problém nebyl. Já měla pití vždy na účet podniku. Ach, ty mé konexe! Sotva jsem se vymotala z klubu a měla namířeno ke svému autu, něco mě náhle popadlo za ruku a táhlo opačným směrem. Zkušeně jsem se útočníkovi vytrhla a rozhodla se podívat do tváře toho, koho za chvíli nejspíš rozcupuju na kousky. Přede mnou se zjevil Edwardův nespokojený obličej. Ihned mě znovu popadl a táhnul směrem ke svému autu.
„Co si sakra myslíš, že děláš?“ vyjela jsem na něj zostra.
„Co by, pojedeš se mnou, v tomhle stavu tě nenechám řídit,“ odpověděl až znepokojivě klidně.
„Co tím myslíš, v tomhle stavu?“ přičemž jsem se mu opět vyškubla.
„Pila jsi,“ jen pokrčil rameny.
„Ale já se přece nemůžu opít, alkohol na mě neúčinkuje. Má podstata mi to vlastně ani nedovoluje, tak nevím, co si zase vymýšlíš!“
Jeho poklidná maska pomalu, ale jistě ustupovala do pozadí.
„To je sice možné, ale jak vysvětlíš policistům, že máš v krvi víc jak dvě promile alkoholu? Techniku neošálíš!“
To se ještě nepoučil? To neví, že já bych se z toho stejně dostala?
„Techniku sice ne, ale s takovým policistou bych si hravě poradila…“
Překvapivě nevypadal, že by ho má odpověď bůhvíjak uklidnila. Už se nadechoval k další várce argumentů, avšak dřív se mu dostalo podpory od Alice.
„Bello, co ti to udělá, bude to tak lepší,“ smířlivě se přimlouvala za Edwardovy nechutně počestné úmysly. Nezbylo mi než rezignovat.
„Fajn!“

Edward si mě nedůvěřivě změřil a když viděl, že se stále nemám k pohybu, rychle mě zatáhl až ke svému autu. Dřív než však stihl vytáhnout klíče z kapsy, vyprostila jsem se z jeho sevření a ve stejné chvíli, kdy se ke mně nechápavě otočil, ho nemilosrdně přitiskla k autu.
Nikdo neříkal, že já musím také hrát podle pravidel!
Překvapeně zamrkal a vyčkával, co se bude dít. Já svou pokrčenou nohu vklínila mezi ty jeho mírně rozkročené, abych mu znemožnila útěk, a ještě více se k němu přitiskla.
Pomalu jsem rukou sjížděla k jeho jeansům a ještě pomalejším pohybem v kapse nahmatala již zmiňované klíče. Vytáhla jsem je a vítězně se na něj usmála. On se však rozhodl protestovat.
„Bello, něco jsi přeci slíbila,“ zamumlal nesouhlasně a natahoval se po klíčích.
Já však jeho zápěstí uvěznila svou rukou a směřovala ji k svým kraťasům. Zavedla jsem ji do kapsy a cestou k ní, jen tak mimochodem zavadila o svou nahou kůži. Jeho reakcí bylo přiškrcené syknutí. Abych mu umožnila lepší přístup, jsem se k němu ještě více naklonila horní polovinou těla a těsně u ucha sotva slyšitelně zašeptala:
„Já si ale nezvpomínám, že bych ti něco slibovala.“
Mrštným pohybem jsem ze své kapsy vytáhla jeho ruku, v níž se nyní vyjímaly klíčky od mého milovaného Maseratti, a konečně od něj odstoupila.
„Přece sis nemyslel, že s tebou pojedu touhle rachotinou a svého miláčka tu nechám,“ posměšně jsem zapředla.

Dál už jsem nečekala na případné protesty a zamířila si to ke svému autíčku. Cestou jsem Edwardovy klíčky hodila strnulému Emmettovi, který stejně jako ostatní zaraženě sledoval mé počínání. Klíčky však pohotově chytil. Po chvíli se za mnou přiloudal i Edward a poté, co stiskem jediného tlačítka odemkl auto, jsem bez čekání na jeho gentlemanské otevírání dveří poslušně nasedla na místo spolujezdce. Sklesle následoval mého příkladu.

Zpáteční cesta probíhala v tichosti. Upřímně řečeno mě to ticho strašně deprimovalo , ale doufala jsem, že ho štve více než mě, a tak jsem předstírala absolutní nezájem. Téměř po třech nejnudnějších minutách mého života se konečně rozhodl to hmatatelné nic přerušit zvukem svého sametového hlasu. Hlasu, který jsem nenáviděla stejně jako kdysi milovala.

„Proč mi to děláš, Bell.“
Nebyla to ani tak otázka, jako smutný nářek. Opět mi ho bylo SKORO líto.
„Dělám co? Jen tu s tebou sedím v autě. Dosáhl jsi svého, tak co ještě chceš?“
Znovu si povzdechl.
„Ty dobře víš, co myslím. Tvé chování, tvé šaty. Všechno! Každý muž v sále po tobě toužil, každý tě chtěl! Myslel jsem, že se mezi těmi všemi myšlenkami zblázním! Já… já, takhle to už nejde, to se nedá vydržet. Vím, že jsem ti asi ublížil, ale…“
Začal celkem klidně, ale postupně jeho hlas získával na intenzitě. Každé slovo stále více gradovalo. Potah volantu tiše kvílel pod jeho smrtícím stiskem. Ovšem ke konci zněl Edwardův hlas značně unaveně a zoufale. Raději jsem ho nenechala dokončit větu.

„Jaképak ale, Edwarde?! Nemáš tušení čím vším jsem si prošla po vašem odchodu! Důležité je, že jsem se z toho dostala, ale teď už jsem někdo jiný. Stará Bella zemřela tehdy v hlubokých lesích Altaje. Teď tu vedle tebe sedí Isabella. Predátor, nikdy víc oběť. Změnila jsem se Edwarde. Sebevědomí, síla, prostořekost a všechno to provokativní oblečení, to jsem teď já. A chtivé pohledy mužů k tomu nepochybně patří. Nejsem však už tím zakřiknutým dítětem, abych si z toho dělala hlavu. Zvykla jsem si. Radím ti udělat to samé, protože oni se nezmění, stejně jako já. Navíc, všichni nejvíce toužíme po tom, co nikdy nemůžeme mít. Chtěli mě právě proto, že si byli moc dobře vědomi toho, že se mě nesmí ani dotknout, pokud jim to sama nedovolím. Mohla jsem jim patřit jen v jejich chlípných myšlenkách. Právě ta nedosažitelnost pro nás dělá objekty našich tužeb tak lákavými. Lidské plémě je již od počátku věků odsouzeno k honbě za nepolapitelným. A nejen oni.  Až do své smrti se všichni budeme užírat svými zvrácenými nenaplněnými touhami…“

Hodnou chvíli zpracovával má slova a až když jsme přijížděli k hlavní budově, tiše se otázal:
„A ty? Opravdu tomu věříš?“
Na chvíli jsem se mu zadívala do očí. Do očí, které nade mnou měly vždy ohromnou moc.
Oči, pro jejichž jediný pohled bych dříve zabíjela.
Rouhala se všemu, co je mi svaté.
Zničila posvátné modly všech světů.
Dnes mě však svou magickou silou neuvěznily.
Dnes to byly jen oči.
Pouhé dvě oči a zároveň symbol toho, po čem toužím a co nikdy nemůžu mít.
Zasloužil si vědět pravdu, a tak jsem jen s neskrývanou pravdivou hořkostí v hlase odvětila:
„Ani já nejsem výjimkou, Edwarde.“


Motor pomalu utichl a já se rychlým pohybem zbavila toho otravného bezpečnostního pásu, který mě donutil si zapnout. Chtěla jsem vystoupit a konečně nabrat do plic chladivý čerstvý vzduch, ale nedovolil mi to. Dnes již po několikáté mě chytil za ruku a poté stáhnul zpět na sedadlo.
Jakkoli mi mělo být nepříjemné to, k čemu se tu evidentně schylovalo, pocit nejistoty ve mně potlačilo něco neočekávaného. Zatímco se Edward připravoval k zásadnímu kroku, mou pozornost si vybojoval černý Ford mustang, parkující před hlavní budovou. Moc dobře jsem věděla komu patří. Mé poznání přišlo ve stejné chvíli, kdy ze sebe Edward pracně vydoloval:
„Bello, musíme si promluvit.“
Jen periferním viděním jsem zaznamenala jeho nechápavý výraz poté, co viděl, jak se mi rty zvlnily do širokého úsměvu. Nevím, zda jsem se více bavila originalitou jeho prohlášení, které s velkou pravděpodobností odkoukal z béčkových slaďáků, nebo jsem se těšila z nově nabytého vědomí, že ve zdech této budovy se nachází někdo, kdo mi rozumí.
S neskrývaným nadšením jsem do okolního ticha pronesla:
„Někdy jindy, teď máme návštěvu,“ vystoupila jsem z auta a mírným poklusem se vydala za tím, jenž jako jediný dokáže porozumět každému stinnému zákrytu mé komplikované duše...

 

 

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

6)  Twilly (08.01.2011 13:45)

Vrah, nepochybne, sadistický melodramatický vrah... to si ty, ďáblova kočičko, milujem tvoju melodramatičnosť, ako v myšlienkach, tak na parkete... a mimochodom, idem si po kýbel s ľadom

Noth

5)  Noth (26.08.2010 21:15)

Natali:
Děkuji Ti za Tvé komentáře, tanec miluji jak kdy.
Zrovna dnes, když jsem nemohla sehnat boty k těm černým koktejlkám, si tímto faktem nejsem zrovna jistá.:D

O Edwarda se neboj, karty se brzy obrátí, ovšem otázkou je, zda k lepšímu.;)

natali

4)  natali (26.08.2010 20:40)

chudak...ona opravdu bude jeho smrt ten tane jsi popsala dokonale...jako bys byla sama jeho soucasti prislo mi tu ze tanec upne milujes....

Jodie

3)  Jodie (09.08.2010 16:57)

Tanec... Píseň... Emmet... Noth, ty jsi GÉNIUS!

sakraprace

2)  sakraprace (19.04.2010 20:33)

No, to bylo něco. Tomu říkám tanec. Fíha. A jak dostala Emmetta... :) výborné

Noth

1)  Noth (19.04.2010 20:24)

Sakraprace: 20:OO ->20:08 ->20:16
Nastavuji si budíka na osmiminutové intervaly a vyčkávám, co z tebe vypadne. Jen ta čtvrtá kapitola byla poněkud kratší, tak se ani nedivím, žes to uhrála na 20:21. :)
A tak využívám situace, kdy je pátá kapitola poněkud delší, abych ti poděkovala za tvé komentáře.
:)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek