Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/f8e6571e27ff1157dee60b2bb02eb874.jpg

Pokračování dvojité kapitoly z minula...

Kapitola Osmá + Devátá/2. část - Jít dál

V ten den jsem nebyla nahá pouze já, ale i Raven se podvolil obnažit přede mnou svou minulost...

Ze vzpomínek na doby dávno minulé, o které se se mnou Raven podělil, jsem se nyní přenesla do nijak pozitivněji vyhlížející současnosti. Drzé jazyky slunečních paprsků mi nenechavě olizovaly holá chodidla. Přes veškerou svou nechuť k jakémukoliv pohybu jsem přiměla své tělo k pohybu. Pomalu jsem se zvedla na nohy a opatrně se vydala k oknu na protější zdi tak, abych sebemenší částečkou těla nepřišla do konfrontace se slunečním světlem.

Když mi cestu naprosto zatarasilo a nezbývalo mi jiných možností, odhodlala jsem se k několika rychlým pohybům. Kvapně jsem přiskočila k oknu a jediným pohybem zatáhla žaluzie. To všudypřítomné šero, které se po pokoji rozhostilo, mi bylo více než příjemné. To samé jsem ovšem nemohla říci o dalším jevu, který s ním přišel ruku v ruce.

V odrazu zatemněného okna jsem spatřila svou tvář. Tvář, která již paradoxně nenáležela mně. Pozorovala jsem tvář krásné cizinky. Upřeně jsem na ni hleděla, stejně jako ona hleděla na mě. Bez jakýchkoliv kazů obrazu jsem mohla zaregistrovat, jak se té dívce strachem rozšířily oči a jak se jí tvář zkřivila nefalšovaným zhnusením. Mohla jsem jen hádat, že stejně jako já urychleně zavřela oči, doufajíc, že až je znovu otevře, ten příšerný výjev zmizí. Jenže on nezmizel. Poté, co jsem já otevřela oči, otevřela i ona i ty své. Navzájem jsme si opláceli intenzivní pohled plný opovržení, a co bylo horší, žádná z nás neopovrhovala tou druhou, nýbrž sama sebou.

Znechuceně jsem se od ní odvrátila. Neměla jsem sílu čelit jejímu vyčítavému pohledu. Nevydržela jsem pohled do jejích očí. Protože právě z nich jsem mohla vyčíst její příběh. Příběh, který se až podezřele podobal tomu mému.

Sklesle jsem opět zamířila do betonové náruče svého bezpečného rohu. Cestou jsem míjela dveře koupelny. Ty byly nedovřené, ale já se nechtěla nijak ujišťovat o skutečnosti událostí dnešního dne. Kdybyste vstoupili do jejího prostranství, uzřeli byste její zpustošené zařízení. Prázdný rám zrcadla a malinkaté střípky mé vlastní osobnosti uvězněné v huňatém koberečku pod umyvadlem. Patrně byste se vylekali, zda se majitel tohoto bytu nestal obětí nějaké tragické nehody. Jen stěží byste však uhodli, že se mu hnusí pohled na svou vlastní tvář.

Opřela jsem se o zeď a bezmocně se svezla do svého rohu. Dvěma prsty levé ruky jsem si přejela po již zahojené jizvě z dnešní konfrontace se zrcadlem. Nemohla jsem si pomoci, musela jsem to udělat. Od dnešního rána jsem se podvědomě vyhýbala kontaktu s nablýskanými výlohami, naleštěnými příbory a dokonce i upřímné vodní hladině. Když jsem však pohledem zavadila o to zpropadené zrcadlo, popadla mě příšerná chuť vybít si na něm veškerou zlost na sebe samu. A proč? Protože jsem všude viděla jeho tragický výraz. Jeho bolestí zkřivenou tvář. V momentu, kdy jsem mu do ní pohlédla, mě do očí praštila ta nevyhnutelná pravda. Pravda, jíž je nepříjemné uvědomění, že on to ví!

Samozřejmě, že to ví! Musel ho ze mě cítit. Cítil ho z každého póru mé pokožky. Poznal to, když jsem se více než kdy jindy okázale vyhýbala pohledu na něj. Cítila jsem, že na svých bedrech nesu ohromné závaží viny. Přesto, že jsem se defakto neměla proč cítit vinná. Možná to byl jen tím jeho pohledem. Všemi deseti bych přijala výčitky, nadávky i tříštění čehokoliv v našem okolí. On tam však jen stál a svým pohledem mi dával najevo, že ví, že jsem dnešní noc strávila v posteli  jiného muže.

Nebylo to u mě nic zvláštního, vezmete-li v potaz, že jsem přeci jen z části člověk a mám své potřeby. Můj vztah k Ravenovi byl vždy čistě platonický. Milovala jsem ho jako svou spřízněnou duši, jako otce, jako bratra. Nikdy bych si neodpustila, kdybych náš vztah pošpinila něčím tak primitivním, jako je sex. Neříkám, že tento akt nemůže být krásnou záležitostí, ovšem v mém případě se nejednalo o meziprodukt nehynoucí lásky. Šlo jen o primitivní potřebu, kterak ukojit svůj chtíč. Nedovolila bych si svými doteky Ravenova chladného těla smýt vzpomínky na dotyky jeho jediné lásky. Na to jsem měla k tak vroucnému citu až příliš velký respekt.

A Richard? Jen nebuďte směšní. Ačkoliv jsem ho použila ve své hře, kdy jsem stála na druhé straně šachovnice hned naproti Cullenovým, abych jim tak dokázala to, že jsem už někde jinde, kdo ví, snad jsem to více chtěla dokázat sama sobě, nikdy bych neulehla na jedno lože se svým nadřízeným. Protože právě tím Richard byl. Byl naším vůdcem, tím nejlepším vůdcem. A jak je známo, milostné pletky by nám spolupráci nijak neulehčily, ba snad naopak. On sám se nijak netajil tím, že by ke mně jednou mohl chovat jisté city, ale já to tak nechtěla. Vše, co jsem mu mohla nabídnout, bylo mé tělo. O citech nemohla být žádná řeč. A ty si on zasloužil. Věděla jsem, že naději v lásku, v lásku jedinou a pravou, ve mně navždy pohřbil Edward společně se svým odchodem. Richard si zasloužil být šťastný po boku ženy, jejíž srdce není z ledu.

A tak jsem stejně jako každý měsíc seděla na barové stoličce a poohlížela se po své dnešní potencionální oběti. Někdy jsem si až příliš připadala jako krvežíznivý upír. Dnes jsem si více než kdy dříve uvědomovala pravdivost Richardových slov, která pronesl v den, kdy mě našel v lese: „Isabello, ty jsi nebyla stvořena pro svět lidí. Patříš právě sem, na vratkou hranici mezi křehkou lidskostí a zvrácenou touhou po strachu, utrpení a krvi.“

Necharismatické tváře mužů mi splývaly v jednu. Tu, kterou jsem však spatřit toužila, jsem mezi nimi nenašla. Znuděna tímto chabým namlouvacím rituálem, jsem se odhodlala činu a do ucha svému společníkovi svůdně zašeptala nabídku, která se neodmítá. Přirozeným krokem jsem jej následovala do jeho bytu.

Pak vše šlo tak, jako vždy.
Kvapné odemykání dveří.
Rozhazování nepotřebného oblečení po podlaze.
Svrhnutí nočního stolku při nešikovném manévrování směrem k posteli.
Vášnivé polibky, které se zdaleka nemohly rovnat těm z mého lidství.
Horké doteky, které by mi jindy přišly tak odporné. Dnes však posloužily svému účelu.
Krátký pád do malé, nepohodlné postele.
A pak konečně ten samotný primitivní akt.
Rychlé, avšak nesynchronizované pohyby. Každý z nás prahl hlavně po svém vlastním uspokojení, nikoliv po dokonalém souznění.
Jeho hlasité vzdechy, které jsme se snažila ignorovat.
Moje nehty, zaryté do jeho zad.
Otisk mých zubů na jeho rameni, při tlumení extatického křiku.
Uvolnění.
Klesnutí jeho znaveného těla na to mé.
Jeho pot, vpíjející se do mé pokožky a zmuchlaných přikrývek.
Příjemný spánek, skýtající zapomnění.
Tichý odchod brzy nad ránem.

Když jsem se konečně dostala domů, chtě nechtě jsem musela projít kolem křídla, kde jsou ubytovaní Cullenovi. Nelítostný osud tomu chtěl, abych na cestě do pokoje potkala právě Edwarda, který se evidentně vracel z knihovny. Nebylo potřeba zbytečných slov, protože on věděl stejně dobře jako já, že už není, co zachraňovat.

Tehdy jsem skončila v bezpečném zákoutí svého rohu a nacházím se v něm i nyní. Přemýšlejíc, zda má cenu jeho bezpečnou náruč vůbec opouštět. Odpověď je tak blízko a zároveň je vzdálenější než kdy dříve. Snad jediným východiskem se stává alternativa – jít dál. Protože to je úděl člověka. Hrdě snášet rány osudu a pokaždé, když vás sám velký osud nelítostně srazí na kolena, musíte v sobě najít tu sílu vstát a s hlavou hrdě vztyčenou si říci o další příděl bolesti. Protože právě naše úděsné zkušenosti nás dělají silnějšími. Tragédie, kterými si projdeme, potají utváří naše osobnosti. Formují náš pohled na svět. Učí nás shovívavosti k ostatním. Dělají z nás lepší lidi. Protože kdo neriskuje, ten také nic nezíská. Pojďme hodit za hlavu Pelcovo „A bude hůř“ a bez obalu si řekněme, že „Lepší už to nebude“! Protože tohle je cesta, kterou kráčím…

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

5)  Twilly (08.01.2011 19:02)

hmmmmmmmm a prišli sme od činov k zamysleniu... nádherné texty Nothíku, ozaj...

natali

4)  natali (27.08.2010 00:31)

tak...nemam slov...Bella spi...nekde jinde nez doma, Eda lustruje knihovnu....zmatek a ssecko spatne...ma byt E B = forever

Noth

3)  Noth (19.04.2010 23:08)

sakraprace: Ups, chybička se vloudila.
Desátá kapitola samozřejmě na světě je, ovšem jak koukám, ten odkaz zlobí. V současné době s tím nic neudělám, protože mi stávkuje prohlížeč, jenž mi umožňuje ve článcích činit změny. No co, Explorer absolutně nereaguje a Opera se nechce spustit, asi přesedlám na Mozilu. :)
Když si najedeš na první část této dvojkapitolovky, tak odkaz funkční je, popřípadě ti ho hodím ještě sem
http://stmivani-ff.cz/articles/vzdy-dostanu-to-co-chci-nebo-ne-desata-kapitola-kapitola/
V každém případě, psychicky se na desítku připrav :)

sakraprace

2)  sakraprace (19.04.2010 21:22)

Noth, mám problém nejde mi odkaz na další kapitolku. Neříkej, že ještě není. Tak takhle by to nešlo, nejdříve rozpoutat závislost a pak nic. :)

sakraprace

1)  sakraprace (19.04.2010 21:08)

žádný návod na dýchání, přístroj si pořídím :)
a taky resuscitační jednotku
Bylo to nádherné

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek