Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/f8e6571e27ff1157dee60b2bb02eb874.jpg

Z nutnosti myšlenkovému propojení dvojitá kapitola, ovšem z důvodu funkčnosti systému pod částí kapitoly naleznete odkaz na pokračování...

Kapitola Osmá + Devátá/1. část - Jít dál

Schoulena v tmavém rohu pokoje bedlivě pozoruji texturu tkaniny svých zaprášených kalhot. Příběh každého jednoho vlákna se pro mne stává prioritou, neboť rozptyluje mou mysl a dává mi tak prostor k úniku. Již podruhé se ve stávajících čtyřiadvaceti hodinách zoufale krčím v místě, kde se setkávají dvě ze čtyř zdí, jež mi jsou obvykle domovem.

Na první pohled bezvýznamný a často opomíjený roh je však něčím víc, než jen ubohým prostředkem k ohraničení místnosti, vytyčení určitého prostoru. Je útočištěm. Dnes je již podruhé útočištěm mé osobě, nemluvě o nespočtu dalších jiných ztracených existencí přede mnou i po mně.

Jaksi podvědomě vyhledáváme malé stinné rohy svých pokojů ve chvílích, kdy jsme zranitelnější než obvykle, ve chvílích, kdy je pro nás otevřený prostor o to větším nebezpečím. Doufáme, že se tak alespoň na chvíli ztratíme z povědomí ostatních, nebo se ostatní alespoň na chvíli ztratí z toho našeho. Uzavřeni sami do sebe, skrčeni v nepřirozených polohách a s těsně semknutými víčky se uzamykáme tam, kde nás problémy nedostihnou. Tedy snad.

Čtyři zdi. Ten počet sám o sobě skýtá hned několik možností. Čtyři zdi, čtyři rohy. Který si však zvolit? První dva se nacházejí v blízkosti okna, a tak je okupuje nepříjemné světlo. Další dva zahalilo nehostinné přítmí, jež mne k sobě vábilo nevídanou silou. Já zvolila ten na levé straně, protože byl přímo u dveří, a tak mne příchozí neměl nejmenší šanci zahlédnout.

Ano, když jsme zalezlí ve svých soukromých rozích, nechceme být spatřeni. A paradoxně si snad o to intenzivněji přejeme být někým hledáni. Chceme vědět, že někdo naši nepřítomnost zaregistroval, chceme být ujištěni, že někomu chybí zvuk tlukotu našich osamělých srdcí.

Je tak snadné se dostat do úzkých. Je příliš jednoduché být zatlačen do kouta a rázem se ocitnout v rohu. Je těžké se odhodlat opustit jeho bezpečnou náruč a vyrazit vstříc svým strachům. Já tak dnes učinila, ale mělo mě napadnout, že jsem v jeho betonovém objetí měla raději zůstat…

Probudit se uprostřed pozdního odpoledne, kdy vám slunce po odhalené pokožce kreslí nápadité obrazce, není to krásná představa? Může jí být a zároveň nemusí, což si uvědomíte ve chvíli, kdy vyloženě cítíte, že je něco špatně. Marně, ještě zcela neprobuzeni, pátráte po skrytém náznaku nebezpečí, rozespale mžouráte slepenýma očima po okolí a hledáte cokoliv, co by signalizovalo blížící se zkázu.

Stejně tak tomu bylo u mne. Vnitřní nepokoj ve mně stále vzrůstal, avšak ani poznání toho, že jeho původcem je naopak narušitel zvenčí, ten úzkostlivý pocit nezmírnilo. Pomalu jsem nenechavým pohledem klouzala po místnosti a následně došla k závěru, že je něco jinak. Něco tu chybí a něco naopak přebývá. Pomalu jsem se zvedla do sedu a bolestně přejela konečky prstů po prázdné proleženině v bílém prostěradle.

Není tu. Odešel. Tak jako obvykle. Nedivím se mu a pravdou je, že jsem si na tento aspekt jeho chování již dávno měla zvyknout. Jenže nezvykla. Je tak jednoduché přivyknout tomu, že se po vašem boku nachází někdo, kdo vám pomáhá snášet rány osudu, v mém případě nemilosrdné rány minulosti. Jakkoli nelogicky to zní, Raven je pořád stále jen člověk, jenž může snést pouze omezenou dávku bolesti. Pro dnešek pohár únosnosti přetekl mým vlastním přičiněním.

Můžete mi oponovat slovy, že upíři bolest necítí, ale co vy víte o bolesti pramenící z rozbolavělého, krvácejícího nitra? A víte-li o ní své, není to o důvod více k uznání případné zranitelnosti na první pohled nezranitelných stvoření? Každý má svůj práh bolesti jinde, ovšem co stvoření, jež jsou nucena nést na svých bedrech mimo své bolesti navíc i chmury osob sobě blízkých? Ne, nemohla jsem mu mít za zlé, že se zase na čas ztratil. Není divu. Raven byl ochoten se mnou čas od času trávit noci plné němých nářků. Dával mi prostor k vyrovnání se s neúnavně se připomínající minulostí. Noc co noc zarytě sledoval mou bolestí znavenou tvář a na zápěstí mi palcem kreslil uklidňující kroužky. Raven je příliš dobrý pro tento svět, tak jak mu mohu zazlívat, že odešel, protože potřeboval čas pro svůj vlastní boj? V tomto pokoji se odehrálo až příliš moc prohraných bitev a podlaha je zkrápěna hektolitry marně prolité krve.

O to hůře jsem se cítila ve chvílích, kdy jsem byla nucena jeho pomocnou ruku přijmout. Neměla jsem nic, co bych mu nabídla nazpět. Nevlastnila jsem nic, čím bych své díky mohla dostatečně vyjádřit. Poprvé, když jsem jeho pomoc neúmyslně přijala, jsem se vedle něj probudila nahá. Ano, správně, nahá. Mohl bez problémů spatřit každičkou částečku mého rozdrásaného těla. Mohl spočítat rány, které jsem utržila v boji se svými démony. Byla jsem mu vydána na milost a nemilost. Mohl prostě jen zvednout jeden jediný prst a nehtem mi rozpárat hrdlo. Nešlo ani tak o fyzickou nahotu, jako spíš o zranitelnost a obnaženost duše. Stálo mě to notnou dávku důvěry, jakou jsem doposud k nikomu nepocítila. Svěřila jsem mu do rukou skomírající plamen svého bytí a uvěřila, že jej nenechá vyhasnout. A také že nenechal. Svědomitě jej opatroval a nikdy nic nechtěl na oplátku. Mně se však tento nepoměr vůbec nezamlouval. Viděla jsem na něm, že i on v sobě dusí nepřeberné množství emocí, které se však jednou stejně protlačí na povrch. Tak jako sopka, převlečena za pouhopouhou horu. Přísná tvář a chladné tělo z ní nedělá stvoření bez citu. Po dlouhá staletí a dokonce i tisíciletí dotváří ráz krajiny. Její zrak je zahalen mlžným oparem, přesto však dennodenně shlíží z té závratné výše na osudy těch nešťastných mravenců, žijících na jejím úpatí. Den co den sleduje, jak si lidé navzájem škodí. Den po dni pozoruje, jak drancují zmírající přírodu. Den co den se rmoutí pohledem na to, jak autority dnešního světa bez ostychu šlapají po hodnotách, které sami ustanovily v zákon. Jednoho dne se hráz protrhne a zemi zaplaví její ohnivé slzy.  Následky budou zničující.

Odmítala jsem jen brát. Chtěla jsem mu být oporou, stejně jako on jí byl mnohokrát mně. Pokaždé, když se po noci, kterou strávil se mnou, vypařil do hlubokých lesů, aby mohl ventilovat bolest, která v něm narůstala, cítila jsem se provinile. Nechtěla jsem ho do ničeho nutit. Kdyby on tenkrát tlačil na mě, také bych se mu nesvěřila. Jednou jsem ho však šla hledat. Našla jsem ho klečet pod skalním převisem. Z hrdla se mu nedobrovolně osvobozovaly tlumené vzlyky. Pomalu jsem se k němu přibližovala a snažila jsem se vyvarovat rychlých pohybů. Opatrně jsem k němu přistoupila a zezadu ho nejistě objala. Raven se mi složil k nohám, a tak jsem se posadila a přitáhla si ho do klína. Měla jsem v úmyslu ho chytit za ruku, kterou křečovitě svíral v pěst, a kreslit mu palcem na zápěstí uklidňující kroužky, přesně tak, jak to on dělával mně. Ovšem když jsem sevření jeho ruky po chvíli povolila, spatřila jsem několik zmuchlaných rudých okvětních plátků, které vítr rozvál po okolí…

Ještě jednou jsem přejela konečky prstů po zvlněné ploše prostěradla. Nebyla však zcela prázdná. Uprostřed té bílé prázdnoty nehnutě ležela nepatrná polní květina. Opatrně jsem uchopila ten symbol křehkosti a pozvedla jej ke rtům.  Jeho sytě červený květ se přizpůsoboval konturám mé tváře a lehce mne šimral pod nosem. Jednoduchá, o to však krásnější, vůně si hravě podmanila mé smysly.

Ona vábivá vůně se stala jistým katalyzátorem, jež ve mně vzbudil salvu vzpomínek. Mé myšlenky byly nenávratně rozvířeny jako nepatrné částečky prachu. Omámena tou svěží esencí jsem vzpomínala na doby, kdy se po ránu mým jediným společníkem stal právě ten zmuchlaný kousek něhy na dlouhém stonku…

Když se Raven uklidnil natolik, aby byl schopen několika souvislých vět, chopil se vyprávění:
„Mé bolestné vzpomínky mě neúnavně stíhají již více než celých šest století. V tehdejší Anglii lidé opomíjeli skutečné hodnoty a zasaženi tou nevyléčitelnou chorobou pomalu ale jistě zmírali. Ač se zdáli být na samém vrcholu doby, plni sil a odhodlání, ten největší jed se jim pomalu rozléval žilami. Ochromeni touhou po moci, jež byla předurčena stát se jejich záhubou, začali tíhnout k intrikám a to bez výjimky.

Bohaté paničky osnovaly plány, kterak své ratolesti protlačit do té nejvybranější společnosti a řádně je zaopatřit. Nikdy však nedošly do bodu, kdy by měly dost. Jejich vzorné dcery se urputně hlásily k sňatkům, jež jim zaručovaly věčné pohodlí. Láska se stávala vedlejším měřítkem. Tím hlavním se nadobro stal mamon. Mladí šlechtici následovali příkladu svých otců a dennodenně snili o vyhraných bitvách, neskonalém množství válečné kořisti a to nejen té věcné. Toužili si podmanit celý svět a ta touha je kousek po kousku stále více spalovala. A nakonec jejich vzorní otcové. Úctyhodní manželé a zapřísáhlí zastánci vyššího dobra, které se až podezřele měnilo dle jejich potřeb. Celá společnost se s oblibou opíjela mocí a pod rouškou tmy se oddávala neřestem, o jejichž trestuhodnosti vedla dalekosáhlé projevy za bílého dne.

V těchto dobách, kdy se svět stal pro společnost malým, se jejich uchvatitelské manýry přenesly i na jejich vlastní domovinu. Na místo marného dobývání světa začali rozdrobovat naši vlast a dávný spor Yorků a Lancesterů přerostl ve Válku růží.

Všude však najdete osoby, jež své narození situovaly do nesprávné doby a staly se jejími zajatci. Stejně tak já a Lana. Nechtěli jsme být strhnuti davovým šílenstvím. Nehodlali jsme podlehnout nesmyslné nenávisti mezi přívrženci znepřátelených rodů. Ba co více, nemohli jsme tak učinit. Nebylo to možné.

Odvěký vroucný cit nás připoutal k sobě.
Zahořeli jsme k sobě nehynoucí láskou, neposkvrněnou tělesnými projevy.
Lana byla Bohem stvořena a předurčena k zbožnému uctívání.
Byť jeden jediný dotek její horké tváře byl pro mne požehnáním.
Vůně jejich plavých vlasů se pro mne stala posvátnější kostelního kadidla.
Pomněnkové oči s hustým závojem řas mi dodávaly naději pro světlejší zítřky.
Linie jejich plných rtů měla tu moc psát dějiny.
Nesmýšlel jsem o jejich rtech tím chtivým, zavrženíhodným způsobem.
Jediné, po čem jsem toužil, bylo z nich opakovaně slýchat tiše splynout mé vlastní jméno, stejně jako já jsem to její neúnavně šeptal noční obloze namísto modlitby.
Protože jen její úsměv mě mohl spasit.
Jen s ní po boku jsem mohl najít jedinou správnou cestu.

Kolikrát jsem prosil její komornou, aby jí při rozestlání lože na polštář položila květinu ode mne.
Křehkou květinu, jež v hejnech rozkvétala na polích.
Růže se nám staly záhubou, neboť v naší době symbolizovaly pouze zášť, nevoli a smrt.
Symbolem naší lásky se naopak stal vlčí mák.
Pouze mistři květomluvy směli odhalit jeho skrytý význam, jímž je: „neprozraďme naši lásku“.
Kolikrát jsem záviděl té nepatrné rostlině, že právě ona je tou vyvolenou, že právě jí nikoliv mně bude dopřáno té cti, jíž je Lanina společnost.
I kdybych měl být živ jen pár dní a strávit je ve váze na Lanině konferenčním stolku, bez váhání bych je vyměnil za bezcílné potulování světem, za svět bez Lany.

Osud nám však nepřál. Dobové konflikty byly více než vyhrocené a my nechtěli dovolit, aby jejich zlovolné spory zadupaly naši čistou lásku kopyty koní, coby předvoj války. Rozhodli jsme se prchnout. Mně osobně se tento nápad příliš nelíbil, nechtěl jsem Lanu vystavovat zbytečnému nebezpečí, ovšem poté, co se ji její hrabivostí posedlí rodiče rozhodli provdat za jednoho nečestného lumpa s hromadou titulů, nemohl jsem jinak.

Hned následujícího dne jsme se v utajení společně nalodili na jednu z lodí. Bylo nám jedno, kam doplujeme, zaleželo jen na přítomnosti toho druhého. Byli jsme opilí svobodu, a i když mě mrzelo, že z Lany nemohu před širou veřejností udělat počestnou ženu, ona byla v mých očích oficiálně mou a já patřil navždy jen a jen jí. Jakkoliv jsem se zdráhal si to přiznat, po dny našeho útěku jsem byl nejšťastnějším člověkem této planety. Časně nad ránem jsem sice vždy přemýšlel o nejisté budoucnosti, pokaždé však, když se vedle mě Lana probudila a upřela na mě svůj láskyplný pohled, všechny problémy zmizely v nedohlednu.

Prchali jsme napříč Evropou, až jsme zakotvili právě v Itálii, kde jsme se stali terčem krutého žertu. Když jsem byl v jednom z Italských měst zařizovat jisté záležitosti, abych byl Laně schopný poskytnout vše, co si zasloužila, narazil jsem na náměstí na podivuhodnou ženu.

„Mladý muži, nechtěl byste se se mnou a dalšími vyvolenými odebrat na prohlídku zdejšího hradu? Něco takového se nepoštěstí spatřit každému, a když už, tak jen jednou za život,“ lákala mě svými slovy, o řeči těla nemluvě.
„Bohužel jsem nucen Vaši velkorysou nabídku odmítnout, má paní. Mám nyní na spěch a nemohu si dovolit další zdržení,“ zdvořile jsem ji odmítl. Ta tajemná dáma se zdála být překvapená mou odpovědí a na očích jí bylo patrno, že její prvotní zájem o mou osobu ještě vzrostl, bylo-li to vůbec možné.
„Já své nabídky neopakuji, pane. Být Vámi, přijala bych ji. Slibuji Vám, že nebudete litovat,“ stále se mě snažila polapit. V první části věty jsem vytušil potlačovanou hrozbu, kterou však posléze naprosto ovládla a pokračovala ve vábení mě samotného. Já si teď však přál být na jiném místě a s jinou ženou.
Zanechal jsem ji koprně stát v samém středu náměstí a s tichým „lituji“ jsem se vypařil. V ten den jsem ještě netušil, že se nevidíme naposledy.

Dny plynuly a jednoho časného rána se Lana společně se služebnou, kterou jsem jí najal, aby jí byla kdykoliv k ruce, vydaly na nákupy všeho potřebného. Když se však ani k poledni nevracely, šel jsem se po nich podívat. S pocitem, že něco evidentně není v pořádku, jsem se vyptával kolemjdoucích a bezradně kurzoval napříč náměstím i přilehlými ulicemi plnými obchodů. Nikdo si Lanu nevybavoval. Ve své roztěkanosti jsem si ani nevšiml, že se ke mně opět blíží ona záhadná dáma s fialovýma očima.

„Viděla jsem tu paní, o které tak zdvořile mluvíte. Viděla jsem tu, již hledáte,“ pronesla ke mně chladně, já se však každého jejího slova chytal jako záchranného lana.
„Kde, povězte mi kde?“ naléhal jsem. Oné dámě se na tváři usadil vítězný úsměv, ale já jej nemohl brát v potaz kvůli svému šílenství.
„Vaše paní nebyla hloupá a přijala mou nabídku ohledně prohlídky hradu. Nyní se dozajista ještě nachází v jeho zdech a kochá se majestátní architekturou,“ posmívala se mi.
„Rád bych Vaši nabídku zpětně přijal, bylo-li by to možné,“ nasadil jsem kajícný výraz. Ta dáma si zainteresovaně prohlížela své pěstěné dlaně a po chvilce ke mně opět zvedla pohled.
„Dobrá tedy, následujte mě,“ pokynula mi směrem k hradu a já ji odevzdaně následoval.

Pak vše šlo až příliš rychle. Když jsme se spletitým systémem zatuchlých chodeb dostali až k velkým tepaným dveřím, obstoupila mne hrůza. Zevnitř se ozývaly úděsné zvuky a já se bál, že někde tam vevnitř je i má Lana. Rázem jsem hodil za hlavu své slušné vychování a bez rozmyslu rozrazil ty mohutné dveře. Scenérie, která se mi naskytla, byla snad tím nejhorším, co jsem kdy spatřil. Ohavné stvůry bez duší se skláněly nad těly bez života, nad těly bez krve. V jejich nelítostných náručích odevzdaně ležely prázdné schránky žen, můžu a dokonce i dětí. Rozklepaným pohledem jsem přejížděl po jednotlivých tělech s vírou, že mezi nimi Lanu snad nenajdu. Našel jsem ji. Jako jediná se krčila v nejzazším rohu a její křehké tělo se otřásalo strachem. Její tiché vzlyky byly disharmonicky narušovány polykáním slz. Už jsem k ní chtěl vykročit, abych ji utišil, když…

…  Se ozval ten netvor ukrytý v šatech ctihodné měšťanky.
„Stůj!“ vyřkla rázně. Zvuk jejího hlasu rázně protnul to tíživé ticho jako šíp. Byl to jasný rozkaz, protože autorita z jejího hlasu přímo čišela.
„Proč?“ otázal jsem se zlomeně. Bylo mi jasné, že se odsud nedostanu živý, ovšem prioritou se stalo dostat Lanu do bezpečí a to jakýmkoliv způsobem.
„Protože musíš zaplatit za své drzé odmítnutí,“ přiblížila se ke mně a své ruce mi položila na ramena. Já však i nadále nespouštěl zrak z Lany.
„To chápu, urazil jsem Vás, ale proč ona, čeho se ona dopustila?“ ptal jsem se zoufale. Pak jsem na krku ucítil jen mrazivý dech a než mi její ostré zuby projely tenkou kůží na krku, uslyšel jsem tiché:
„Protože se bude dívat…“

Cítil jsem, jak hltavě polyká mou krev. Zostřeně jsem vnímal klokotání své vlastní krve, jež volně padala jejím nenasytným chřtánem. S hrůzou jsem čekal na ten moment, kdy se stanu jen prázdnou nádobou, kdy má vražedkyně zhnuseně odhodí mé bezcenné tělo na chladivé mramorové dlaždice. Tušil jsem, že se do toho bodu pomalu blížím, když v tom má trýznitelka ustala ve své činnosti. S vypětím všech sil se odtrhla od mé krční tepny a nechala mé tělo bezvládně klesnout ke svým nohám. Otupěle jsem vnímal klapot jejich střevíců, jež se pozvolna vzdaloval. S každým sotva slyšitelným důkazem jejího pohybu jsem odpočítával poslední vteřiny svého života. Než však onen klapot stihl naposledy zaznít do ztracena, čísi mohutné ruce mne ne zrovna šetrně popadly a odnášely kdoví kam.

Správně, přeměna začala. Mohl bych ti tu dalekosáhle líčit, jak příšernou bolest jsem zažíval, ale pravdou je, že si na ni téměř nepamatuji. Po celou tu dobu, po kterou jsem se zmítal v nelítostných plamenech, jsem myslel na jediné. A to na Lanu. Bál jsem se, že to, co jsem cítil já, musí prožívat i ona. Nedokázal jsem snést představu, že by trpěla, že by jí kdokoliv ublížil. Ta nejistota ohledně její budoucnosti mě sžírala mnohem více, než jed, který se mi šířil žilami.

Podvědomě jsem tušil, že tohle není konec.  Ačkoliv ona spalující bolest stále gradovala a pomalu směřovala k mému srdci, nemohla zaplašit mé nesoustředěné myšlenky. Hlavou mi probíhalo na tisíce scénářů, týkajících se Lanina osudu. Mé utrpení nebralo konce. Mé tělo mě neposlouchalo, nemohl jsem se pohnout, a tak jsem v něm zůstal uvězněn, trýzněn svými vlastními myšlenkami. Jednou věcí jsem si však byl jist. A to tou, že jakmile mi to mé tělo dovolí, zvednu se z té chladné podlahy a udělám vše pro to, aby Lana byla v bezpečí. Tehdy jsem ještě nevěděl, že by bylo lepší se vůbec nezvedat.

Navzdory té nelidské bolesti a neuspořádanému shluku svých vlastních myšlenek jsem se snažil blíže určit místo, na které mě ony silné paže odvlekly. Podlaha zde byla studená, nikoliv však natolik hladká, jak tomu bylo v  síni hrůzy, zajisté se nejednalo o prvotřídně vyleštěný mramor. Když bolest pomalu doznívala, byl jsem dokonce schopen registrovat snad příliš hlasitý opakovaný dopad kapek vody na podlahu. Čím blíže jsem byl k vysvobození, tím více mne udivovalo mé zostřené vnímání prostředí.

Když jsem se pak konečně mohl nadechnout, do tváře mě v plné síle udeřil odporný zápach hniloby. Zdejší ovzduší bylo velmi vlhké a celkově bylo prosyceno nepopsatelně zatuchlou směsicí pachů všeho možného. Zarazila mě ta intenzita. Mé hrdlo se v pravidelných intervalech prudce stahovalo palčivou bolestí nehledě k tomu, že mi jej s každým nepotřebným nádechem stále více rozleptával onen neúnosně koncentrovaný a zahořklý odér.

Vehementně jsem se snažil otevřít oči, má víčka však tížila snad celou libru vážící závaží. A když mé snažení konečně přineslo ovoce, okamžitě jsem své oči uvedl do původního stavu. Snad na setinu vteřiny mé zorné pole zaplnil ostrý a oslepující kužel světla. Neúprosně mě bodal do očí, a tak bylo naprosto přirozené, že jsem se opět uchýlil do příjemné temnoty.

Na druhý pokus to šlo o poznání lépe. Na tvář mi dopadalo zbloudilé světlo, a tak jsem se instinktivně odsunul z jeho dosahu. Nedůvěřivě jsem se rozhlížel po okolí. Nacházel jsem se v místnosti menších rozměrů. Nešlo ani tak o místnost, doslova a do písmene se nepochybně jednalo o kobku. Kam jste se jen rozhlédli, všude byly jen holé kamenné zdi, orámované reliéfy z plísně.

Klidně jsem se mohl rozplývat nad nevysvětlitelnou ostrostí svého zraku, nad neuvěřitelně bystrými reflexy a nebývale zostřenými smysly, ale na ničem z toho mi nezáleželo. Nemělo význam přemýšlet nad tou otázkou, která mi každou chvíli proplula myslí. Nemělo cenu, dumat nad tím, jak je to možné, že ještě žiji, nad tím, čím jsem. Jediná věc, kterou jsem pokládal za důležitou, bylo zjistit, jak je na tom má Lana. Odpovědi se mi dostalo dříve, než jsem se opovážil doufat. Nebyla však zdaleka tak uspokojivá, jako ta, kterou jsem si za ty tři dny v zajetí bolesti vysnil.

Když jsem netrpělivě přecházel po těch pěti metrech čtverečných prostoru a nadobro se vzdával veškeré naděje, vzdal se nesmyslného bušení do enormně odolných dveří, vzdal se poraženeckého křiku, náhle jsem uslyšel v bytelném zámku zarachotit klíč. Se skřípěním hned několika závor se mě stále více zmocňoval jak strach, tak také naděje. Pln očekávání jsem zatajil dech, když…

Do mého osobního pekla jako by nic vešla ta tajemná žena. Nebyla však sama. Před sebou jako štít, vlekla Lanu, tiskla si ji na sebe a hrubě ji svírala pod krkem.  Ta se ještě stále otřásala němými vzlyky. Jakmile se obě ocitly uvnitř, mrštila Lanou o podlahu a sama se odebrala k odchodu. Ještě než se dveře opět zaklaply, stihl jsem zaregistrovat její tiché: „Však ty budeš litovat.“

Při pohledu na Lanin zubožený stav mi můj rozum velel okamžitě ji utěšit. Nechtěl jsem ji však vystrašit. Nedokázal a hlavně jsem si nechtěl byť jen představit to, co si musela ve zdech tohoto hradu smrti prožít. Nejprve jsem se nadechl, abych mohl pronést slova útěchy, dříve než se pokusím o tělesný kontakt. Tento krok se však ukázal bát nerozvážným. Ona spalující bolest, jež téměř neustále bičovala mé hrdlo, bolest, na níž jsem ze strachu o Lanu na okamžik dočista zapomněl, se opět ozvala v plné síle.

Když na mě Lana z pod hustých, slzami smáčených, řas upřela své uplakané oči, byl jsem již na druhé straně kobky. Lana se na mě nechápavě zahleděla a popotáhla nosem. Bezradně ke mně vztáhla ruku, ovšem i tento pohyb zcela změnil situaci. Rozvířila tím tak doposud nehybný vzduch a ke mně se dostala její velmi koncentrovaná vůně. Vůně, kterou jsem tak miloval, vůně, kterou jsem nyní proklínal. Vše, co jsem na osobité esenci jejího těla kdysi zbožňoval, mě nyní neskonale mučilo. Miloval jsem kopretinovou vůni jejích dlouhých, plavých loken. Miloval jsem rána, kdy jsem se vedle ní probouzel a ona mě jedním dlouhým pramenem svých vlasů lechtala po tváři. Miloval jsem vůni její sluncem prosycené pokožky, která dokázala zahřát i v největší zimě a nesla s sebou lehký příslib léta. Nyní tomu však bylo jinak. V uších mi divoce tepalo a hrudník se mi zvedal jako na poplach. Jakýsi primitivní pud mi našeptával, že stačí se jen zakousnout do toho útlého krčku a má bolest nadobro zmizí. Toto uvědomění mě vyděsilo ještě více, bylo-li to vůbec možné. Zděšeně jsem pohlédl na Lanu, avšak můj zrak zcela automaticky sklouznul k její krční tepně. Začínal jsem vidět rudě, a tak jsem odhodlaně semknul oční víčka k sobě a snažil se reakce a tužby svého těla potlačit.

Opět otevřít oči mě přimělo Lanino zalapání po dechu. Opatrně jsem na ni pohlédl a čekal na její reakci.
„Tvé oči… Jsou rudé,“ zašeptala v neuvěření a opět se ke mně natáhla. Vyčetl jsem jí ve tváři, že snad více bojí o mne, nežli o sebe. Netušila, jak ohromné nebezpečí ji čeká. Už jsem nebyl tím mužem, jenž ji bezmezně miloval. Protože dnes jsem ji chtěl stejnou měrou zabít a osvobodit se od té bolesti.
Já se zmohl jen bojácné gesto rukou, přičemž jsem se ještě více přitiskl ke zdi. Chtěl jsem jí říci, ať uteče, ať jde pryč, ale ve chvíli, kdy jsem se připravoval k vyřčení své prosby, ve chvíli, kdy se mi útroby sevřely pod náporem hrozných muk, jsem si uvědomil, že jsem již delší dobu nedýchal. Bylo to krajně bolestivé, ale i tak jsem přes zaťaté zuby procedil, aby se ke mně nepřibližovala. Ačkoliv se jí to patrně nelíbilo, nejspíše vytušila nebezpečí a odplazila se na druhou stranu kobky.

Vteřiny, minuty a posléze i hodiny plynuly a já stále bojoval sám se sebou. Představa, že bych byl Laně ublížil, byla naprosto nemyslitelná, jakkoliv silná byla má „žízeň“. Když proud světla, který skrze neuměle zatemněnou díru ve zdi, jež měla zřejmě sloužit jako okno, pomalu blednul, ticho, jež v té nehostinné kobce vládlo, narušil přibližující se klapot podpatků.

Po otravném odemykacím rituálu se dovnitř suverénně vetřela osoba, již jsem z hloubi duše nenáviděl.
„Ale, ona je ještě naživu?“ zamlaskala nespokojeně.
„To je opravdu mrzuté, já ti tu předhazuji tu nejsladší krev a ty ji zatím necháváš pomalu vychladnout,“ zašklebila se zhnuseně.
„Doufám, že nejsi nijak narušený a že přeměna proběhla podle plánu,“ nechala se slyšet.
Mně se z hrdla vydralo nesouhlasné zavrčení, ovšem to jsem v té chvíli neřešil. Ona se jen pobaveně pousmála a rázovala si to k Laně. Se zájmem si ji prohlížela a pak k ní napřáhla ruku.
„Jen pojď maličká,“ lákala ji úlisně. Chtěl jsem jí říci, ať se od Lany klidí dál, jenže jsem nemohl. Všechny své síly jsem zaměřil na to zůstat nehnutě stát a nevrhnout se Laně po krku. Lana se na ni podezřívavě podívala, ale při pohledu do rudých očí samotného ďábla se znovu roztřásla. Tajemná neznámá patrně ztratila trpělivost, a tak Lanu prudce vytáhla na její zesláblé nohy. Pobyt v kobce se však na Laně podepsal, a tak se opět svezla k zemi. Dříve než se jí však stihla dotknout, ten netvor ji stihl zachytit. Bez slitování ji prudce přirazila na zeď a neúprosně svírala Lanino hrdlo. Lana z posledních sil zachraptěla:
„Kdo jste?“ Načež se ta stvůra pouze zasmála. Pokračovala již polohlasem.
„Kdo jsem? Jsem stvoření noci. Jsem tím, kdo tě navštěvuje ve tvých nejhorších snech. Mé jméno ti hořce vyvstane na jazyku, když se náhle s křikem vzbudíš do temné noci a tvé čelo skrápí kapky slaného potu. Jsem tvá noční můra. Jsem tvůj stín. Jsem důvodem, proč se v potemnělé uličce roztěkaně ohlížíš přes rameno.  Jsem upír, jsem Heidy.“
Lana se pokusila vzdorovitě zatřást hlavou, nechtěla uvěřit, ani já jsem nechtěl.
„Ale copak? Nelíbí? Bohužel, nebo bohudík, je to tak. A tvůj přítel je teď na stejné lodi. Zatímco ty, ty jsi jen naše potrava, smiř se s tím,“ pronesla teatrálně. Pak však svou pozornost upřela na mě.
„Co s tebou? Jsi nějaký divný. Copak tě to neláká? Nepomyslel jsi snad byť jen jedinkrát, jaké by to bylo nechat její lahodnou krev stékat tvým rozbolavělým hrdlem a nechat ji tak utišit tvou trýzeň? Jen pomysli na tu slast!“ vyzývala mě. S každým slovem jsem se cítil hůře. Věděl jsem, že jestli se něco nestane, tak se neudržím.
„Očividně jsi ztracený případ. Asi ti budeme muset trochu pomoci, nemyslíš?“ tuto otázku už směřovala k Laně, která se strachy zajíkla.

Heidy ustoupila bokem, takže jsem teď na obě dobře viděl.
„Čeká tě takový minikurz, jak se stát plnohodnotným upírem,“ prohodila jako by nic. Tušil jsem, že se schyluje k něčemu hroznému.
„Tak copak tu máme. Mlaďoučké masíčko. Krok jedna, jímž je vyvolení potencionální oběti, tedy máme úspěšně za sebou. Následuje krok dvě a tím je polapení oběti. Pokud se nacházíte v prostoru beze svědků, můžeš si ji vzít bez jakýchkoliv okolků. Musíš si však pospíšit s odstraněním těla, to však s naší přirozenou rychlostí není žádný problém,“ hravě vedla svůj monolog a to takovým tónem, jakým vedou své přednášky průvodci po pamětihodnostech. Ovšem namísto perfektního výkladu o užití akantového listu, coby základního motivu zdobení hlavic korintských sloupů, se vám v několika bodech dostávalo rad, jak se stát nemyslící zrůdou.
„Pokud však máš menší obecenstvo, je záhodno svou oběť omámit svou upíří podstatou. To by však v našem případě rovněž nebylo nutné, neboť ta chudinka vypadá, že by pro tebe udělala první poslední, nemám pravdu?“ přičemž Laně zkusmo přejela dlaní po tváři. Ta se nepříjemně ošila. Zda to bylo chladem, nebo zhnusením, to jsem nevěděl.
„Pak se musíš soustředit na předmět svého zájmu. Jen se podívej na tu bělostnou pokožku. Téměř je pod ní vidět tepání životodárné tekutiny. Slyšíš údery srdce své oběti. Při každém tvém pohledu, při každém tvém doteku,“ přičemž Laně přejela po linii krku, „se intenzita tlukotu toho nepotřebného čerpadla ještě zvýší.“ Pomalu jsem přestával vnímat její slova. Viděl jsem její pohybující se rty, ovšem nebyl jsem schopen zachytit jediné slovo. V uších mi hučela píseň nepochybně lahodné krve, která Laně kolovala žilami. Zběsilý tlukot jejího srdce mi nahrazoval můj vlastní. Objal jsem svá kolena a křečovitě semkl svou čelist. Když Heidy zpozorovala, že se rozhodně nemám k činu a hodlám bojovat se svou podstatou, rozhodla se mě ještě více nabudit. Poslední, co jsem viděl, bylo, jak ostrým nehtem brázdí Laninu hedvábnou šíji a jak z malé ranky pomalu vytéká karmínový proužek největšího skvostu světa. Náhle uvolněná vůně mě zcela ochromila. Jako mocná tlaková vlna mne unášela do dáli. Z úst se mi vydral výkřik raněného lva. V poslední chvíli jsem se stulil do klubíčka, jako bych snad chtěl z vlastního těla vybudovat hradby, které mne ochrání před vlastními nečistými úmysly. Snažil jsem se zachovat si chladnou hlavu, vyčkat, dokud nebudu schopen racionálně uvažovat a konat tak, abych Laně neublížil. Ovšem zapomněl jsem na podstatnou věc. A to tu, že zatímco jsem se já pral s tím primitivním pudem, vzít si to, po čem jsem toužil, Lana zůstala nechráněna s jednou lačnou upírkou.

Uvědomil jsem si, že vůně krve značně zeslábla. Připisoval jsem to své pevné vůli, ovšem když jsem znovu otevřel oči, naskytl se mi příšerný pohled na Lanino bezvládné tělo, zkroucené v nepřirozené poloze v náručí upírky, jež si z úst slízávala krev. Na moment jsem dočista strnul a klouzal pohledem na mrtvé tělo své lásky. Zcela mě probral až posměšný výrok té stvůry:
„Nevíš, o co jsi přišel,“ vysmívala se mi. Ve stejný moment jsem už však stál v její bezprostřední blízkosti, popadl ji za krk a stejně hrubě, jako to ona s oblibou dělala mé lásce, jí mrštil o zeď. Když se vylekaně posbírala zpět na nohy, zopakoval jsem svůj úkon. Pak mě to však přestalo bavit, chtěl jsem odpovědi.
„Proč?!“ vztekle jsem zavrčel.
„Protože sis dovolil mě odmítnout. Protože tě ani má upíří krása nedokázala zlomit a donutit tě zapomenout na svou družku. Protože jsi byl šťastný. Protože jsi miloval. Protože jsi měl to, po čem jsem já staletí marně toužila,“ prskla mi naštvaně do tváře. Nedávala na sobě znát jakoukoliv stopu po potlačovaném strachu. Jestli dnes měla zemřít, byla připravená.
„Ale proč ona? Čím se ona provinila? Proč ses nespokojila se mnou?“ zoufale jsem zajíkal hořkostí svého osudu.
„Protože jedině tak, jsem ti mohla nejvíce ublížit. Původně jsem chtěla, abys ji zabil sám, aby ses po zbytek věčnosti obviňoval z její smrti. Abys nikdy nedošel klidu, abys mě sám prosil, abych tě zabila! Jenže ty ses svým pudům ubránil. Nechápu, jak je to možné, jako novorozený by ses měl bez váhání vrhnout po všem živém, ale ty jsi odolal. A tak jsem zpanikařila a zabila ji sama!“
S každým jejím slovem jsem si stále více uvědomoval definitivnost této situace, Lana byla mrtvá a já jsem v rukou třímal život jedné životem zklamané upírky. Přesto, že jsem toužil rozdrtit pramen jejího mizerného bytí, tušil jsem, že bych jí tak jen nahrál do karet, věděl jsem, že mi to Lanu nevrátí. Odevzdaně jsem ji pustil a ustoupil o dva kroky dozadu. Odpovědí mi byl její provokativní smích.
„Vidíš? Jsi slaboch! Nemáš dost sil ani na to se pomstít! Jsi ostudou našeho rodu! Skončíš jako odpad společnosti!“ rozkřičela se na mě. Já se k ní pomalu přiblížil, kleknul před ní, zahleděl se jí do očí a pokusil se jí vysvětlit své pocity:
„Nechat se ovládnout pomstou, v tom nevidím pražádnou sílu. Nech si svůj život, nech si svou bídnou existenci. Neprahnu po ničem z toho. Jediné světlo mé existence jsi mi vyrvala z náručí a tím, že bych tě zbavil utrpení, protože právě to ve svém případném skonu vidíš, se nebudu cítit o nic lépe. Byl bych stejným slabochem, jakým jsi ty, když si hraješ na bytost s vyšší mocí a ničíš osudy nevinných lidí. A jestli patřit k vám znamená být nemyslící bezcitnou stvůrou, pak přísahám Bohu, že k vám patřit nechci. Ostatně, nikdo se mě na můj názor neptal. Nechám tě žít, nechám tě přežívat. Nechám tě užírat se samotou. Nechám tě vzpomínat na vyděšené tváře těch, jejichž plamen bytí jsi mávnutím rukou zhasila. Nechť jedinou hudbou tvé budoucnosti je nářek těch, jež si připravila o nejbližší. A tentokrát to budeš ty, kdo se bude v temných uličkách ohlížet přes rameno z nejistoty, zda tě náhodou nesleduje muž, jehož bytí se zhroutilo pod tvýma rukama jako domeček z karet. Možná tě jednou navštívím a ukončím tvé trápení, dnes se však chci rozloučit s tou, pro kterou jedině bilo mé srdce. Myslíš, že bys mohla přemoci svou zlobu a slitovat se nad mužem bez víry ve spásu?“

O pár hodin později jsem se již nacházel na pobřeží a po boku své lásky sledoval, jak slunce pomalu vystupuje z mořských hlubin a rozzařuje tak to klidné zrcadlo. Čas však stál proti mně, a tak mi nezbylo než uložit Lanu na vor vykládaný měkkým mechem, posetým tisíci okvětními plátky vlčího máku, jako symbol naší věčné lásky a slz, které mé tělo nebylo schopno vyprodukovat. Věnoval jsem své osobní bohyni poslední polibek na její chladné čelo a nechal ji vyplout tam, kam nejen lidská zloba nemá přístup.

V ten den jsem nebyla nahá pouze já, ale i Raven se podvolil obnažit přede mnou svou minulost.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

2)  Twilly (08.01.2011 16:45)

Ešte raz áno áno ánoooooooooo... tak nádherne ako sa ty vyžívaš v melodramate, to sa často nevidí. Plus keď pripočítam tú vražedne krásnu češtinu... tak mi vychádza jedine ÁNOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOo

natali

1)  natali (27.08.2010 00:11)

wow tak tohle je....uzasny nadherne popsany

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek