Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/f8e6571e27ff1157dee60b2bb02eb874.jpg

Poslední kapitola této povídky.
S mou verzí Belly, čili pokračováním, se můžete setkat v povídce "Někdy stačí málo".

Kapitola Desátá - Vždy dostanu to, co chci... Nebo ne?

Další den mé zcela zbytečné existence mě zastihl ve stále stejné poloze v bezpečném zákoutí mého pokoje. Když se mi včerejšího dne podařilo srovnat si v hlavě své bezútěšné myšlenky, obklopila mě zapomnění skýtající únava. Probudila jsem se neurčitě otupělá. Spánky mi pulzovaly pod náporem nově uvolněného prostoru mé vlastní hlavy. Hrdlo jsem měla nepříjemně vyprahlé, končetiny rozbolavělé. Ačkoliv světlo nemělo do mého pokoje díky zataženým žaluziím přístup, dokázala jsem rozlišit tu změnu. Okolí přímo dýchalo novým životem. Právě se rozednívalo.

Pracně jsem se postavila a snažila se své ochromené tělo opět rozhýbat. Otevřela jsem okno a požitkářsky se nadechla čerstvého vzduchu. Voněl po odpuštění. Dláždění i trávníky před hlavní budovou byly mokré. Stejně jako déšť smyl z ulic nános společensky nepřijatelného prachu, i já se pokusila ze sebe smýt hříchy minulých nocí.

Na první pohled bez poskvrny, oděna v obyčejné kalhoty, jednoduchý bílý nátělník a koženou bundu, jsem se pokusila zaběhnout svůj život/neživot do starých kolejí. Sejít ty schody do společenské místnosti bylo obtížnější než kdy jindy. Až příliš dobře jsem věděla, že tam bude. Stejně jako jsem věděla, že tam bude i Richard. Richard, který pro mě zcela určitě bude mít nějakou práci.

Čekalo mě však jen suché: „Je to jen menší skupina. Asi tak dva upíři, jedna daidra a zeléq. Neměl by to být pro tebe žádný problém.“ Richard se ve věcech našeho společenství choval vždy odměřeně. Držel si odstup. Musel zachovat chladnou hlavu. Ve chvílích, kdy vám šlo o holý život, pojem přátelství neměl význam. A to byl také důvod, proč byl Richard tím nejlepším z nejlepších.

Stejně jako před pár dny mi sníh rytmicky křupal pod nohama. Auto mě zavezlo tak daleko, jak to jen terén dovoloval. Dál už jsem však musela po svých. Nejen kvůli nepropustné cloně stromů, ale také kvůli utajení.

Mrtvolné ticho temného lesa mě však znepokojilo. Jako by snad našeptávalo mému podvědomí, že je něco špatně. Prudký závan ostrého větru, jež mě přímo udeřil do tváře, s sebou nesl příchuť trpké zrady. Hned poté, co ze stínu nedalekých stromů vystoupily dvě plášti zahalené postavy, a pár světelných paprsků, tak vzácných pro tyto nehostinné končiny, osvětlilo jejich tváře s nepřiměřeně arogantními úsměvy, mi bylo jasné, že jsem se až příliš snadno nechala polapit do jejich sítí. Stvoření noci se při schůzce se svou vlastní smrtí, ve chvíli, kdy jsem je poctila svou návštěvou, jen málokdy tvářila sebevědomě. Obzvlášť věděla-li s kým mají tu čest. A to oni až moc dobře věděli. Stejně tak také věděli, že dnes ani já z tohoto lesa nevýjdu živá.

Zbývající víra v to, že se jedná jen o nemyslící sebevrahy, jež si troufli změřit své síly se mnou, mne opustila ve chvíli, kdy se zpoza okolních stromů vynořili jejich početní stoupenci. Nemělo cenu utíkat. Tak jako tak by mě dostihli, nehledě na to, že ubohý útěk před smrtí byl proti mému přesvědčení. Až příliš dlouho jsem utíkala. Utíkala před bolestivou minulostí, ještě bolestivější přítomností a budoucností, jež stoprocentně nezahrnovala šťastný konec.

Během několika málo vteřin, kdy se ke mně mí nepřátelé pomalu přibližovali, seskupeni v pravidelném kruhu, aby mi tak znemožnili očividně marný pokus o útěk, jsem se rozhodla. Ačkoliv bylo při této přesile předem jasné, jak náš souboj dopadne, a ačkoliv jsem neměla nikterak velké vyhlídky na přežití, rozhodla jsem se, že když už musím zemřít, právě tady na tomto místě a právě v tuto chvíli, pokusím se jich s sebou stáhnout co nejvíce přímo do horoucích pekel. Dnes jsem dostala příležitost nebýt jen ustrašeným králíčkem, jenž při sebemenší konfrontaci s nebezpečím zběsile  peláší pryč. Dostala jsem příležitost nebýt pouhou raněnou laní, která si líže své rány.

Snad si ani nedokážete představit, jak snadné je čelit vašim nočním můrám, vašim soukromým tajemstvím opředeným neřestí, které vám v noci nedají spát. Netušíte, jak snadné je se jim postavit a zpříma jim pohlédnout do očí v okamžiku, kdy máte smrt na jazyku. Protože balancujete na dlouhém, úzkem laně. Každé drobné zaváhání vás táhne ke dnu, zakřivuje vaši trajektorii, narušuje vaši rovnováhu. A když už po něm kráčíte, odhodláni setrvat v tom bláznovství, zapomenete i na tu hlubokou propast pod vámi. Ta se vám však s libostí připomene až když si uvědomíte, že padáte a že není návratu. Že už není čeho se zachytit. Protože konec je na dosah ruky a vy víte, že horší už to být nemůže.

Mí sokové se kolem mě semkli v těsném šiku a připraveni k boji čekali na můj první výpad. Čekali až udělám chybu. To jsem však nehodlala dopustit. Nehodlala jsem jim udělat tu radost, nahrát jim tak do karet. Dnes jsem nechtěla chybovat. Chybovala jsem celý život a právě dnes jsem nechtěla ničeho litovat. S vírou, že snad svůj život položím právě za ty, které jsem kdysi tolik milovala, jsem se vydala svým chladnokrevným vrahům v ústrety.

Oni však na nic nečekali. Hbitě opětovali můj útok a opravdový boj začal. Veškeré následující dění, jakoby se odehrávalo mimo mne. Jejich pohyby byly zpomalené, já však nebyla o nic rychlejší.  Jen díky své momentálně čisté mysli jsem prozatím úspěšně odrážela jejich neorganizované výpady. Nejprve se snažili bojovat kultivovaně, tedy v rámci možností. Zatím to bylo jen nepatrné oťukávání. Zkouška toho, čeho jsme schopni, čeho jsem já sama schopna. Vzájemně si mě předhazovali a zbývající bojovníci zatím setrvávali ve svých pozicicích. Každý jeden z nich toužil být tím, kdo mě nemilosrdně srazí k zemi a položí na lopatky. Nevěděli však, že marní čas. Toto prvenství již patřilo někomu jinému.

Z jejich zpočátku klidných tváří bylo patrno, že je ostří mých zbraní opravdu nevyděsí. Oči se jim však zúžily strachem při intenzivním pohledu do těch mých, do mé vlastní chladné tváře. Ta totiž nevykazovala známky pražádného strachu, byla jsem tak nějak smířena s nevyhnutelnou  smrtí. Dnes možná více než kdy jindy. Můj život již dlouho nebyl životem, jen pouhým přežíváním. Byla jsem si vědoma toho smrtelného rizika pokaždé, když jsem se k jednomu z jednotlivců příblížila téměř na doraz a zasadila mu smrtelnou ránu. Sečné rány, kopance a kousance, které mi na oplátku uštědřili jsem nebrala v potaz. Na ničem už nezáleželo.

Poté, co jejich řady mírně prořídly, začali ztrácet trpělivost. Utrpěli již dost ztrát na životech. Na svých bídných životech, které živili životy nevinných lidí. Živili se jejich karmínově rudou tělní tekutinou, životní energií, jejich koncentrovaným strachem a hrůzou, která z nich sálala, když v mrazivém objetí smrti  pomalu vypouštěli duše.

Začali se na mě vrhat ve shlucích. Opravdu se podobali divé zvěři. Jejich sebejistota se pomalu, ale jistě vytrácela a počet přívrženců zla se stále zmenšoval. Stejně úměrně mi však ubývalo sil. Mé odhodlání je zarazilo ještě více. Chtěli, abych škemrala, prosila o holý život, já jim ho však naservírovala na stříbrném podnose. Ovšem nic není zadarmo, že? A já si coby spropitné zvolila jejich životy.

Přede mnou se v bojovných pozicích krčily tři poslední položky na mé čekací listině k zabití, zatímco mě prudký úder silné paže jednoho z nich odmrštil tak daleko, jak jen to prostor dovoloval, než jsem s mírným zaskučením sjela po drsné kůře stromu k zemi a obličejem padla do hlíny, skrápěné nejen mou vlastní krví.

S vypětím všech zbývajících sil jsem se vyškrábala zpět na své, nyní již vratké, nohy. Přestože mě již dále nechtěly nést, razantně jsem je přiměla k pohybu. Má potrhaná kožená bunda mi znemožňovala pohyb, a tak jsem ji ze sebe strhla. Místy již zaschlá krev mi to znesnadňovala, ale ta bolest nasvědčovala tomu, že ještě žiji. Prozatím. Oděna jen v potrhaných kalhotech a stejně tak poničeném nátělníku, teď už více rudém, než bílém, jsem se vydala vstříc svému osudu.

S výkřikem, jenž spíše připomínal zoufalé zavytí, než bojovný pokřik jsem se vrhla proti té trojici, která se pro mě dnešního dne stala symbolem smrti. S mačetou v obou rukách jsem ukončila bídné existence dvou z nich, ale to, že dalšího dne se již s určitostí nedočkám, jsem si uvědomila až v okamžiku, kdy se mi poslední útočník pokusil prokousnout krční tepnu, zatímco jsem mu zasazovala úder, který už nerozdýchal.

Tohle pro mne opravdu nevypadalo nejlépe. Když mé omámení pramenící z oné vřavy vyprchalo, začala jsem si uvědomovat svá zranění. Po levé tváři se mi táhl hluboký  šrám. Při letmém dotyku okraje spálené kůže jsem se neubránila bolestnému zasyknutí, přičemž jsem si vzpomněla na moment, kdy mi ji jedna z těch stvůr rozsekla svým pařátem. Mermomocí se chtěla podílet na mé bolesti, chtěla se podepsat pod své dílo jako zvrhlý umělec zkázy.

Tato rána mě po chvíli začala svědit a její okraje se začaly nepříjemně stahovat. Mé tělo začalo proces regenerace. Bohužel jsem však utržila i zranění, ve srovnáním s  kterými byla nyní již uzavřená jizva holým nic. Škrábance, podlitiny a modřiny jsem nevnímala. Svou pozornost jsem však věnovala své pravé noze, jež byla zkroucena v nepřirozeném úhlu. Jednoznačně byla zlomená, hned v několika místech a jako bonus se mi mně neznámým způsobem podařilo vymknout si i nohu druhou.

Přišel čas konat. Obláčky teplějšího vzduchu, které se s velkou námahou osvobozovaly z pod mých zmodralých rtů, se stále zmenšovaly, jejich intenzita slábla, stejně jako časové intervaly, ve kterých se objevovaly. Doposud jsem ještě napůl ležela na jednom ze svých vrahů. Nechtěla jsem zemřít v jeho blízkosti. Z toho odporného zápachu jeho nyní již rozkládajícího se těla se mi zvedal žaludek. Chtěla jsem se naposledy nadechnout čístého vzduchu. To byl ovšem teď můj nejmenší problém. Skulila  jsem se z jeho znetvořeného těla a posléze přenesla veškerou váhu na své rozdrápané ruce. Hlemýždím tempem jsem se od skáceného stromu pomalu přemístila na mýtinku miniaturních rozměrů, kterou jsme vytvořili opětovnými nárazy našich těl do nevinných stromu. Kousek doposud čistě bílého sněhu mě uvítal v jejím samotném středu, kam jsem také znaveně klesla.

 

Dokonalost té panenské běloby nenávratně zničila má vlastní krev, jež se mi po předklonění začala řinout z rány na břiše, která brázdila celou jeho délku. S nasazením posledních zbytků svých skomírajícich sil jsem se přetočila na záda a pohlédla vzhůru. Nedaleké a široce rozvětvené koruny stromů mi zpívaly a prohýbaly se pod silou nelítostných nárazů větru. Ten mi však nebyl schopen ublížit. Pomalu jsem se blížila do fáze, kdy se bolest stávala vedlejší. S každou vteřinou jsem ji vnímala čím dál tím méně a takto uvolněný prostor ve své mysli jsem využila k poslednímu rozjímání.

Vzpomínala jsem na všechny ty chvíle, kdy se mi ve tváři odrážel blažený pocit štěstí, vzpomínala jsem na doby, kdy se mi v ní zračila jen čirá bolest. Vzpomínala jsem na osoby, které jsem milovala, stejně jako na osoby, které jsem nenáviděla. Svou speciální kolonku v mém výčtu tichých sbohem si vybojovali právě Cullenovi. Bylo tak složité rozhodnout se, co přesně k nim cítím. Ty pocity jsem přece už dávno pohřbila. V den kdy jsem proklínala svět za veškerá příkoří, která mi způsobil. Dnes však, jakoby vše ožívalo, výměnou za život, který ze mě samé pozvolna vyprchával.

Vteřiny zběsile prchaly vpřed a mě opouštěla schopnost racionálně uvažovat. Mé životní funkce až příliš často mírně kolísaly a pokaždé jsem se znovu a znovu smiřovala s faktem, že je konec, dokud se znovu nerozeběhly a nedarovaly mi tak ještě pár sekund života. Ptáte se, zda jsem o něj vůbec stála? Jakkoliv se to neslučuje s mým novým a stejně tak chladným já, děkovala jsem Bohu za každou další vteřinu. Ačkoliv jsem již tolikrát prahla po rychlé bezbolestné smrti, či smrti o to bolestivější, aby tak ta bolest smazala veškerou trýzeň, kterou jsem si již prožila, dnes jsem si užívala každou sněhovou vločku, která dopadla na mé bolavé tělo.

Byla jsem osudu vděčná za tak překrásnou smrt. Tolikrát jsem se děsila dne, kdy mi mé zlomené srdce vypoví službu. Bála jsem se, že svůj život promarním bloumáním v temnotách. Že ze světa odejdu v zástupu osob bez tváří, které nikdo nezná, jejichž nepřítomnost nikdo nezaregistruje, pro které nikdo netruchlí. Nechtěla jsem nikoho svým odchodem zasáhnout, nechtěla jsem je vidět plakat, nehledě na to, že tváře, na kterých jsem paradoxně chtěla spatřit kapky slané beznaděje, toho ani nebyly schopny. A kdyby přece snad, proč by měli věnovat své slzy právě mně?

Bylo více než zřejmé, že umírám. Přestože se poslednímu útočníkovi nepodařilo zcela mi přerušit přívod krve, mou tepnu přece jen narušil. Až teď jsem si uvědomila, že ta tuhnoucí tekutina, která mi slepuje vlasy, je má vlastní krev.

Snad ještě intenzivněji než předtím mé tělo obklopoval chlad. Obepínal jej od chodidel až po kořínky krví slepených vlasů a postupně jej olizoval. Nebylo to nepříjemné, protože z mého těla doposud sálal nepříjemný žár. Každá sněhová vločka, která dopadla na mou tvář se nejprve zbarvila do purpurova a poté roztála. I další bílí parašutisté následovali jejího příkladu. V tenkých pramíncích mi tak po tvářích stékaly krvavé slzy.

Ve chvílích, kdy vás smrt již kolébá ve svém tišivém náručí, by se vám měl čistě hypoteticky promítnout před očima celý váš dosavadní život. Já však opět doplatila na svou odlišnost, protože nic takového se nedostavovalo. Před očima jsem měla pouze jeho tvář. Tvář, kterou zdobil krutý posměšný úšklebek. Tato představa mě celou rozechvěla. Klid mi však dopřála ta změna, kdy jeho ostré rysy povolily a on se na mě shovívavě usmál, tak jako kdysi. Po dlouhé době jsem se cítila opět úplná.

Žádného krátkého filmu složeného z nejrůznějších a  stejně tak nepatrných vzpomínek a zážitků jsem se nedočkala. Byla jsem však spokojená. Spokojená se svou smrtí, nikoliv se svým životem. Má smrt byla snad jedinou věcí, která v mém životě-neživotě dávala smysl. Byla to jistota. Pevný bod v mé nejisté existenci. Už když se narodíte, podvědomě tušíte, že se s tou tajemnou dámou jednoho dne setkáte. A já umírala pro něco, respektive pro někoho. Vědomí, že oni jsou v bezpečí, zatímco můj modrý plamen života je nelítostně zadupáván do zkypřelé půdy kopyty osudu, mi stačilo ke spokojenosti. Ne však k úplné. Se svým životem jsem se ještě stále nevypořádala. S mým příjezdem do Forks všechno vypadalo tak růžově. Měla jsem alespoň na chvíli možnost přožít si své - šťastně až na věky. Tolikrát jsem přemýšlela, jaké by to bylo, jaké by to mohlo být, kdyby…

Jaké by to mohlo být krásné, kdyby neodešel, kdyby mě neopustil. Kdyby se všechno odehrálo tak trochu jinak. Ne, nelitovala jsem dne, kdy jsem ho poprvé spatřila. Nedokáži si představit, že bych kdy byla schopna milovat někoho jiného. Můj život by byl k smíchu. Žila bych svůj poklidný život. Celý můj svět by končil za bílým plaňkovým plotem s kupou  vřeštících dětí, ale byla bych to já? Ne! Nebyla bych štastná a na smrtelné posteli bych si uvědomila, že jsem celý život nebyla nikdo. Že jsem byla jen něčí dcera, něčí sestra, něčí matka, něčí poslušná manželka…

Mohlo to dopadnout jinak. Mohlo, ovšem nestalo se tak. Nikdo mi už nenamluví, že nebylo zbytí, že to tak muselo být. Po narození nám sudičky dají do vínku prázdnou knihu a je jen a jen na nás samotných, jakými kronikáři se sami sobě staneme. Jsme strůjci svého štěstí, své osudy vpisujeme do šíře hvězdného nebe vlastní krví a slzami.

Já však již dopsala poslední list. Události se seběhly tak, jak se seběhly. Svět se bude točit dál, i když já už tu nebudu. Ta lítost se však nechtěla vzdát svého místa a stále mě ochromovala. Copak jsem toho chtěla tak moc? Chtěla jsem být s ním. Chtěla jsem milovat a být milována. Chtěla jsem se cítit chtěná a v bezpečí. Tak proč mi to všechno osud vzal? Proč jsem zrovna já tím obětním beránkem? Co jsem udělala špatně? Nezasloužila jsem si snad uboze malinký kousek štěstí? Narodila jsem se ve špatný den, špatnou hodinu, pod špatnou hvězdou? Má nezvladatelná hysterie mě zcela ovládla.

„Bello, štěstí přece není nic pro tebe, to ses vůbec nepoučila?“ našeptávalo mi mé zhrzené já. A já mu uvěřila. Jak jinak. Bylo to až překvapivě snadné, smířit se s touto bolestnou pravdou…

V lese na palouku, ze kterého se pomaličku vytrácí i poslední náznak života, v jeho samém středu leží dívka. Leží v prapodivném obležení svých mrtvých nepřátel, připomínající ciferník hodin, kdy ona sama je vteřinovou ručičkou, jež jí neúprosně odměřuje zbývající čas. Její krása je až dechberoucí, přestože její hedvábnou pokožku znesvětila nečistá stvoření, která vyvrhlo i samotné peklo. Ona jen nehybně leží na běloskvoucí sněhové pokrývce, do které se vpíjí její vlastní krev. Kreslí na ni složitě jednoduché ornamenty a celkový dojem je nádhernější sebekrásnějšího gobelínu, umělecky protkaného nachovou nití.

Ona dívka beze slov přemítá o životě a o smrti. Po chvíli jí však ústy unikne přidušený, chraplavý, hysterický smích, následován zoufalými slovy:

„Já přece vždycky dostanu to, co chci…“ z posledních sil zašeptá směrem k temnému nebi a následně se jí zlomí hlas,

„Nebo ne?“ otáže se zlomeně, a protože cítí, že už nemá cenu pokoušet se o nesmyslný vzdor, pevně semkne svá víčka a s mírným úsměvem na rtech věnuje svou poslední myšlenku právě JEMU...

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ireen

13)  ireen (24.03.2012 00:45)

..k tomu se nedá vůbec nic říct.

D Í K Y !

plyshovymedvidek

12)  plyshovymedvidek (10.03.2011 11:25)

Se zatajeným dechem jsem četla až do konce a nevím zda mi má být líto, že se za rohem neobjevil princ na bílém koni a nezachránil ji. Na druhou stranu jsem snad i ráda. BRAVO

Kristiana

11)  Kristiana (13.02.2011 16:32)

Se zatajeným dechem a pořádnou výbavou kapesníčků jsem dočetla. Doufám, že můj potlesk slyšíš až tam, odkud jsi, protože nic tak báječného, dojemného...jednoduše geniálního jsem už dlouho neměla možnost číst. Děkuji Ti, že jsi povídku "Vždy dostanu co chci...Nebo ne?" napsala a já měla možnost ponořit se do jejích řádků.

Twilly

10)  Twilly (08.01.2011 19:05)

k tomuto koncu, drahá Noth môžem povedať len toto...

Áno takto sa mi to páčilo

natali

9)  natali (27.08.2010 00:54)

no tak myslim ze mi na klavesnici porostou kyticky...zalila jsem ji dostatecne:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( chudak prece nemuze umrit takhle :( krasny

8)  Twigirl (29.05.2010 16:41)

Já snad ani nedýchám.To byla teda síla, naprosto dokonalé. Chvílema jsem měla husí kůži a úplně jsem se ponořila do čtení.Nevnímala jsem okolí a hltala každý řádek. Jsem zvědavá napokračování, protože já doufám, že neumře...Krásné dílko...opravdu nádherné!

Noth

7)  Noth (10.05.2010 20:52)

moira:
Richard?
Ne, ten je bez viny, zatím.
Ale v budoucnu se stane spoluviníkem hrůzného činu;)
Bella bude pěkně pěnit

6)  moira (10.05.2010 20:44)

je to smutný!! Ale já vždy měla radší smutný konce, takže říkám: Páni!! Nádhera. Opravdu se ti to povedlo!! Jenom... kdo na ní nastražil tu past? Snad né richard? asi jsem krapet pomalejší, ale byla to jen nešťastná náhoda nebo to někdo z jejího okolí takto sesumíroval?

Noth

5)  Noth (20.04.2010 19:08)

Tímhle?
Já nic, já muzikant, ono se to nějak, samo se to, no tento, však vy víte co! :D

Ajjinka

4)  Ajjinka (20.04.2010 18:58)

Ty se budeš ptát čim? No tímhle! :D

Noth

3)  Noth (20.04.2010 18:54)

Ehm, a jak že se mi to povedlo? :)
Poznámka pro Noth: Naučit se zkratky i jiných smajlíků, z tohohle ti už jde hlava kolem! :)

Ajjinka

2)  Ajjinka (20.04.2010 18:41)

Wow, dostalas' mě, znovu.

sakraprace

1)  sakraprace (20.04.2010 06:32)

Díky za info:)
Aáááá, to byla naprostá nádhera. Kapku těžce dýchám, ale musím to ustát, resuscitační jednotku ještě nemám :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek