Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/f8e6571e27ff1157dee60b2bb02eb874.jpg

Tentokrát se můžete těšit na návrat do minulosti...

Kapitola Čtvrtá - Ještě jedna šance

Již hodnou chvíli jsem prsty bezmyšlenkovitě obkreslovala ornamenty vystupující  z bočních stran masivní desky stolu, na kterém jsem právě seděla, a znuděně komíhala oběma nohama, příjemně uvězněnýma v hladkém semiši. Navzdory upíří rychlosti jsem Aliciny přípravy zhodnotila jako velmi zdlouhavé. Jediným pozitivem bylo, že tentokrát se mě netýkaly.

Jediným zašedlým pozitivem s nádechem definitivnosti. Už k nim nepatřím, už nikdy více. Nejsem jednou z nich a pochybuji, že jsem  kdy byla plnohodnotným členem jejich rodiny. Ovšem ten pocit, který s sebou přinesla vzpomínka na doby minulé, mne donutil zarýt nehty do zdobivé linie nevinného mrtvého dřeva. V té chvíli jsem s tím kusem nábytku soucítla. Byli jsme si vlastně značně podobní. Dvě původně čistě přírodní stvoření, které vytrhli z jejich přirozeného prostředí. Zabili je, vzali jim jejich vůli, zničili je.

Dnes dva bezcenné nástroje, přetvořené k potřebám společnosti. Navíc ani jeden z nás nebyl schopen plakat nad svým neštěstím. Pod bříšky svých prstů jsem ucítila nový šrám bez jediné kapky pryskyřice, která byla stejně v nedohlednu jako mé slzy.

A  snad jsem tomu výtvoru lidské tvořivosti a lhostejnosti i trochu záviděla. Na rozdíl od něj jsem já ještě žila, dá-li se tak mé přežívání nazvat.

Mé tělo vykazovalo známky života. Bohužel pro mě.

Mé plíce příjmaly kyslík, ačkoliv je mozek úpěnlivě prosil, aby tak nečinily.

Mému zuboženému srdci nezbylo, než pokračovat ve své činnosti, přestože na něj duše křičela, ať konečně ukončí její trápení.

Mé smysly si i nadále uvědomovaly podněty zvenčí, i když pohár únosnosti již přetekl.

Od šílenství, jež se ke mně každým dnem od jeho odchodu přibližovalo stále rychleji, mě zachránilo až to zlomové rozhodnutí.

V den kdy jsem přijala ten osvobozující chlad za svou druhou podstatu.

V den kdy jsem ho nechala zaplnit své prázdné nitro.

V den  kdy jsem i zbytek své lidskosti vyměnila za svobodu, za příslib života bez bolesti.

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Vidím to jako dnes. Zoufalá dívka kráčí potemnělým lesem, hledajíc útěchu v mrazivé náruči samotného Altaje. Bezcílně bloudí mezi vysokými strážci tamější panenské, nicméně nelítostné přírody.

„Ještě kousek…“ Tiché zašeptání se osvobodí z pod jejich popraskaných rtů se světle modrým nádechem. Ačkoli její sotva slyšitelná prosba narušila tíživé ticho, jež zde panovalo, pouze jedinkrát, v duchu si ji dívka bez ustání opakovala jako posvátnou mantru. Věděla, že za chvíli nedejde konec. Cítila se být s nově nabytým poznáním smířená. Kolikrát si již fascinovaně prohlížela chladné ostří nože s jedinou myšlenkou, myšlenkou na vysvobození. Nikdy však nenalezla patřičnou odvahu, brala příliš velké ohledy na ostatní. Dnes však měl být všemu konec.

Vždy doufala v rychlou smrt, namísto toho jí však bylo souzeno zhynout tou nejpomalejší možnou předčasnou smrtí. Sama a beze svědků. Obklíčena nesmlouvavým stromovím.

Pomyšlení na smrt ji však ani trochu nezneklidnilo. Dávno ztratila smysl svého života. Důvodem, proč zrychlila svůj vratký krok, byla víra, že se dostane z tohoto neprostupného lesa a naposledy spatří slunce. Toužila spatřit ten ostře zářící sluneční kotouč, když už jí byla odebrána možnost spatřit tvář toho, pro kterého již více než měsíc pomalu umírala.

Věděla, že jsou její snahy marné. Vysoké stromy, nesoucí těžká břemena sněhu, se kolem ní ještě těsněji semkly. Všudypřítomné příšeří ani trochu nenapovídalo, kterým směrem se nachází zdroj veškerého života. Společně s poslední špetkou naděje ji opustily i zbývající síly. Její tělo ji zradilo. Podlomila se jí kolena. Smířeně se sesunula k zemi. Její bledá pokožka téměř splývala se sněhovým kobercem, na kterém leželo její bezvládné tělo. Přes zmodralé rty se jí v příliš dlouhých intervalech prodíral viditelný obláček teplejšího vzduchu. S každým mělkým výdechem se však jeho intenzita snižovala. Z posledních sil zamžourala do temnoty, snažíc se zachytit byť jeden jediný vzácný paprsek slunečního světla. Marně. Dostalo se jí však jiné odezvy. Při posledním výdechu zafoukal vítr. Shodil z nejbližšího stromu nepatrné množství sněhu, který se pomalu snášel na posmutnělý obličej umírající dívky. Při utichajících úderech jejího zmoženého srdce celý les zasténal. Truchlil pro ni. Její tragický osud ho i v té příšerné zimě opět přivedl k životu. A tak se v momentu, kdy její osamělé srdce vzdalo svůj boj s větrnými mlýny, rozhodl poskytnout jí ještě jednu šanci…

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Avšak dnes pro mne byla představa  nicoty, pevně obepínající pramen mého bytí, ještě lákavější než kdy dříve. Snad proto, že jsem teď měla pořád na očích příčinu svého zatracení.

Zatracení  tak hmotného, jak jen nedosažitelnou se zdála být má spása. A já si ten luxus, jímž pro mě byla naděje, jsem si právě teď nemohla dovolit.

Nebylo to pro mě jednoduché, zvyknout si na fakt, že jsem teď samostatně fungující jednotkou s jediným posláním. S posláním zabíjet. Stále na tom pracuji.

Déle než rok namlouvám sama sobě, že je nepotřebuji, že nepotřebuji nikoho a nic.

Déle než rok se přesvědčuji, že samota mi vyhovuje.

Déle než rok se snažím začít znovu.

Déle než rok se snažím zapomenout.

A to jakýmkoliv způsobem.

Protože teď už není důvod těšit se z nového dne. Protože smysl života se z mé existence zcela vytratil. Protože větší bolest již zakusit nelze.

Jen okrajově jsem vnímala otevření dveří a vstup několika osob do místnosti. Ještě z části ponořená do vzpomínek jsem pokračovala v obkreslování hladkých dřevěných ornamentů. Asi po dvou minutách, kdy jsem jim nevěnovala pozornost, se slova ujala Alice.

„Ehm, Bello, půjdeme už?“ otázala se velmi opatrně, ale i tak přetrhla nit mých myšlenek. Líně jsem zvedla svůj zrak, při čemž se mi naskytl pohled na skupinu tří upírů ve společnosti dvou upírek. Emmet s Jasperem si své polovičky tiskly majetnicky k tělu a také měli proč. Nejspíš se psychicky připravovali na hladové pohledy všech mužů, kteří budou jejich partnerky nepochybně svlékat očima. Sami byli oblečeni velmi neformálně, ani Edward nebyl výjimkou. Nezbylo mi než seskočit ze stolu a zamířit ke dveřím se slovy:

„Samozřejmě, následujte mě.“

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

plyshovymedvidek

6)  plyshovymedvidek (10.03.2011 01:05)

Nějak mě nenapadá co napsat, je mi jí líto, nevím co přesně si myslet, nejen o ní. Jedeme dál jdeme se bavit

Twilly

5)  Twilly (08.01.2011 13:20)

Vrahu!!!! Ďáble!!!! Tvúj dokonalý smysl pro dramatično mně jednou zabije . A budeš mne mít na svědomí, Nothíku

natali

4)  natali (26.08.2010 20:05)

chudak:'-( :'-( tak at se v klubu bavi -

Jodie

3)  Jodie (09.08.2010 10:54)

Noth! Já jsem brečela nad STOLEM! :D Teď už je mi dokonce trochu líto i Edwarda. Bella mu fakt dává. A mimochodem... bylo to (opět) ÚŽASNÉ!!!

Ree

2)  Ree (28.04.2010 10:11)

Ach jooooooo... Co to se mnou děláš, Noth? Normálně mám chuť Belle i Edwardovi otřískat hlavu o stůl, aby se vzpamatovali a zase spolu začali mluvit.
A taky se omlouvám, že jsem nečetla každý den, ale nějak nezbýval čas... Takže mám před sebou ještě pár dílků :)

sakraprace

1)  sakraprace (19.04.2010 20:21)

Aáááách, krásné, smutné, ale nádherně napsané, až mi hrkly slzy do očí

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek