Sekce

Galerie

/gallery/Leah-mala.jpg

Umíte si představit, že jednu chvíli žijete naprosto dokonalý život a vzápětí leží před vámi rozmetaný na kousky? Něco takového se stalo Leah. Opustil ji snoubenec, zemřel jí otec, a když už si myslela, že horší to být nemůže, začala se měnit v něco, čím být nikdy nechtěla! Je z tohohle života, který si nevybrala, nějaké vysvobození?

Jeden pokus o řešení bez otisku. :o) Předem díky za komentáře.

Odjela jsem beze slova rozloučení. Tedy – můj bratr a matka to samozřejmě tušili. Navíc jsem jim nechala na stole dopis. Nechtěla jsem jen riskovat, že se Quil nebo starší rozhodnou, že to není dobrý nápad a přikážou mi zůstat. I když měl Quil vůdcovství jen půjčené, i on byl přímým potomkem jednoho z původních vlkodlaků, a tak jeho slovo platilo stejně jako Jacobovo. Prostě se nedalo neposlechnout. Byla jsem šťastná, že mě nezavolal zpátky. Nejdál jsme zkoušeli slyšet své myšlenky na 400km. Já teď pro jistotu mířila na jiný kontinent. Austrálie mě vábila už dávno a navíc byla příhodně daleko.

Byla jsem vždycky dobrá studentka, a tak nebyl problém zařídit si stipendium. Nebylo sice velké, ale mělo by aspoň částečně pokrýt moje náklady. Zbytek si vydělám brigádou. Nebude to takový rozdíl od mého života tady. Peníze, které jsem měla našetřené na svatbu, jak vždycky tvrdila moje matka, jsem téměř všechny utratila za letenku a zaplacení koleje. Neumíte si představit, jak svobodně jsem se cítila, když se letadlo se mnou na palubě odlepilo z ranveje a já se dívala, jak mizí kilometry pode mnou. Můj starý život zůstával spolu s minulostí v Americe a já letěla vstříc novému, nepoznanému. Austrálie, jsem na cestě!!!


Když mě taxík vyložil před kolejemi, vyndala jsem si kufr a tašku a přešla k okénku spolujezdce, abych zaplatila. Taxikář na mě vybafl dost vysokou částku. Byla jsem tu ale nová, a tak jsem si netroufla protestovat. Bude chvíli trvat, než zjistím skutečné ceny. Odpočítávala jsem peníze, i když jsem tušila, že mě natáhl. Když jsem mu je chtěla podat, zadržela mě něčí ruka. Překvapeně jsem vzhlédla.

Moc hezký kluk se mi díval přímo do očí: „Počkej, to je moc.“

Sklonil se a tvrdě se zadíval na taxikáře: „Hej, znovu se vám to nepodaří.“

Chlapík pokrčil rameny, udělal gesto směrem k taxametru a zamumlal něco tak tiše, že jsem mu nerozuměla. Kluk se na mě usmál, vzal mi z ruky dvacku a ujistil se: „Vezl tě z letiště, ne?“

Přikývla jsem a on ji podal taxikáři: „To máte i s dýžkem.“

Taxikář si sice dál pro sebe brumlal, ale nahlas si protestovat netroufl. Uklidil si peníze a zmizel. Takže mě chtěl vážně okrást. No super.

Kluk vedle mě se znovu usmál: „Měl jsem štěstí na toho samého taxikáře, ale já se o jeho fíglu dozvěděl až na pokoji. Prý je to běžná praxe, že se snaží vydělat na nováčcích z ciziny... Mimochodem, já jsem Sai. Teda Simon, ale všem se to zdá moc biblické. Sai je fajn. Jsem na to zvyklý.“

Ukecanost mu teda rozhodně nechyběla, ale jeho úsměv byl tak přátelský a navíc mi právě zachránil skoro padesátku… Nemohla jsem ho jen tak odbýt. Přehodila jsem si popruh tašky přes rameno a natáhla k němu uvolněnou ruku: „Díky. Já jsem Leah.“

Usmál se a rukou mi potřásl. Měl pevný stisk právě tak akorát – ani leklá ryba, ani drtič prstů. Dělal na mě vážně dobrý dojem a navíc se mi líbil. Dost. A to se mi už dlouho nestalo. Od chvíle, kdy jsme se rozešli se Samem, jsem se o kluky nezajímala. Rána v srdci byla moc hluboká. Teď jsem ale začínala nový život a vypadalo to, že v něm budu mít štěstí.

Sai popadl můj kufr a nabídl se: „Nechceš pomoct? Bydlíš tady na koleji, ne?“

Přikývla jsem: „Jo, ale vlastně nevím, kam mám jít.“

Sai se znovu usmál tím úsměvem, který mě donutil oplatit mu ho: „Není problém. Rád tě tu trochu provedu.“ Vesele na mě zamrkal a prohodil: „Třeba se o tobě dozvím něco víc, než jen jméno, Leah.“

Byl tak sladký, že jsem se málem začervenala.


Povídat si s ním bylo snadné jako dýchání. Má obvykle nabručená nálada byla ta tam. Částečně samozřejmě díky Saiovi, ale brzy jsem si uvědomila i další úžasnou věc. Zuřila jsem, když jsem poznala, že mě ten taxikář chtěl ošidit, ale udržela jsem se. Nepřeměnila jsem se. Super začátek!!!

Když jsme zastavili před pokojem, ve kterém jsem měla odteď bydlet, překvapeně jsem si uvědomila, že jsem Saiovi vyklopila všechno, na co se ptal. Probrali jsme, odkud pocházíme, naše učební obory (já si vybrala veterinu), a když přišla řeč na to, že mám studijní stipendium, Sai se přiznal, že on má sportovní stýpko: „Závodně plavu.“

Znělo to tak hrdě, až jsem se musela zasmát: „Hm, tak to se někdy musím přesvědčit, jak rychlý doopravdy seš.“

Sai na mě škádlivě zamrkal: „Jsem ti k dispozici, krásko. Stačí říct. Stejně trénuju každý den. Taky plaveš?“

Zavrtěla jsem hlavou a trochu se ušklíbla: „Já radši běhám.“

Sai se toho však k mému překvapení chytil: „Vážně? Tak prima. Co si dát večerní trénink společně? Já tě vyzkouším v tvojí disciplíně a ty mě potom v mojí.“

Usmála jsem se. Za zkoušku by to stálo a navíc… měla bych jistotu, že ho znovu uvidím.

Bylo příjemné uvědomit si, že ze mě Sai téměř nespustil oči. On se mnou normálně flirtoval! Jak dlouho už se nikdo o nic podobného nepokoušel? Rozhodně od té doby, co jsem se začala měnit. Abych řekla pravdu, ani jsem se tomu ale nedivila. Nebyla jsem zrovna příjemná společnice. Změna prostředí a vlastní volba nového života by to ale mohla změnit. A co víc – já se změnit chtěla!

„Nebudeš pak ale přetrénovaný?“

Sai mě pobaveně škádlil: „A jéje, tady se někdo bojí.“

Rozhodně jsem zavrtěla hlavou: „Ani náhodou! Jen nechci, aby sis natrhnul sval nebo tak něco a chodil mi pak nadávat, že jsem ti zkazila kariéru.“

Sai se usmál a přikývl: „Prima. Mám kompromis. Běh dneska večer, plavání zítra ráno. Ale varuju tě, začínám brzo. V 5 už jsem v univerzitním bazénu.“

Oplatila jsem mu úsměv: „Jediný problém vidím v tom, že nevím, kde je.“

Sai se na mě zvědavě zadíval, jako by se chtěl ujistit, že to beru vážně, a pak mu v očích zahrály veselé ohníčky: „Stavím se pro tebe... A co ten večer? Dáme si sraz tady před budovou, řekněme po sedmé?“

Přikývla jsem. To mi zbývala spousta času vybalit si a všechno si pořádně promyslet.

Odemkla jsem pokoj a Sai mi odnesl kufr až dovnitř. Rozhlédl se po pokoji a vesele se na mě zakřenil: „A jéje, to vypadá na šprtku. Tak to přeju hodně štěstí ve spolubývání.“

Rozesmála jsem se a zahrozila na něj: „Hele, nezapomněl jsi, že mám studijní stipendium? Jsem taky chytrá!“

Sai se legračně chytil za pusu: „A sakra, já zapomněl. No, budeš mít možnost mi to večer vrátit.“

Škádlivě jsem na něj mrkla: „To si piš. Pořádně tě proženu.“

Mávnul na mě, prošel dveřmi ven, a než jsem za ním stihla zavřít, ještě houknul: „Budu se těšit, Lee.“

Opřela jsem se o dveře, zavřela jsem oči a rozesmála se. Páni, já to opravdu dokázala. Jsem tady. Daleko od domova, smečky a své minulosti!

To se povedlo, ale měla bych něco dělat. Kochat se můžu při práci. Prošla jsem kolem zrcadla, které viselo na zdi a překvapeně jsem se zarazila. Moje tvář zářila štěstím a stále na ní pohrával úsměv. To přece vůbec nejsem já. Nebo aspoň ne ta já, kterou jsem byla poslední tři roky – od rozchodu se Samem. Pak jsem ale pohodila hlavou. Tím líp! Když změna, tak kompletní. Co na tom, kdo mi vykouzlil ten úsměv na tváři? Hlavně, když tam zůstane.

Jako první jsem vyhrabala v kabelce gumičku a stáhla si vlasy. Od chvíle, kdy jsem se rozhodla, že už se nebudu přeměňovat, jsem si je totiž zase nechávala růst. Nebyly ještě tak dlouhé jako dřív, ale stejně mi sahaly po ramena. Tak to bylo lepší.

A teď hurá do vybalování.


Moje spolubydlící se jmenovala Amanda a byla – přesně, jak zhodnotil Sai – šprtka. Studium pro ni bylo prvořadé, jinak se ale naštěstí chovala docela normálně. Byla založením spíš introvertka a já si ji dokázala živě představit v bílém plášti jako oceněnou vědkyni. Byla milá a nabídla se mi, že mi tu všechno ukáže. Bude jednoduché tu s ní bydlet. Časem by se z nás mohly stát kamarádky.

Když se blížila sedmá, natáhla jsem na sebe kraťasy (oproti La Push tu bylo vážně teplo a díky mojí standardní teplotě 42 stupňů jsem se málem vařila) a tílko, které obepínalo moje tělo. Se vzhledem jsem se nikdy netrápila. Měla jsem vytrénovanou postavu i dřív a po té změně ve vlkodlaka se ještě vylepšila. Neměla jsem ty šílené svaly jako kluci. Vypadala jsem spíš jako ty holky, co tráví hodiny cvičením aerobicu. Vlasy jsem si nechala v culíku a obula si boty, ve kterých se mi dobře běhalo. Poslední dobou jsem je nepoužívala – většinou jsem taky běhala po čtyřech. A k čemu by byly vlku tenisky?

Mrkla jsem na hodinky a vyběhla ven. Nechtěla jsem se opozdit. Sai už na mě čekal. Opíral se ležérně o strom a moc mu to slušelo. Měl stejně jako já kraťasy a tričko bez rukávů. Sport na něm byl vidět. Když mě zahlédl, roztáhl pusu od ucha k uchu a zvedl ruku, aby mi zamával na pozdrav. Odpojil se od stromu a popošel mi pár kroků vstříc.

„Jsi tu přesně,“ prohodil potěšeně a prohlédl si mě od hlavy k patě.

Ušklíbla jsem se a s jiskřičkami v očích jsem se otočila jako modelka, aby mě mohl zkontrolovat i zezadu: „Tak co říkáš? Neudělám ti ostudu?“

Sai se uličnicky zazubil a já si všimla, že se mu při tomhle specifickém úsměvu ve tvářích dělají dolíčky: „To se teprve uvidí. Chyť mě, jestli to dokážeš.“

Rozběhl se a já se rozesmála. Nemáš šanci, chlapče. Měla jsem ho za méně než dvě vteřiny. Mohlo to být ještě rychleji, ale neodolala jsem… Zezadu na něj byl opravdu hezký pohled. Měl pevný a hezky klenutý zadek… prostě radost se podívat. Plavce bych v něm asi poznala, i kdybych to předtím nevěděla.

Běh jsem milovala hlavně pro jeho rychlost. Znamenal jakousi svobodu. Jen to mě s mou přeměnou smiřovalo. Věděla jsem, že Jacoba doháním k šílenství svou snahou být nejrychlejší, ale já to prostě potřebovala. Ostatní mi (byť nevědomky) dávali najevo, že jsem z nich nejslabší a jedna z nejméně zkušených. Rychlost bylo to jediné, v čem jsem vynikala. A i bez přeměny jsem byla hodně rychlá. Sai brzy zůstal daleko za mnou.

Užívala jsem si vítr ve tváři a nevnímala jsem nic jiného. Když jsem vyběhla na kopeček, zastavila jsem se. Ne, že bych potřebovala přestávku, ale nevěděla jsem, kam chce Sai běžet.

Když za mnou vyklusal, obdivně kývl: „Jsi vážně rychlá. Páni, to jsem nečekal. Nechceš se zapsat do univerzitního družstva lehké atletiky?“

Zavrtěla jsem hlavou: „Baví mě běh. Ostatní disciplíny by mi asi nešly. A navíc je to jen koníček.“

Sai se usmál a pokrčil rameny: „Byla bys dobrá, ale přemlouvat tě nebudu.“

Opět jsem neodolala a úsměv mu oplatila: „Kam dál?“

Ukázal rukou směr: „K moři. Pláž jsi ještě neviděla, ne?“

Přimhouřila jsem oči, ale ani tak jsem neviděla nic, co by naznačovalo přítomnost oceánu. Sai mou snahu ocenil smíchem: „Ještě ho nemůžeš vidět. Je níž a navíc ho zakrývají stromy, keře a domy.“

Proběhli jsme se po pláži, koupili jsme si vodu v malém obchůdku u moře a s lahvemi v rukou jsme teď už normální chůzí vyrazili zpátky. Byla jsem ráda, že mám dobrý orientační smysl. Jako vlkodlak bych jinak přežít nemohla, samozřejmě. Teď jsem tedy měla docela představu, kde jsme. Napila jsem se a všimla si, že se na mě Sai dívá.

Usmál se, když jsem mu pohled oplatila, vzal mi lahev a chytil mě za ruku. Tázavě se na mě podíval, a když jsem se jen usmála, propletl naše prsty a houpnul jimi tak, jak to dělají děti v mateřské škole.

Jako by nic se zeptal: „No a proč sis vybrala právě veterinu, Lee? To máte doma nějaké nemocné zvíře?“

Ušklíbla jsem se – ani neví, jak blízko se dostal. Ve skutečnosti mě to napadlo, když jsem si vzpomněla na Carlisleova slova, která vyslovil tenkrát, když byl během bitvy s novorozenými zraněn Jacob místo mě. Říkal, že veterinu nikdy nestudoval a donutil ho proto přeměnit se zpátky do lidské podoby. Všichni jsme cítili, jak bolestivé to pro Jacoba bylo. Kdyby se to stalo Sethovi, chtěla jsem být schopna ho toho ušetřit.

To jsem ale samozřejmě Saiovi nemohla přiznat, a tak jsem ucedila: „No, v podstatě. Mám bráchu a to je nějaké zvíře!“

Sai se mohl potrhat a i mně ten dvojsmysl vehnal úsměv do tváře. Jestli mi z domova něco chybělo, pak to byl Seth.

Cesta zpátky byla tak rychlá, až mi to skoro bylo líto. Mezitím se začalo stmívat. Na pláži teď muselo probíhat nádherné divadlo. Slunce tu zapadalo za oceán, což bylo něco, co jsem v La Push nikdy nezažila. Příště si procházku musíme naplánovat tak, abychom o to nepřišli.

Sai bydlel v jiné budově, a tak mě doprovodil jen k hlavním dveřím. Byla jsem zvědavá, jak se rozloučí. Tak trochu jsem doufala, že mě políbí. Být se Saiem bylo příjemné a tak nějak přirozené. Začala jsem si konečně zase připadat jako holka, ne jen člen vlkodlačí smečky, nebo zhrzená a odkopnutá přítelkyně otisknutého vlka.

Otočila jsem se k Saiovi a ten mi vjel prsty do pramínku vlasů, které nedosáhly do culíku a stáčely se mi u ucha jako pozůstatek ofiny: „Díky za doprovod při tréninku, Lee.“

Usmála jsem se: „Nápodobně. Taky neběháš špatně, Saji.“

Šibalsky jsem na něj zamrkla a Sai se rozesmál. Pak se zatvářil krvelačně: „Počkej, jak tě proženu zítra v bazénu. Budeš volat mámu, až s tebou skončím.“

Oba jsme se rozesmáli a já mu škádlivě položila ruku na hruď, jako bych mezi námi chtěla udržet vzdálenost. Ve skutečnosti jsem spíš chtěla cítit jeho tělo přes tenké tričko. Bylo to vlastně takové utajené pozvání k dalšímu flirtu (nedotýkáte se přece někoho, kdo je vám nepříjemný) a Sai to pochopil. Jako by nic mě chytil kolem pasu a přitáhl si mě tak, že se naše těla dotýkala. S úsměvem jsem k němu zvedla hlavu a on využil, že mám rty tak blízko.

Byl to jen krátký polibek – vlastně spíš jen pusa, ale bylo příjemné, vdechovat mentol z jeho žvýkačky. Oplatila jsem mu to a s trochou škodolibosti jsem se oddálila. Bylo na něm vidět, že by chtěl víc a já vlastně taky, ale na druhou stranu, nebylo kam spěchat: „Budu se těšit. Ahoj zítra.“

Než se vzmohl na odpověď, mávla jsem na něj a zmizela za dveřmi. Teprve pak jsem se rozesmála. Nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem se tak šťastná, že jsem to v sobě neudržela.


Uplynuly dva měsíce.

Škola, brigáda, sport… můj život byl náhle úžasný. A nedělala jsem si iluze, proč. Zamilovala jsem se. Sai. On byl odpovědí na všechno dobré, co se mi od mého příjezdu dělo. Přinášel mi štěstí.

Hned druhý den v bazénu – poté, co mě opravdu hodinu honil jak nadmutou kozu sem a tam bazénem téměř bez odpočinku – mě pozval na rande. Od té doby neuplynul ani den, abychom nebyli spolu. Přednášky máme sice jiné, ale ráno ho doprovázím do bazénu a večer společně běháme. Někdy vyrazíme ven i s dalšími lidmi a poslední dobou se od sebe neodělujeme ani v noci. Je tak příjemné, moct se k někomu přitulit, když usínám a pozorovat ho, když vedle mě spokojeně oddychuje. Už mě stihl překvapit snídaní do postele a tím nejhezčím milováním, jaké jsem kdy zažila. Všechno se prostě v dobré obrátilo.

Dnes jsem se vzbudila dřív, a tak jsem toho chtěla využít a připravit snídani, abychom se mohli po návštěvě bazénu najíst, aniž bychom museli spěchat. Sotva jsem zapadla do koupelny, cítila jsem, že je něco jinak. Pobolívalo mě břicho, a když jsem si došla na záchod, překvapeně jsem zjistila, že mám špinavé kraťásky, ve kterých spím. Je to možné? Jak dlouho už se mi něco podobného nestalo? Od té doby, co jsem se začala měnit. A tehdy to byl vážně šok!

Je pravda, že za ty dva měsíce, co tu jsem, jsem se nepřeměnila ani jednou. Že by to stačilo? Jiné vysvětlení ale není. Jsem to zase já!!!

Vytryskly mi slzy štěstí a já byla ráda, že Sai ještě spí. Ještě nikdy mi zakrvácené kalhotky neudělaly takovou radost. Můj sen se přece jen splnil. Konečně je všechno, jak má být. Jsem zamilovaná a svou cestu jsem si zvolila sama. Ať si kluci mají svůj otisk. Já se bez něj docela dobře obejdu. Mám Saie a vím, že mě miluje proto, že jsem to já a ne nějaká vyšší síla.

Láska je moje vysvobození a já si myslím, že si ho po té době zasloužím.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

16)  anka (29.04.2012 19:01)

panebože to je super já se asi zblázním prostě já leah upa žeru a tahle povídka je boží!!!

ambra

15)  ambra (29.07.2011 00:22)

Moc hezké, Aalex . Taky jsem se chvilku ošívala, že hned narazila na toho pravého, ale proč ne. Nemusí to být pokaždé drámo;)

14)  elie_darrem (18.07.2011 15:14)

nádhera ...

Morael

13)  Morael (18.07.2011 13:38)

Trošku mě zamrzelo, že to šlo úplně od začátku tak lehce - mohla se tam chvíli jen tak "bezcílně" potloukat a zvykat si na svobodu... Ale to je pro mě tak jediná a vážně malilinkatá vada na kráse. Bylo to moc hezké. Pro někoho možná nemožné, ale kupodivu se i tyhle lásky na první pohled dějí. Moc pěkné

Lenka326

12)  Lenka326 (17.07.2011 23:07)

Wow, to bylo hezké . Tak jak jsem Leah v TW moc nemusela, tak tahle je skvělá. Jsem moc ráda, že našla své štěstí i bez otisku. Zaslouží si ho.

Anna43474

11)  Anna43474 (17.07.2011 21:48)

Perfektos
Ráda jsem si to zopakovala

Fanny

10)  Fanny (17.07.2011 17:51)

Tak tuhle usměvavou a šťastnou Leah bych si oblíbila okamžitě. Nádherná povídka s dokonalým koncem:) :D :)

Zombichlerka

9)  Zombichlerka (16.07.2011 17:39)

Ano ano, zaslouží. Další tvá nádherná povídka

8)  Aalex (16.07.2011 07:57)

Díky moc za krásné komentáře.

jeanine

7)  jeanine (15.07.2011 22:56)

Už jsem to četla na eu-čku, ale ráda jsem to dala dnes znova. Leah je úžasná postava a mám strašně ráda povídky o ní. Ona si zaslouží být šťastná úplně nejvíc ze všech!

Evelyn

6)  Evelyn (15.07.2011 21:05)

aalex, tohle bylo úžasné! Žádný otisk, žádné nadpřirozeno. Krásná budoucnost pro Leah

Bosorka

5)  Bosorka (15.07.2011 20:43)

Nádherně popsaná Leah! Kéž by to tak opravdu bylo!

Marvi

4)  Marvi (15.07.2011 20:29)

Nádhera, Leah si to zasloužila

SarkaS

3)  SarkaS (15.07.2011 18:29)

Já tuhle povídku prostě zbožňuji. Četla jsem ji už několikrát, ale prostě se tomu nedá odolat. Krásný osud pro chudáka Leah

2)  ada1987 (15.07.2011 17:46)

pekné

Kamci

1)  Kamci (15.07.2011 17:16)

moc hezké, moc milé:) :) :) :) :) :) :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still