Sekce

Galerie

/gallery/intruder_by_forgottenx-d2xnjt8.jpg

SQUICK

Aneb Proč by byl někdo ochotný dobrovolně se přestěhovat ze slunné Floridy do deštivého Forks?

18+

 

Perfektní.

Absolutně perfektní.

Už od rána mi bylo jasný, že dnešek se docela určitě nezapíše na čestnou pozici, co se listiny mé top desítky těch více šťastných dní týče. A ne že bych je počítala, nebo tak něco.

Jen představa dvou hodin škvaření se na vyprahlým tartanu v areálu té zpropadené vzdělávací instituce dokáže jednoho docela efektivně přeladit z předvíkendového nadšení na strč-si-ten-svůj-povzbuzující-úsměv-někam frekvenci.

Jenže ráno, když člověk rozespale mžourá na svůj zdaleka ne lichotivý odraz v zrcadle s pěnou u pusy a s kartáčkem namísto insignie moci v ruce, vypadají věci obvykle hůř, než jak se nakonec vyvrbí.

Přesně tohle byl ten případ.

O dvanáct hodin později jsem si musela přiznat, že jsem přestřelila, a to dost.

Tohle totiž mnohonásobně překonalo všechny katastrofické scénáře, k jejichž sestavení je má ctěná hlava víc než svolná, obzvlášť v průběhu více než postradatelných hodin trigonometrie.

Nešlo ani tak o četnost škobrtnutí, zakopnutí, ztráty rovnováhy a mnou nejvíce preferovaných ten-vzor-od-seškrabaných-žvýkaček-na-podlaze-si-zkrátka-zaslouží-extra-pozornost pádů, protože dnešní percentil je zcela v normě a díru do statistik artistických kousků Belly Swanové teda určitě neudělá, jak jsem se dozvěděla od svých věrných fanoušků, ale spíš o skutečnost, že tu teď ležím potmě se špunty v uších, u kterých se v průběhu výrobního procesu stoprocentně stala nějaká fatální chyba.

Nejdřív k té pasáží o tmě. Tma je po většinu času způsobena absencí světla, víme? Po většinu času, prostě zanedbáme fakt, že ta nevěrná žhavá koule, jak už to koule – obzvlášť, když je jich víc pohromadě - mají ve zvyku, periodicky podléhá své promiskuitě a vykašle se na nás, vilně poblikávajíc na klokany, jasný? Fajn, jsem ráda, že až sem si rozumíme.

No a takový kopačky jednoho zrovna dvakrát nepotěší, to vám musí být jasný. Ženská se prostě zavře doma s kýblem zmrzliny a upíchne se u televizního kanálu, ze kterýho na obrazovce pomalu krystalizuje lacinej cukr. Ale když jde o celej zhrzenej kontinent, není divu, že si radši hledá náhradu - protože kontrakt na obezitu v rukou stejně hrdě třímá pan Donald a žádná provize z toho teda nekouká - než aby smutnil do rána, kdy se u dveří objeví ten milovník protinožců jako by se nic nestalo a on se mu, tak jako každý ráno, vděčně vrhne kolem krku, asi jako každá opuštěná ženská po třicítce.

Zpět k tý náhradě, od toho tu máme elektřinu, že jo. Máme, teda většina lidí ji má, zrovna teď. Takže nemusí poslouchat to nechutný funění.

Nechápejte mě zle, nežiju tu v žádným brlohu – mám vlastní pokoj a sociální zařízení, samozřejmě a v kuchyni, kterou sdílím se svou máti a jejím nejnovějším úlovkem Philem alias mohl-bych-být-tvůj-mladší-bratr, se po kuchyňský lince švábi teda vážně neplazí (teda oni se stejně neplazí, od čeho by jinak měli spoustu těch chlupatejch nožiček, že jo?) - jenže navzdory tomu všemu je tu ještě jedna věc. Nesmíte totiž zapomínat na skutečnost, že já – Isabella Swanová - jsem vážně dítě štěstěny.

No uznejte, že pravděpodobnost, že se zrovna v místě vašeho pobytu vyskytne neočekávaná bouřka – obzvlášť při úrovni dnešních předpovědí počasí - která vám zkazí plány na páteční večer, takže nakonec musíte trčet doma, není zrovna velká. Ovšem, když změníte proměnnou a dosadíte do rovnice mou osobu, výsledek nabírá na obrátkách. Popravdě, museli byste změnit i tu pasáž týkající se existujících plánů na páteční večer, ale to momentálně není relevantní. Tolik k pasáži o tmě.

Upřímně, radši nechci vidět váš výraz, který se jistojistě alespoň blíží k další-slepice-co-nedokáže-vydržet-bez-proudu-aby-se-mohla-zalogovat-na-svůj-fb-profil-kde-stejně-přikrášluje-většinu-údajů-a-prokecá-hodiny-s-lidma-který-stejně-nikdy-neuvidí-naživo posměšku. Ale věřte mi, že takhle to vážně není, no fakt!

Být odříznutá od proudu mi není zas tolik proti srsti a trávení pátečního večer doma se stalo tak trochu mým zaběhnutým rituálem. To, co mě irituje, je to extatické hekání, co se ozývá z patra, a které mě teda vážně nerozpaluje – spíš mě nutí sekundárně a následně terciálně polykat svý vlastní žaludeční šťávy.

Uváznout doma sama v pátek večer je vlastně pohádkový sen v porovnání se současnou situací, kdy jsem uvázla doma v pátek večer nikoliv sama, ale společně se sexuálně hyperaktivní Philem a s Reneé, která patrně prochází tím stádiem, co má co dočinění s druhou mízou.

A pak je tu ta záležitost s elektřinou. Zmiňovala jsem se už, že jsem vážně šťastlivec? Vážně, zkuste se vžít do mé situace. Žádný mimořádně hlučný televizní kanál, o počítači nemůže být vůbec řeč, baterie v MP3 přehrávači postrádá šťávu a sluchátka kompatibilní s mým mobilním telefonem naneštěstí vypověděly službu minulý týden. Pokusit se přehlušit ty bestiální pazvuky pouze chabými reproduktory mého telefonu by bylo ubohé a stejně tak bezúčelné. Vím to, protože jsem to zkoušela.

Dalším chabým pokusem o kousek klidu a bylo hledání špuntů do uší, poslepu samozřejmě. Díky tvaru jsem je spolehlivě našla – navíc je bezpečně uchováváme v jednom z těch hrnků s nechutnými vzory, co je Phil dostal v práci, ze kterých nikdo nechce pít. No, žádnej div, že to nezabírá. Ve svý nekonečný agónii mám chuť zažalovat výrobce a vytřískat z něj pořádně tučný odškodný jako sotva dostačující náhradu za mé duševní zdraví, který mi každou vteřinou dává vale. Jenže je víc než jasný, že si to ten výdělečnej bastard nepochybně nějak pojistil, jen co je pravda. Jsem si docela jistá, že na druhý straně bych na konci obalu stopro našla miniaturním písmem vytištěný upozornění, že produkt nedokáže ztlumit hlasité projevy lesní zvěře v říji.

Ne, stop! Tohle si vážně nemusím představovat, stačí, že to slyším. Jenže už je pozdě. Má představivost se rozjela na plný obrátky a já úplně vidím, jak se na mě ze stropu drolí omítka. Ztraceně, nestačí, že jsem se musela uchýlit na gauč do obýváku, kdybychom měli sklep, zavřu se tam. Co sklep? Ani protiatomovej kryt by nebyl dost!

Možná bych si měla vzít nějakej prášek na spaní. Něco vážně hodně hodně silnýho. Jenže si v tý tmě nevěřím. Co když omylem sáhnu po nějakým projímadle nebo ještě hůř, co když se mi pod ruku připlete Philova viagra?! Člověk by řekl, že v jeho letech to není zapotřebí, ale sama vím, jak dokáže být Reneé náročná. Poslední dobou mám dojem, že se s ním snaží dohnat všechno, co zameškala. Tak nějak si nedokážu představit, kdy se do fáze dohánění dostanu já. Teda, když vezmu v úvahu svý vzrůstající antipatie vůči tomuhle celými ah-hmf aktu, začínám nějak pochybovat, že k tomu někdy dojde.

Reneé, to je totiž kapitola sama pro sebe. Musím uznat, že obvykle jsou k mé osobě v tomto ohledu poněkud ohleduplnější. Jenže dneska i jim vyhořely plány na romantický večer. Teda jestli tohle zapadá do jejich výkladového slovníku pod heslem „romantický“. Mně se v hlavě objevují spíš hesla jako nechutný, zvrácený a domácí násilí, ale asi je to jen záležitostí úhlu pohledu. Věřte mi, že dívat se, to je to poslední, po čem toužím. Jenže někdy se věci vyvinou jinak, než jste si představovali…

 

 

Má nemotornost je všeobecným veřejným tajemstvím. Už od malička tuhle svou schopnost, nebo spíš neschopnost koordinace vlastních pohybů opravdu nesnáším, ale už jsme si tak nějak zvykla, co jinýho mi taky zbývalo. Teprve nedávno jsem ovšem na vlastní kůži pocítila, jak nepříjemné pády mohou být.

Nebylo to nic extra, prostě jsem se regulérně natáhla, jak dlouhá, tak široká. Osud tomu chtěl tak, že jsem skončila na zemi u gauče. Samozřejmě mi ujela nějaká ta nadávka, a zatímco jsem se zvedala, začala jsem vážně zvažovat alternativu koupě ponožek s protiskluzovými proužky ve velkém. Svým způsobem jsem měla vážně štěstí, když jsem se totiž pokoušela v rámci možností bezpečně – což se mi samozřejmě nezdařilo – přesunout z bodu A do bodu B, měla jsem v puse zrovna lízátko, který jsem si téhož dne koupila ve škole – znáte to, ty vánoční charitativní sbírky. Abych se přiznala, já jsem vážně dobrotivec a navíc mám slabost pro ta lízátka ve tvaru červenobílé hole. Vůbec bych se nedivila, při mým štěstí, kdyby se mi podařilo prorazit si jím při pádu patro, namísto toho mi při neartikulovaném výkřiku vypadlo z pusy a spadlo…
… Někam pod gauč. Samozřejmě jsem se nehodlala své sladké odměny za vlastní dobročinnost tak lehce vzdát, a proto jsem nebojácně zašátrala pod gaučem a pokoušela se jej vytáhnout s tím, že ho prostě opláchnu a vrátím tam, kam patří, tj. do pusy, mé vlastní.

Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zpod gauče společně s lízátkem vytáhla i menší bonus. Vítězný úsměv mi z tváře spadl hned setinu vteřiny poté, co můj zrak spočinul na kondomu enormní velikosti – tedy myslím, že šlo o enormní velikost, ne že bych v tom byla nějak zběhlá (navíc jsem si nemohla dost dobře představit, nebo jsem si spíš nechtěla představit, kde tohle Phil schovává, ne, že bych věnovala nějakou zvýšenou pozornost jeho rozkroku, od toho tu byla přeci jen Reneé, ale objekt takové velikost přeci nemohl zůstat bez povšimnutí, no ne?) – visícím z lízátka, které jsme po omytí plánovala opět umístit do svých úst, a co si budeme povídat, samozřejmě byl použitý.

Nedivte se mi, že mě v tu ránu přešla chuť. Lízátkům se vyhýbám dodnes, jen aby bylo jasno. Sice mi chybí, ale ta vzpomínka je pořád dost živá. Alespoň, že můj zubař má radost…

 

 

Ještě teď se musím ušklíbnout, vždyť de facto ležím na gauči, na kterém Phil nepochybně obšťastňoval René. Nechtěně rukou zavadím o úsek, kde je materiál, z nějž je gauč zhotoven, podezřele ztvrdlý. Ne, vážně nechci přemýšlet o tom, co je toho příčinou.

A aby toho nebylo málo, pro lepší vizuální dojem, který má zrádná hlava nemá vůbec žádný problém vyprodukovat, tu mám i slušné audio. Hotový porno-soundtrack, i když musím přiznat, že ač nechci poslouchat, některé z těch zvuků vážně zavání blízkým východem. Jo, ať žije Asie a levná pracovní síla!

 

 

Tohle byl jen jeden z těch méně trapných momentů. Jednoho dne jsem totiž byla vystavena opravdu nevhodné situaci, kterou bych nepřála zažít ani svému největšímu nepříteli. Stalo se totiž, že jsem byla nedobrovolně svědkem jejich oživení sexuálních radovánek.

Pracovala jsem tu dobu na eseji z anglického jazyka, když si mě Reneé zavolala. Můj zdánlivě neexistující pud sebezáchovy mi radil, abych zůstala v bezpečí svého pokoje, ale do jejího tónu se vloudilo prapodivné zoufalství, takže jsem jej okázale ignorovala, tak jako vždycky.

Ani ne půl minuty nato jsme čelila obrazu vystřiženému jak z mých nejhorší z nočních mur, nebo spíše obrazu, který se dozajista stane hlavním snímkem těch budoucích. Reneé ležící v koženém oblečku s rukama pouty připevněnými k pelesti postele, to je to poslední, co jsme potřebovala vidět. Zato jí se ve tváři odrážela nepopsatelná úleva, když mě spatřila. Ukázalo se, že Phil šel koupit čokoládovou zmrzlinu – neptala jsem se k jakému účelu - a nechal ji tu čekat. Tohle jsem taky nepotřebovala vědět. Trvalo mi chvíli, než jsem z ní vypáčila, co ode mě vlastně chce, než nenechala slyšet, že si potřebuje nutně odskočit a že klíče jsou na okenním parapetu. Jakmile jsem ji odpoutala, rychle si protřela zápěstí a utíkala do koupelny vstříc jinému druhu úlevy…

 

 

Ještě týden poté jsem se jí takřka nemohla podívat do tváře a jakkoliv byla tenkrát nervózní z mé reakce, tentokrát byla více než vstřícná ohledně diskuze o mých pocitech, což jsem já definitivně nebyla. Nakonec jsme skončily u mých sexuálních zkušeností, a když zjistila, že ze mě nevymámí žádné novinky a „sexy hřebcích“, jak zdejší adolescenty mužského pohlaví přezdívala, pokoušela se mi naznačit, abych si k uvolnění pomohla sama.

„Zlatíčko, to z tebe mluví jen sexuální frustrace. To přece nevadí, že ti nikdo ještě nepadl do oka, ono přeci hned nemusí jít o lásku na první pohled…“ chrlila dál a dál, než si uvědomila, že mě vlastně nabádá, abych obskočila prvního, na kterého narazím, a sotva znatelně se zarděla.

„Chci říct, když tu zrovna není nikdo, kdy by… Tedy, myslím tím, že pořád se můžeš uvolnit jinak, že. Vypustit páru… Třeba ve sprše, že? Ženské tělo skýtá přeci tolik možností…“

Tohle byla jedna z debat, na které bych ráda zapomněla. Nejhorší na tom byl fakt, že mě svou jakkoliv dobře mířenou radou od této formy „uvolnění“ naprosto odradila. Ne, že bych to ještě nikdy dřív nezkoušela a byla příliš vystrašená touto alternativou. Abych pravdu řekla, bylo to zvláštní, celkem fajn, teda v porovnání k čemu, že? Ale obavy, že se mi do podvědomí uprostřed podobného intimního aktu vkrade tvář mé matky, byla příliš reálné. Vím to, protože jsem to zkoušela…

 

 

A nebyla to jen René, kdo mě přiváděl do rozpaků. Docela dost živě si pamatuji jednu z nedělních snídaní. Stůl se doslova prohýbal pod tunami jídla, které Phil dotáhl z některé ze sportovních akcí, kdy catering nějak neodhadl množství. Zrovna jsem směřovala jeden z delikatesních párečků v těstíčku do svých úst, když se mi naskytl pohled na hojnou vegetaci Philových nohou. Ne, neptejte se mě, proč má ve zvyku šněrovat si tkaničky svých běžeckých bot na židli jídelního stolu. Součástí jeho běžeckého outfitu byly i černé bermudy, příliš krátké na můj vkus a můj žaludek hlasitě souhlasil, nebo spíše nesouhlasil s dalším soustem, po celý den. Ukázalo se, že velikost dříve zmiňovaného kondomu byla více než namístě a že Philovy kalhoty jsou dennodenně přeplněny po vzoru dostatku na našem stole . I to bylo více, než jsem kdy chtěla vědět.

 

 

Z nepříjemných záblesků vzpomínek mě vytrhlo podezřelé ticho. Když jsem podezřívavě osvobodila svou hlavu zpod polštáře, kterým jsem se marně pokoušela zmírnit kvalitu sdílení jejich prožitku, rozhodla jsem se věřit tomu, že neblouzním. To ticho jako by mi otevřelo oči. Tak jako tak jsem nic neviděla, ale něco prostě a jednoduše zapadlo na své místo.

Popadnou mobilní telefon a vytočit to známé číslo bylo víc než jednoduché. Nepřicházející odpověď poněkud nahlodávala mé odhodlání. Pomalu jsem se smiřovala s eventuelními dalšími depresivními pátečními večery, zkaženými snídaněmi a absolutní nechutí k dalším produktům hned po lízátkách a čokoládové zmrzlině, když se na druhé straně ozvalo rozespalé zaklení – sakra, jiné časové pásmo! – následované zmateným: „Haló?“

Nevím, čím to bylo, ale najednou se všechno zdálo být jednodušší. Vědomí, že on teď poklidně spí, namísto, aby se oddával bezuzdnému - pokud možno skupinovému - sexu, mi znovu dodalo odvahy.

A pak to šlo samo.

„Ahoj, tati…  Jak se máš?“

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

nesie8

20)  nesie8 (15.02.2011 20:29)

19)  katy (15.02.2011 20:27)

tak teď jsi mě dostala celý onitr jw poprskaný a po de mnou málem loužička

krista81

18)  krista81 (15.02.2011 00:13)

tak to bylo brutálně dobrý

julie

17)  julie (14.02.2011 20:31)

Zlatej táta... teď už chápu, jak mohla Bella tak dlouho vydržet Edwardem vnucený celibát

Eunta

16)  Eunta (14.02.2011 17:34)

Noth? Já nemám slov... být Bellou taky bych tam nebyla ani vteřinu...
Ale být Reneé???? Hm... asi bych si dala říct...

15)  Tery (13.02.2011 23:48)

no skvelý pčíbeh ale muzu rict ze uz si lízatko v podobe paraplicka nedam------ ba ne delam si srandu dám ale uz se u nek vzdycky bdu strasne tlemit
proste zase strasny zachvaty smichu :D:D

ScRiBbLe

14)  ScRiBbLe (13.02.2011 20:06)

Uááááááááááááá! Ne, tohle... pomóc!!!

Shledávám, že žvejka, kterou jsem na začátku čtení měla v puse, je teď kdesi v útrobách mého žaludku a jeho šťávy s ní bojují, aby ji rozmělnily!

Nemůžu, bylo skvělý!!!

plyshovymedvidek

13)  plyshovymedvidek (13.02.2011 18:53)

Chudinka Bella, ani se nedivím, že se po svých zážitcích rozhodla pro bydlení u otce. Bravo

Abera

12)  Abera (13.02.2011 17:41)

Hustý

11)  Aalex (13.02.2011 17:40)

Naprosto dokonalé. Slovo od slova... nenapodobitelné.

Gassie

10)  Gassie (13.02.2011 17:01)

Co k tomu napsat...
Tak to shrnu do několika smajlů:

PS: Nedivím se jí, taky bych odjela :D

Ajjinka

9)  Ajjinka (13.02.2011 16:56)

Noth... ty mi dáváš!
Já si říkala, že v té kauze pryč-z-Floridy bude něco víc
Zvláštní... Phil mi byl vždycky sympatickej

8)  Pája (13.02.2011 16:46)

Zajímavý pohled na to, proč se Bella rozhodla bydlet s tátou...rozhodně s větší mírou fantazie
A vsadím se, že jí pobyt ve zmiňovaném Forks nepřišel ani tak hrozný jako dřívější pobyt s její mamkou a Philem. Fakt se klaním a tleskám, tohle nemělo chybu

Bosorka

7)  Bosorka (13.02.2011 16:19)

Noth - začínám se děsit co všechno jsi pro ten svůj projekt schopna spáchat :D

6)  Lucka H... (13.02.2011 15:57)

bezvadný, bombastický, krásný úžasný nápad, myslím, že tenhle nápad jsem ještě nečetla

BlackBeauty

5)  BlackBeauty (13.02.2011 15:42)

no tak tohle byl mazec perfektně napsaný !

4)  kamčí (13.02.2011 15:35)

tak to bylo vražedný

Ree

3)  Ree (13.02.2011 15:24)

Přísahám, že už budu hodná! Jenom mě nenuťte číst něco takového znovu!

Nebraska

2)  Nebraska (13.02.2011 15:18)

Asi se budu muset na postavu Phila podívat pozorněji. Chtěla jsem napsat "podl lupou", ale té právě není potřeba, že
Noth, úžasnej squick!

Noth

1)  Noth (13.02.2011 14:29)

Smím poprosit nějakou psychicky odolnou adminku, aby se na to podívala?
Nějak si vůbec nejsem jistá publikací, popřípadě jakýmkoliv omezením, díky.;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Demetri, Jane, Alec