Sekce

Galerie

/gallery/Jacob a Bella.jpg

Protože poslední kapitolka byla dost smutná, přidala jsem rychle další. Dnešní je oddychová.

Na Bellu čeká v Chicagu velké překvapení.

 

Tato kapitola je pro všechny, kteří snášeli mé systematické mučení Belly.

 

 

Netušila jsem, jak dlouho jsem tam seděla. Ale slzy konečně došly a já byla připravená na návrat k Alici a Jasperovi. Když jsem vstala, měla jsem úplně mokré nohavice. To mě tak zaujalo, že jsem si nevšimla, že mám diváka. Až do chvíle, kdy jsem do něj skoro vrazila.

„Co tu děláš?“ Zajímal se chladně. Byl vysoký, hubený a na sobě měl luxusně vyhlížející kabát. Nic jiného jsem nebyla schopná vnímat, protože jsem zvedla hlavu a podívala se do zelených očí. Sakra!

„Mluv. Docela by mě zajímalo, proč cizí holka brečí na hrobě mého prapradědy.“ Měl podobný i hlas.

To byla dobrá otázka. Ani mě nenapadlo si připravit nějakou výmluvu, kdyby se mi to stalo. Začala jsem se na sebe zlobit za tu nepřipravenost. Na co jsem myslela, když jsem se sem chystala!

„Čekám.“ Připomněl se ten kluk.

„Moje prababička,“ začala jsem pomalu, abych si získala čas. „Prababička pocházela z Chicaga. Znala ho. Pracovala jako asistentka v jeho kanceláři.“ Díky, Alice, za podrobné informace. „Často mi o něm povídala. Prý to byl nejlepší šéf, kterého kdy měla.“ Doufala jsem, že pochvalami si ho získám. „A když jsem viděla to jméno, tak jsem si na prababičku vzpomněla a prostě jsem nemohla jinak.“ Rozhodně bude lepší, když si o mně bude myslet cizí kluk, že jsem přecitlivělá bláznivka, než aby si myslel něco špatného o Edwardovi.

Znovu jsem k němu zvedla oči. Nevypadal příliš přesvědčeně.

„Nevěděla jsem, že mě to tak složí. Ale prababička zemřela nedávno. Měla jsem s ní skvělý vztah. Ani s rodiči si tak nerozumím.“

Pomalu začínal roztávat. Konečně jsem si ho lépe prohlédla. Mohl být stejně starý jako já. Když jsem se na to zaměřila, nacházela jsem v jeho tváři podobné rysy, jako v té Edwardově. Přestože je dělilo tolik generací a jedna přeměna v upíra.

„Edward Anthony Masen,“ představil se a podal mi ruku. Měla jsem z toho dojem, že se vychloubá. „Kamarádi mi říkají Eddie,“ dodal pro pořádek.

„Isabella Swanová. Bella.“ Přijala jsem nabízenou ruku. Určitě bude zajímavé se seznámit s pokračovatelem rodu. „Ty jsi jeho pravnuk?“

„Konkrétně prapravnuk,“ opravil mě. „Nejstarší syn nejstaršího syna vždy nese naše rodové jméno.“ Vysvětlil. Znovu mi to znělo nafoukaně. „Budu pokračovat v naší firmě. Můžu tě někam pozvat?“ Navrhl a oba jsme očima sklouzli na mé mokré kalhoty.

„Ráda bych, ale venku na mě čeká kamarádka a její přítel a asi bych se měla převléct.“ Ale chtělo se mi s ním ven. Bylo mi líto, že se musím omluvit.

„Tak se můžeme domluvit na večer. Kde bydlíš?“ Jednal naprosto spontánně.

„V hotelu Plaza.“ Odpověděla jsem bez rozmýšlení.

Vyvalil oči. Můj současný vzhled tomu asi moc neodpovídal.

„Jsem tu jen na prázdninách,“ dodala jsem, jako by to mohlo něco vysvětlit. Pomalu jsem vykročila zpět k bráně. Přidal se ke mně.

„Co když tě večer vyzvednu? Můžeš vzít i sestru a přítele. Znám tu jednu hezkou restauraci. Moc dobře tam vaří.“

Při představě, že je nutíme něco jíst, mi jich bylo líto. Dost dobře jsem si pamatovala, jak to bylo hrozné. Ta chuť a hlavně, když to pak muselo ven. Na druhou stranu jsem to nechtěla hned zavrhnout. Vždyť toho kluka neznám a je jedno, že to je Edwardův vnuk.

„Zeptám se.“

 

„Je mu aspoň trochu podobný,“ zajímala se Alice. Pomáhala mi s přípravou na schůzku. Ona mě nakonec přesvědčila, že mám jít.

„Má zelené oči,“ řekla jsem první věc, která mě napadla. Přestože jsem u Edwarda neviděla jiné než ty zlaté. „Taky má podobně rozcuchané vlasů, i když on je spíš blond a možná i nos,“ vyjmenovávala jsem. „Ale nevím, je to divný. Říká si Eddie.“ Nemohla jsem si pomoct a použila posměšný tón.

„Líbí se ti?“ Zkusila odvést hovor jinam.

Bohužel jsem až příliš srovnávala.„Ale nezáleží na tom, jak vypadá. Spíš by mě zajímalo, jaký je.“ Bylo mi jasné, že se od toho mého Edwarda liší až moc. „Co když je to nějaký…“ Nevěděla jsem, jaké slovo bych měla použít. Pomalu se mi ta schůzka přestávala zdát jako dobrý nápad.

„Budeme hned vedle,“ ujišťovala mě Alice. Musela vycítit mé obavy.

„Ani na chvíli tě nespustíme z dohledu. Hned jak zjistím, že má nějaké špatné myšlenky, tak jsme u tebe a zachráníme tě.“ Vytáhla z šatníku tmavě modrou blůzu a hodila mi ji.

„Zkusíme, jestli je v něčem po svém prapradědovi.“ Narážela na věc, kterou jsem jí řekla o mém Edwardovi.

Konečně jsem se rozesmála. Za poslední dobu jsem měla nejlepší náladu. Přišlo mi, že to ze mě všechno spadlo.

„Dobrý nápad.“ Zapínala jsem si knoflíčky. Nakonec jsem se lehce nalíčila. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Ze židle jsem sebrala malou kabelku. „Hotovo.“ Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla.

„Pokud mu tohle nepodrazí kolena, tak nevím,“ zasmála se Alice. Chytla mě za ruku a otočila kolem osy. „Bude tu za tři minuty. Utíkej. Neuvidíš nás, ale budeme tě sledovat. Mám jít s tebou dolů?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Ne, zvládnu to.“ Koho jsem přesvědčovala spíš? Jí nebo sebe?

„Ahoj a bav se.“ Lehce mě objala. „Kdyby něco, stačí jen křiknout. Nebo jdi na záchod.

„Díky,“ zašeptala jsem vděčně a vyšla ze dveří. Kluk ve výtahu nespustil oči z mých nohou. Takže Alicin plán se sukní a černými silonkami byl více než úspěšný. Ale já jsem nehodlala nikoho sbalit. Možná.

Před hotelem stálo stříbrné Porshe Carrera 911. Takže láska k rychlým a hezkým autům je taky dědičná. Edw… Eddie stál opřený o auto. Z dálky byl mému Edwardovi ještě podobnější. Možná i svým oblečením. Vypadalo to, jako by měl doma svou vlastní Alici.

„Ahoj.“ Široce se usmál a otevřel mi dveře.

„Ahoj,“ odpověděla jsem. Všimla jsem si, že si mě pozorně prohlíží.

„Kam pojedeme?“ Jasně, hloupá otázka hned na úvod. Už jsem se před ním ztrapnila na hřbitově, tak je to jedno.

„Jak jsem říkal odpoledne, znám tu jednu malou a hezkou hospůdku.“ Otočil klíčem v zapalování a auto tiše naskočilo. „Odkud jsi přijela?“

„Z Forks. To je malé městečko ve Washingtonu,“ upřesnila jsem, když jsem viděla, že netuší, kde to je.

„Proč jsi přijela sem?“ Vzpomněla jsem si na ten den, kdy mi Edward pokládal jednu otázku za druhou. Snažil se o mně zjistit všechno, aby si vynahradil to, že mi nemůže číst myšlenky. Eddie se určitě ptal z jiného důvodu. Asi jen aby řeč nestála.

„Na prázdniny. Kamarádka odtud pochází, tak jsem se sem chtěla podívat.“ Vlastně to byla jen částečná lež. „Teď mi řekni něco o sobě.“ Navázala jsem otázkou.

„Bydlím tady. Moje rodina tu bydlí už více jak sto let. Chodím do posledního ročníku na střední. Chci jít na vysokou. Budu právník. Podle otce musím pokračovat v rodinné tradici a časem převzít naši právnickou kancelář. Teď zase ty.“ Copak jsme na tenise?

„Chodím do třeťáku. Po střední nevím, co budu dělat, protože mám štěstí a naše rodina nemá žádný rodinný podnik.“ Chtěla jsem ještě něco dodat, ale skočil mi do řeči.

„To máš kliku.“ Odsouhlasil.

„Vždyť to říkám!“ Nechtěně jsem zvedla hlas.

Rozesmál se. „Taky bych chtěl mít takové štěstí. Já od dětství slyším, zdědil jsi jméno, zdědíš i ostatní.“ Vypadal, že mu to opravdu vadí.

Najednou šlápl na brzdu a pomalu zajel na parkoviště. „Jsme tady.“

 

V tak hezkém podniku jsem dlouho nebyla. Málá a útulná. Jídelní lístek mě nadchnul. Bylo to zvláštní. Jíst s Edwardem. Přestože to byl jen jeho potomek.

„Jak se ti líbí Chicago?“ Pokračoval ve výslechu hned, jak jsme si objednali.

„Nevím, zatím jsem moc neviděla,“ přiznala jsem. „Kamarádce dneska nebylo dobře, tak mě jen odvezla na hřbitov.“ Přece mu nepřiznám, že jsem tam dneska strávila několik hodin.

„To je škoda. Tady je spousta věcí k vidění.“

„Doufám, že jí zítra bude líp.“ Snažila jsem se vypadat zklamaně a dychtivě. Nesměl poznat, že tu jedinou věc, kterou jsem tu chtěla vidět, jsem už navštívila. On byl příjemný bonus.

„Když ne, spokojíš se se mnou, jako s průvodcem?“ To znělo jako pozvání na rande. Byla to krásná nabídka. „Bydlím tu celý život. Znám město jako své boty.“

„Ráda,“ souhlasila jsem. Možná až příliš ochotně.

 

Do hotelu mě odvezl před devátou. Ten večer mi neuvěřitelně rychle utekl. Skvěle jsem se bavila. O moc líp než jsem si byla ochotná přiznat. Nechtělo se mi se s ním loučit. Bylo mi s ním skvěle. Byl Edwardovi svým způsobem hodně podobný. Potřebovala jsem myslet na něco jiného.

Soustředila jsem se na to, jestli tam už Alice s Jasperem jsou. Celý večer jsem je hledala, ale ani na minutu jsem je nezahlédla. I když mě to nepřekvapovalo. Upíři jsou mistři skrývání.

„Večer ti ještě zavolám,“ zašeptal a naklonil se ke mně. Krásně voněl. Ne jako upír. Jen nějakou předraženou vůní. Jemně mě pohladil po ruce.

„Budu čekat.“ Jeho dotyk byl tak měkký a teplý a jemný.

„Domluvíme se na zítra.“ Nakláněl se blíž a blíž. Nevědomky jsem ho napodobovala.

„Jo.“ Vydechla jsem a soustředila se jen na jeho krásné oči. Úžasně tvarované rty. Nechci, aby šel pryč.

„Vyzvednu tě autem,“ řekl už celkem zbytečně. Ocitl se při tom tak blízko. Ani jsem nevěděla, jak a naše rty se spojily. Nepřemýšlela jsem o to a začala mu polibek vracet. Nikdy dřív bych se nic podobného na první schůzce neodvážila, ale s ním to bylo jiné. Jako bych ho znala už dlouhé roky.

 

V pokoji mě uvítal smích. No jasně, viděla mě. Všechno věděla.

„Zítra mě nebudeš potřebovat,“ křikla Alice vesele. Seděla Jazzovi na klíně a vypadala, že má radost z toho, jak to dopadlo.

„Alice, já,“ měla jsem potřebu se obhajovat. Čekala jsem, že budu mít pocit, že jsem podvedla Edwarda, ale to se nestalo. Pohled na jeho náhrobek uzavřel kapitolu mého života, která nesla jeho jméno.

„Neomlouvej se. Zasloužíš si to.“ To byla věc, kterou jsem na ní měla ráda. „Jakej je?“ Zajímala se s potutelným úsměvem.

„Je tolik stejný a zároveň tak jiný.“ Celý večer jsem se soustředila na hledání rozdílů. Nechtěla jsem ho vnímat stejně jako Edwarda. To by byl špatný začátek.

„Líbí se ti?“ Vyzvídala dál.

„Jo.“ To byla hloupá otázka. On byl prostě úžasný. Asi mám slabost na Masenovi. Jasper se rozesmál. No jasně. Cítí moje emoce.

„Na ničem jiném nezáleží.“ Líbilo se mi, jak mě přesvědčuje.

„Jdu se osprchovat,“ vymluvila jsem se. Chtěla jsem být sama. Vzpomínat na náš krásný večer. Na jeho oči plné něhy.

„Vezmi to rychle.“ Vyprovázel mě Alicin hlas. „Zavolá přesně za osm minut.“

Ve sprše jsem si začala zpívat. Byl to nádherný den.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Abera

11)  Abera (20.09.2010 18:19)

Pěkný

Elizabeth

10)  Elizabeth (20.09.2010 17:12)

Souhlasím s Hanetkou...je to zvláštní a taky pořád doufám a věřím, že se probudí a všechno bude v pořádku.
Eddie se sice zdá jako milej kluk, ale Edward je Edward.

Michangela

9)  Michangela (20.09.2010 16:48)

Lepší živý prapravnuk v hrsti nežli vysněný jen ve vzpomínkách. Ale taky jsem si už zvykla na toho starého...

Hanetka

8)  Hanetka (20.09.2010 16:21)

Eddie je super, ale... ale. Je to divné. Pořád čekám, že se probudí, nebo tak něco... A co to poloupíři? Je to všechno tak záhadné. Moc se těším na to, jak se to bude rozuzlovat.

7)   (20.09.2010 15:52)

Eddie
Ne! Já nechci aby byla s ním :'-( :'-( Já chci Edwarda, ne Eddiho!:'-(
Ale aspoň má někoho z Masenů Rychle další

Marketa

6)  Marketa (20.09.2010 15:05)

Krásná kapitola

Mili

5)  Mili (20.09.2010 13:47)

Krásná kapitola

4)  Rea (20.09.2010 13:43)

Tak a uz si predstavuji, jak bude žít s edíkem a pak se probudí a bude znova u edwarda a me klepne pepka
Tesim se na martina co se z neho vyklube, citim tam takove jiskreni, i kdyz ho asi nechce :(
A samozrejme jacob, jak se mu libi ve vlci podobe?

milica

3)  milica (20.09.2010 12:58)

Jéé, no konečně. Sice o pár generací jiný Edward, ale Edík to je tak co? Akorát že neni upír to je divný Krása těším se na další

2)  Leni (20.09.2010 11:16)

Příjemné, ale jsem trochu v rozpacích. Jsem už tak zvyklá na Edwarda, že mi k ní nikdo jiný nejde. Nechám se překvapit , co bude dál.

Evelyn

1)  Evelyn (20.09.2010 06:56)

Tak nějak mě napadlo, že by na hřbitově mohla někoho potkat, ale Eddie mě stejně překvapil. Kapitola byla moc krásná, jen mně osobně přišla taky v podstatě smutná. Tím, že se jí Eddie, Edwardův potomek, líbí, se to všechno zdá hrozně definitivní a žádným způsobem nevratné... Vážně moc mě zajímá, co znamenal ten její sen o "druhém životě" z něhož se na začátku povídky probudila

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek