Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Jacob%20a%20Bella.jpg

Bella si užívá svůj krásný život po boku Edwarda, pak se ale stane něco, co nečekala. Bella se probudí v den, kdy se přestěhovala do Forks. Je znovu člověk a stojí na začátku svého příběhu. Chce co nejdříve najít Edwarda a vrátit se tam, kde už byla.

Co když ale Carlisle Edwarda neproměnil?

Dívala jsem se spokojeně z okna. Tohle byla jedna z věcí, kterou bych vydržela dělat věčně. Pozorovat svou dceru. Zrovna trápila Jacoba, on si to nechal líbit a ještě vypadal, že se mu to líbí. Naše malá tyranka. I když už nebyla tak malá. Vypadala tak na třináct nebo čtrnáct let.

Pokud ji nechá dělat všechno, co si zamane, hrozně si ji rozmazlí. Pak mě napadlo, že bude mít, co chtěl. Bude moct nadávat jen sám sobě.

Otočila jsem se na Edwarda. Četl si v nějaké knize. Věděla jsem, že mu ji za chvíli seberu a to, co jsem se chystala s ním dělat, byla další z mých oblíbených činností. Opatrně jsem sejmula štít a posadila se vedle něj. Přesně jsem poznala okamžik, kdy začal číst mé myšlenky. Podíval se na mě a já se utápěla v jeho černých očích. Milovala jsem ho. Milovala jsem, že s ním budu už na věky.

Přetočil si mě pod sebe a já se oddala jeho dokonale tvarovaným rtům. Dneska se nebudeme muset krotit. Všichni jsou pryč a Ness s Jakem nemají tak dokonalý sluch.

Pak se ale stalo něco nečekaného. Začal pípat budík! Otravně a nepřetržitě!

Co dělá budík v domě upírů?

Hledala jsem v duchu možného pachatele. První, kdo mě napadl, byl Emmett. Zabiju ho! Něco mu utrhnu a schovám! Nebo to taky mohl být Jacob, ten má dost podobný nápady. Nebo třeba Nessie. Ta měla výborné učitele.

Krátce jsem se zamyslela nad tím, kdy už je to konečně přejde. Zavřela jsem oči. Budík pípal dál a blíž. Edward něco zamručel a vstal, aby ho konečně zneškodnil.

Když jsem oči znovu otevřela, tak se něco změnilo. Ležela jsem ve své posteli ve Forks! Do oken bubnoval déšť. Připadala jsem si, jako kdybych se právě probudila… To bylo přece nemožné. Upíři nespí. A proč jsem ve Forks? Rozhlédla jsem se po pokoji. Vypadal jako v době, kdy jsem bydlela u Charlieho.

„Edwarde?“ zašeptala jsem potichu. Nic. Byla jsem tam sama. Navíc můj hlas zněl jinak. Stejně jako v době, kdy jsem byla člověk.

ČLOVĚK!

V panice jsem zvedla ruku a podrobně jsem si ji prohlédla. Byla měkká, teplá a… lidská. Tohle nemohla být pravda! Do očí mi vyhrkly slzy zoufalství. Rychle mi máčely tváře.

„Bells, vstávej!“ zaslechla jsem Charlieho hlas. „Určitě nechceš hned první den přijít pozdě!“

Pozdě kam? Pomalu jsem si přehrála to, co na mě otec volal. Když jsem se nad tím zamyslela, začínala jsem chápat. U Charlieho byl jen jeden první den. Podle všeho bude 18. ledna 2006. Den, který mi změnil život.

Někdo mi ukradl pět a půl roku života! Chci je zpátky!

Snažila jsem se zastavit slzy, které dál tekly z mých očí. Můj dokonalý život byl jen sen? Nemohla jsem tomu věřit. Nechtěla jsem tomu věřit. Bylo toho na mě moc. Nejraději bych zalezla do postele, stočila se do klubíčka a nikam nešla. Bohužel to bylo nereálné. Charlie bude trvat na tom, že do školy musím. Jinak by mě mohl taky poslat zpátky k Reneé a to byla poslední věc, po které jsem toužila. Musela jsem zůstat ve Forks.

S neskutečným přemáháním jsem vstala z postele. Ze skříně jsem vzala kosmetickou taštičku a vydala se do koupelny. Postavila jsem se k umývadlu a pustila studenou vodu. V zrcadle jsem viděla své nedokonalé já. Neúspěšně jsem přemáhala slzy, které mi stále tekly po tvářích. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo, že za chvíli půjdu do školy a tam snad bude Edward. Nepřipouštěla jsem si, že by to mohlo být jinak.

Edward mi tolik chyběl. Ale nereagovala jsem tak, jako po jeho odchodu. Tentokrát to spíš bylo, jako když… jsem byla mladší a stýskalo se mi po mamince, když jsem trávila čas u Charlieho ve Forks.

Naposledy jsem zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle. Byla jsem už zvyklá na lepší, ale šlo to.

 

Bez snídaně, rychle, abych tam byla co nejdříve, jsem vyrazila ke škole. Navedla jsem náklaďáček na známé parkoviště. Byla jsem tam skoro první. Posadila jsem se na kapotu a čekala. Nevšímala jsem si zkoumavých pohledů. Na to jsem byla příliš zaměstnaná hlídáním příjezdové cesty. Každou chvíli se muselo na příjezdové cestě objevit stříbrné Volvo. Nevěděla jsem, co udělám, ale chtěla jsem ho aspoň vidět. Musela jsem ho vidět. Jeho a Alici a Rose a Emma a Jazze! Dokud je neuvidím, tak se neuklidním. Čím dál více jsem se bála toho, že se jich nedočkám.

Každým dalším autem, které projelo, jsem byla zklamanější a zoufalejší. Pak mě napadlo, že možná v tomhle světě Edward není? Třeba ho Carlisle neproměnil a on zemřel na chřipku. Třeba není ani Carlisle. Zhluboka jsem se nadechla a polykala slzy. Zakázala jsem si na to myslet.

Po půl hodině sezení na kapotě jsem to vzdala. Musela jsem. Byl nejvyšší čas jít do kanceláře se přihlásit. Rozhodla jsem se, že se prostě na Cullenovi někoho zeptám. Třeba tu dneska nejsou, protože předstírají chřipku, nebo se jim porouchalo auto, nebo…

Vymyslela jsem pro ně tolik omluv a důvodů nepřítomnosti, že jsem tomu skoro sama začínala věřit.

Paní Copeovou jsem si pamatovala. Byla moc milá. I tentokrát mi trpělivě vysvětlovala, co všechno musím udělat, kam mám jít, co mi mají vyučující podepsat. Kdyby věděla, že to pro mě není nic nového. Znovu jsem dostala mapku, rozvrh, listy pro učitele. Poděkovala jsem a šla na svou první hodinu.

Na chodbě to začalo. Skoro jsem zapomněla, že jsem před přeměnou bývala chodící pohroma. Během prvních pěti kroků po tom, co jsem vyšla z kanceláře, jsem na věčně mokré podlaze uklouzla a zachytila se jednoho prváka. Skoro jsem mu přitom sundala jeho příliš volné džíny. Naštěstí si je chytil dřív, než odhalil, co nechtěl. Vyměnili jsme si vyděšený pohled. Už jsem si odvykla té nešikovnosti. Zamumlala jsem něco jako omluvu a co nejrychleji jsem zmizela pryč.

Můj druhý první den byl hrozný. Neustále jsem někde o něco zakopávala, pouštěla věci na zem a vrážela do lidí. Jak bylo pohodlné, když mě to opustilo. Už dávno jsem se odnaučila dávat pozor, tak to snad bylo ještě horší než předtím. Navíc jsem hledala Cullenovi. Což mým nehodám ještě nahrávalo.

Po třetí hodině jsem si připadala vyšťavená jak citrón. K mému naprostému zděšení jsem zjistila, že Cullenovi sem žádní nechodí. Podle Jess, se kterou jsem se znovu seznámila, byl jediný Cullen ve městě Carlisle. Mladý, svobodný doktor. Nezapomněla zdůraznit, jak moc hezký muž to je. Podle ní byla škoda, že neměl rodinu. Byl tolik opuštěný. Bylo mi jasné, že to bude obecně rozšířený názor všech žen žijících ve Forks. Stejně jako mi bylo jasné, že si všechny představovaly sebe na místě potencionální paní Cullenové. Kdyby tak věděly…

Po poslední dopolední hodině jsem to už nevydržela. S vypětím všech sil jsem došla na dívčí záchody, zamkla se v jedné kabince a rozbrečela se. Bylo mi jedno, jestli mě někdo slyší. Tohle bylo jako noční můra. Ne, bylo to horší, protože jsem se nemohla probudit. Přišla jsem o rodinu, manžela, dceru a nejlepší kamarádku. Navíc jsem nechápala proč. Proč se mi to stalo? Co se mi to vlastně stalo? Byl můj předchozí život jenom sen?

Tělo se mi otřásalo pod náporem hlasitých vzlyků. Za chvíli mě čekala biologie. Snažila jsem se uklidnit. Měla jsem skoro strach tam jít. Když tam nebude… Ale věděla jsem, že se budu muset smířit s tím, že teď to bude jiné a naučit se podle toho žít. Bude to těžké. Tenhle život bude jiný. Tady není Edward. Nebo aspoň zatím.

Celou dobu, co jsem se hroutila, jsem čekala, že se otevře ta rána, která se objevila po jeho odchodu. Nic se nestalo. Nejspíš to bylo tím, že tady jsem ho prostě ještě neznala. Tohle tělo nebylo poškozené.

Přesto jsem celou polední přestávku probrečela. Měla jsem napuchlé oči a flekatý obličej. Když jsem se trochu uklidnila. Opláchla jsem si tváře a s obrovským přemáháním šla na biologii.

Na Edwardově místě seděl nějaký cizí kluk. Měla jsem co dělat, abych se na něj nerozkřičela, že to je Edwardovo místo, tak ať kouká vypadnout! Překonala jsem se a mlčela jsem. Jen jsem tiše pípla pozdrav a nenápadně jsem si ho prohlédla.

Rozhodně jsem si ho nepamatovala. Jmenoval se Martin a moc mě nezaujal. Byl to modrooký blonďák a celou dobu si mě prohlížel. Asi si myslel, že je nenápadný. Pokud to probíhá jako minule a Edward měl pravdu, tak mě čeká další pozvání na ples. Po prvních třech minutách jsem ho přestala vnímat. Edwarda jsem taky úspěšně několik týdnů ignorovala. Byla jsem si jistá, že s Martinem to bude jednodušší. On mě skoro nepřitahoval.

Otočila jsem hlavu na učitele a snažila se poslouchat výklad. Bylo to těžší, než jsem čekala. Myšlenky se mi začaly toulat všude možně. Myslela jsem na Renée, Charlieho až jsem se dostala k upírům. Žijí tady vůbec? Budu muset navštívit Carlisla. Třeba mi dovede vysvětlit, co se stalo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

10)  Rea (08.08.2010 23:32)

Mě se to moc libí! Je to napinavy, jak to bude pokracovat. Tesim se na setkani s Carlislem. Co ji asi rekne? No jsem straslive napjata. Brzy pokracuj a o trosicku delsi, strasne rychle jsem to zhltla!

9)  Leni (08.08.2010 23:18)

Velice zajímavé.

8)   (08.08.2010 22:43)

Zajímavé, těším se na pokračování !

7)  Anna43474 (08.08.2010 22:30)

Gassie, ty na nás chrlíš jeden nápad za druhým... A tenhle je navíc perfektní, nejperfektnější ze všech, které jsem od tebe četla. TKSATVO

Abera

6)  Abera (08.08.2010 22:28)

Linfe

5)  Linfe (08.08.2010 21:47)

Mili

4)  Mili (08.08.2010 21:24)

Super nápad, moc se mi líbí. Těším se na další kapitolku, tahle byla skvělá

3)  belko (08.08.2010 20:46)

Gass,hmmm, vypadá to dobře
Těším se na další!!:) :) :) :)

2)  Lenka16 (08.08.2010 20:19)

zajímavé..jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.:)

Liri2

1)  Liri2 (08.08.2010 20:18)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek