Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/e+btemn%C3%BD.jpg

Svatá trojice

 

Dnes se podává Demetri (dokonce s nevábnou oblohou), Bella (ach jo) a jako zákusek nemohou chybět Jasper a Emmett.

 

Děkuji věrným i nevěrným členům klubu VCS za setrvalou i občasnou přízeň a za trpělivost...

 

Věděl jsem, že každá minuta mého zpoždění jeho náladu výrazně zhorší. Přesto jsem se nedokázal pohnout. Seděl jsem v nazelenalém přítmí volterrských garáží – stále ještě v jednom ze služebních aut -  v části podzemního komplexu vytesaného před staletími přímo do skály. Pamatoval jsem si vůni čerstvě narušeného kamene z té doby. Z doby, kdy jméno Demetri budilo hrůzu a úctu. Z doby, kdy jsem byl jeho pravou rukou. Z doby, kdy jsem nemusel bojovat o jeho pozornost.

Naprosto zbytečně jsem registroval změť nedůležitých vjemů. Postupné chladnutí motoru auta. Zvuky ulice, celého města – útržky ze světa, který existoval jen jako zásobárna potravy pro nás. Zásobárna, která o skutečném smyslu své existence nemá ponětí až do okamžiku, kdy pohlédne do rudých očí vyvolených.

Samovolně, bez nutnosti soustředění, jsem vnímal pozici každého obyvatele hradu. Nervozita způsobená žízní měnila obvyklým způsobem jejich chování. Zalézali do svých pokojů; jen nejstarší páry vydržely vedle sebe. V takových dnech doslova bilo do očí, jak je naše skupinové soužití nepřirozené. Zvířata spojuje potřeba množit se. Nad kořistí dokážou být solidární ze stejného důvodu – nasycení potomků, zachování rodu. Naší přirozeností je boj o kořist. A množíme se jen účelově. Pro zahnání dlouhé chvíle, nebo když tvoříme armádu. Z toho, jak velké vzdálenosti teď dělily většinu členů gardy nade mnou, mi došlo, že Heidi má zpoždění. Každý z nich připomínal nálož trhaviny vteřinu před výbuchem. Doufal jsem, že Alicin přítel nám v těchto situacích bude brzy hodně nápomocný…

Napětí v horních patrech se poslední hodiny před krmením dalo krájet. Sotva se ale všichni nasytí, dostaví se další fyzické potřeby. Vrhnou se na toho, kdo bude po jídle zrovna nejblíž. Krev a sex. V pravidelných intervalech a v tomto pořadí. Rok za rokem. Století za stoletím. Nic jiného. Proto získal Aro s bratry takovou moc. Nabídli něco navíc. Pocit moci. Důležitosti. Smyslu. Při trestných výpravách dokonce vědomí úkolu a cíle. A kromě touhy po krvi a jiném kamenném těle také touhu po uznání. Jak jen oni uměli být uznalí!

Za dva metry tlustou kamennou zdí právě chystali celu pro Cullena. Slyšel jsem, jak několikery paže zkusmo buší do ocelových dveří. Aro musí šílet. Určitě se celý třese na to, až toho naivního idiota vyzpovídá; jenže k němu nemůže jít bez přesných informací, takže čeká na mě. Alec je dnes za hrdinu. Urval hrst listí z mého vavřínového věnce.

Co bude mou dnešní odměnou? Znám je tak dlouho, a přeci neodhadnu, jak zareagují. Uznají mé argumenty o nutnosti mlčení kvůli utajení před Alicí? Dostanu šanci dokončit svůj plán?

Ještě u toho srázu se zdály vyhlídky skvělé. Cullen asi shoří. Jane se právě chystá přeměnit tu jeho lidskou hračku. A na ni nalákáme Alici. Přivedu Arovi Alici a Bellu; Cullen – ach, jaká smůla! - nedopatřením zmizí. Na hradě nebude strašit nikdo, kdo by mi trvale a navždy viděl do hlavy. Otřásl jsem se jen při té představě. Ještě na začátku celá akce směřovala k získání celé Cullenovic svaté trojice. Jenže jen šance, že bych se zbavil toho vlezlého hlupáka, způsobila, že už jsem tu myšlenku nedostal z hlavy – příliš lákavá!

Pak se staly dvě věci.

Alec zachránil Cullena z toho vraku. Nepochybně, protože když ho házel to, co z něj zbylo, do kufru auta, ozvalo se zasténání. Ještě teď jsem se při vzpomínce na ten zvuk otřásl. Oheň opravdu pálí; vyvolení, které opustí štěstí a Arova přízeň, umírají v nepředstavitelných bolestech…

Janein telefonát. Vlastně dva. Tím prvním jsem si kryl záda – demonstrativně jsem dával najevo znepokojení nad tím, že se Cullen asi usmaží. Jane zbytečně panikařila. Odmítala na mě počkat, nechtěla přeměnu odkládat. Ona prý vypadá na konečné stadium. Pořídila jí i doktora; bylo to k ničemu. No dobrá – nebudu u toho, ale doufal jsem, že ji stihnu, až se bude po přeměně probírat. Málokdo tušil, jak velký vliv má na novorozeného první kontakt s jiným našeho druhu. Vše lidské tak rychle mizí; mohu to být já, kdo vytesá do její dokonalé nové upíří mysli první a nejdůležitější informace, kdo ji vymodeluje pro naše – Arovy – potřeby. Kdo způsobí, že po první fyzické zkušenosti – se mnou, samozřejmě - zapomene na ty trapné zážitky s Cullenem.

Jenže sotva jsem přejel od onoho srázu do Volterry, volala Jane znovu.

Ta nicka, lidská nula, které se dostalo té nevýslovné cti, že jsem ji vzal na vědomí a hodlal zařídit její přijetí do gardy, ta ubohá troska vydržela něco, co nevydržely tisíce jiných před ní. Dělala to s upírem a dokonce je snad v jiném stavu. Představa lidského rozmnožování mě trochu znechucovala. Ne snad ani akt samotného plození – sám jsem míval období, kdy jsem si sexem zvyšoval požitek z jídla, které následovalo vzápětí, spíš myšlenka na slizké cosi v tom příliš měkkém a nedokonalém lidském těle… Ovšem porody znamenaly pro spoustu našich možnost přežívat dlouho na malém území i s relativně nízkým počtem obyvatel. Když našla rodina matku ráno mrtvou, svedlo se to na přílišnou ztrátu krve při tom úkonu. Pokrok v medicíně ovšem tyto možnosti velmi omezil a skrytá kousnutí skoro upadla v zapomnění.

Co si teď Aro přečte v mé hlavě? Pouhé pochybnosti o tom, že z toho všeho nakonec něco opravdu bude. Jane jí dává maximálně čtyřiadvacet hodin a možnost přeměny za této situace odmítla svým obvyklým roztomilým způsobem.

Zaostřil jsem pohled na své ruce. Stále jsem nesmyslně svíral volant. Během posledních pár vteřin se změnil v nepoužitelnou změť kovu a plastu. Na sedadle vedle mě ležel telefon – volant zaplatil za jeho přežití. Její slova mě pálila v mozku. A já je nedokážu vymazat. Uvidí to. Uvidí všechno. Pochopí, že jsem neschopný. Že mě nepotřebuje.

Mechanicky, jako bez vůle, jsem vystoupil z vozu. Po cestě k železným dveřím výtahu jsem odhodil do rohu poslední zbytky volantu.


xxx


Felix už stál u mé hlavy a odhrnoval mi vlasy z krku. Ochromila mě hrůza. Jenže tentokrát jsem se nebála o sebe.

„Bella je těhotná!“ vykřikl doktor ve chvíli, kdy jsem Felixův dech ucítila pod svým uchem.

Všichni na okamžik zkameněli. I moje myšlenky. V činnosti zůstal jen můj pud. Ne pud sebezáchovy. Pud, který způsobí, že ženy ujdou desítky kilometrů pouští či sněhovou plání bez jídla a vody, pud, který je dožene k zavraždění tyrana ohrožujícího jejich dítě, pud, který jim dá sílu vyříznout si ohrožené dítě z vlastního břicha.

Felix, který se po doktorově větě na okamžik tázavě podíval na Jane, se probral a s rozmyslem znovu upravil mou hlavu a krk do ideálního úhlu.

„Jane?“ To přeci nemůže být můj hlas! Ten pud způsobil, že promluvil někdo silný, zdravý a sebevědomý.

„Pokud mě teď kousne, zemřu. A zemře i dítě, které bude nesporně velmi zajímavé. Měla bys to ještě zvážit.“

Felix nespokojeně zamlaskal a znovu se s otázkou v očích otočil ke své zvrácené velitelce.

Jane na chvíli zavřela oči. Na vteřinku vypadala jako malá holka, která doma po příchodu ze školy našla příliš dlouhý seznam úkolů. Když na mě ale znovu upřela karmínové duhovky, o její vůli by nemohl nikdo pochybovat. Jako stroj přešla ke mně. Automaticky jsem zadržela dech. Trvalo by jí možná vteřinu vyrvat mi srdce z těla. Skutečně natáhla ruku. Chvíli zaváhala. A pak ji poněkud neohrabaně položila na mé vypouklé břicho. Strnula jsem hrůzou. A dítě okamžitě zaprotestovalo. Ten pohyb byl tak prudký, až mi unikl vzlyk; Jane nevěřícně vytřeštila oči a ucukla, jako by se spálila. Chvíli si dodávala odvahy a zkusila to znovu. Tentokrát jsem se snažila hrůzu ovládnout. Přesto dítě opět zareagovalo na můj stres.

Jane ale ruku neodtáhla.

Poznala jsem ten úsměv.

Zadívala se na mé břicho. Soustředěně. Odhodlaně.

A ten pud způsobil, že jsem se během vteřiny vymrštila a vrhla se na ni. Ostrá tupá bolest v zátylku. Znovu mě pohltila tma.


xxx


S vlky to bylo jednodušší, než jsem doufal. Měli dost přesné instrukce od Jacoba, a když uviděli obrovskou napěchovanou ledničku, znatelně se uklidnili.

Rozložil jsem před ně několik krabic s ještě teplou pizzou, kterou jsme koupili cestou, a než to všechno snědli a zapili odhadem deseti litry mléka – neskutečný zápach! – dostali jsme se do fáze, že na mě nejen přestali podvědomě vrčet (obzvláště Paul s tím měl problém), ale dokonce se smířili s tím, že budou přijímat moje pokyny.

Už jsme se nemohli zdržovat. Aliciny instrukce byly jasné.


xxx


Na centrálním náměstí ve Volteře, přímo před Palazzo dei Priori, stála malá skupinka turistů a zuřivě cvakala jednu fotku za druhou. Když začal zvon na věži odbíjet celou a velké hodiny se chystaly ukousnout další zlomek věčnosti, zaklonili všichni automaticky hlavu a zastínili si oči. Tři děti, které se dospělým do té chvíle bez valného zájmu o tu úžasnou památku – v očích Američanů starou zhruba jako Grand Canyon – motaly pod nohama, si jako na povel zakryly uši a nejmladší z nich začalo fňukat. Dřív, než si toho všimla mladá žena v zářivě růžovém tričku s nápisem WELCOME TO USA, přidřepla si u holčičky bohyně. Nebo filmová hvězda. Nebo anděl. Anebo ďábel. Dlouhé mahagonové vlasy stékaly až k štíhlému pasu, vypasovaný overal z jemně zeleného hedvábí zdůrazňoval zvláštní odstín pleti, z níž ale pod elegantním kloboukem s širokou krempou a za velkými slunečními brýlemi nebylo vidět mnoho.

„Neplač, maličká,“ zašvitořila dokonalou angličtinou s roztomilým italským přízvukem. Holčička ztuhla – zírala fascinovaně na dokonalá ústa nalíčená rtěnkou v  malinovém odstínu, nevědomky ale o krok couvla; zastavila se u nohy, která – jak se ukázalo - patřila jejímu otci. Ten zíral úplně stejně. Jenže rozhodně neměl v úmyslu couvnout.

Krátký přátelský rozhovor, během něhož skupina vytvořila kolem krásky těsné klubko, jsem přerušil s pocitem radosti a zadostiučinění.

„Heidi?“ Trochu ztuhla, a pak se ke mně pomalu obrátila.

„My se známe?“ Použila takový tón, že jeden z mužů vedle ní se nevědomky otřásl. Já ne. Místo toho jsem se usmál. Zářivě. Sladce.

Upravil jsem si bekovku. Přirozenost!

„Jsem Jasper Hale Cullen. A nutně spolu musíme něco probrat.“ Emmett po mé pravé ruce se neusmíval. Udělal dva kroky, vytáhnul Heidi z toho chumlu a zamračil se na stále ještě oslněného tatínka.

„Tady jste v Evropě, měli byste být opatrnější!“


xxx


Nemohl jsem uvěřit, že mi to prošlo. Jistě, teď, při cestě na letiště, jsem si neustále opakoval, že Aro vlastně neměl jinou možnost, než mě to nechat dodělat. Přesto mi moje pravá ruka, kterou ještě před chvílí svíral s neobvyklou dávkou vzteku, připadala stále podivně ledová. Zatřásl jsem hlavou, abych definitivně zahnal ošklivé myšlenky.

Bude to dobré. Dokážu to. Udělám pro to všechno. Ke svaté trojici přidám Arovi do sbírky ještě jezulátko.

A moje sláva bude věčná.

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

sakraprace

3)  sakraprace (08.08.2010 07:36)

Úžasně popsaný Demetriho vnitřní boj. Pokus Jane zmučit nenarozené dítě mě vyděsil k smrti. Ještě, že se objevil Jazz a z té hrůzy mě dostal zpět.
Začala jsem číst napnutá a skončila úplně stejně. Potřebuji další písmenka a odstavce

Karolka

2)  Karolka (08.08.2010 00:09)

Proč by někdo vypeckoval třešně, když je pak hodlá rozšlápnout? (Jo, takhle se teď cítím...)
Vezmu to od začátku.
Umírat jsem začala už u druhého odstavce. Hrůzou a blahem. Demetriho myšlení jsi popsala neskutečně sugestivně. Blaho číst takové věty!
Demetriho úvahy o Belle. Tady přišlo to vypeckovávání. Udělalo se mi fyzicky špatně. (A zároveň stále masochisitcky áchám, protože je to dokonalé).
Bella má 24 hodin: Proč by si někdo na vypeckování třešní bral dynamit?!
Jane: O tomhle se mi asi bude i zdát. Když se jí dotkla... když se jí chystala dotknout znovu... Ten děs, který jsem prožila, byl naprosto hmatatelný. A slovo děs nezahrnuje dostatečnou hloubku a šířku toho pocitu...
Pizza a mléko: Jsi milosrdná. Krásné vtipné odlehčení.
"Tady jste v Evropě..." Pochopila jsem, že mě ve skutečnosti nechceš zabít...
A byla bys tak hodná a ještě o maličko zkrátila interval vydávání jednotlivých kapitol? Byla bych ti moc vděčná!

1)   (07.08.2010 23:44)


Okej... tu Demetriho definitívne nemám rada. Zato Jazz si našplhal na rebríčku obľúbenosti už poriadne vysoko
Čo teraz s Bellou? Snáď nebude prežívať tehotenstvo vo Volterre? A čo je s tou Emily? A Sam? A Edward? A...a aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!!!!!!!!!!!!
Táto tvoja poviedka mi pripadá ako nejaký tester na moje labilné nervy:D Dúfam, že pokračovanie bude čoskoro!
Toto sa ti podarilo



P.S.: A Demetriho "svatá trojice a jezulátko" nemalo chybu

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek