14.07.2010 [14:00], ambra, ze série Všechno, co snesu, komentováno 27×, zobrazeno 4493×

Osobní představa o bolesti

 

Tak, konečně další kapitolka naší klubové záležitosti (Karolko, díky za ten úžasný termín:-)) a slibuju, že další bude rozhodně dřív!

Bohužel podivnej pocit, kdy výstřelem omráčený uši potlačily tu skutečnou bolest, trval vážně jen pár vteřin. Na kolena mě srazilo něco, co jsem si ani neuměla představit, že existuje. Kreténský seriály! Postřelený hrdinové i padouši stihnou navykládat spoustu neužitečnejch tlachů – mně by teď stačil jen ždibec síly na to, abych to malý vyděšený děcko, ve který se Claire změnila, když uviděla všecku tu krev, přemluvila k zavolání doktora.

Fakt smíšený pocity – těšila jsem se, až budu mimo, a zbavím se tý bolesti, zároveň jsem tušila, že pokud teď odpadnu, je to můj konec. A taky Samův! Ten záblesk, tíha i nádhera tý naší šílený propojenosti, ze mě nakonec skoro vykoply potřebný množství slov.

„Claire, zlato, musíš zavolat doktora, jinak přísahám, že tě budu chodit do smrti strašit!“

A pak už pode mnou byla ta špinavá podlaha, a pak už ani to ne, a já byla naprosto sobecky šťastná, že jsem se vod tý nevydržitelný bolesti nějak odpojila.

xxx

Byl jsem přesvědčený, že žádný druh fyzického utrpení se nemůže srovnávat s hrůzou působení Alecova daru. Měl jsem tu čest s Jane, čímž jsem získal ten nejlepší předpoklad pro své vyhodnocení. Odstřižení od vlastních smyslů je samo o sobě skoro nepředstavitelné, ale pokud oběti zároveň zůstává vědomí existence spojené s naprostou bezmocí, pak Alec je skutečným vtělením ďábla.

To, že jsem právě cítil, jak se vynořuji z bažiny jeho vlivu, znamenalo jen jedno – zatím mě nezničili.

Teď stál ten nikdy nedorostlý vyslanec pekla nade mnou a nevědomky napodoboval postoj svého pána a chlebodárce. Jenže u Ara neustále trochu předpažené ruce v gestu, které se nejvíce podobalo modlitbě, znamenaly trvalou pohotovost jeho výslechového nástroje, kdežto u Aleca – no, prostě to vypadalo jen směšně.

Ležel jsem v tmavé kamenné chodbě, na níž byla nejzajímavější ta směsice pachů. Lidských i upířích. Zatuchlý prostor tu stovky let konzervoval miliontiny atomů bytostí, ze kterých už dávno nezbylo nic.

Aro si počkal, až – chtě nechtě – zamíří můj pohled k tomu jeho. Zase ten úsměv, který u všech – živých i nemrtvých – vyvolával už po tisíciletí děs. Jenže já viděl, co mu právě letí hlavou, a kombinace toho šklebu a jeho myšlenek spíš směřovala k tomu, že se stanu prvním upírem v historii, který se pozvrací hnusem.

„Copak Edwarde, náš milý příteli, opravdu si myslíš, že tuto báječnou příležitost zahodím?

A vy jste navíc skutečně zlobili! Vážně jste doufali, že vás navěky nechám ohrožovat přirozený řád světa? A ti vaši páchnoucí chlupatí přátelé…“

Nečekal na mou odpověď. Bylo zřejmé, že si jen nacvičuje budoucí veřejnou proklamaci. Mně nemohl nic nabulíkovat. Jenže zůstalo nevyřčeno a nepomyšleno ještě něco – ve chvíli, kdy ta chodící esence toho, proč jsem vždy sám sebe tolik nenáviděl, domluvila, začal v duchu přeříkávat podivné texty. Poznal jsem aramejštinu. Něco tají. Dozvěděl se něco v době, kdy jsem byl mimo… Bella…

Moje hrdost se rozplynula.

„Aro,“ řekl jsem už k jeho zádům, „musím vědět, jestli je v pořádku. Já tě prosím…“

Ohlédl se přes rameno a lehce si olízl rty. Nasadil svou druhou nejoblíbenější masku – upřímný soucit.

„Drahý Edwarde, pokud Belle skutečně něco hrozí, potom ty jsi jedinou příčinou.“

Aro dávno zmizel za vzdáleným ohybem chodby a mně se zdálo, že jsem přimrzl k sešlapaným balvanům, na kterých jsem stále ležel.

Alec tolik nespěchal.

S mírně zdviženým obočím pozoroval postupnou obnovu mého těla. Jistě – zajímavá novinka – pokud nedojde k roztrhání, oheň na to sám nestačí. I když zanechá své stopy. Čerstvá dávka strachu o Bellu, kterou mi Aro tou poslední větou vstříknul přímo do srdce, ale zatlačila fyzické utrpení na samý okraj mého vnímání.

„Nejsi tak zajímavý, Cullene, Aro byl jen zvědavý, jak vypadá hojení neobvykle poničeného upíra.“

Ten kluk vážně není normální. Celou dobu, co mě Aro pozoroval, běželo skrčkovi hlavou, jestli skutečně udělal dobře, když mě z toho auta vytáhnul. Zvažoval, jestli pozice, kterou mohu získat v tom jejich šíleném panoptiku, neohrozí ještě víc tu jeho dosavadní. Jenže nevynikal v předvídání budoucnosti, a tak ho spíše zahlcoval pocit naprostého štěstí – výsledek Arova letmého poplácání po rameni, když mě dopravil na hrad.

Byl to jen nápad. Jen malá naděje. Jak často bere Aro Aleca za ruku? Po dnešku definitivně ví, že mu může bezvýhradně věřit.

Mají svoje dary. Ale všichni jsou otroky své ctižádosti. My na ni můžeme buď doplatit, nebo ji využít.

Mám poslední kartu ve hře.

„Alecu?“ Můj hlas zněl znovu nezúčastněně.

„Umíš si představit, jak důležití brzy pro Ara budeme?“ Pochopil to, ale bavilo mě sledovat, jak si to ještě nechce připustit.

„Alice, Bella, já. Copak bude z našeho Aleca? Jen nástroj při čistkách. Maličký, blonďatý a jinak naprosto nedůležitý vojáček.“ Tohle už znělo smutně. A zároveň výsměšně.

Přimhouřil oči. Jeho mysl vířila ve zmateném chaosu.

„Zvedni se, Cullene, tvůj pokoj je připraven.“

xxx

Alici jsem bezvýhradně důvěřoval.

Přesto – když jsme s Emmettem z bezpečné vzdálenosti pozorovali, jak se zkracuje rozestup mezi Edwardovým a Alecovým autem a jak Edward mizí za okrajem srázu, měl jsem sto chutí nechat se strhnout Emmovým bojovným rozpoložením, vyskočit z našeho auta a rozběhnout se tam nejvyšší možnou rychlostí. Místo toho jsem ho musel uklidňovat…

Věřím Alici!

I když okamžik potom, co vedle Aleca zastavilo další auto a z něj vystoupil Demetri, a pak oba chvíli bez náznaku jakékoliv emoce hleděli dolů na plameny a oblak dýmu… Kdyby ten zmetek váhal jen o setinu vteřiny déle, neudržel by mě ani Alicin telefon, který se mi právě rozvibroval v kapse.

„Miláčku, prosím tě, žádné hlouposti! Je tam Alec, dostali by vás všechny! Edward bude v pořádku…“

Věřím Alici!

I když se jí hlas při té poslední větě třásl.

Rychle jsem uvolnil stisk – hrozilo, že telefon rozmáčknu. Dál jsme se jen dívali – jak Alec vynáší nehybné zčernalé tělo, nakládá ho do auta a odjíždí zpět k městské bráně, jak Demetri a Alecův poskok sbíhají ze svahu, aby po nehodě uklidili…

„Jazzi?“ Zapomněl jsem, že Alice je pořád na lince. Polknul jsem, zdálo se mi, že už nebudu nikdy schopný promluvit. Emmett vedle mě právě cupoval kožené polstrování sedadla a evidentně si to vůbec neuvědomoval.

„Jsem tu, Alice…“

„Bude v pořádku! Potřebuju, aby ses teď soustředil.“ Na chvíli jsem zavřel oči a snažil se potlačit vzpomínku na ten výjev.“

„Jsem v pořádku, Alice! Jen vážně doufám, že víš, co děláš!“ Znělo to naštvaně, ale o to jí zřejmě šlo. Probrat mě.

Pak už i ona zněla normálně. Což znamenalo, že na mě vychrlila asi tisíc úkolů. Znovu jsem nemusel přepínat na hlasitý odposlech. Stačilo dát telefon pár centimetrů od ucha. Emm vypadal, že se konečně probírá. Když Alice domluvila, spokojeně na mě mrknul.

„To teda bude švanda!“ Vystrčil ruce z otevřeného okýnka, oklepal z nich zbytky polstrování a nechápavě se na mě otočil:

„Proboha, Jazzi, na co ještě čekáš?“

Sešlápnul jsem plyn a vyrazili jsme nakupovat. Měli jsme přece instrukce od Alice.

xxx

Já prostě nechci bejt tak silná!

Proč jsem probraná ve chvíli, kdy to ještě pořád tak šíleně bolí?!

V seriálech se přeci hrdina probudí, až… Ach bože, Emily, ty jsi vážně pitomá, už se na ty slátaniny vykašli!

Někdo mi lehce tisknul zápěstí. Což bylo divný, protože i když jsem ještě neotevřela oči, slyšela jsem všechno to pípání a bylo mi jasný, že tep mi nikdo nemusí měřit ručně. Ta ruka byla hrozně teplá. Ale moc malá, takže když jsem pomalu rozlepovala bolavý víčka, nepřipouštěla jsem si žádný zbytečný naděje.

I tak jsem obdržela nečekanou dávku překvapení a radosti.

Na kovový židličce seděla Leah a skoro mě hypnotizovala.

Ten její úsměv byl jako reklama na výhodný balení úlevy a štěstí.

„Ahoj Emily,“ řekla jenom, a já pitomá místo odpovědi začala brečet.

Leah totiž trvalo skoro dva roky, než se k týhle prostý větě odhodlala.

xxx

Stihli jsme to jen tak tak. A to jen díky tomu, že nakonec spoustu věcí zařídila Alice přes telefon a mail.

Ale na letišti jsme byli včas. Když se ti čtyři objevili, budili větší pozornost, než kdyby tam právě přistál stejný počet filmových hvězd. Čtyři obrovští indiáni s naprosto totožným sestřihem, vykulenýma dětskýma očima a lehce pootevřenými ústy. Školní výlet do muzea v Seattlu byl zatím jejich nejdelší výjezd. Teď se proletěli přes půl světa, aby v podivném italském zapadákově zachraňovali vlastního alfu, o kterém netušili, kde zrovna pobývá.

Mávnul jsem na ně a bez dlouhých řečí jsme je dostrkali k opancéřované dodávce, kterou jsme s Emmem nechali ve vzdálenějším rohu krytého parkoviště. Přeci jen – před chvílí sice teprve svítalo, ale italské slunce našim plánům zrovna moc nepřálo.

Všichni svorně brblali, že mají strašný hlad, ale zásoby pro několik hladových vlků byly důležitou součástí našich večerních nákupů, takže jsem jim mohl s klidným svědomím slíbit, že brzy dostanou příděl. Už bez reptání se nacpali do nákladového prostoru. Ke mně a Emmettovi do kabiny se samozřejmě nikdo z nich nehrnul. Při představě, co té koncentraci vlčího odéru bude říkat první host našeho výletního speciálu, jsem se polohlasně zasmál.

Emmett se na mě podíval s výčitkou v očích. Něco je tu k smíchu a já se s ním o to ani nepodělím?

Mávnul jsem rukou.

„To nic, jen jsem přemýšlel, jestli na tu hustotu vzadu bude Heidin parfém stačit.“

Chechtali jsme se tomu skoro celou cestu k naší pevnosti.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

7)  Hanetka (14.07.2010 18:30)

Ambro, skláním se a tleskám. Vypsat sem všechny perly, u kterých jsem se zastavila a prostě si je MUSELA přečíst ještě jednou, to by mi zabralo zbytek večera. A dostává mě, jak se nitky příběhu pomalinku proplétají a blíží k sobě, až je všechny najdeme zamotané v jedno velkém uzlu. A ten pak rozplést bude báječné pošušňání. Nemůžu se dočkat!

6)  Bye (14.07.2010 18:17)

ambro, myslím, že ta Tvoje magie (nebezpečně nahromaděná, Tvým neuváženým činem) lehce nakopla naši OSU, protože já úplně jasně cejtila, jak se mi TO pod nohama zachvělo.
A to především u Edwarda a Ara!
Ano, taky si myslím, že Alecův dar je ďábelskej, jen... něco jinýho je myslet a něco jinýho, hodit to na papír v jedný všeříkající větě!
Rozbor Arových gest a mimiky?!?!?!?!?!?! Co to bylo?
"...chodící esence toho, proč jsem vždy sám sebe tolik nenáviděl..." - já asi omdlím!

Co ví Aro o Belle?
To bude jako mít Edward jizvy?
Svede Edward Aleca na scestí?
Jasper je miláček! A Emmett, cupující polstrování jakbysmet
Ale, jaká švanda, poroboha?? Ajo, zapomínám, Alice ví!
Ale jéje, co dělaj vlci v Itálii? Jaká pevnost?
Nó, to muselo dát fušku, paninko, naskládat takovou pyramidu otázek!

5)  sakraprace (14.07.2010 15:08)

Tak tahle kapitolka mě dostala. Strach o Emily. Tvůj nebo Edwardův popis působení Alecova daru, děsivé. Jasper a Emmett, to napětí, když sledovali vyprošťování Edwarda.
Jsem strašně, ale stašně zvědavá na další díl.

4)  Silvaren (14.07.2010 14:54)

Tobě že nejde Edwardův pohled? Je naprosto geniální. Trochu jsem se o něj od posledně bála, takže jedno velké uuuuffff. A co ty "stopy", které to zanechá?
Jak Emm s Jazzem koukali na jeho vyprošťování, ani jsem nedýchala. Jsem strašně zvědavá, jakou partii to Alice rozehrála, nemůžu se dočkat pokráčka.

3)  Bosorka (14.07.2010 14:36)

Konečně má moje dušička pokoj , ale to neznamená, že tě nebudu uhánět o další kapitolkum to je ti doufám jasné .
Kde začít - strašící Emily - skvělé, Leah - jak se tam holka dostala?,
indiáni na druhém konci světa - asi bychom měli stejný výraz v obličeji
, hnusák Aro a slizoun Alec brrrr......podtrženo a sečteno 1*.
Strašně se těším na sběr! Bude ještě vice Jazze?
PS: A co Bella ?

1)  Karolka (14.07.2010 14:23)

Uááááááááááá!!! Já chi další! Já chci další! Já chci další! A rychle! Už je to tady!!! Sbíračka!!!
Uááááááááááááá!
Tak, odkud začít...
Na jeden nádech. (Vlastně dorbné nadecnutí, když jsem se ve druhé třetině rozbrečela). Pasáž s Edwardem a Arem, tvůj popis pocitů při působení Alecova daru, věř mi, že mi najednou byla zima, navzdory tý výhni, co je kolem.
Emily a její: „Claire, zlato, musíš zavolat doktora, jinak přísahám, že tě budu chodit do smrti strašit!“ GENIÁLNÍ a VTIPNÝ a přitom podtrhující ten STRACH o její život.
A pak pecka. Leah. Jedna věta a já se rozeřvala... Leah totiž trvalo skoro dva roky, než se k týhle prostý větě odhodlala.
Pak musím zmínit ještě tohle: Jasper a Emmett sledující Edwardovo hoření. Nemohla jsem ani polknout...
Indiáni! Opět GENIÁLNÍ. Prostě perla vedle perly, občas vystřídaná diamantem.
A jááá se tááák těším na SBĚR!!!
Úžasný!!!

«   1 2