Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/e+btemn%C3%BD.jpg

Začíná to

 


 

Běžel jsem tak rychle, že dusný vlhký vzduch brazilského léta kolem mého těla téměř měnil hustotu. Zhruba dvě stě kilometrů z vnitrozemí k pobřeží leželo za mnou, přede mnou širý oceán a plavba na lodi k ostrovu, která mi po tomhle bude připadat nekonečná a zdlouhavá. Mohl jsem samozřejmě tam i zpět přeplavat, ale pamatoval jsem si její výraz, když jsem se zmínil o Carlisleově prvním přesunu z Anglie do Francie. Bylo v tom však i něco jiného – vedle ní mi připadalo tak přirozené a snadné chovat se v mnoha situacích lidsky, paradoxně tím snadnější, čím víc se blížila doba její přeměny.

Nedočkavostí jsem se skoro třásl. Teď, po lovu, jsem doufal, že moje opatrnost ztratí něco ze své křečovitosti, že moje sebeovládání nebude působit jako studená sprcha ve chvílích, kdy ona v mé náruči hoří.

Z útesu, pod kterým jsem nechal na malé mělčině loď, jsem skočil bez toho, že bych byť jen nepatrně zpomalil.

Telefon zazvonil těsně před tím, než se mé nohy dotkly písku.

„Alice?“ Musí nenávidět, jak se děsíme jejího jména na displeji.

Už jsem znal tón, kterým se snažila zakrýt alespoň část svých emocí. Dávno se ale odnaučila kličkovat.

„Bella zmizela. Nevidím ji. Ale ani žádnou událost, která by to zmizení způsobila. Bylo to – jako by se to ustřihlo… Procházíš domem a ona nikde není. Ale nevidím, kam se vydáš. Musíš tam, zpět, a rozhodnout se.“

Bolest a prázdnotu už jsem znal. Tentokrát jim ale chyběl důležitý partner v hlavní roli - mé vědomí, že ona žije a daří se jí dobře. Až teď jsem docenil důležitost této jistoty pro mou existenci. Jakmile zmizela, ty dvě stvůry využily svou šanci – zaplnily každý milimetr ve mně -  a jejich omračující síla mě zalkla. Trvalo mi celou vteřinu, než jsem skoro fyzicky od sebe odtlačil první vlnu hrůzy a dospěl k další vteřině, ve které jsem váhal, co dál. Bella zřejmě na ostrově není (nová vlna mě málem srazila na kolena), ale brazilské pobřeží měří přes sedm tisíc kilometrů a i když k prohledání připadal v  úvahu mnohem kratší úsek, logika velela začít na ostrově. A navzdory mým instinktům, které mi radily vrhnout se do vln, abych se tam dostal co nejrychleji, jsem s vidinou zraněné Belly, Belly, která potřebuje bezpečně dopravit k doktorovi na pevninu, nastartoval loď a tím i více než půlhodinové mučení vlastními myšlenkami...

Protože jestli tam někde je a je jen zraněná, tak proč ji Alice nevidí?

Nečinnost během cesty mi podle očekávání poskytla příliš mnoho prostoru k úvahám. Ne, mé trýznivé sebeobviňování jí určitě nepomůže, ale nijak jsem nedokázal zabránit tomu, aby mou hlavu okamžitě nezaplnila myšlenka, která ještě před pár měsíci – dokonce jen pár desítek kilometrů odsud – byla mou mantrou.

Kéž bych se jí nikdy nepřipletl do života…

Ve chvíli, kdy jsem přivazoval loď k molu, svítalo. Příliš krátký záblesk nepříjemného, ale možná známého pachu… Ty další jej však rychle překryly. Tři. Volturiovi. Felix a Jane. Ale nejsilněji Bella. Zdálo se mi, že její vůně je nějak jiná, možná poznamenaná prožitým strachem.

Stopy v písku byly už nezřetelné, ale v hustém porostu se ani nesnažili dávat si pozor. Dotýkali se všeho. Dveře do domu zůstaly dokořán. Nevěděl jsem pořádně, co hledám. Jistě, tady se jí určitě nic nestalo, ani náznak krve ve vzduchu. Přesto mě hrůza znovu ovládla a nově také nepříčetný vztek. V ložnici jsem se na chvíli zdržel. Janein pach ulpěl na všem. Znesvěcení. To slovo mě pálilo a zbavovalo mě schopnosti plně se soustředit.

Kontrola koupelny se zdála zbytečná, ale z toho místa jsem vnímal Bellinu vůni neznečištěnou pachem cizích zrůd a přitáhla mě jako magnet. Musela tu být těsně před odchodem. To zrcadlo ještě vidělo její tvář… Opřel jsem se o pult a zhluboka se nadechl. Nemohl jsem se nabažit známého a očekávaného výbuchu ve svém hrdle. Pak jsem uviděl její smutný pokus o vzkaz. Zbytečný samozřejmě, ale byl to důkaz, že ještě nedávno byla v pořádku.

Sbalit nejnutnější věci, peníze a doklady, mi zabralo půl minuty. Za dalších dvacet vteřin jsem byl u lodi.

Tentokrát mi cesta utekla rychleji. Celou dobu jsem se hlasitě hádal s několika úředníky na letišti v Riu, když jsem se snažil dostat z nich informace o letech, které odbavili v posledních deseti hodinách. Bylo to beznadějné. Kdybych měl čas a šanci dostat se do jejich počítače, ale letmé nahlédnutí do seznamu cestujících, které bych možná dokázal zařídit u přepážky s nějakou slečnou, mi při kapacitě takového kolosu nebude k ničemu.

Ale stejně jako v případě návratu na ostrov – nebyla jiná možnost. Slunce se mi opíralo do zad, když jsem – s kapucí staženou hluboko do čela a velkými černými brýlemi na očích – mávl na první taxi. Schoulený v předklonu, s rukama složenýma na prsou a dlaněmi zastrčenými v podpaždí jsem zřejmě vypadal jako feťák se začínajícími abstinenčními příznaky. Po hodině, během níž jsem prošel téměř všechny veřejné prostory letiště, jsem definitivně pochopil, že Jane to vymyslela dokonale. A nebyla na to sama. U jednoho s gateů jsem poznal další pach.

S povzdechem jsem se postavil do krátké řady u pultu, kde svítící nápis ohlašoval prodej letenek do Evropy.

Překvapivě mě to skoro uklidnilo – vědomí, že už padlo rozhodnutí, že se někam pohnu, i když téměř jistě špatným směrem. Proč by se jinak Jane namáhala s tou maskovací akcí…

Věděl jsem, že dělám přesně to, co očekávají. Jenže Alice nevolala. Což znamenalo jediné. Stále nic neví. A já v tuto chvíli nemám na vybranou.

Právě, když jsem se chystal platit, přišla mi textovka. Sejdeme se v Londýně. Jasper.


xxx

 


La Push, o několik dnů dříve


Nakupovat pro ně pro všechny jídlo a běžné oblečení představovalo práci na plný úvazek. V kabelce jsem nosila pevný seznam – potraviny, které se kupovaly vždy – a k němu tabulku velikostí. U každého jména velikost džínů, trika a bot. Víc stejně nepotřebovali. Nevadilo mi to. Ne, to není přesné – bavilo mě to. Přitom jsem nikdy neměla přehnané mateřské sklony. V době, kdy si většina mých kamarádek špitala o prvních láskách a plánovaném počtu dětí, jsem působila asi trochu nevrle a opožděně. Kluci a jejich svět mi připadali… no prostě divní a nepochopitelní. A možná i tahle dvě slova jsou příliš. Já o nich vlastně ani nepřemýšlela…

Zřejmě to tak mělo být - všechno v mém životě směřovalo k tomu okamžiku, kdy jsem se s ním poprvé setkala.

Sam změnil všechno. Když se stala ta věc, a on se chtěl zabít, naplno jsem si uvědomila, že i kdyby mě skutečně rozsápal a já bych mohla zemřít v jeho objetí, měl by mé odpuštění navždy. Teď, když jsem se mimoděk jizvy na své tváři dotkla, neubránila jsem se úsměvu. Nosím svůj cejch lásky a oddanosti, nepotřebuju vytetované srdce se jménem.

Obchod v rezervaci nebyl špatný, ale na větší zásobovací výpravy jsme vyráželi do některého ze supermarketů v Port Angeles. Vždy jel se mnou aspoň jeden z kluků, přeci jen se necítím zrovna jako vzpěrač, ale dnes to prostě nevyšlo. Kombinace opravných testů ve škole a vlčích povinností byla proti mně. Jacoba jsem si odvykla brát v těch týdnech, kdy zmizel do Kanady, a od Belliny svatby z něj byl tak nepříjemný společník, že bych se raději strhla, než sledovat ten jeho zničený výraz. A Sam… Toho jsem raději pod pohrůžkou oddělené ložnice přinutila se pár hodin prospat. Nabulíkovala jsem mu, že tentokrát jedu jen pro pár drobností.

Vlastně jsem si to skvěle užila. Ve staré dodávce mi na maximum vyřvávalo výběrové cédéčko strašlivých cajdáků a já s vervou halekala z plných plic, že evryfing aj dů, aj dů it fór jů.

Dojmout sama sebe, a pak se tomu zasmát – v tom jsem vážně dobrá.

Poslední taška na mě skoro padala z korby, ale zásobovací mise se vydařila. Přesto mi během vteřiny dobrá nálada někam utekla. Už skoro vylidněné zešeřelé parkoviště před Walmartem mi najednou připadalo prázdné a tiché až příliš. Podivný pocit v zátylku mě přiměl rozhlédnout se důkladněji. Nikde nikdo. Jen o pár míst dál usměvavý růžolící chlapík vykládal nákup do černého Mercedesu. Páni, mít tohle fáro a ještě řidiče, který mi zajede nakoupit… Zachytil můj pohled a usmál se od ucha k uchu. Překvapilo mě to, ale úsměv jsem mu vrátila.

Změnil se v křečovitou masku ve chvíli, kdy vykročil mým směrem a zároveň mě kdosi tvrdě zezadu objal kolem pasu.

„Ahoj kočičko, vsadím se, že v takový káře sis tu svou prdelku ještě nevezla.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Bye

4)  Bye (07.06.2010 22:49)

Promiň, zapomněla jsem:

Bye

3)  Bye (07.06.2010 22:48)

ambro, Ty už jistě víš, co všechno snesu.
Je toho mocinky málo.
A, já nevím jestli sis toho všimla, možná jo, no kdyby, tak promiň, ale stejně Ti to napíšu...
TY COUVÁŠ!!!!!!!!!!!!!
Já vim, musím pochopit moc věcí, ale uvědom si, že Edward je zavřenej někde v nějaký zatuchlý kobce, s Bellou se děje bůhvíco a oba čekaj, až jim pomůžeš!

Připadám si jak blbec, protože to stejně nevystihnu tak jak bych měla.
Tvoje postavy jsou plastické, dokonale vykreslené, příběh bezchybně vystavěný. (Ble, zní to ještě hůř, než jsem se bála, ale je to tak.)

A jinak?
Dělej si se mnou co chceš. (to už stejně činíš) Hlavně nepřestávej!

DeSs

2)  DeSs (07.06.2010 22:26)

Kdybych nebyla neuvěřitelně vyděšená a ospalá, určitě bych ti napsala něco lepšího, než že je to naprosto úžasná a slvělá povídka! Všechno se tam motá dohromady, souvisí spolu a já to teď nechápu, protože tu usínám. Takže dobrou...

Zítra si to budu muset přečíst ještě jednou, jsem si jistá, že jsem pár vět vynechala a nebo vůbec nevnímala...

Karolka

1)  Karolka (07.06.2010 22:15)

Dop*dele! Zrovna jsem si lebedila, jak úžasná je Emily, jak skvěle jsi ji napsala a na konci jsem se lekla, jako kdyby někdo vybafnul na mě. A Edward, uf... někdo mi strčil ruku do hrudního koše a mačká mi srdíčko... *říkala, že bude happy end, nebuť pitomá* No, už je to lepší. Ještěže nepíšeš horory. Všechno je tak sugestivní, že bych si nadělala do kalhot. Aplaus!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek