05.06.2010 [19:30], ambra, ze série Všechno, co snesu, komentováno 28×, zobrazeno 5745×

Únos

Drahá Bello, milý Edwarde,

promiňte, že Vám to trošku zkomplikuju. Ale oba víte, že Vás miluju, a tak snad máte u mě příděl špatných konců vyčerpaný... Jen se malinko potrápíme, abychom si toho štěstí vážili o trochu víc... Děkuji, že mi to odpustíte.

Navždy Vaše

ambra

Prolog

Na plísní potaženém stropě se miniaturní částečky vody sesbíraly do velikosti kapky a to zpečetilo jejich osud. Stál jsem strnule již několik hodin, možná dnů, a přesto jsem mechanicky natáhl ruku a kapku zachytil, ještě než dopadla na zem. Byla tu absolutní tma. Ne pro mě. A tak jsem bez problémů rozeznal, že voda na mé dlani se v detailech liší od slzy – obsažené krystalky soli byly jiné – ale i ten náznak spojitosti mě téměř vytrhnul z mého soustředění.

Po milionté jsem se pokusil postřehnout nějaký zvuk. Marně. Měli mě v hrsti. Musel jsem jim a jejich myšlenkám věřit, že Bella opravdu žije. Krátký nádech – jen znovu zastavit tu bolest.

Se závistí jsem si vzpomněl na všechny vězně, o kterých jsem kdy četl. Nikdy nechyběla postava žalářníka. Alespoň občas přinesl vodu, kus plesnivého chleba, odpornou šlichtu. Nic pro mě. Já dostal jen kobku, která – kdybych potřeboval ležet a spát – by mi nedovolila ani natáhnout si nohy.

Navzdory strnulé pozici těla můj mozek pracoval bez nejmenší přestávky. Své srdce jsem umlčel. Byl to hned druhý bod na seznamu – prvním a zbytečným byl počáteční bláznivý a divoký pokus prorazit si odsud cestu k ní fyzickou silou. Ale oni dobře věděli, pro koho soustavu podzemních krypt upravují a zpevňují…

Věřil jsem, že když se nenechám drtit vlnami bolesti a výčitek, máme větší šanci. Ale moje víra stála na vratkých základech. Pouhá kapka vody ji málem v okamžiku pohřbila.

Bello, proboha, kde jsi?!

xxx

Ještě byla noc, ale světlejší pruh nad obzorem dával tušit, že se pomalu blíží svítání. Leželi jsme vedle sebe na zádech, písek, uvolňující postupně teplo nasbírané v minulém dni, jsem si nechávala protékat mezi prsty levé ruky. Pravou jsem měla položenou na jeho hrudi a mimovolně mu na kůži kreslila zmatené hieroglyfy. Ten záhadný nápis postupně směřoval níž k jeho břichu. Nohy až ke kolenům nám omývaly malé teplé vlnky. Věděla jsem, že mě nechává odpočinout. On odpočinek nepotřeboval. Cítila jsem na své tváři jeho pohled. Můj odhad byl správný. Stačilo jen k němu otočit hlavu a zařídit tak schůzku našim očím. Pak -  vesmír byl starší stěží o půl vteřiny - se nade mnou znovu skláněl.

Ani tentokrát nespěchal. Byla jsem mu za to vděčná, i když mi jeho pomalé polibky a doteky způsobovaly závrať na hranici utrpení.

Potlačila jsem myšlenku na to, jak strašně se musí ovládat, aby mi takovou dávku něhy dopřál.

Prudce jsem vydechla a přitáhla si jeho obličej těsněji a zároveň druhou rukou přitiskla jeho dlaň  k mému boku tak, aby to více odpovídalo mé touze. Snad jsem mu dostatečně naznačila, kam až může zajít a že to s opatrností nemusí přehánět. Tiše zasténal a sevřel mě pevněji. Jeho ústa se přesunula na můj krk.

V tu chvíli se za mými zavřenými víčky mihl stín. Mimoděk jsem otevřela oči a zmateně zamrkala.

Nad našimi propletenými těly stála obrovská postava v černém plášti. V místě, kde jsem automaticky pod kapucí zapátrala po obličeji, nebylo nic. Jen nekonečná prázdná černá propast. Ve stejném okamžiku, kdy si Edward uvědomil, že něco je špatně a já se nadechla k výkřiku, neexistující paže rozevřely plášť do nekončící šíře a temnota nás definitivně pohltila.

Uvědomila jsem si, že můj výkřik rezonuje v místnosti nezvykle dlouho. Edward mě nikdy nenechává křičet, teď jsem téměř ztratila hlas. Seděla jsem na posteli, pot mi stékal po zádech, a přesto jsem se třásla. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, že se můj manžel po čtrnácti blažených, ale hladových dnech vydal na pevninu lovit.

Únava mě užuž pokládala zpět na vlhké polštáře, ale hrůza z toho, že sen bude pokračovat tam, kde skončil, mě nakonec přinutila vstát. Měsíční světlo vykrajovalo velké světlé čtverce v prostoru ložnice, haly i kuchyně, takže jsem domem prošla potmě.

Ostrá zářivka ledničky mě připravila o dočasnou schopnost vidět i bez rozsvícených světel. Těsně před tím, než se mé prsty dotkly vypínače, sevřela je hrubě cizí ledová ruka. Moje srdce vynechalo úder a místnost se se mnou zatočila.

„Musíš ji takhle děsit, hlupáku?“ Jak může jít z tak krásného hlasu taková hrůza, blesklo mi nesmyslně hlavou. Někdo mi nehlučně přistrčil židli od jídelního stolu, takže jsem nakonec překvapivě neskončila na podlaze.

„Sklenici vody, dělej!“ Věta ještě visela ve vzduchu a neviditelné ruce už otáčely kohoutkem. Poslušně jsem se napila. Cítila jsem jen lehké záchvěvy vzduchu, jak se kolem mě obě postavy míhaly. Jedna až nepřirozeně vysoká, druhá naopak drobná, téměř dětská. Felix a Jane, poslal mi mozek odpověď dřív, než jsem o ni skutečně začala usilovat.

Jane se ke mně prudce naklonila – po předchozím snu jsem pocítila trochu hysterickou úlevu, že pod černou kapucí je nějaký obličej – a zasyčela na mě jen z pár centimetrů:

„Hmmm, myslím, že po tom, cos viděla při svém italském výletě, nebudeš dělat problémy. Já na tebe možná neplatím, ale on určitě,“ nepatrně pohnula hlavou směrem k Felixovi, a aniž by ze mě spustila oči, pokračovala. „A já zase spolehlivě zvládnu tvého miláčka.“ Evidentně nečekala na mou odpověď. Popadla mě za loket, a sevřela mě, jako by si chtěla vynahradit, že obvyklý způsob jejího mučení na mě neplatí. Do ložnice mě napůl přinesla, napůl přivlekla.

Rozhlédla se a během vteřiny házela do nejmenšího kufru namátkou vybrané oblečení. Konečně jsem se probrala z počátečního šoku.

„Kam mě chcete odvézt?“ Samozřejmě, špatná otázka, Jane jsem nestála ani za pohled. Tak jinak.

„Můžu ještě?“ kývla jsem směrem ke dveřím koupelny. Jane zvedla hlavu a vteřinu jí trvalo, než pochopila. Lidé, se kterými se setkávala, většinou neměli dost času na jiné lidské projevy než křik a pláč.

„Máš minutu,“ pronesla mrazivě.

Zavřela jsem za sebou a dopřála si luxus opřít se na chvíli o dveře a stisknout k sobě nevyspáním bolavá víčka. Snažila jsem se dospět k nějakému logickému vysvětlení, ale byl to marný pokus. Vír v mé hlavě nedal jasný tvar ani jediné myšlence. Samozřejmě jsme poslední měsíce žili v napětí, ale moje plánovaná přeměna a Alicin klid toto napětí zmenšily až na úroveň lehkého nepříjemného pocitu zasutého hluboko v podvědomí.

Alice! Jak to, že nic neviděla!

Ne, jen se zdržuju, další hádanky a nejistoty mi z téhle situace nepomůžou. Bleskově jsem posbírala pár věcí do toaletní tašky. Proklela bych se za to, že nemám žádná líčidla. Tužka na oči, rtěnka, cokoliv! Nakonec jsem vytáhla ze sprchy lahvičku tekutého mýdla a na pult vedle úhledné hromady čistých ručníků z něj vytvarovala trochu křivé písmeno „V“. Kdybych měla lepší psací prostředek, asi bych mu nechala vzkaz Proboha tě prosím, nejezdi! – i teď ten tichý křik otřásal zevnitř celou mou bytostí, ale věděla jsem, že by to byla zbytečná námaha. Ani moje smrt – a na tu jsem teď neměla dost času – by ho neodradila od pronásledování. Půjde za nimi buď pro mě, nebo pro pomstu. Možná pro obojí… A ať jedna nebo druhá možnost, tušila jsem, že nás to bude stát příliš…

Edward zřejmě podle pachu pozná, kdo tu byl. Ale tohle jediné písmeno pro něj bude jistota. Spláchla jsem nepoužitou toaletu a s taškou v ruce vyšla z koupelny. Dveře jsem nechala lehce pootevřené. Přímému pohledu na můj vzkaz bránila stejná lahvička mýdla, se kterou jsem ho vytvořila. Ale Jane mě nekontrolovala. Vypadala naprosto sebejistě a klidně. Už stála s rukou na klice. Ve druhé držela kufřík. Znechuceně se podívala na toaletku v mé ruce, znovu hodila kufr na postel a tašku do něj ze strany nacpala.

Z ložnice jsem skoro vyběhla, doufala jsem, že uniknu dalším modřinám na paži.

Felix čekal na verandě před hlavním vchodem a znuděně hleděl do bujné vegetace směrem k moři. Bez varování mě popadl do náruče. K mému překvapení v tom nebyla stejná neurvalost jako u Jane. Jeho nenávist ke mně nebyla zřejmě podepřena tak jasnými důvody. U vody jsme byli v okamžiku. Tahle loď neměla s elegantním člunem rodiny Cullenů mnoho společného. Jistá zanedbanost a strohost svědčily o tom, že bude nejspíše jen pronajatá.

Nadechla jsem se, jako bych vzdálenost k pevnině měla uplavat, ne přeplout na lodi. V tichu, narušovaném jen lehoučkým pleskáním vln o záď, zapůsobil zvuk mého zděšeného vdechnutí jako úder do bubnu. V zadní části člunu se něco pohnulo. Někdo. Dosud strnulá postava se obrátila za tím zvukem.

Felix mě jako loutku postavil do lodi, vteřinu počkal, a když viděl, že se nehýbám, netrpělivě mě postrčil dál, k sedačce, která se matně rýsovala ve studeném svitu měsíce. Doklopýtala jsem až k ní, ale ani na okamžik jsem nedokázala odtrhnout oči od temného stínu před sebou.

Pomalu jsem přivykala tmě a noc – jako zatím každá na ostrově Esme - byla opravdu velmi jasná. Na zadní sedačce člunu, bez vnější známky odporu či boje, seděl Sam Uley, a jeho lhostejný výraz se ve chvíli, kdy se naše pohledy setkaly, změnil v čistou nenávist.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

8)  Evelyn (05.06.2010 21:14)

Tedy, ambro, jsem moc zvědavá, jak se příběh bude vyvíjet dál. Začíná velmi zajímavě

7)  Quappa (05.06.2010 20:23)

Wow, tak toto ma priklincovalo k stoličke. Dychtivo budem čakať na pokračovanie. Potlesk prosím!

6)  Karolka (05.06.2010 20:06)

Doktoráááááááááááááááááááá! Prosím vás, někdo mě musíte honem resuscitovat!!! Ježkovy voči, ambro! Tohle jsi neměla! A co já teď tady?! Híííí! Zase tolik otázek! Zase tolik napětí! Hnusný Volturiovi! A Sam????? Ten SAM????? Dali mu drogy? Vymyli mozek??? Jdu si dát frťana. (A ty doufám píšeš... ).
A teď trochu střízlivě. Vždycky, když čtu něco od tebe, uvědomím si, jak je čeština nádherná. Nádherně tvým textem proplouvám, nic mě nebrzdí, neruší a vylézat se mi nechce...

5)  Paike (05.06.2010 19:53)

Tak jo, tohle je tedy... jiné.

4)  Hanetka (05.06.2010 19:46)

No ty bláho, valím bulvy. Sam? SAM???
Do prčic, jsem úplně mimo! Tak honem další kapitolu, nebo dostanu infarkt!

2)  Noth (05.06.2010 19:40)

Vypadá to,
žes lapila další rybičku do svých rozsáhlých sítí...

1)  sfinga (05.06.2010 19:35)

Tý brďo
Proboha, proč Sam???

«   1 2