Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Vra%C5%BEedn%C3%A9%20sny_perex%20ob.jpg

A příběh pokračuje...

Po večerní kontrole náměstí se sourozenci vypravili zpět do hotelu a podali hlášení Carlisleovi. Esme mezi tím zjistila, že zdroj informace o atentátu, byl pracovník jedné těžařské společnosti. Guvernér vězel v krku několika velkokorporacím, které těžily naftu. Byl znám svou aktivní podporou ekologie. Jeho úřad už zamítl několik žádostí o změnu statusu chráněného území na obyčejný pozemek, kde by mohly být vybudovány vrty.

Druhý den ráno, všichni s notýsky v ruce a nadšenými výrazy, zaklepali na dveře sekretariátu a ohlásili se.

Po chvíli je guvernér přijal. Ačkoli se tvářil přátelsky, Edward vyčetl v jeho mysli, že rozhodně není nadšen z jejich přítomnosti.

Celý den za ním chodili jako ocáskové a pečlivě si dělali poznámky. Přitom neustále ostřížím zrakem sledovali okolí a domlouvali se šeptem, který lidé nemohli slyšet. Zatím probíhalo vše bez problémů. Dopolední program sympozia proběhl hladce. Blížil se čas oběda a guvernér je k jejich nelibosti poslal pryč, že se mají vrátit, až na začátek jeho projevu.

Rose s Jazzem se šli znovu podívat k podiu. Nenápadně kontrolovali okolí, když v tom Rose ztuhla.

„Jazzi, cítím lidskou krev,“ zašeptala a větřila, odkud ten závan přišel.

„Já taky, ale to může být náhoda. Jakýkoli dělník se mohl při stavbě pódia zranit,“ odpověděl jí, ale stejně jako ona vyrazil za pachem. Pomalu se přibližovali k místu, kde měl guvernér za chvilku vystoupit s projevem. Náměstí se už skoro zaplnilo a guvernér tu měl být každou chvilku.

Emm s Edwardem se přihnali za nimi. Edward se pokoušel procházet myšlenky davu, ale bylo tu tolik lidí, že to bylo téměř nemožné. V hlavě mu hučelo jako v úlu.

Jazz se zarazil v půli kroku.

„Cítím strach. Není to přímý pocit, spíš jen pozůstatek.“

A pak k nim vítr přivál novou dávku vůně s lidskou krví.

„Rose, Jazzi, zůstaňte s guvernérem, my to s Emmem jdeme prověřit,“ řekl jim Edward a nenápadně se vydali po stopě.

To už ale přijela kolona s guvernérem a on vystoupil na pódium. Rose zachytila jeho pohled a on je ochotně pozval hned za sebe.

Přistoupil k pultíku a pozdravil shromáždění.

Po několika úvodních větách se zabral do svého projevu. Najednou Rose uslyšela v miniaturní vysílačce, kterou měla v náušnici:

„Rose! Našli jsme auto firmy, která vyráběla řečnický pultík. Vzadu jsou dva muži s prostřelenou lebkou. Myslím, že na tom pultíku bude něco v nepořádku, zkuste ho nenápadně prohlédnout. Proběhneme s Emmem okolní budovy,“ chrlil v rychlosti do vysílačky Edward.

Jazz svým jemným sluchem všechno slyšel. Nenápadně se přiblížili ke guvernérovi a očima prohledávali každý kousek řečnického pultíku.

„Mám to,“ sykl Jazz a nepatrným pohybem ruky ukázal Rose tenký, jako provázek válcovitý předmět našedlé barvy, vmáčknutý do spoje mezi prkny.

Guvernér se v tu chvíli opřel rukama o pultík a jemný upíří sluch zaznamenal tiché cvaknutí.

„Tlakový spínač!“ vyhrkla Rose. Rychle uvažovala co dělat, ale neměla moc možností. Pohybem rychlejším, než může lidské oko zaregistrovat, se sehnula a přetrhla šňůru k mikrofonu. Jakmile nesnímal zvuk, nahli se s Jazzem každý z jedné strany ke guvernérovi a položili mu své ruce na jeho. Pro nestranného pozorovatele to vypadalo, že se rozbil mikrofon a oni se v rychlosti pokouší o opravu.

„Pane guvernére prosím zachovejte klid a hlavně nezvedejte ruce. Je tu bomba a jestli povolíte tlak na pultík, bouchne to,“ v rychlosti mu zašeptala Rose.

Guvernér byl naštěstí natolik duchapřítomný, že nezpanikařil. Rose se ujistila, že nechá ruce na pultíku a skrčila se pod něj. Deaktivovat bombu pro ní byla otázka několika sekund. Málokdo v jejich blízkosti zaznamenal, že se děje něco jiného, než obyčejná oprava mikrofonu. Dokonce ani guvernérova ochranka, neměla podezření.

Mezi tím Edward obíhal okolní domy z levé strany a Emm z pravé.

Ed už měl pocit, že je vše v pořádku, když mu zrak padl na střechu jedné z budov. Od spodu byl vidět podivný výběžek, na kterém se matně zalesklo slunce. Hlaveň pušky!, došlo okamžitě Edwardovi a rozběhl se upíří rychlostí po schodech.

„Rose, Jazzi, pozor, míří na vás zbraň,“ vykřikl za běhu do vysílačky. Už vbíhal na střechu. Uviděl ležícího muže, maskovaného sítí ve stejné barvě, jako měl beton střechy.

Chybělo mu udělat pět kroků, když se ozval výstřel, tlumičem téměř neslyšný.

„Pozor!“ vykřikl do mikrofonu Ed a skočil po střelci, kterého jediným úderem omráčil.

Jakmile Rose zlikvidovala roznětku a výbuch byl zažehnám, uslyšeli ve vysílačce Eda, varující ho je před ostřelovačem.

Jazz se stihl sotva rozhlédnout po střechách, když uslyšel Edův výkřik a svistot střely.

Rose zrovna odstraňovala plastickou trhavinu z pultíku a Jazz se vrhl před guvernéra s úmyslem srazit ho stranou. Kulka určená původně politikovi, zasáhla Jazze do ramene.

Vzhledem k tomu, že byl v lidské podobě a tudíž nebyl tak nezranitelný jako v upíří, pronikla kus pod kůži. Ještě že  měl černou košili, takže krev nebyla na první pohled patrná.

To už ale konečně zareagovala guvernérova ochranka. Výstřel sice neslyšeli, ale zato Roseinu větu, pronesenou polohlasem, aby nezpanikařila diváky:  „V tom pultíku je bomba,“ zaslechli všichni.

A nastal pořádný zmatek. Ochranka popadla guvernéra pod lokty a rychle ho odváděla do auta.

Rose strčila roznětku i plastickou trhavinu do rukou poněkud šokovaného velitele ochranky a s Jazzem se po anglicku z té zmatečné situace vypařili.

Rose ještě stačila poupravit vzpomínky přítomných na čtyři studenty, kteří se celý den ochomítali kolem. Nyní si je všichni pamatovali velmi mlhavě a rozhodně si nikdo nedokázal vybavit, zda studenti byli muži či ženy, natož aby jim dokázali přiřadit podobu.

Ještě informovali anonymně policii o ostřelovači na střeše, mrtvolách v autě a vyrazili k letišti. Věci už měli připravené a zabalené, takže rychlému odletu nic nebránilo.

Během půl hodiny byli ve vzduchu

„Ahoj Esme, tak letíme domů,“ referoval Edward a v rychlosti jí pověděl, co se seběhlo.

Rose mezi tím vyndala Jazzovi kulku z ramene. Bylo to obtížné, protože rána se mu už stačila zatáhnout. Musela na její znovu otevření použit vlastní zuby a Jazz u toho nadával jak špaček.

Esme uklidněna, že jsou všichni více méně v pořádku, vyběhla do pracovny za Carlisleem.

„Zvládli to,“ skoro zazpívala, když vběhla do místnosti.

„Já vím, miláčku, slyšel jsem vás,“ s úsměvem se na ní zahleděl Care.

„Taky by jsi mohl předstírat radostné překvapení a neodposlouchávat mi hovor,“ brblala na oko uraženě.

Carlisle se vesele zašklebil: „Příště už se to nebude opakovat Vaše výsosti,“ pronesl rádoby pokorně.

Esme se zúžily oči a zavrčela: „Já ti dám výsost, to uvidíš!“ Plavným skokem se přenesla přes pracovní stůl. Razance jejího pohybu je odstrčila i s křeslem ke zdi.  Přistála mu na klíně a jejich ústa se setkala ve vášnivém polibku.

 

xxxx

 

„Vstaň, Brine,“ zašeptala Esmenité, pátravě se rozhlédla po okolí a zároveň střelila varovným pohledem k Carlleovi, který na ní šokovaně zíral.

Muž se okamžitě napřímil a už otvíral ústa k další otázce, když ho posunek Esmenité zastavil.

„Kdo nás tu může slyšet?“

„Mám tu jen lidské služebnictvo. Když jsem ucítil váš pach, poslal jsem je na druhou stranu domu, takže o vás zatím nikdo neví,“ uklidnil jí Brin.

„A tak to i zůstane. Musíme si promluvit,“ řekla Esmenité a se samozřejmostí, jako by dům patřil jí, nakráčela dovnitř.

Brin šel uctivě krok za ní. Carlle se vzpamatoval a hbitě je následoval.

Bylo vidět, že Esmenité tu už byla. Zamířila rovnou do pracovny a elegantně se posadila do křesla. Brin zastavil pár kroků od ní, ale ona mu pokynula, aby se také posadil. Po nepatrném zaváhání jí poslechl.

Carlle zůstal stát opřený o dveře. Chtěl mít jistotu, že žádné nepovolané ucho, či oko nebude svědkem tohoto rozhovoru.

„Tak spusť,“ pokynula Brinovi Esme a on pochopil a začal povídat.

„Když se Aro dozvěděl, že jste byla unesena, hned zorganizoval záchranou výpravu. Jednu skupinu dokonce vedl sám Caius,“ odmlčel se, když viděl, jak se Esme ušklíbla, ale když nic neřekla, pokračoval.

„Dlouho po vás nebyla žádná stopa, až před třemi dny se tu zastavil Caius se svými druhy. Byl úplně zničený smutkem. Prý narazili na stopu vašich únosců, ale oni je ucítili a vrhli se na vás. Caius vás už nemohl zachránit, tak jen zničil vaše únosce. Sám u toho přišel o dva ze svých lidí. Zůstali tu jen pár hodin a hned jeli dál, aby tu strašnou zprávu co nejdříve doručili do Volterry.“

Brin skončil s vyprávěním a zvědavě se na svou paní zadíval. Doufal, že se dozví, o co tu k čertu jde.

Esmenité chvíli seděla a zadumaně poklepávala prsty na područky křesla.

„Brine, jsi ochoten doprovodit nás do Volterry? Potřebuji tvou schopnost, jinak se mi nepodaří odhalit zrádce.“

„Samozřejmě má paní, ale kdo je tím zrádcem?“

Esmenité stiskla područky, až dřevo na protest zaskřípalo.

„Caius!“ vyplivla to jméno nenávistně z úst.

Brin zalapal po dechu, ale pak mu oči zčernaly, jak ve zlosti vyplula na povrch jeho upíří tvář.

„Pak zaplatí za své zločiny,“ pronesl rozhodným hlasem.

„Dobře, připrav se na cestu, vyrazíme za hodinu.“ Brin kývl a zmizel z pracovny.

Carlle stál stále u dveří a měřil si Esmenité pohledem, ve kterém se mísila zvědavost, podrážděnost i pocuchaná ješitnost.

„A co já? Co mi rozkážete?“ zeptal se a dloubavě dodal „Vaše výsosti!“ připadal si zrazený.

A pak ho naplno udeřila pravda. Ona je z královské rodiny a on jen obyčejný, čerstvý upír. Nemá u ní šanci... Nikdy jí neměl. Bolest, která mu sevřela srdce, ho zasáhla nepřipraveného.

Až když mu sevřela hrudník do kleští pochopil, že se zamiloval. Hluboce, nezvratně a beznadějně.

„Nedívej se na mne tak,“ splynulo z jejích rtů prosebně.

„Jak se dívám?“ slyšel tu beznaděj, která zaplavila celé jeho nitro.

„Jako bych ti zaživa vyrvala srdce z těla,“ smutně na něj pohlédla.

„Vaše výsosti…“

Esmenité sebou trhla a v mžiku stála těsně u něj, s rukou na jeho ústech...

„Přestaň! Pro tebe nejsem žádná výsost,“ zašeptala a vpíjela se pohledem do jeho očí.

Nemohl si pomoci a políbil jí do dlaně. Ale pak jí ruku sundal a váhavým hlasem pronesl: „Ale vy jste výsost, jste z královské rodiny a to mezi nás pokládá propast. Nebo se mýlím? U upírů to není stejné jako u lidí? Pokud vím, ke členům lidských vládnoucích rodin, se smí přiblížit jen vysoká šlechta.“

Esmenité si povzdechla. „Není to stejné, ale podobné. Členové královské rodiny si vybírají své druhy z poddaných, ale většinou se jedná o svazky s významnými dlouholetými dvořany.

Jinak to ani nejde, zbylých sedm čistokrevných, jsou navzájem příbuzní.“

„Okamžik,“ přerušil jí Carlle „ příbuzní  - to jako pokrevně? Upíři mohou mít děti?“

„Ano, ale jen přímí potomci Anunnaki, tedy čistokrevní. Podle našich pramenů, porodila sto dětí a každé z nich bylo schopné jednou za svou existenci zplodit potomka. Prý se dokonce narodilo několik dětí ze spojení s lidmi. Ale to si nedovedu moc představit. Netuším, jak by mohl člověk přežít fyzický vztah s upírem. I okolností početí jsou záhadou.

Zatím se nikomu nepodařilo spojit události tak, aby dávaly návod k početí dítěte. Některé páry spolu byly staletí, než se jim narodilo dítě a jiným se to povedlo hned. Děti dědily nesmrtelnou krev ze strany královského rodiče a také schopnost zplodit další generaci.“ Esmenité se odmlčela a pak se na něj usmála.

„Víš, Care, žiju už dlouho, ale v naší rodině jsem nejmladší. Bude mi skoro třista let.

Většinu života jsem prožila s rodiči v ústraní,  mezi lidmi a několika upíry, které jsme pokládali za přátelé. Matka nesnášela svazující etiketu dvora a proto ho s otcem opustila. Rodiče nikdy nedávali najevo, že matka je z královské krve. Chovali se k ostatním jako k sobě rovným.

Ale když je před osmdesáti lety přepadli a zabili rebelové, musela jsem se na příkaz mého strýce, přestěhovat do Volterry, kde se dodržuje přísná etiketa.

Nejdříve mě to strašně omezovalo, ale pak jsem si zvykla. Jenže mi volnost a neformálnost chybí. Možná proto jsem ti hned neřekla, kdo jsem. Chtěla jsem, aby ses ke mně choval jako k ženě, ne jako k princezně,“ plaše se na něj usmála.

„A věř mi nebo ne, za celý ten dlouhý čas, jsem se s nikým necítila tak, jako když jsem s tebou.“

Esme zmlkla a její tváře mírně zčervenaly. „Kdybys…totiž… já…,“ v rozpacích se zakoktala a najednou nevěděla kam s očima.

Carlle jí poslouchal a tep mu začal uhánět zběsilou rychlostí, kterou mu způsobila plaše klíčící naděje. Ruku jí něžně položil na tvář a jeho mozek už neřešil jejich rozdílné postavení. S naléhavostí, které se nedokázal ubránit, se prudce sklonil a vášnivě jí políbil.

Vzájemně si vyznali lásku a na cestu do Volterry se vydali už jako pár.

Po cestě jim Esme vysvětlila, že Caius se ucházel o ruku její sestřenice Aichy, Arovy dcery. Jeho největší touhou bylo vládnout. Esem si byla s Aichou velmi blízká a ten sňatek jí rozmlouvala. Caius věděl, že ho Aicha nemiluje, ale otci by se podřídila. Jenže Aro dal na Esme a Aichu nechtěl do sňatku bez lásky nutit.

Caius si tedy vzal do hlavy, že Esme stojí v cestě jeho plánům a zorganizoval únos.

Víš," otočila se na Cara, "byl to ten, co mi ukousal prsty. Prý že je do všeho všetečně strkám, tak mě o ně demonstrativně připravil. Předpokládám, že ne všichni v jeho družině věděli, kdo za únosem stojí, takže mě nechal odvézt dvěma svými poskoky a s ostatními se „jako“ vydal na záchrannou výpravu. Poté se od skupiny pod nějakou záminkou oddělil, aby mne zabili. Když jsi tam vtrhl ty a chtěl mě bránit, skupina už jim byla nebezpečně na stopě a oni se nemohli prozradit. Musel ty dva sám zlikvidovat, aby neměl žádné svědky,“ Esme se na Cara zamilovaně zadívala.

„Prošlo by mu to, kdybys mě nezachránil. Aro má schopnost vidět dotykem všechny myšlenky, ale Caius zase umí své vzpomínky upravit. Takže Aro by viděl jen lži. Brin dokáže maskovat máš pach, umožní nám, dostat se nepozorovaně až do hradu.“

Cesta jim trvala celý den, ale večer už byli nepozorováni v hradu. Podle šuškandy právě ve velkém sále Aro přijal Caiuse a ten již stačil všem oznámit její smrt.

Smutek, nářek a mírný chaos zaplnily místnost, takže si třech nových příchozích nikdo nepovšiml.

Esme se nenápadně proplétala davem a v patách jí byli Care s Brinem.  Brin je stále zaštiťoval, aby nikdo nepoznal její pach. Měla na sobě cestovní plášť s kapucou, která bránila pohledu do její tváře.

Dostali se až těsně před vyvýšené podium. Aro držel Caiuse za ruku a jeho tvář byla stažena upřímnou bolestí. Když jeho ruku pustil, poděkoval mu za statečnost, s jakou chtěl Esmenité bránit, a za potrestání jejich únosců.

Caius byl dobrý herec. Nasadil zkroušenou masku a celé rodině projevoval soustrast.

To už bylo na Esmenité moc a výhružně na něj zavrčela.

Caius se otočil po zvuku a jeho oči se zděšeně zapíchly do jejích.

Esme se mu v okamžení svou schopností dostala do podvědomí a navodila mu trans. Stál nyní jako beránek, nevědom si sám sebe. Sál zašuměl údivem i radostnou úlevou, když si Esme stáhla kapucu, aby jí všichni viděli.

Dokonce i Aro na chvíli pozbyl svou důstojnost a stejně jako ostatní členové rodiny, se k ní vrhl a objal jí.

Chtěli po ní vysvětlení, ona však jen donutila Caiuse odkrýt upravené vzpomínky. Sám monotónním hlasem odříkal události tak, jak se skutečně přihodily.

Všichni byli jeho podlostí zaskočeni. Považovali ho za přítele a rádce.

Když ho Esme propustila ze své moci, zmateně zamrkal a zhrozeně si uvědomil, co se tu teď odehrálo. Neměl však čas sám sebe litovat. Byl za zradu odsouzen k smrti a rozsudek byl bez prodlení vykonán.

Care zůstal s Esme ve Volteře. Poznávali se a za krátký čas oficiálně vystupovali jako pár. Aro nakonec schválil s celou rodinou jejich sňatek.

Léta se měnila v desetiletí a staletí.

Esme ani Care netoužili vládnout, to přenechávali zbytku rodiny. Aro,  jeho bratranec Marcus a sestřenice Zafira se občas pokoušeli Esme přemluvit, aby se aspoň na jedno století postavila se svým manželem do čela rodiny, ale nepochodili. Nakonec akceptovali jejich způsob života. Care mohl konečně studovat co chtěl a nadšeně toho využíval. Odstěhovali se z Volterry a cestovali po světě.

Esme slíbila královské rodině, že se jim vždy jednou za čas ozvou, aby je ujistili že jsou v pořádku.

Během staletí se Esmina a Carova rodina rozrostla nejprve o Edwarda, který v jednadvaceti letech umíral na mor. Jeho schopnost je překvapila, uměl číst myšlenky na dálku, bez potřeby doteku a také vynikal rychlostí.

Dalším členem rodiny se stal Emmett, na kterého narazili náhodou při lovu. Málem ho roztrhala smečka vlků. Emmett byl vtipálek a velké dítě. Silou se mu nikdo nevyrovnal a jeho veselou povahu si každý zamiloval. Posledními členy rodiny se stali Jasper a Rosalie. Sourozenci, kteří již byli nějaký čas upíry. Přeměnil je jeden z oblastních vůdců, spolu s několika dalšími, aby mu dělali stráž. Když na ně zaútočila znepřátelená banda, nárokující si území, vyvraždili se navzájem. Jasper byl také talentovaný. Ovládal emoce a byl skvělým bojovníkem. Na konci bitvy zůstal naživu jen on a jeho sestra, kterou bránil. Oba byli velmi potrhaní, v bezvědomí a protože je přeměnil obyčejný mužský upír, pravděpodobně by na svá zranění zemřeli.

Esme se rozhodla je zachránit a na poslední chvíli je přeměnila podruhé, což si ani jeden nepamatoval. Až na Edwarda, před kterým to nemohli utajit, nevěděly jejich děti kdo je Esme ve skutečnosti. Nepovažovali s Carlislem za nutné jim to říkat. Snižovalo to riziko prozrazení Esmina inkognita a možnost napadení jejich rodiny.

Všichni se časem sžili a utvořili opravdovou rodinu.

Carlisle pracoval jako lékař. Jeho schopnost ignorovat lidskou krev mu to umožňovala. Vždy jednou za čas se přestěhovali, aby jejich nestárnutí nepřitahovalo nežádoucí pozornost. Carlisle si měnil jméno nejčastěji v různých variantách Carllea, přece jen, byl nejvíce na očích. Nakonec zůstal u Carlislea, ale pro Esme byl vždy jen Care.

Emm a Rose se do sebe zamilovali. Až časem se zjistilo, že dar má i Rose. Toužili zapadnout do normálního lidského světa a příliš nevyčnívat. Občas díky svým schopnostem pomohli někomu ze šlamastiky.

V úplný začátcích, kdy existovala jen jediná organizace, řešící bezpečnost nově vzniklých Spojených států amerických, se Carlisle připletl k choulostivému případu velezrady. Pomohl inkognito k jeho vyřešení a dostal nápad. Začal se svou rodinou řešit případy, na které lidé nestačili, ať už byl důvod jakýkoli.

Našli v tom nejen možnost uplatnit své schopnosti, ale i smysluplně trávit čas a jako bonus je to bavilo.

S běžícím časem se jejich metody zdokonalovaly a s nevyčerpatelnými finančními fondy z Volterry, měli vždy to nejmodernější potřebné vybavení. Nemluvě o tom, že se občas vloupali do patentního úřadu, či NASA a poněkud si zmodernizovali své hračky. Ačkoli se ve Volteře na jejich počínání dívali s nepochopením, nekomentovali to a nebránili jim.

xxxx

 

Sotva se Jasper vrátil z New Yorku, začal pociťovat zvláštní neklid. A ačkoli si to nechtěl přiznat, věděl, že to nutkání souvisí s jednou malou holčičkou.

V letadle, když v klidu seděl a jeho tělo hojilo průstřel, přemýšlel nad svou podivnou fascinací tou osůbkou. Ještě než přistáli si slíbil, že nebude zasahovat do jejího života. Byla člověk a lidé se musí potýkat se svými běsy každý den, aniž by je někdo klidnil.

Ale hned tu první noc po návratu to nevydržel a jel se na ní podívat. Vypadala tak křehce a opuštěně. Klidně spala ve sterilním nemocničním pokoji. Měl z ní podivný pocit. Nezdálo se jí nic děsivého, ale ani hezkého. Jako by ten spánek byl úplně prázdný, jakoby její osobnost pozbyla něco podstatného. A pak, jako blesk, se ta prázdnota změnila a hrůza ve své čisté podobě napadla její vědomí.

Zareagoval automaticky a okamžitě jí zalil vlnou klidu a bezpečí.

Zůstal s ní celou noc a raději se nepokoušel rozebírat své vlastní pocity. Noční sestra která nakoukla dovnitř jen pootevřenými dveřmi, spokojeně zaznamenala, že dívka spí klidně a zase odešla. Příští tři dny se opakoval stejný scénář.

Jazz věděl, že toho musí nechat. Nemohl donekonečna sedávat u její postele a zalévat jí vlnami klidu. Jenže jedna věc byla vědomí co by měl udělat a druhá skutečně se k tomu odhodlat.

A potom osud rozhodl za něj.

xxxx

 

Na chodbě, u dveří do pokoje Alice, proti sobě stáli dva lékaři a ostře si vyměňovali své názory.

„Doktore vy mě neposloucháte? Ona ztratila paměť. Vůbec neví, kdo je!“

Mladé lékařce se rychle zdvíhal hrudník, rozbouřený emocemi a spravedlivým hněvem.

„Jsem přesvědčen, že děláte z komára velblouda, kolegyně,“ odměřeně odsekl doktor Burns.

„Ztráta paměti je jen přechodná a pevně si stojím za tím, že jí to pomůže od nočních můr, depresí i paranoidních představ. Ještě jedna aplikace a jestli bude vpořádku, odveze si jí její prateta,“ arogantně jí šermoval ukazováčkem před obličejem.

„Ale to nemůžete myslet vážně! Co když jí to ublíží ještě víc? Podle EEG je její elektrická mozková aktivita vysoce nad průměrem. A vy do ní ještě další proud pustíte! Já s tím prostě nesouhlasím,“ pokusila se působit rozhodně, ale zkazilo jí to zlomení hlasu na konci jejího proslovu.

„Poslední tři noci už nekřičela. Noční sestra jí kontrolovala a spala úplně klidně. Jestli nebude ráno u vyšetření zase fantazírovat o andělech, vraždách a jiných bláznivých představách, propustíme jí. V opačném případě jí čeká dlouhá léčba medikamenty a převoz do ústavu pro psychotiky. Tady by nemohla  mít dlouhodobou péči,“ nevšímal si jejího protestu a stál si na svém.

„Podám proti vašemu postupu stížnost!“ rozhodla se lékařka a doufala, že v jejím hlase není znát strach, který rozhodně cítila.

Doktor Burns jí chvilku pátravě pozoroval. „To je jistě vaše právo, kolegyně. Ale vemte laskavě na vědomí, že jste pouhá stážistka. Nemáte žádné praktické zkušenosti a vše co víte, je ze školních lavic. Já mám třicetiletou praxi, a komu myslíte, že bude vyšetřující komise věřit, když podáte stížnost?“ škodolibě pozoroval její obličej, na kterém se mísil vzdor s porážkou.

Dál už se s tou otravnou ženskou nehodlal zabývat. Nařídil jí, aby Alici ještě dnes aplikovali poslední dávku elektrošoků, otočil se a odešel.

Ani jeden z nich si nevšiml, že dveře do pokoje Alice zůstaly pootevřené a holčička choulící se na zemi vedle nich, slyší každé jejich slovo.

Alice se poslední tři dny pohybovala na hranici šílenství. Když se vzbudila a její paměť byla úplně prázdná, vyděsilo jí to. Dostala se opět do stavu letargie. Nepřirozeně klidně reagovala na vnější podněty a odpovídala na otázky.

Uvnitř však křičela. Křičela strachem, nejistotou a oplakávala ztrátu svého já.

Jediné co si vybavovala, byly podivné záblesky plné krve a bolestí stažených cizích tváří, které v ní vyvolávaly hrůzu. Proti těmto zábleskům měla jen jednu obranu. Její narušená mysl si uchovala v nejzazším koutku, obraz anděla. Stačilo, aby si vybavila jeho tvář a zlé představy jí daly pokoj.

A pak se jí opět začaly v mysli zjevovat obrazy, kterým nerozuměla. Bez varování se jí během dne před očima  na pár vteřin zjevovali lidé, které neznala. Zachytila je v různých situacích – smáli se, jedli, nakupovali či sportovali.

Jakoby jí někdo na pár vteřin ukázal kousek filmu, zachycující určitou scénu. Nedávalo jí to vůbec žádný smysl.

Uvažovala o tom, že se té mladé paní doktorce svěří, ale pak zaslechla rozhovor sestřiček, které procházely kolem jejího pokoje.

Zaslechla, že jí považují za blázna. Že vše co říká, je výmysl a doktor jí bude muset zvýšit dávky léků.

A tehdy se rozhodla. Nikomu nic neřekne. Pochopila, že jí nikdo neuvěří a vždy jí budou považovat přinejmenším za lhářku.

Druhý den, když byla na pokoji sama, jí zase přepadla jedna z představ. Tentokrát to  však nebyla nic poklidného, naopak.

Viděla před duševním zrakem ženu. Její tvář byla zrůzněná vztekem a v očích jí plála nenávist. Hleděla na nějakou dvojici lidí v posteli. A pak se ozvaly výstřely a čistě bílé povlečení, rozkvetlo do obrovských, mokvajících, krvavých skvrn.

Alice otevřela ústa a hrdlem se jí dral výkřik děsu. Vize zmizela a ona si na poslední chvíli zakryla ústa předloktím. Síla výkřiku se přelila do zkousnutí. Pachuť krve, která ji podráždila chuťové pohárky, jí probrala docela. Na vnitřní straně drobného předloktí se jasně rýsoval krvavý otisk zubů.

Už věděla, jak utišit svůj křik. Jen bude muset dávat pozor, aby si té rány nikdo nevšiml. Ostatně, pyžamo i trička která nosila, měla dlouhá rukáv.

Po vyslechnutí hádky lékařů dostala Alice strach, že jí s posledním šokem zmizí z hlavy i vzpomínka na jejího anděla. Chtěla si opět vyvolat v mysli jeho tvář, když jí překvapila další vize.

Seděla na nějaké lavičce v parku a rozhlížela se po okolí. Měla pocit, že na někoho čeká. Pak se jí začaly ježit chloupky na krku. Ztuhla, rychle vstala a otočila se. Ze vzdálenosti asi deseti metrů, na ní šokovaně zíral její anděl.

Jeho tvář najednou získala ostřejší rysy a oči zčernaly po celé ploše. Přes pootevřené rty, mezi kterými zahlédla lesknoucí se bělostné špičaté zuby, mu přešlo jedné slovo: „Alice!“

A ona vnímala, jak se v ní rozlévá úžasný pocit. Pocit, že konečně našla svou duši.

Malá Alice zamrkala a vize zmizela. Vzápětí se otevřely dveře a vešla sestra. Alice neměla čas, ani možnost přemýšlet nad tím, co právě viděla. Sestra jí odvedla do místnosti, kde jí na hlavu připevnila elektrody.

Alice se začala klepat strachy a z očí jí stékaly slzy. Sestra si toho však nevšímala a dál připravovala přístroj k použití.

Pak klapla klika, načež do místnosti vešla ta mladá lékařka.

„Děkuji vám sestro, postarám se o to sama,“ její tón nepřipouštěl odmluvy. Sestra pokrčila rameny a odešla z místnosti.

Lékařka přistoupila k slzící Alici a jemně jí setřela mokré tváře.

„Neboj broučku, už je nenechám, aby ti ublížili,“ natáhla ruku a sejmula elektrody z její hlavy.

Pak několikrát na prázdno zmáčkla spouštěcí tlačítko a přístroj vydal záznam o síle elektrošoku.

Alice udiveně sledovala lékařku, jak cosi zaznamenává do karty a přikládá ten záznam.

„Tak,“ usmála se na ní. „Tohle bude naše malé tajemství, ano?“ spiklenecky mrkla, vzala jí do náruče a odnesla zpět do jejího pokoje.

Nikdo netušil, že jí tím zachránila zdravý rozum.

 

xxxx

 

Jasper byl jako na trní. Minulé čtyři dny byl zaměstnán dalším případem a nemohl navštívit Alici.

Vyhoupl se v rychlosti do jejího okna a úlekem strnul. Pokoj byl prázdný. Pokoušel se zachytil její vůni, ale ten zbytek, který se tu uchoval, musel být starý alespoň dva dny.

Zamrazilo ho, když si uvědomil, že Alice v nemocnici není.

Doběhl domů a požádal Esme, aby zkusila zjistit, co se s ní stalo. Esme byla sice udivená, že se stále zajímá o její osud, ale jeho prosbu neodmítla.

Po pár telefonátech měli jasno.

Alice byla propuštěna a odjela se svou jedinou příbuznou. Kam, to její zdroj nevěděl. Veškerá dokumentace k jejímu zdravotnímu stavu, byla vydána její pratetě a nikdo netušil, kde bude její nové bydliště.

Jaspera to zasáhlo jako úder do žaludku.

Ztratil jí.

Esme nevěřícně sledovala, jak se pod jejím synem podlomila kolena a on se s bolestným zasténáním sesunul podél zdi. Hlavu měl v dlaních, nevnímal své okolí. Celou jeho bytost zaplavil pocit ztráty a on zřetelně cítil, jak se z jeho srdce s hlasitým, pomyslným puknutím, kus odlomil.

 

xxxx

Alice seděla ve třídě a pokoušela se splynout se židlí. Školní docházka byla nutností a jejím každodenním mučením. Její drobná, až vyzáblá postavička podprůměrného vzrůstu přímo vybízela k šikaně.

Nejen že byla na svůj věk malá, ale ještě byla takzvaně „divná“.

Stranila se společnosti vrstevníků a nejradši byla sama. Děti se jí posmívaly kvůli kruhům pod očima a nezdravě bledé pokožce, která byla následkem probdělých nocí a nočních můr.

Právě začínal nový školní rok. Prázdniny, během kterých oslavila čtrnácté narozeniny, utekly jako voda. Její prateta Anna, byla už hodně stará. Sice na ní byla hodná, ale moc si nerozuměly.

Alice přes léto ležela v knížkách, nebo brouzdala po internetu.

Bydlely na okraji městečka Forks, které obklopovaly hluboké lesy. Často chodila na procházky a užívala si lesního ticha, které na ní působilo jako hojivý balzám.

Zde mohla snít s otevřenýma očima a vzpomínat na Jeho tvář. Čas od času ho „viděla“ ve společnosti lidí, kteří měli podobnou schopnost měnit tvář. Jeho černé oči jí nikdy neděsily. Ačkoli dětské představy o andělu jí už přešly, nedokázala si ho nikam zařadit. S jistotou však věděla, že není člověk.

Když jí propustili z nemocnice, začala vědomě své vize potlačovat. Noční můry se objevovaly a zase mizely. Svou hrůzu vykřičela do polštářů a její ruka vypadala, jako po útoku nějakého zvířete. Jemná kůže předloktí, byla posta jizvami s otiskem jejích zubů. Přes den se vize dostavovaly málokdy. Jak rostla, naučila se je zasunovat do pozadí a nepůsobit dojmem, že upadla do transu. Nyní jen málo kdo zaznamenal nepřítomný pohled, který se čas od času objevil na bledé tváři.

Alice si procházela poznámky na další hodinu, když se za ní ozvalo chichotání a na hlavě jí přistála učebnice.

„Hele, bledule, abys nebyla až moc chytrá,“ zaznělo jí za zády a ona s jistotou ten skřípavý hlas přiřadila Frankovi, svému nejčastějšímu mučiteli. Nereagovala a dál zírala do sešitu.

Frank, popuzen, že ho ta nula ignoruje, strčil do její židle, až ji břichem přirazil na hranu lavice.

Alice zalapala bolestí po dechu a chtěla ho poslat do háje.

„Nech ji,“ ozval se najednou za ní cizí, dívčí hlas.

Alice i Frank vzhlédli. Před nimi stála štíhlá brunetka, s rukama založenýma na hrudi.

„Co se do toho pleteš, ty kozo? A vůbec, co jsi zač?“ posměšně si jí přeměřil pichlavýma očima.

„Co jsem zač, to brzo zjistíš, jestli jí nedáš pokoj,“ oznámila mu klidně a usmála se na Alici.

Alice se překvapeně narovnala. Nestávalo se, aby se jí někdo zastal. A tuhle holku nikdy před tím neviděla. Chtěla jí varovat, že Frank je zákeřnej mizera, kterej s oblibou mlátí své slabší spolužáky, ale už to nestihla.

Frankova prasečí očka se přimhouřila a jeho obtloustlá paže vystřelila k té dívce. Měl v úmyslu ji pořádně čapnout za dlouhé vlasy. Už se opájel představou, jak ji strhne k zemi a ona se rozbrečí. Byl typickou ukázkou mladistvého násilníka.

Jenže se trochu přepočítal. Sotva se jeho ruka přiblížila k její hlavě, dívka udělala krok stranou a jediným hmatem mu zkroutila ruku za záda. S bolestným zakvičením se Frank sesunul na kolena a začal vřískat. Dívka pobaveně ještě chvilku páčila jeho ruku a pak ho pustila.

„Tak, už víš, co jsem zač. Jsem holka, která ti kdykoli nakope prdel, jestli ještě vztáhneš ruku na mou kamarádku,“ prohlásila a spiklenecky mrkla na vyjevenou Alici.

Frank, jako každý, kdo ubližuje slabším, byl povahou zbabělec. Vyškrabal se na nohy a s planými výhružkami rychle zmizel.

Hnědovlasá dívka přistoupila k Alici a podala jí ruku.

„Ahoj, já jsem Bella.“

„Alice,“ kuňkla a okouzleně si tu odvážnou bytost prohlížela.

„Právě jsem se přistěhovala s tátou ze Seattlu,“ informovala ji Bella a sedla si k ní do lavice.

Víc už si toho říci nestačily, protože začala hodina.

Alice si všimla, že se Bella během hodiny neustále dívá do rohu místnosti a s nelibostí krčí obočí. Netušila proč to dělá, v tom rohu byla jen prázdná židle s rozbitým opěradlem.

Jakmile zazvonilo, Bella si rychle posbírala věci, řekla jí ahoj a zmizela jak pára nad hrncem.

Byla to poslední hodina. Alice se zdržela, protože učitel s ní chtěl mluvit o její domácí úloze. Když ji konečně propustil, škola už byla skoro vylidněná. Pomalu přecházela parkoviště a mířila ke stojanu s koly.

A pak uslyšela rozzlobený dívčí hlas. Byla to Bella. Alice se lekla, že si na ni Frank počkal. Bez rozmyslu zamířila za roh budovy, odkud Bellu slyšela.

„Nesahej na mne! Koukej ty pracky držet při těle, nebo o ně přijdeš!“ uslyšela a vztek, který Bellin hlas podbarvoval, ji překvapil.

Čekala, že uvidí Franka, jak se sápe na Bellu, ale skutečnost jí přikovala nohy k zemi.

Za rohem, zády k ní a čelem ke zdi, stála Bella. Udělala pohyb, jako by se chtěla vysmeknout z imaginárních paží, které ji držely a rozmáchla se nohou. Alice čekala, že bolestivě narazí špičkou do zdi, jenže Bellina noha se zastavila o cosi pevného, avšak neviditelného.

Bella se spokojeným úsměvem o krok ustoupila a pronesla ke zdi: „Zmiz, nebo tě zaříkám.“

Ještě pár vteřin zírala do prázdna, pak se otočila a střetla se s vytřeštěným pohledem Alice.

„Do háje,“ ulevila si Bella a zamířila k ní.

„Můžeš mi vysvětlit, cos to tady předváděla?“ Alice slyšela ve svém hlase šok a nevíru.

Bella si jí chvíli měřila velmi pronikavým a zkoumavým pohledem.

„Ty jsi jiná,“ oznámila Alici. „Doufám, že toho nebudu litovat,“ řekla spíš k sobě a nadechla se. „Budeš mi věřit, když ti řeknu, že jsem právě nakopala do koulí ducha?“

 

Povídky od Popoles

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Alison

25)  Alison (09.11.2012 22:29)

Bella ako premožiteľka duchov tak to je teda niečo!

24)  nathalia (09.11.2010 21:13)


Jinak perfektni!

Gassie

23)  Gassie (30.08.2010 16:36)

tahle povídka mě nepřestává udivovat. Je to čím dál lepší.

Michangela

22)  Michangela (19.05.2010 18:45)

To bude dobrá dvojka! Jedna má vize budoucnosti a druhá umí sebeobranu a praktikuje ji na paranormálních bytostech.

Radussska

21)  Radussska (17.05.2010 19:44)

Bože můj!!! Napnutý kšandy sou proti mě naprosto volný :)brzo se z té povídky zbláznim jestli to nedopíšeš (buděš za to todpovědná a nebudeš jediná :) ) Je to prostě SUPER máš talen a nejseš tady jediná.

Popoles

20)  Popoles (11.05.2010 23:11)

Díky holky, Moc si toho vážím

19)  Ivík (11.05.2010 18:46)

Právě jsem přečetla všechny kapitoly a jsem užaslá! To snad není možné!!!! Je to... geniální!!! Super!!!

18)  klara (10.05.2010 23:33)

Tak jsem právě přečetla všechny kapitoly v kuse a musím říct, že je to naprosto geniální. Je to jedna z nejlepších povídek, co jsem zatím četla. Moc se těšim na pokráčko. Fakt super povídka.

Popoles

17)  Popoles (07.05.2010 18:30)

AB ty víš, jak mi spolehlivě rozmazat řasenku... díky za ten úžasný komentář

AliceBrandon

16)  AliceBrandon (06.05.2010 12:33)

Popo, tohle bylo neuvěřitelný!!! Já vím, píšu to asi často, ale tohle překonalo všechny meze. Už při čtení jsem si opakovala, že tohle není možné.
Tahle kapitola totiž nebyla kapitola. Jsou to tři naprosto dokonalé povídky!!! (Dneska opravdu s vykřičníky nešetřím, a to ještě není konec)
Už jen ten začátek o guvernérovi, akcičce, zneškodnění ostřelovače, bomba v pultíku, prostě maso! Byla jsem napnutá jak kšandy a totálně vtáhnutá do děje. Já tam opravdu stála vedle něj a viděla tu plastickou trhavinu. Vážně neuvěřitelně strhující!!!
A pak nás tvůj bravurní jazyk (nebo lépeřečeno pero) zavedlo do další povídky, která by mohla stát stranou, úplně hrdě sama za sebe, příběh Cara a Esmenité. Originální děj a opět skvěle vykreslené pocity. Když si Carlle uvědomil, že Esme je z královské rodiny a že u ní nikdy neměl šanci, trpěla jsem s ním. Jako zvíře. A při zmínce o tom, jak jí podlý Caius odkusoval prsty jsem cítila vůči němu děsnou nenávist. Ty opravdu víš, jak v čtenáři vybudit víry emocí!
A následně přišla moje nejoblíbenější povídka této kapitoly (to se nedá říct část, protože to byla vpodstatě kapitola sama o sobě, dobrá dobrá, takže kapitola této kapitoly) o Jasperovi a Alici. Neuvíš si představit můj rozněžnělý výraz, když Jasper chránil Aliciny sny. A já si říkala, na co čekáš hochu, čapni jí a utečte. Co se dalo čekat, je to natvrdlo a zase měl práce až nad hlavu. Ještě že tam byla ta doktorka, ani nevíš, jak jsem za ní byla ráda, a jak mě dostala ta věta, že nikdo nevěděl, že jí tímhle zachránila rozum (nebo tak nějak to tam bylo), prostě dokonalé podání. Zajímalo by mě, jestli ta vize, jak sedí na lavičce je jejich první setkání po letech.
A poslední, naprosto neočekávaná část, Alice ve škole. Báječně (i když v této situaci se toto slovo asi až tak nehodí) popsaná šikana. Bylo mi jí tak líto, berušky. A ejhle, bingho! Zachránce a nečekaný poslední element tohoto příběhu. Bella - mediátor. Vypadá to na skvělou holku od rány. A Alice bude mít kamarádku, která nakope Frankovi kdykoli prdel. A duchům koule. No prostě bájo.
Tahle kapitola byla opravdu excelentní. Výkon přímo nadlidský. Ještě jsem nikdy nic podobného neviděla, takto tři zcela odlišné části a přitom tak propojené. Já ani nemám superlativy, jak dokonalé to bylo. A dlouhé, četla jsem to třičtvrtě hodiny. (Tak jsem si řekla, že si dám na komentu obzvláště záležet a zavalim tě všim, co jsem při čtení cítila)
Prostě, Popo, asi nejlepší kapitola VS, možná celé tvé tvorby (i když některé díly Proroctví se mnou mávaly taky dost) hlavně kvůli té zajímavé koncepci a neuvěřitelnému vtáhnutí do děje u každé z nich. Je to neuvěřitelné!!! Ty jsi neuvěřitelná!!! Skvělá!!! Děkuju!!! Ještěééééé....

15)   (02.05.2010 17:37)

uuužžžžaaa



14)  Nela (30.04.2010 23:10)

Super, Bella na scéně, Alice má kamarádku, třikrát hurá. To je skvělé, to fakt bude dvojka, tyhle dvě. Sem zvědavá na další dílek. :)

sakraprace

13)  sakraprace (30.04.2010 20:16)

No to mě po*er, akce s guvernérem- úžasná.
Hurá, koněčně někdo dostal Caia
A Alice a Bella- tak to bude dvojka.
Jestli jsi tohle vyplodila při depce, tak klobouk dolů, seš machr

12)  Čtenářka (30.04.2010 16:06)

No prostě krásný dílek. Už jsem se nemohla dočkat pokračování. Jsem napnutá jak to bude mezi Alicí a Jasperem a Bellou a že by Edwardem? Nechám se překvapit.

11)  avelanc (30.04.2010 14:19)

Prostě skvělé.. Od tebe se snad ani nedá čekat nic jiného.. Jsem napnutá, co se vyklube z Bely?

mina

10)  mina (30.04.2010 14:14)

noo uspesne som prisla ku koncu kapitoly, kedze robota mi to nedokazala v klude docitat...a musim ti napisat, ze si ma milo prekvapila!!!uzasne vymyslene...a som rada, ze je tam Bella...neviem sa dockat co si este poprecitam v tejto poviedke...a ten koniec...ducha nakopat niekam...noo len dodavam

Popoles

9)  Popoles (30.04.2010 09:14)

Holky díky, takhle po ránu mi ty vaše kometáře vážně dokázaly hodně zvednout náladu.

Jo a medaile - zlaté i platinové - rozesílám všem vám statečným...

Hanetka

8)  Hanetka (30.04.2010 07:55)

Miláčku drahý, Popoles,
chci další dílek ještě dnes!
Tyhle dvě holky, to bude duet,
za to si zasloužíš náramný pugét.
Napětí, tajemství, romantiku
smíchalas tady do kotlíku,
jak je tvým receptem na správnou směsku,
prostě jen dopiš to rychlostí blesku!

Nebraska

7)  Nebraska (30.04.2010 06:56)

No ty krááávo, Popolesko jedna, ty mi dáváš! A pokračuj, jen houšť!
Akce s guvernérem byla výborná, dostalo mě, jak Jasper cítil pozůstatky strachu -
Caius, potvorák jeden, už to má za sebou - patří mu to. A Zafrina jako třetí hlava pomazaná ve Volteře - ano, já ji mám ráda!
A Alice, chuďa malá... Ale bude s Jasperem, a my už to vííme
No a Bellou jsi mě dodělala. Bella, co dokáže nakopat ducha... Já myslela, že už nemůžeš být lepší, a ono zase jo

dorianna

6)  dorianna (30.04.2010 00:03)

mám nárok na dvojitou medaili ...já chci vííííc teda Popo to bylo... jááj... úchvatný , nádherný , dechberoucí , no prostě došla mi superlativa a tak jen zařvu BEEEST

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still