Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Vra%C5%BEedn%C3%A9%20sny_perex%20ob.jpg

Carlisle vzpomíná na svou přeměnu a začíná nový případ - jednomu guvernérovi hrozí atentát...

„Care?“

„Ano lásko?“ Carlisle se usmál. Takhle ho oslovovala jen Esme.

„Volali kluci, že našli to miminko a je v pořádku,“ v hlase jí zněla úleva.

Carlisle počkal až k němu dojde a za ruku si jí stáhl na klín.

„To jsem moc rád, miláčku. Další nevinná duše byla zachráněna.“ I jemu se velmi líbil pocit, že jejich přispěním bylo zachráněno dítě.

Esme si položila hlavu na jeho rameno a spokojeně se mu uvelebila na klíně.

Obtočil kolem ní paže a políbil jí do vlasů.

Esme - jeho žena, jeho život, jeho osud. Nedokázal si představit, jak by se odvíjel jeho život, kdyby jí nepotkal. Ale on jí potkal…

 

 

Vzpomínky se mu zatoulaly do dávné minulosti.

Před očima měl znovu krajinu svého mládí. Zima právě začínala, vše pokrýval první sníh, který schoval pod svůj bílý závoj blátivé cesty i hluboké lesy.

Psal se rok 1038, bylo mu čerstvě pětadvacet let a všichni od něj očekávali, že brzo zaujme otcovo místo.

Byl prvním synem normandského nižšího šlechtice, kterých v té době bylo jako máku. Jeho otec vládl několika vesnicím a městům v okruhu pár desítek mil. Stále ho před sebou viděl - starého, přísného a tvrdého muže, který vládl nelítostnou a pevnou rukou jak poddaným, tak své rodině.

On se tehdy jmenoval Carlle Godrig a byl pro svého otce zklamáním.

Místo aby se věnoval obchodům a udržování pachtýřů v poslušnosti a strachu, zajímal se o léčitelství, odbíhal stále do lesa a učil se od staré bylinkářky. Fascinovalo ho lidské tělo – to jak funguje, z čeho se skládá a jak málo stačí, aby onemocnělo. Vůbec ho nelákalo pomyšlení, že má spravovat majetek a vládnout svému území, chtěl se pouze učit a léčit.

 

Jako by se to stalo včera – stále si pamatoval svou poslední hádku s otcem.

 

Máš tu své povinnosti, Carlle!“ zvýšeným hlasem mu připomněl otec a okolo úst se mu objevila přísná rýha.

Otče dobře víš, že já se na tento úkol nehodím. Proč nemůže tyto povinnosti převzít Sigfried?“ zamračeně svého otce sledoval.

Sigfried není prvorozený. A kromě toho si ho vyžádal náš lenní pán do své družiny. Už se o tom s tebou nebudu dál bavit. Příští měsíc se oficiálně ujmeš svých povinností a s tím bláznovstvím kolem léčitelství bude konec! A to je mé poslední slovo!“ zahřměl otec.

 

Carlisle se usmál. Jak se ho tenkrát bál! Byl vychován k úctě a naprosté poslušnosti. Tehdy s ním cloumal bezmocný vztek.

 

Vyběhl ze sálu, skočil na koně a bez rozmyslu vyjel do lesů.

Nejdříve jel tryskem, ale když se ponořil hlouběji do lesa, musel zvolnit až do kroku. Utápěl se v sebelítosti a vzteku.

Pak náhle uslyšel ženský výkřik a podivné zvuky. Bolestivý ženský křik se stále stupňoval a projížděl jím jako ostří dýky.

Bez rozmyšlení se vydal po zvuku, až vyjel na paseku.

To co uviděl, ho téměř srazilo ze sedla.

Na pasece byli čtyři lidé. Tři muži a jedna žena. Dva jí drželi a ten třetí se jí právě zakousl do prstů na ruce a trhl. Ukousl jí dva prsty.

V tu chvíli si Carlle vůbec neuvědomil, že je na nich něco divného.

Jeho povaha rytíře mu velela pomoci ženě v nesnázích. Tasil meč, seskočil s koně a s bojovým výkřikem se na ty útočníky vrhl.

Jeho meč však při úderu o tělo muže vydal podivný zvuk, jako by narazil na něco velmi tvrdého a přitom pružného. Odrazil se od něj a vypadl mu z rukou.

V ten okamžik se z jednoho z útočníků stala rozmazaná šmouha a Carlle ucítil pronikavou bolest na krku. Z rozervaného hrdla mu začala unikat horká krev a s ní i vědomí. Poslední, co jeho šokované oči viděly, bylo trojí zakousnutí útočníků do těla té nebožačky.

Ztratil vědomí a padl na zem pokrytou sněhem. Jeho krev ho barvila do ruda, ale sníh zároveň svou teplotou zpomaloval krvácení.

Když opět nabyl vědomí, byl velmi slabý. Kousek od něj byla podivná hromada, kterou se ti tři muži právě chystali zapálit.

Neměl sílu cokoli udělat, jen ležel a jeho zmatenému oslabenému vědomí až nyní došlo, na co to hledí.

Ta hromada bylo roztrhané ženské tělo. Krev byla úplně všude, jako by nasněžil rudý sníh.

Když se jednomu z útočníků podařilo rozdělat oheň, přiložil pochodeň k ostatkům a počkal, dokud zbytky šatů nezačaly hořet.

Musíme rychle zmizet, určitě ji hledají,“ řekl jeden z těch ničemů.

A co ten člověk, voní docela dobře,“ druhý na něj ukázal bradou a Carlle si s hrůzou uvědomil, že na něj z jeho obličeje zírají dvě černé plochy místo očí.

Nemáme čas, stejně už skoro vykrvácel, za chvíli je po něm,“ odmítavě mávl rukou ten druhý, asi vůdce.

Pak najednou zavířil vzduch a po těch třech se slehla zem. Bylo ticho, jen zvuk ohně pomalu postupující po těle nebožačky naplňoval svým syčením okolí.

Carlle neměl sílu být vyděšený, a ačkoli sníh zpomalil únik krve z rány, docela ho zastavit nemohl. Chtělo se mu strašně zavřít oči a poddat se té hluboké únavě, která zaplavila jeho tělo a mysl.

Oči se mu pomalu zavíraly. Naposled zavadil pohledem o pomalu se rozhořívající pohřební hranici a jeho oči spočinuly na tváři té ženy. Kdyby mohl jasně myslet, určitě by ho překvapila její krása. Jeho však v mizejícím vědomí zarazilo něco jiného.

Zachvěla se jí víčka a oči se mírně pootevřely. Nemohlo to být reálné. Hlava byla oddělená od těla, ta žena musela být rozhodně mrtvá, ale něco v něm mu bránilo dívat se, jak plameny postupují k její tváři a spalují ji na prach.

Z posledních sil se doplazil k ostatkům, uvolnil plášť který měl uvázaný kolem krku a přehodil ho přes její tělo.

S tímto pohybem ho opustila veškerá energie a vzápětí i vědomí.

 

Z monitoru se ozvalo zapípání.

Carlisle se vytrhl ze vzpomínek a zaostřil na obrazovku.

Esme se zvedla z jeho klína a vyťukala na klávesnici přístupový kód. Spustil se dešifrovací program a text, původně jen v číslicích se převedl do zprávy.

 

Máme podezření na plánovaný atentát. Má být zavražděn guvernér státu New York Frank Adams. Odmítá jakoukoli navýšenou ochranu. Má pouze svého bodyguarda a nikoho jiného nechce. Zítra má projev na ekologickém sympoziu.

Nemáme žádné bližší informace. Náš zdroj byl zavražděn dříve, než stačil předat podrobnosti. Víme pouze, že atentát by se měl uskutečnit přímo během konference.

Pokud se ujmete tohoto případu a neuspějete, náš úřad nebude moci potvrdit oficiálnost úkolu. Ujmete se tohoto případu?

 

„Jinými slovy – když to nevyjde a budete v kaši, nikdo od nás vám nepomůže,“ ušklíbl se Carlise. „CIA je prostě sladká. Jakoby jsme od nich někdy vyžadovali pomoc či podporu,“

protočil oči, podíval se na Esme a tázavě zvedl obočí.

„Myslím, že by to děti braly,“ zamyslela se Esme. „Rose, Emme?“ zavolala a vzápětí se otevřely dveře, kterými oba oslovení vcházeli.

„Tak copak máme nového?“ zajímal se Emmett a pohodlně se rozvalil v křesle.

Carlise mu natočil monitor. Rose se opřela o opěradlo Emmova křesla a oba se zájmem přelítli očima text.

„Hmm, na to by se nám hodil Eda a možná i Jazz,“ poznamenal Emm a bezmyšlenkovitě si hrál s pramenem vlasů, který se naklánějící se Rose uvolnil z uzlu na temeni.

„Kde vůbec trčí ti dva?“ divila se Rose. „Už by tu měli dávno být.“

„No možná…“ Esme se zarazila, ale pak pokračovala. „Jazz se zajímal o tu holčičku, které ten parchant, co ho už tak dlouho hledáme, zabil rodiče. Myslím, že tam vzal Edwarda, aby se jí podíval do hlavy,“ uvažovala nahlas.

 

Rose si povzdechla a sáhla po telefonu.

„Kde jste?“ zeptala se bez úvodu, jakmile Ed přijal hovor.

„Už se vracíme, přišli jsme na něco zajímavého ohledně té holčičky, jsme u vás za pět minut“ a položil telefon.

 

Edwarde, můžeš si nechat pro sebe ten její sen o mě?“ poslal mu myšlenku Jazz.

„Brácho, tohle je tvá věc, ale moc se mi to nezamlouvá. Je na ní něco podivného. Měl bys zmizet z jejího života a nechat ji být,“ přesvědčoval ho Ed.

Já vím, jenže já nemůžu. Je na ní něco co mě láká, mám neuvěřitelnou potřebu ji chránit a dokud tomu nepřijdu na kloub, nebudu mít klid.“

Edward si povzdechl a pokrčil rameny. „Jak myslíš, a slibuji, že si to nechám pro sebe.“

 

Pět minut ani neuběhlo a oba vcházeli do místnosti.

„Tak co jste zjistili?“ Esme zvědavě sledovala jejich zamyšlené výrazy.

„Sice jen spala, ale vypadá to, že se ve snu nabourala do hlavy nějakého vraha. Pokud to udělala i v případě toho, kdo jí zavraždil rodiče, pak se nedivím, že si myslí, že je zabila ona sama. Ten sen by strašně reálný.“ Edward vrhl na Jazze pohled a ujistil ho jím, že si nechá tu druhou část, kde se Alice zdálo o Jazzovi pro sebe.

„To je strašná představa, chudák dítě!“ děsila se Esme. „Ale o něčem takovém jsem ještě neslyšela, i když …duševní síla člověka může být neuvěřitelná. A pokud se na někoho napojuje nevědomě, pak tahle její schopnost může věkem sílit.“ Mohlo by z ní být něco jako medium, ale taky by se z toho mohla zbláznit,“ Esme se ponořila do svých úvah.

„No pro nás to v tuto chvíli ale nic neznamená. I kdyby se napojila na vraha, viděla jeho očima, takže popsat by ho nemohla,“ dumal Carlisle. „Asi bude lepší, když jí necháme napokoji a nebudeme zasahovat lékařům do jejich práce,“ rozhodl, rozhlédl se po ostatních a počkal až všichni souhlasně přikývnou.

Jen Jasper zamyšleně koukal do prázdna a nereagoval na jeho slova. Nikdo, až na Edwarda, si toho ale nevšiml.

Pak už se jejich pozornost obrátila k novému úkolu.

Probrali strategii a Carlisle odeslal šifrovanou zprávu, že úkol přijímají.

Všichni čtyři se šli sbalit a za hodinu už mířili k letišti, kde čekalo jejich soukromé tryskové letadlo.

Carlisle zůstal doma sám, protože Esme odvolali k naléhavém případu psychického zhroucení.

Projel si poslední případy a založil dokumentaci. Jejich soukromý archiv se rozrůstal a mnohdy byl velmi užitečný.

Zakódoval tajnou místnost a zamířil do své pracovny. Chtěl si ještě jednou projít případ dívenky, kterou měli zítra operovat, ale myšlenky se mu znovu stočily ke vzpomínkám.

 

Proti jeho vůli se mu vracelo vědomí. Jako by jeho mysl něco donutilo vyplavat z té černé, pohodlné a bezbolestné tmy, kde se ještě před chvílí nacházel.

Začal si uvědomovat tepající, řezavou bolest na krku. Víčka se mu pomalu otevřela a on zmateně zamrkal. Ležel na zádech a krk měl ovázaný kusem látky. Chtěl pohnout hlavou, ale jakmile ji malinko pootočil, vystřelila mu tělem bolest a on zachrčel. Uvědomil si, že má roztržené hrdlo.

Jak to, že ještě žije? Musel ztratil velké množství krve. Nemohl ani pořádně dýchat. Vzpomněl si na příčinu svého poranění a zachvěl se hrůzou. Ta bytost, protože to nemohl být člověk, mu s lehkostí dravce rozervala hrdlo.

V jeho zorném poli se objevila ženská tvář. Carlle se namáhavě syčivě nadechl a s úžasem jí pozoroval.

Chtěl se jí zeptat co je zač, ale nemohl mluvit.

Nemluv,“ pravila ta nádherná bytost něžným, tichým hlasem.

Máš velmi vážné poranění, divím se, že jsi vydržel tak dlouho naživu,“ pozorně ho sledovala a on zase okouzleně hleděl na ni.

Tak krásnou ženu snad ještě neviděl. Jemná srdcovitá tvář, s pletí jako alabastr, rty rudé a smyslně vykrojené, něžná křivka obočí a malý pikantní nosík. Tomu všemu korunovaly překrásné oči, tmavé jako půlnoc. Měla nádherné vlasy, husté a vlnité, padající v kaskádách až k pasu a zářící mírně načervenalým odleskem. Byla zahalená do jeho pláště a klečela u jeho těla.

Jmenuji se Esmenité,“ představila se mu a mírně se usmála. „Byl jsi velmi statečný, když jsi mě chtěl bránit. Ale proti těm útočníkům jsi nikdy neměl nejmenší šanci.“

Přes tvář jí přeběhl mrak, jako by si vzpomněla na něco nepříjemného.

Carlle na ní v šoku zíral. Došlo mu co právě řekla. To není možné. Ona nemůže být tou ženou, jejíž roztrhané ostatky přikryl svým pláštěm. To se vymyká zdravému rozumu.

Vím, že se ti to zdá nemožné, ale je to tak. Opravdu mne ti muži roztrhali a pak zapálili. Kdybys svým pláštěm neuhasil ten oheň, zemřela bych. Možná už jsi pochopil, že ani já, ani ti útočníci, nejsme lidé,“ zarazila se a uklidňujícím gestem mu položila ruku na čelo.

Neboj se, já ti neublížím. Ale nemohu ti ani zahojit ránu. Je příliš hluboká a ty jsi už ztratil mnoho krve. Mohla jsem ti akorát poskytnout trochu času k rozhodnutí.“

Carlle tázavě zvedl obočí.

Naživu tě zatím drží má krev, kterou jsem ti vpravila do rány. Víš, máš jen dvě možnosti. Tvé zranění je smrtelné, nemohu tě zachránit. Ale nabízím ti možnost, stát se tím, čím jsem i já. Stát se nesmrtelným. Pokud se pro to rozhodneš, je v mé moci, pokusit se tě přeměnit v bytost stejnou, jako jsem já.“ Pátravě ho pozorovala a když viděla, že strávil její slova, pokračovala.

Jsme bytosti žijící od počátku věků mezi lidmi, ale naše existence je utajená. Lidé si o nás vyprávějí strašidelné pohádky a opřádají nás pověstmi. Nabízím ti možnost stát se upírem.“

Carlle si připadal jako v nějaké noční můře. Nemohl se skoro hýbat, ale jeho mysl byla čilá a myšlenky v hlavě jen hýřily. Je možné, že se mu to všechno jen zdá? Klame ho snad sluch i zrak a on se nalézá v předsmrtném deliriu?

Hleděl na tu ženu s tváří a hlasem anděla a nepřál si nic jiného, než aby jí mohl zůstat nablízku.

Ještě nikdy jsem to nedělala,“ pokračovala Esmenité, „je tu velká pravděpodobnost, že se mi to nepodaří a ty stejně zemřeš. Ale zachránil jsi mi život a já ti chci dát možnost volby. Za chvíli síla mé krve z tvého těla odezní a ty zemřeš, na rozhodnutí máš jen pár minut.“ Smutně na něj pohlédla a jemně ho pohladila po tváři.

Carlle vnímal ten dotyk i ji celou myslí. Nevěděl co na té ženě je, ale měl pocit, že ji nesmí nechat odejít. Vábila ho k sobě, zcela nelogicky mu na ní záleželo a jeho srdce, nyní již jen velmi pomalu bijící, bylo naplněno podivnou touhou po ní.

Pokusil se kývnout a dát jí najevo, že její nabídku přijímá.

Ještě něco bys měl vědět, než se rozhodneš,“ váhavě zašeptla. „Prosím, nelekni se, ukáži ti svou druhou tvář, tu, kterou my upíři před lidmi skrýváme.“ Na chvíli zavřela oči a Carlle šokovaně pozoroval, jak se její tělo napřímilo, pokožka zbledla a rysy obličeje se zvýraznily. Pootevřela ústa a odhalila bělostné zuby dravce – všechny špičaté a jistě velmi ostré. Poté jí z horní čelisti rychlostí blesku vyjely tesáky. Mělce dýchala a pomalu otevřela oči. Teprve až pohled do těch černých bezedných tůní, přinutil Carlla bolestně zalapat po dechu. V černé ploše se najednou objevila bílá protáhlá panenka a Esmenité promluvila podivně zkresleným, hlubokým a podmanivým hlasem.

Toto je má druhá tvář, tvář dravce, živícího se krví. Každý našeho druhu ji má.“

Carlle se díval na tu nepozemsku tvář, ale nedokázal v sobě vzbudit strach, natož odpor. I v této podobě byla krásná, ačkoli krásná nebylo to správné slovo – na mysl mu přišlo slovo - vznešená.

Pak zamrkala a před jeho udivenýma očima se znovu objevila její lidská podoba. „Tak teď víš, čím by jsi se stal, pokud mou nabídku přijmeš a přeměna se podaří. Už není moc času, musíš se rozhodnout.“

Carlle cítil, jak z něj pomalu vyprchává život a jeho vědomí se začalo zamlžovat.

V tu chvíli si uvědomil, že ji nechce ztratit. Tahle podivuhodná upíří žena na něj má nepochopitelný vliv a on cítil, jak každá částečka jeho bytosti chce spojit svůj osud s jejím. Nebyla to volba jeho rozumu, byla to volba jeho srdce.

Sebral veškerou zbývající sílu a zasípal: „Ano.“

A tímto jediným slovem vložil svůj osud do rukou upírky jménem Esmenité.

Přes závoj počínajícího bezvědomí ucítil na neporaněné straně krku heboučký dotek jejích rtů.

Pokusím se, aby to bolelo co nejméně,“ zašeptala a zabořila své špičáky hluboko do jeho hrdla.

Ucítil bolest z kousnutí a jeho tělem se rozlil těžký, umrtvující pocit, najednou se nemohl ani pohnout. Vzápětí mu v krku vyšlehly plameny a rychlostí blesku se rozšířily do celého těla. Ale tyto plameny nebyly horké, naopak, studily. A studily až k nesnesení. Jakoby miliony ledových jehel píchalo do každičkého milimetru jeho pokožky. Jehly pronikaly skrz naskrz každým svalem a každým orgánem. Zavrtávaly se mu do kostí a kloubů a mysl se mu zahalily do oparu mučivého utrpení. Netušil, že je možné cítit takovou bolest a přesto vnímat své okolí. Stále věděl, že je Esmenité blízko, věděl, že si položila jeho hlavu do klína a svým nádherným hlasem k němu promlouvala. Jeho tělo se postupně měnilo na mrtvolný kus ledu. S mučivou pomalostí chlad postupoval směrem k jeho srdci a svíral stále bolestivěji jeho hruď.

Ve chvíli, kdy se ledová ostří zapíchla do srdečního svalu, ucítil příšernou křeč. Skoro slyšel bolestivé sevření své pumpy života, která pomalu, ale jistě utichala. Esmenité si položila hlavu na jeho hrudník a pozorně naslouchala. A přesně v okamžiku posledního slabého úderu srdce si prokousla zápěstí a z její tepny se vyvalila temná krev. Přitiskla mu zápěstí na ústa a naplnila mu je až po okraj. Srdce se zastavilo, ale jeho mysl ještě vnímala. A to byl přesně ten okamžik, kdy mu její hustá, teplá krev, natekla do krku a reflexivně ho donutila polknout.

Carlle měl zvláštní pocit odhmotnění. Celá jeho bytost byla ledová a srdce nebilo. Přesto stále okrajově vnímal.

Jakmile polkl její krev, nastal přesný opak toho, co následovalo po rozšíření jedu v jeho těle. Začal hořet. Tentokrát doopravdy. Pocit horka se mu rozléval žilami a všude kde se objevil, se neustále stupňoval. Nakonec žhavé peklo pohltilo celou jeho bytost a pouta znehybnění, které následovalo po kousnutí povolila. Carlle sebou začal zmítat a jeho tělo se začalo měnit. Rány se uzavíraly, na jeho kůži nezůstala ani jediná oděrka. Jeho obličej se nepatrně protáhl a rysy zaostřily.

Nevěděl jak dlouho ho mučivý oheň spaloval . Když otevřel oči, cítil se naprosto zdráv a plný energie a jeho srdce znovu bilo. Viděl i tu sebenepatrnější částečku prachu a žasl nad počtem a intenzitou barev v jeho okolí.

Prudce se posadil a upřeně se zahleděl do tváře své stvořitelky.

 

 

Hlasitý zvuk telefonu ho vytrhl z dávné minulosti.

Ano Rose? Jak jste na tom?“

Právě jsme přistáli a Jazz s Edem šli zařídit naše krytí. Budu tě průběžně informovat,“ řekla Rose a Carlisle zaslechl, jak volá na Emmetta, aby přenesl jejich tašky do pokoje.

Ubytovali jsme se v hotelu. Dám vědět, zda vše klaplo. Dej za mě pusu Esme, jo?“

Jasně zlato, dávejte pozor a zbytečně neriskujte. Nepotřebujeme nežádoucí pozornost, ahoj,“ rozloučil se Carlisle.

Chvíli uvažoval, jestli mysleli na vše a zda riziko prozrazení není příliš vysoké, ale pak to nechal být. Věřil schopnostem svých dětí a věděl co dokáží.

Jeho mysl ho znovu přenesla do počátků jeho upíří existence. S úsměvem začal listovat vzpomínkami na své první upíří dny a na počátek jejich lásky s Esme.

 

xxxx

 

Na druhém konci města seděla v křesílku Alice a pozorovala lékařku jak si zapisuje poznámky.

Takže se ti dnes nic nezdálo, Alice?“ znovu se zeptala lékařka a pátravým pohledem se pokoušela odhalit i náznak lži.

Ale Alice neměla potřebu lhát.

Ne, to jsem neříkala. Vím, že se mi zdál sen o mém andělovi. Ale pak přišlo to syčení, já uviděla tu paní, šla jsem za ní a píchla ji nožem do břicha.“ Alice se zachvěla, když si vybavila jak jí ruce zalila horká krev a do uší se jí zařízl výkřik té ženy. „Ale pak se můj anděl vrátil, a mě bylo zase dobře,“ usmála se na lékařku, která jen bezmocně vrtěla hlavou.

Alice, ty jsi ve snu bodla nožem nějakou ženu?“ chtěla se ujistit, že správně rozuměla.

Myslela jsem si to, ale můj anděl mě uklidnil a pak už jsem věděla, že já to nebyla.“

V očích lékařky se objevila lítost s očividně zmatenou dívenkou.

A ten anděl – zdá se ti o něm často?“

Ano, už od malička, dává na mne pozor a umí mě ochránit před strachem a zlými sny,“ naklonila se k lékařce a spiklenecky jí zašeptla: „Myslí si, že o něm nevím, ale já o něm vím.“

Lékařka jen pokývala, aby holčičku nerozrušila, ale ve skutečnosti se obávala, aby se u ní nevyvinula nějaké forma těžké duševní poruchy.

Alice, je hezké, že se ti zdá o andělovi, ale musíš si uvědomit, že není skutečný. Je to jen sen. Také všechny ty ošklivé věci, lidé s noži a ubližování ostatním, se ti jen zdá. Nic z toho se nestalo a není to skutečné, víš?“ profesionálně se na ní usmála a pokračovala „neboj, já ti dám pilulky a když je budeš pravidelně užívat, všechny tyhle ošklivé sny zmizí a ty budeš zase spokojeně spinkat. A až budeš v pořádku, přijede si pro tebe teta a ty budeš bydlet u ní. Do té doby na tebe dáme pozor u nás.“ Lékařka napsala něco do zprávy a zavolala sestru, aby Alice odvedla na pokoj.

 

Alice chvíli lékařku pozorovala, vše poslušně odkývala a tvářila se souhlasně. V duchu se však pevně rozhodla, že ty pilulky brát nebude. Nechce zapomenout. Nechce přijít o své sny, ve kterých vidí obě jeho tváře. Nechce, aby její anděl zmizel. Jen on ji dokáže ochránit před syčivými sny a jen s ním se cítí klidně a bezpečně. Ona se ho nevzdá.

Ať si paní doktorka myslí co chce. Alice zná pravdu. On je skutečný.

Zatím k ní přichází jen ve snu, ale jednoho dne se setkají a až ten den přijde, ona konečně nalezne svou chybějící polovinu.

 

Kapitola 5

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

7)  Nene (24.10.2015 22:25)

Teda, ze uz je to nejaky ten patek co jsi tohle napsala a ja nenechala komentar. No tak to napravuji a musim rict, ze ctu jednim dechem znovu B) a ta premena??? Hmm ty o tom vis neco vic??

6)  nathalia (08.11.2010 21:39)

Napinave a ty vzpominky byly super!

Gassie

5)  Gassie (30.08.2010 14:14)

To byla přeměna A mají krev a buší jim srdce
Moc krásná povídka

Carlie

4)  Carlie (29.08.2010 17:10)

Ještě jsem tenhle dílek začala teprve číst, ale už si neodpustím koment: Care, jo? To mě nikdy nenapadlo! Dokonalé, Care, jako péče, jojo, Carlisle je taková jednotka intenzivní péče, taky bych takového jednoho doma brala

Michangela

3)  Michangela (19.05.2010 16:47)

Základní postavy jsou známé i se vztahy mezi nimi, ale přesto jsem okouzlena závanem neznáma. Díky za tu atmosféru!

sakraprace

2)  sakraprace (20.04.2010 21:30)

Sakra práce, tyhle upířiska jsou fááákt hustý :)
Nádherná práce, díky

Ree

1)  Ree (18.04.2010 00:18)

Tyyyyyyyyyyyyy jo! :D To je myslím první povídka, kdy Esmé přeměnila Carlisleho :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek