Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Vra%C5%BEedn%C3%A9%20sny_perex%20ob.jpg

První případ a jedna malá vyděšená holka.

„Jazzi?...Jaspere!“ ozval se ve sluchátku netrpělivý hlas.

„Hmm, co?“ Jasper se neochotně vytrhával ze svých myšlenek.

„Už se tě podruhý ptám, jestli jsi tam našel něco, co nám pomůže.“ Jasper slyšel, jak bubnuje pěstěnými nehtíky o stůl.

„Promiň, Rose, jen jsem se trochu zamyslel. A ne, není tu nic, co by nám pomohlo pohnout se z místa. Všude je cítit krev a pachy lidí se tu tak mísí, že nerozeznám jeden od druhého,“ popisoval zklamaně.“

„Dobře, tak se vrať, Esme volala, že na něco narazila,“ řekla Rose, nepočkala ani na od pověď a zavěsila.

 

Jasper se zamyšleně rozhlédl po pokoji. Na jeho smysly útočil pach krve, která snad byla na všem okolo, ale díky dlouholetému tréninku dokázal udržet svou upíří podstatu na uzdě.

 

Byl nesoustředěný a neklidný. Stále se nemohl zbavit myšlenek na tu holčičku. Byla tak...jiná. Včera, když ji vynesli z domu, úplně zničenou a v šoku, zasáhla ho vlna jejích pocitů jako pěst do žaludku. Vrtalo mu v hlavě, proč cítí takovou vinu. Bylo mu jí líto a chtěl jí aspoň na chvíli poskytnout úlevu.

Skoro nevědomky, jako když automaticky chcete zachytit padající věc, k ní nasměroval dávku klidu a útěchy. Viděl, jak se přestává třást a začíná si uvědomovat okolí.

V té chvíli z ní vina spadla a ona se zaujatě rozhlížela po všech těch lidech. Její oči však lhostejně přejely masu přihlížejících a pátravě hledaly. Pak se její pohled střetl s jeho.

 

Bylo to... Jasper si nejprve nedokázal vybavit slovo, které by vystihovalo jeho pocit, když se na něj zadívala. Ale teď ho to pravé slovo napadlo – bylo to naplňující.

Jako by tím pohledem doplnila chybějící část v něm, o které nevěděl, že mu chybí. Bezezbytku zaplnila to prázdné a studené místo v jeho hrudi a její oči se na něj dívaly s poznáním. Pak se pohnula s úmyslem vystoupit z auta a on najednou věděl, že chce jít za ním. A to nemohl připustit. Rychle přerušil jejich křehké spojení, otočil se a odběhl kus do lesa.

Pak podal hlášení Carlisleovi a namlouval si, že se o tu dívku postarají příbuzní a lékaři.

Teď tu stojí v ložnici jejích rodičů a nedokáže přestat myslet na ten důvěřivý a úlevný pohled, kterým se mu zavrtala hluboko do mysli.

Jasper zaklepal hlavou a hlasitě vydechl. Tak dost, musí se soustředit.

Pomalu přešel k balkonovým dveřím a tam mu do nosu na malý moment vnikl pach, který předtím nezaregistroval. Strnul a v momentě držel v ruce telefon.

 

„Rose, je to on. Cítím ho.“ Telefon zase zaklapl a pustil se po slabé stopě. Mrštně seskočil z balkonu a sledoval slábnoucí pachovou stopu. Končila na rohu ulice. Asi tu měl zaparkované auto.

Jsperovi se zklamáním zatly ruce v pěst. Zase zmizel.

Nemělo cenu tu dál postávat. Došel k autu a zamířil domů.

 

Jejich současné působiště se nalézalo na okraji města Missoula v Montaně. K jejich krytí to bylo téměř dokonalé místo.

Město mělo velký univerzitní komplex a nemocnici. Blízké letiště zase zajišťovalo možnost rychlého spojení s okolním světem a v neposlední řadě – zdejší hluboké lesy byly plné zvěře, což byl jeden z hlavních požadavků rodiny Cullenů.

 

Jasper zaparkoval v prostorné garáži, ale místo aby zamířil nahoru do domu, stiskl skrytý panel a počkal, až se odsune. Poté vyťukal na bezpečnostním zámku svůj přístupový kód. Něco cvaklo, a za tichého hučení se otevřely těžké a silné ocelové dveře.

Jasper vstoupil do spoře osvětlené místnosti. Monitory počítačů a displeje podivných přístrojů byly jedinými zdroji světla. Mnohá supermoderní forenzní laboratoř by v porovnání s tímto vybavením vypadala jako z minulého století.

Pak blikla malá lampička a ze židle naproti se zvedl muž.

„Rose říkala, že jsi zachytil stopu,“ řekl příjemným tichým hlasem.

Jasper se podíval na Carlislea. V mnohém jim všem nahrazoval otce, ač byl jen o něco starší než oni. Tedy v době přeměny. Jeho skutečný věk byl několikanásobně vyšší než jejich. Věděli, že ho změnil jeden z členů královské rodiny, takže i on měl v upířím světě výsadní postavení. Což jim přinášelo nezanedbatelnou ochranu a výhody.

„Ano, zachytil jsem jeho pach, ale jen na chvilku. Musel tam mít auto,“ odpověděl Jasper.

„Carlisle, jak je to vůbec možné? Jedná se určitě o člověka. Jak dokáže svůj pach tak zamaskovat, že po něm nezbyde ani stopa, a pak se objeví na dalším místě činu?“ Jasper zamyšleně krčil čelo a chodil po místnosti jako lev v kleci.

 

„Nevím,“ zavrtěl hlavou Carlisle. „Ale odpoledne přijede Esme a říkala, že má jednu teorii.

Zatím tě prosím, abys ses podíval na další případ,“ podal mu složku a pokračoval. „Z úřadu pro boj s organizovaným zločinem přišla žádost, zda bychom nemohli pomoci při pátrání po zásilce zbraní, ukradených z muničního skladu na vojenské základně.“

Carlise ťukl do klávesnice jednoho z počítačů a na obrazovce se objevila mapa.

„Tohle je mapa té základny. Ke krádeži došlo včera v noci a úřady se bojí, že by se ty zbraně mohly dostat do rukou teroristů.“ Otočil se na pozorně poslouchajícího Jaspera.

„Rose už je na místě a čeká na tebe.“

„Proč to jde přes nás?“ tohle normálně vyšetřují sami,“ podivil se Jasper.

„Náš zdroj mi řekl, že byla ukradena i experimentální výbušnina. Krom toho...“ Carlisle zase párkrát ťukl na klávesnici a na další obrazovce se objevila mapa města s červeným blikajícím světýlkem. Jednalo se o monitorovací signál od Rose, kterým sledovali svůj pohyb.

Jasper přimhouřil oči. „To si děláš srandu, ne?“ vydechl, když identifikoval adresu, na které se Rosein signál zastavil.

„Ne, právě proto kontaktovali nás,“ potvrdil jeho podezření Carlisle.

Jasper pozoroval blikající bod a vybavoval si informace o tomto místě. Jednalo se o obchodní zastoupení čínské společnosti pro export a import počítačových součástek. Část budovy měla diplomatický status, takže fungovala vlastně na bázi ambasády.

„Dobře,“ kývl a zadíval se do materiálů. „Co přesně od nás chtějí?“

„Pokud možno nenápadně zajistit ukradené zbraně a předat je původním vlastníkům – a to bez zbytečných obětí, střelby atd.,“ ironicky pokrčil rameny Carlisle.

Jasper se ušklíbl. „Máme okrást zloděje.“

„Přesně,“ potvrdil mu Carlisle a zazubil se.

Jasper se otočil k odchodu, ale ve dveřích se zarazil.

„Kde jsou vlastně Edward s Emmetem?“ tázavě nadzvedl obočí. „Emmett by dal nevím co za to, aby si mohl chvilku pochovat v náručí dvěstě kilo výbušniny.“

Carlisle se usmál. „Museli do školy, chyběli za poslední dobu na více přednáškách a začalo to být nápadné. Věř mi, že Emmettovi se nechtělo.“ Carlisle se potutelně pochechtával.

Jasper protočil oči. Jasně že tomu věřil. Emmett byl někdy jako dítě a představa, že musí do školy, místo aby šel ukrást na čínskou ambasádu pořádný arzenál, ho musela pěkně naštvat. Docela by ho zajímalo, čím ho Carlisle donutil poslechnout. Určitě v tom měla prsty i Rose.

Jasepr přestal rozumovat nad Emmem, a vyrazil za Rose.

Ta už mezi tím zpracovala velitele stráží. Někdy ho udivovalo, jak na ni lidští muži reagují. Ano, byla neuvěřitelně krásná, ale ve spojení s jejím darem to byla přímo smrtelná kombinace.

Škoda, že to působilo pouze na muže. Za pár minut už měla veškeré přístupové kódy k alarmům i zabezpečovacímu zařízení a velitel na ni koukal zmámeně, jak na nejsvětější božstvo.

Pak přišel na řadu Jasper - poslal na něj pocit totální únavy a Rose už mu jen malinko upravila paměť. Jediné co si bude schopný vybavit bude, že usnul a zdál se mu sen o krásné ženě, kterou ovšem nebude umět popsat.

Počkali si na setmění a vyřadili z provozu bezpečnostní zařízení.

Rose už mezi tím zjistila, ve které z budov areálu se zbraně nacházejí.

Podle pachu je hlídalo patnáct lidí. Rose i Jasper nechali svou upíří podstatu vystoupit na povrch a tiše vklouzli do skladiště.

Jasper zaplavil prostor těžkou a úmornou únavou. Stráži se jako na povel začala klížit víčka. Pak se kolem nich prohnaly dvě šmouhy a během vteřiny byli všichni v bezvědomí.

Když s tímhle začínali, chvilku jim trvalo odhadnout svou sílu, aby člověka při úderu nezabili. Nyní už to pro ně nebyl žádný problém. Až je tu jejich kolegové najdou, budou zmatení a budou potřebovat velkou dávku aspirinu.

Zbraně byly naloženy v nákladním autě. Rose pomocí bezpečnostního kódu otevřela vrata, která vedla přímo na sousední ulici. Zase po sobě zapojili veškeré alarmy a zámky zamkli.

Jasper se usmál při představě, jak se asi ti diplomatičtí lumpové budou tvářit na tohle záhadné zmizení.

„Hotovo,“ řekla Rose do telefonu. „Můžou si to vyzvednout u vjezdu na základnu. A vyřiď jim, že ti strážní budou v pořádku,“ po tváři jí přeběhl úsměv a zaklapla telefon.

Rose a Jazz se schovali za stromy před základnou. Za malý okamžik se z brány vyrojila četa vojáků a obklíčila náklaďák. Poté co se ujistili, že je opravdu opuštěný, urychleně zajeli dovnitř.

Pár se jich ujalo zmatené stráže, která původně hlídala bránu. Až k nim se nesl jejich omámený hlas básnící o nádherné blondýně, která se zhmotnila ze vzduchu a způsobila jim bezvědomí.

Když se ujistili, že zbraně jsou v pořádku na základně, vyjeli zpět domů.

Tam už čekala Eseme s novinkou.

Všichni, včetně škodolibě se posmívajícího Edwarda a ublíženě nakrknutého Emmetta, se sešili v Carlisleově pracovně.

„Asi už vím, co je zač ten parchant, co zabil rodinu té dívky, a vraždí po celých státech“ řekla Esme a podívala se na Jaspera, který se celý napjal. Znovu se mu vybavil ten pocit úplnosti, když se na tu malou díval.

„Tedy – neznám jeho totožnost, ale vím, jak je možné, že za sebou zametá stopy. Podle mne jde o rozdvojenou osobnost. Podle mého profilu je jedna část vcelku normální člověk, pracuje a společnost ho příliš nevnímá. Je ušlápnutý s nízkým sebevědomím a s pocitem méněcennosti. Ta druhá část, je maniak a sériový vrah. Myslím si, že o té druhé části buď neví, nebo vědomě potlačuje skutečnost.

A co je nejpodivnější – se změnou osobnosti, se mění i jeho osobní pach. Proto ho vždy cítíme jen chvíli a pak se ztratí. Také jeho mysl je rozdvojená, takže po vraždě a návratu do původní osobnosti jeho myšlenky nevykazují nic o spáchaném zločinu. V podstatě jde o dokonalé mazání své stopy.“ Esme skončila s vysvětlováním a v místnosti se rozhostilo ticho.

Každý přemýšlel co to znamená a zároveň spřádal možnosti, jak dál postupovat v pátrání.

„To nám podstatně komplikuje situaci,“ ujal se slova Carlisle. „Jestliže ho nemůžeme vystopovat podle pachu, jeho myšlenky se se změnou osobnosti změní a na místě činu nezanechá žádnou stopu, nevím, jak ho najít. Jedinou naší nadějí je, že udělá chybu, a zanechá po sobě DNA nebo jiný hmatatelný důkaz.“

Ještě pak chvíli debatovali nad ostatními případy, ale Jasper je příliš nevnímal. Stále musel myslet na malou Alici a její iracionální pocit viny.

Po skončení porady se každý rozešel za svými zájmy.

„Esme?“ zavolal na odcházející matku. Pokud jim Carlisle byl otcem, roli matky zastávala Esme. A šlo jí to na výbornou. Její schopnost milovat a dávat jim veškeré potřebné porozumění, byla pro ně náplastí na mnoho stesků a bolestí.

„Ano, Jazzi?“ usmála se na něj a očima ho pobídla, aby se jí svěřil.

„Prosím tě, mohla bys zjistit, kam odvezli tu dívku, které včera zabil rodiče?“

Esme ho chvilku zvědavě pozorovala, ale pak jen s úsměvem kývla a vytáhla mobil. Jako nezávislá psycholožka a poradkyně policiie a FBI měla spousty kontaktů a určitou pravomoc ke získání takovýchto informací.

Stačil jeden telefonát a měla adresu.

„Převezli ji na zdejší psychiatrii, oddělení pro mladistvé. Ta chudinka se z toho asi hned tak nevzpamatuje. Potřebuje péči a odbornou pomoc.“ Pátravě se na svého syna zadívala.

„Jazzi, nehodláš udělat nějakou pitomost, že ne? Víš, že stačí málo a v jejím křehkém mozku bys mohl napáchat nenapravitelné škody.“

„Neboj mami, neudělám nic, co by jí ublížilo, jen mi stále leží v hlavě její pocity. Tak jsem si myslel, že se na ni zkusím ještě jednou podívat. Třeba by nám to mohlo pomoci.“

„A nepomohl by tu spíš Edward?“ zeptala se se zájmem.

Jasper nakrčil čelo. Měla pravdu, znát její myšlenky by určitě pomohlo, ale on s ní z nějakého důvodu, kterému nerozuměl, chtěl být zatím sám.

„Možná ano, souhlasil, ale raději až později. Podívám se na ni a zjistím, zda je vůbec ve stavu mít čisté a smysluplné myšlenky.“ Usmál se na Esme a pak zamířil do garáže.

 

 

xxx

 

Ve sterilním pokoji nemocnice ležela na lůžku dívka. Dělala lékařům těžkou hlavu. Pokud se probrala ze své letargie, mluvila o tom, že zabila své rodiče a že musí najít svého anděla, aby jí pomohl.

Naordinovali jí zklidňující léky a doufali, že vydatný spánek jí pomůže. Léky zabraly jen částečně - usnula po nich. Ale její sny ovlivnit nemohly.

Znovu se jí v mysli převíjel okamžik, kdy nůž proťal hrdlo jejího tatínka a horká krev zalila celé okolí. Zmítala se sem a tam a z úst se jí ozývalo bolestné a strachy podbarvené kňučení.

 

Jasper zaparkoval o ulici dál, tiše jako stín se odrazil a přeskočil vysoký plot. Pak přeběhl areál, ale v půli cesty se chytil za hlavu.

Tolik pocitů v jednom okamžiku snad ještě nezažil. Útočily na něj pocity všech pacientů, jejich zmatené mysli vytvářely mix od euforie až po nejhlubší zoufalství.

S maximálním soustředěním se odpoutal od pocitů většiny a zavětřil. Mírný vítr k němu donesl lahodnou vůni, která však byla protknuta takovým strachem a utrpením, že se otřásl.

Vyskočil do patra, jemným tlakem prohnul mříže. Na okno stačilo jen zatlačit, staré rámy netěsnily a západka povolila. Proklouzl do pokoje.

Pro jeho upíří oči nebyla tma problém. Zčernaly mu, až nebylo vidět žádné bělmo, a zaměřily se na zmítající se postavu pod pokrývkou.

Cítil utrpení té dívky. Nevěděl, kde se to v něm bere, ale měl nutkání ji sevřít do náručí a utěšovat ji, dokud zlý sen nezmizí. Takhle ochranářsky se ještě vůči nikomu necítil.

Zaměřil se na ni a poslal jí vlnu klidu a pokoje. Pomalu se uklidňovala a její dýchání původně roztřesené a zrychlené se stabilizovalo.

Najednu se na posteli otočila a otevřela oči. Jasper strnul v dokonalou nehybost.

Věděl, že potmě ho neuvidí.

Zamrkala a zhluboka se nadechla. Pak se pomalu posadila a neomylně se zadívala do rohu pokoje.

„Jsi tu?“ ozval se jemný dětský hlásek a Jasperovi přejel po páteři neznámý mravenčivý pocit.

Odolal pokušení jí odpovědět a stále bez hnutí ji pozoroval.

A pak se ve vteřině hnuly mraky a měsíc pokoj osvítil mdlým světlem.

Jasper skoro zpanikařil. Myslel si, že dívka začne křičet, ale ona se jen usmála a na její krásné dětské tvářičce se rozlil blažený úsměv.

„Jsi tu!“ Konstatovala a hleděla na něho. „Prosím, neodcházej,“ upřela na něj svůj pohled a Jasper si uvědomil, že z ní sálá radost, důvěra a úleva.

Znovu cítil to spojení mezi nimi a pocit úplnosti, který ho v hrudi hřál jako slunce.

Alice se v klidu položila na postel a do několika vteřin usnula klidným a bezesným spánkem.

Jasper nevěřícně zíral na to malé stvoření, které v něm vyvolávalo takový zmatek.

Naplnil pokoj co největším množstvím klidu a pak vyskočil z okna.

Až při dopadu na zem, si s úlekem uvědomil, že celou dobu kdy na něj hleděla, a kdy ho plně osvětloval měsíc, byl ve své upíří podobě.

 

Kapitola 3


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alison

7)  Alison (05.11.2012 21:12)

Tak tá Esme sa teda nezdá Už sa na to pomalinky chytám, tak idem rýchlo ďalej

6)  nathalia (08.11.2010 20:49)

To s tou upiri a neupiri podobou moc nechapu , ale snad budu chytrejsi az si toho prectu vic :)

Gassie

5)  Gassie (29.08.2010 22:38)

Začátek byla krásná akce a ten konec

Carlie

4)  Carlie (29.08.2010 16:20)

úža a líbí se mi akční verze Cullen-klanu B)

Michangela

3)  Michangela (19.05.2010 16:08)

"Jsi tu. A to stačí." Dík za nádhernou atmosféru.

ambra

2)  ambra (09.05.2010 00:39)

Popolko, po půlnoci se měním v lehce přitroublého živočicha, takže to budou v podstatě jen zvuky: Naplňující - MŇAM! To byla skutečně solidní dávka VELMI naplňujících větiček! Scéna v nemocnici mě úplně odrovnala, akční i pobavila - je fajn, když umí někdo drama trošku odlehčit!

sakraprace

1)  sakraprace (20.04.2010 21:11)

Týýý jo, naprostá paráda. Jdu okamžitě na další díl.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek