28.08.2010 [22:30], Popoles, ze série Vražedné sny, komentováno 29×, zobrazeno 4245×

Edward zamyšleně postával u okna a prsty nervozně poklepával na oprýskaný rám. Chtěl se soustředit na získané informace a začít vymýšlet strategii pátrání, jenomže místo toho si jeho mozek naprosto nesmyslně přehrával setkání s Bellou.

Ten polibek... Automaticky zvedl ruku ke rtům, ale pohyb nedokončil. Zlostně trhl rameny a opřel se o parapet. Ksakru! Bylo to jen přechodné pominutí smyslů, prostě jí potřeboval zavřít pusu a hotovo, nic víc v tom nebylo!

„Jasně, a to, že se ti při tom naprosto všechno vykouřilo z hlavy a pocítil jsi vášeň jako nikdy v životě, to naprosto nic neznamenalo, že?“ ozval se mu v hlavě vnitřní hlas. Přesně tak, umlčel to neodbytné našeptávání svého nitra.

Vždyť na ní není vůbec nic zajímavého, a ještě je mu tak protivná! Její nevymáchaná pusa a nedostatek respektu, neřku-li strachu, ho vyváděly z konceptu.

Obě viděly jejich změněné tváře, které by je měly vyděsit minimálně k hysterii. Tak jak to, že to s nimi nic neudělalo? No dobře, pro Alici to asi nebyla žádná novinka, ale Bella to viděla poprvé na vlastní oči a ani to s ní nehnulo.

Ještě ke všemu to vypadá, že Alice je do Jazze zamilovaná, a co je horší, Jazz je blázen do ní, to věděl naprosto jistě. Vybavil si vzpomínku na nemocnici, když bylo Alici sedm a on viděl její sen. Zdá se, že se to plní. Z toho bude pěkný průšvih. Upír a člověk... to prostě nejde dohromady.

 

Neschopen se soustředit, znechucen sám sebou, vylovil z kapsy telefon a zmáčkl rychlou volbu. Po několikerém zazvonění se hovor přepojil do schránky.

K čertu! Ještě tohle. Proč to Esme nebere? Ale že se vůbec diví, určitě s Carlislem využívají toho, že mají dům jen pro sebe.

Ed si povzdechl. Jo, to se tak někdo má. On se taky mohl v tuhle chvíli oddávat nevázaným postelovým hrátkám s Grétou, a místo toho tu trčí v nějakým zapadákově a nechává na sebe ječet drzou lidskou holku.

Zavřel oči a chtěl si vybavit tvář té naprosto nádherné upírky, se kterou měl původně právě teď zapomenout na celý svět.

Před očima se mu vybavila tvář - hnědé dlouhé vlasy, stáčející se ve vlnách kolem drobného obličeje. Malý drzý nos s maličko zvednutou špičkou, oči barvy měkkého, česaného hnědého sametu, postříkaného zlatem, ústa s trošku plnějším spodním rtem, přímo stvořená k polibku... tak moment, to není Gréta!

Zděšeně zaklepal hlavou ve snaze vyhnat tu vtíravou představu, která se mu vetřela do mysli a naprosto nepochopitelně mu rozproudila krev po celém těle.

A dost!

Kde vlastně ten Jazz vězí? Už je pryč celou věčnost. Ed se zarazil, když ho napadl možný důvod jeho zdržení, ale hned na to zakroutil hlavou. Tak neopatrný by nebyl. Nevystavil by Alici takovému nebezpečí.

Ve chvíli, kdy mu tohle letělo hlavou, uslyšel přijíždět auto a pokoušejíc se ignorovat k němu doléhající Jazzovy myšlenky na Alici se konečně donutil myslet na praktické věci.

Jasper zamyšleně vstoupil do pokoje a podíval se na zamračeného Eda, který se mu chystal promluvit do duše.

„Ušetři si to,“ pomyslel si. „Sám víš, že se nic nestalo.“

„Dnes, ale co příště? Jazzi uvědomuješ si, že si hraješ s ohněm?“

„Hele, přestaň mi tu kázat, vím, že jsi už něco s lidskou ženou měl,“ rozohnil se Jasper a z hrudi se mu dralo podrážděné vrčení.

„Neměl...“ zašeptal Edward a Jazz k němu udiveně zvedl oči. „Tedy – nedošlo to dál než k mazlení. Pochopil jsem, že bych se nedokázal ovládnout natolik, abych nás neprozradil, nebo jí neublížil.“

„A co Bella?“ vypálil Jasper.

Odpovědí mu však bylo jen znechucené zavrčení. „Ta mi může být ukradená. Absolutně nic k ní necítím,“ pronesl přesvědčivě. Jen si nebyl jistý jestli přesvědčuje Jazze, nebo sám sebe.

Jasper cítil z Eda zmatek, neochotu a zatvrzelost. Nepatrně pokrčil rameny a pomyslel si něco o tvrdohlavých mezcích.

Pustil Bellu z hlavy a zase se zamyslel nad možností, že by odešel a Alici už neviděl.

„Prosím, nech toho, stačí, že je troska z tebe, nemusím se tak cítit ještě já,“ požádal ho Edward tiše, přistoupil ke křeslu a položil mu ruku na rameno. To, že měl naprosto jasnou představu, co se honí Jazzovi hlavou, mu moc nepomáhalo.Ve chvíli, kdy si Jasper představil, že by nyní Alici opustil, z něj vyrazila taková vlna zoufalství a bolesti, že to Edovi málem podlomilo kolena.

„A co mám podle tebe dělat? Já bez ní nedokážu být!“ Jasper se sesunul do křesla a bezmocně si vjel prsty do vlasů a pokoj zaplavila beznaděj.

„Jazzi, jestliže si už život bez ní nedokážeš představit, budeš ji muset přeměnit.“

„Ne! Rozhodně ne proti její vůli. Pokud by k tomu došlo, musela by znát všechna fakta a důsledky, a ty jí nesmím říci. A to nemluvím o tom, že jsem to nikdy nedělal a klidně bych ji mohl i zabít.“

„Třeba tu bude možnost...“ zamumlal Ed a na tázavý pohled svého bratra jen zvolna zavrtěl hlavou. „Vydrž to ještě chvíli. Musím si promluvit s Esme, pak se uvidí,“ prohlásil tajemně.

„Já ti vůbec nerozumím,“ zabrblal Jazz. „Proč je nutné volat Esme? Co s tím má společného?“

Ed chvilku bojoval sám se sebou, aby mu vše nevyzvonil, ale pak si povzdechl a řekl:

„To ti bude muset vysvětlit ona. Jazzi, já nemám právo hovořit o tom, co jsem se dozvěděl z jejích myšlenek. Ale věř mi, že je nutné, aby se vyjádřila k celé téhle situaci.“ Edward se na Jaspera prosebně zadíval a doufal, že už se nebude víc vyptávat.

Jazz si to chvilku srovnával v hlavě a pak Edovi poslal: „OK, nebudu vyzvídat a počkám, co mi k tomu řekne ona. Ale stejně bychom si měli probrat vše, co od holek víme, a pokusit se vymyslet odkud začít.“

Edward souhlasně kývl a začal shrnovat fakta, včetně všeho, co viděl v myšlenkách Alice.

Když skončili, nebyli k řešení ani o krok blíž. Neměli žádné vodítko k pachateli ani žádnou přímou stopu.

Jediné, čeho se mohli chytit, byla poslední oběť. Učitel na forkské střední. Shodli se, že se musí nabourat do policejní databáze a stáhnout si veškeré potřebné informace.

V tom Edovi počal klíčit v hlavě plán. Škodolibě se ušklíbl a pomyslel si, že tohle se té malé semetrice rozhodně líbit nebude. Už jen představa, že ji naštve, mu zvedla náladu. Nastínil svůj plán Jazzovi, který po několika připomínkách váhavě souhlasil.

Edward znovu zkoušel zavolat Esme, ale když zase spadl do schránky, rozhodli se jít na lov a prozkoumat stavy zvěře ve zdejších hlubokých lesích.

 

****

 

Alice spala neklidně, nedalo se však říci, že by jí sen, který právě měla, nějak děsil - právě naopak. V hlavě se jí odvíjel film. V hlavních rolích Jazz, ona a postel. Právě když se chystala zjistit, jak měkká ta postel je, se sen přerušil a nahradila ho vize.

Vytrhla se ze spánku a prudce se posadila. Očima rozšířenýma údivem, sledovala podivnou scénu – dvě šmouhy letící hlubokým lesem obratně se vyhýbající stromům. Po chvíli se rozdělí a každá se vydá jiným směrem. Její vize sleduje jen jednu šmouhu, tu, která pronásleduje laň. Laň nemá šanci utéct, šmouha je daleko rychlejší. Chvíli se zdá, že laň bez povšimnutí mine, ale vzápětí se scéna zastaví a... Alice vyjekla.

Šmouha se zhmotnila do upíří podoby Jaspera, pevně objímajícího laň kolem krku, s ústy přitisknutými ke krční tepně. Alice zřetelně viděla pohyb jeho hrdla, typický při polykání. Během chvíle Jasper laň pustil a Alice zírala na jeho mírně pootevřená ústa, ze kterých trčely ostré a velké tesáky doplněny ostatními menšími, ale stejně ostrými zuby. Měsíc dostatečně osvětloval jeho obličej, aby rozeznala rudou barvu, kterou měl potřísněná celá ústa. Jeho špičáky se pomalu zatáhly a Jazz se labužnicky olízl.

Vize skončila, ale Alice stále seděla na posteli a neschopna pohybu se pokoušela srovnat s tím, co právě viděla. Mívala vize o něm i jeho rodině. Viděla, jak se jim mění tváře, že se někdy pohybují rychleji než je v lidských silách a občas zahlédla jejich vyčnívající špičáky. Až nyní si uvědomila, že je vždy měli jen mírně povytažené. Odhadovala, že délka Jazzových tesáků byla při plném vysunutí asi tři centimetry, což bylo v kombinaci s krví a změněnou tváří naprosto děsivé.

Tak proč nemá strach? Proč jí pohled na jeho jazyk olizující zbytky krve z těch ostrých zubů způsobuje chvění, podezřele se podobající vzrušení? A co to vlastně viděla?

On lovil.

Lovil proto, aby vysál lani krev. Který tvor se živí krví?

Okamžitě se jí před očima objevila vzpomínka na přírodopisný seriál o zvířatech podobných netopýrům. Upír obecný se živí krví teplokrevných živočichů...

Upír?!

Alice polkla a zhluboka se nadechla očekávajíc nápor paniky a děsu.

Jenže děs se nekonal, jen ji zasáhla mohutná vlna zvědavosti a neodbytné potřeby jít za ním.

Upír. Jasper a jeho rodina jsou upíři.

Sama sobě se divila, že ji existence těchto mytických stvoření vlastně moc nepřekvapila. Vůbec jí nedělalo problémy přijmout fakt, že žije ve světě, kde se fantazie slévá se skutečností.

Nevědomky si začala zamyšleně natáčet pramínek vlasů na ukazováček, nevidoucí pohled upřený na přikrývku.

Takže upír... To by vysvětlovalo mnohé, ale stále tu byly otázky k zodpovězení.

Neměli by upíři vysávat lidi? Co se stane lidem, kteří se o jejich existenci dozvědí? Kolik jich je?

A pro Alici otázka nejdůležitější – mohou mít upíři s lidmi vztah? Bojí se Jazz, aby jí neublížil? Nebo ji chtěl kousnout? Proto se držel při polibku tak zpátky?

Alice byla zmatená, rozrušená, ale rozhodně se nebála. Prostě se Jazze zeptá.

Vrhla pohled na budík. Bylo šest hodin ráno a pomalu se probouzel den.

 

****

 

„Ahoj, Edwarde, co jsi potřeboval?“

Ed zvedl mobil hned po prvním zazvonění. Hlas Esme se mu zdál podivně zabarvený a prodchnutý radostí.

„Máme tu komplikaci. Potřeboval bych, abys přijela.“

„Stalo se něco?“ Nyní zněla vylekaně.

„Ne, ale jak jsem řekl. Potřebuji, abys přijela a něco rozhodla, Esmenité...“

To ticho bylo přímo hmatatelné. Takhle ji snad ještě nikdy neoslovil. Esme bylo jasné, na co naráží.

„Dobře, stejně jsem měla v plánu si s vámi promluvit. Přijedeme oba, vydrž moment...“ na chvilku se odmlčela, ve sluchátku bylo slyšet, jak se domlouvá s Carlislem a pak jeho hlas zjišťující soukromý let do Port Angeles. „Carlisle právě zařizuje letadlo. Budeme u vás před polednem.“

„Dobře, počkáme na vás na letišti. A Esmé?“ zarazil se, jako by nevěděl jak se nyní chovat. „Děkuju.“

Její hlas měkce a mateřsky splynul z mobilu: „Ale, Edwarde, nemáš za co. Děkovat bych měla já tobě, že jsi tak dlouho mlčel. Uvidíme se na letišti.“

„Ahoj, mami,“ rozloučil se Ed podivně dojatý, ačkoli absolutně netušil proč.

 

 

****

 

Bella mohutně zívla a protáhla se v posteli, jako dobře naložená kočka. Ještě se zavřenýma očima a úsměvem na tváři si pokoušela vzpomenout, co se jí to zdálo. Sny si obvykle nepamatovala, ale dnes se probudila s pocitem, že se jí zdálo něco moc hezkého.

Před přivřenými víčky se jí mihla krásná mužská tvář. Jiskřící oči, pravidelné rysy a záplava hnědo-bronzových vlasů. Nevědomky vzdychla a až když ta tvář nabrala ironický úšklebek a arogantní pohled, prudce otevřela oči. Tak to ne! Do snů jí tenhle protivný hezoun lézt nebude!

Energicky se posadila, poslepu nazula pantofle a zamířila do sprchy, s cílem vypudit tu líbivou tvář z hlavy.

 

****

 

„Dobré ráno, Alice,“ pozdravil slušně Edward do telefonu. „Přijedeme za vámi kolem poledne. Přiletí sem naši rod... ehm... další část naší rodiny, vezmeme je rovnou k vám. Zatím se pokuste zamyslet nad tím, jestli jste nám něco nezapomněly říci.“ Edward se odmlčel. „Chce s tebou mluvit Jazz...“

„Alice? Já bych přijel už teď, nevadí?“ zeptal se, jako by potřeboval ujištění, že ho chce vidět.

„Ať už jsi tu,“ vydechla do telefonu nedočkavě.

 

****

 

Bella se vyloupla z pokoje a zamířila do kuchyně. Hlady skoro šilhala, a tak, když viděla kouřící hrnek kafe a ještě teplé sladké rohlíčky z místní pekárny, málem začala slintat.

„Alice? Ty jsi byla nakoupit?“ zeptala se hlasitěji, aby ji bylo slyšet v obýváku.

„Říkal jsem si, že si zasloužíte čerstvou snídani, stavil jsem se po cestě v pekárně,“ ozval se od dveří hlas, který rozhodně Alici nepatřil. Bella strnula a s rohlíčkem napůl narvaným do pusy se pomalu otočila.

Jasper se musel jejímu výrazu smát. Vypadala, že neví, zda to má rychle spolknout, nebo vyplivnout.

„Neboj, nejsou otrávené, Ed se k nim ani nepřiblížil,“ poznamenal a s úsměvem zaregistroval její zajíknutí. Nad schody zaslechl otevírání dveří. Nechal Bellu, ať si to přebere, a nedočkavě hypnotizoval schody.

Jakmile se Alice objevila, zase to ucítil. Nezáleželo na tom, že ji před pár hodinami svíral v náručí. Znovu to v něm cvaklo a její já bezezbytku doplnilo chybějící část jeho podstaty.

Sotva ho uviděla, rozlil se jí po tváři vřelý úsměv. Na chvilku se nahoře zastavila a spojila svůj pohled s jeho.

Jeho oči s ní dělaly zvláštní věci. Ten pocit se plíživě rozléval od prstů na nohou a stoupal vzhůru, rozbušil jí srdce, a plíce v rychlejším tempu nasávaly vzduch. Jako by vstupovala do lázně plné tepla, pohody, vřelosti a lásky. V okamžiku, kdy se nad její hlavou přelila konečná vlna, se vše slilo do jediné naléhavé potřeby – musí ho políbit.

Teď hned.

Ani si neuvědomovala, že on na ni reaguje naprosto stejně se zrcadlovým efektem. Takže když pocítila to nutkání přitisknout své rty na jeho a pevně se přivinout do jeho náruče, mihla se šmouha a její tužba našla své naplnění.

Rty na rty, tělo na tělo. Dotýkali se po celé ploše. Alice si okrajově uvědomovala jeho ruce, které něžně mapovaly zátylek a pas. Ona naopak zcela přirozeně vklouzla jednou rukou do jeho vlasů, tak jemných na dotek a druhou se přidržovala jeho bicepsu balancujíc na špičkách, aby mu byla co nejblíže.

Nevnímali okolí. Jasper se ze všech sil snažil držet na uzdě to zvíře, které v něm vrčelo a neodbytně se dožadovalo své družky.

Byl si jistý, že kdyby se pod schody neozvalo odkašlání, udělal by něco, čeho by pak trpce litoval.

„Ehm... Nerada ruším vaše přivítání,“ ozvala se Bella rozpačitě, „ale už podruhé ti zvoní mobil,“ oznámila z konceptu vyvedenému Jazzovi.

Zamrkal a pak mu došlo, že mu vibruje kapsa džínů a melodie, kterou měl navolenou k Edovi, se hlasitě dožaduje pozornosti. Je tohle možné? Jak to mohl neslyšet?

Pustil Alici a s omluvným úsměvem hovor přijal.

„Co se děje? Proč mi to nebereš?“ čertil se Ed.

„Promiň, neslyšel jsem zvonění,“ kajícně zamumlal Jazz, kterému dělalo problémy odtrhnout pohled od zardělé Alice.

„Co že jsi?“ Nevěřícnost tónu Jazze popudila - „vrrvrrrr“ ozvalo se mu z hrdla dřív, než si stačil uvědomit, že má svědky. Zarazil se a vyplašeně pohlédl na Alici. Ta mu jen s úsměvem v uklidňujícím gestu přiložila prsty na krk v místě, kde ho ještě před vteřinou rozvibrovalo temné vrčení. Jazz polkl. Ten nevinný dotek v něm zase probouzel... Ne, dost. Musí se soustředit. Vzal její ruku do své a odpověděl Edwardovi.

„To neřeš. Jak jsi na tom ty?“

„Povedlo se líp, než bych čekal. I když je neděle, byl v práci. Vyřizoval nějaké papíry a zrovna myslel na to, jak sežene náhradu. Vytrhl jsem mu trn z paty. V pondělí mám přijít a přinést potřebné papíry.“ Ed zněl zamyšleně, když dodal: „Dneska v noci budeme mít na pilno.“

„Přijedeš sem, nebo to vezmeš rovnou na letiště?“ zajímal se Jazz a nevědomky hladil palcem Alici hřbet ruky.

„Jedu na letiště, stejně si potřebuju nejdřív s Esme promluvit. Dřív, než pozná holky.“

„Dobře, tak zavolej, až pojedete sem,“ rozloučil se Jazz a zaklapl telefon.

 

Bella stála celou dobu opřená o futra kuchyňských dveří a pozorovala.

Jazzův rozhovor jí moc smysl nedával, zato jeho chování, gesta a řeč těla, naprosto doplňující pohyby a gesta Alice, to bylo něco jiného. Byli jako had se dvěma hlavami a jedním tělem. Kopírovali své pohyby a reagovali na toho druhého s citlivostí klenotnických vah.

Přála jim to, ale přistihla se, že jim v duchu závidí. Hlas Jaspera ji vytrhl ze zamyšlení.

„Bello, my se půjdeme na chvíli projít, nevadí?“

„Jasně že ne, jděte, já zatím trochu uklidím,“ otočila se a zašla do kuchyně. Nestačila ani položit hrneček do dřezu, když se od dveří ozvalo: „Ed přijede kolem poledne a přiveze Esme s Carlislem, ale to už budeme určitě zpátky.“ Pak už slyšela jen klapnout vchodové dveře.

No bezva. A kdo je ta Esme a Carlisle? Co má od nich čekat? Raději se nepokoušela hádat a vrhla se na úklid kuchyně, psychicky se připravujíc na další setkání s Hezounem.

 

 

****

 

„Alice?“ ozval se nejistě, když vyšli na lesní pěšinku za domem. „Ty víš, že nejsem stejný jako ty,“ pečlivě volil slova, „a proto mě udivuje, že se ničemu nedivíš, že se nebojíš... Dokonce se ani nevyptáváš...“ Nevěděl, na co přesně se jí vlastně ptá, ale ona porozuměla.

„Jazzi, nikdy jsem netvrdila, že jsem normální. Ani nemohu být s tím vším, co se mi děje.“

Ucítila pevnější stisk jeho dlaně a konejšivé hlazení hřbetu její ruky.

„Ty vize jsou pro mne prokletí i dar. Bez nich bych tě nevídala, nevěděla o zvláštnostech tvé rodiny. Nevyptávám se, protože věřím, že mi vše řekneš sám, až budeš moci. A krom toho... nic, co bys mi řekl, nezmění mé city,“ vzhlédla a zachytila na jeho tváři náznak nejistoty. On jí nevěří?! Podrážděně se zamračila.

Ucítil změnu její nálady. Něčím ji popudil, jen netušil čím. Přímo se vyžíval v přívalu citu, který z ní proudil, když mu do vědomí pronikla realita. Jestli se dozví, že je upír, bude se ho bát, nebude ho chtít vidět a možná si bude přát zapomenout – a to zatraceně bolelo.

Chvíli tiše kráčeli, každý utopen ve vlastních myšlenkách. Lesní cestička se stáčela a vedla kolem tiše bublajícího potoka. Alice si znovu promítala svou noční vizi a rozhodovala se, zda o tom má začít. Nakonec se rozhodla, že bude pro oba lepší, když k sobě budou upřímní. Chtěla mu dát názorně vědět, že ji jeho podstata neděsí a nehodlá od něj utíkat.

Využila jeho zahloubání a nevinně nadhodila:

„Chutná ti víc laň, nebo dáváš přednost lidem?“

Jasper stále zabrán do rozjímání o svých pocitech, odpověděl zcela automaticky.

„Lidi nelovím, ale raději než laně mám...“ A pak nastalo ticho. Jazz v půli kroku ztuhl do absolutní nehybnosti a třeštil na Alici šokované oči.

Alice si povzdechla a vzala jeho zkamenělý obličej do dlaní.

Jediný pohyb, který jeho tělo vykonávalo, byl zběsilý tlukot srdce a těžké polykání.

„Klid, lásko, nic se neděje. Vážně mi ani trochu nevadí, že jsi upír. Jen doufám, že nám to nezabrání být spolu.“ Pátravě hleděla do jeho očí a čekala na reakci.

Jasper byl v šoku. Ona to věděla! Jak dlouho? Proč mu to řekla až nyní? A co si teď počne? Řekla to někomu? Porušila základní zákon upírů. Jaspera zalila vlna strachu, která svou mohutností zasáhla i Alici.

„Jazzi? Co se děje? Proč nic neříkáš?“ úzkost a strach v jejím hlase ho ničily. Nesmí ji to ohrozit, nikdy by si neodpustil, kdyby...

Pevně ji uchopil za ramena a naléhavě ze zeptal: „Řekla jsi to někomu?“

Alice sebou malinko cukla, jak jeho sevření zabolelo. Okamžitě stisk povolil, ale nepustil ji.

„Jistěže ne. Nikdy bych nevyzradila tajemství, které není moje,“ ohradila se téměř uraženě a pocit ukřivděnosti se začal přetavovat do zlosti.

Její emoce mu vířily nitrem. Zlobila se, na něj. Ach jo, zvoral to...

Pustil její ramena, odstoupil od ní, až zády narazil na mohutný kmen stromu. Svezl se po něm do sedu a sklopil hlavu.

Alice nevěděla, co si má myslet. Chtěla ho ujistit o své oddanosti a místo toho... co se to k čertu děje?

„Jazzi, vysvětlíš mi, prosím, proč se chováš tak divně?“ otázala se a opatrně, a pomalu, jako by se bála, aby před ní neutekl, k němu přistoupila. Pak si mu bez rozmýšlení sedla do klína.

Jeho paže se okamžitě majetnicky obtočily kolem jejího těla. Pevně si ji k sobě přitiskl a obličej jí zabořil do vlasů.

„Lásko, odpusť. Strašně jsi mne překvapila. Nebojíš se mne?“

Jen zavrtěla hlavou a jeho vzápětí napadlo, že to byla hloupá otázka. Strach z ní rozhodně necítil.

„Víš, naším nejdůležitějším zákonem je utajení existence našeho druhu před lidmi. Člověk, který je zasvěcený do toho tajemství, dlouho člověkem nezůstane, pokud je vůbec ponechán naživu. Strašně se bojím, co z toho vzejde. Jak dlouho už to víš a jak jsi to vlastně zjistila?“

Alice se trochu narovnala a odvyprávěla mu svou vizi. Mlčky poslouchal, oči pevně zaklesnuté do jejích.

„Takže jsi to nevěděla jistě... Tedy, musím říci, že to byla dokonale načasovaná a poněkud zákeřná otázka,“ řekl mírně vyčítavým tónem a Alice si rozpačitě skousla ret. Ten drobný pohyb zoubků zabořených do plného rudého rtu mu ostře připomněl, že mu sedí na klíně a křivky jejího těla perfektně doplňují to jeho.

Touha mu bez varování vystřelila z každého póru a Alice, která právě hypnotizovala rozepnuté knoflíčky odhalující část jeho hrudníku, dostala plný zásah.

Polilo ji horko.

Cítila, jak v ní taje cosi hřejivého, a jako čokoláda roztékající se na plotně, zaplavuje každý kousek její bytosti. Najednou vnímala všechna nervová zakončení nasměrovaná k němu. Vrátila mu vlnu touhy jako bumerang.

Seděli nehybně a jen hlasitý a rychlý dech prozrazoval jejich rozpoložení.

Jazzova tvář pozvolna přecházela do upíří a Alice si tu změnu vychutnávala. Konečky prstů mapovala jeho obličej, až se dostala k ústům.

„Alice,“ zašeptal zvláštním hlubokým hlasem, s podtónem vrnění. „Nejsme stejní jako lidé. Mám o hodně větší sílu a naše potřeby se od lidských dost liší. Bojím se, abych ti neublížil. Bojím se, že tě vyděsím tím, po čem toužím. Bojím se, že se neovládnu a to zvíře, ten predátor ve mně, si bezohledně vezme, co mu nabízíš.“

Alice poctivě přemýšlela o jeho slovech. Měla by se zvednout a nedráždit ho. Měla by se vyvarovat všech důvěrností a spokojit se jen s jeho přítomností, měla by... jenže to nedokázala a ani nechtěla. Přímo toužila po tom, aby mu s ní bylo dobře. Prahla po pochopení jeho potřeb a bytostně si přála, aby jen ona dokázala uhasit jeho vášeň.

Odhodlaně se mu zadívala do těch velkých černých ploch proťatých bílou zorničkou.

„Vysvětli mi to. Řekni mi, co bys chtěl, a nech na mně rozhodnutí,“ požádala ho vážně a sledovala překvapení v jeho tváři. Překvapení se změnilo na naději a dychtivost. Jenže pak mu došly důsledky a tvář se mu změnila v beznaděj.

„Nejde to, lásko. Moje tužby se odvíjejí od toho, kým jsem. Zákonitě bych ti ublížil, a to je to poslední, co bych chtěl.“

„A nemohl bys posouzení rizika nechat na mě?“

„Alice...“ zněl unaveně a zároveň si připadal zvláštně. Hovory o sexu si odbyl jako novorozený se svým stvořitelem, a ani tehdy mu to nebylo příjemné. Skoro se styděl jí objasnit jisté... praktiky.

„V našem sexu hraje velkou roli krev milujícího se páru. Akt je stejný jako u lidí, jen máme více, nebo spíš jiné... ehm... erotogenní zóny.“ Cítil, jak mu do tváří stoupá krev. Páni, on se červená!

Alice instinktivně pokoušejíc se odvést jeho pozornost sklonila hlavu a začala ho líbat na krk.

V tu ránu Jazz na nějaké červenání zapomněl.

Naklonil hlavu, aby měla lepší přístup, a jeho ruce vyrazily po stezce jejích zad a boků.

„Krev partnera v nás probouzí vášeň a zvyšuje rozkoš. Vzájemné pití krve je jedním z nejdůvěrnějších aktů mezi párem. Nejde o nějaké velké množství, spíš o jakési ochutnávání.

Další zvláštností jsou naše špičáky. Máme v nich nervová zakončení, která se aktivují jen při milování. Když upír dovolí svému partnerovi, aby se dotkl jeho špičáků, jedná se o velice intimní záležitost.“ Poslední slova těžce vyrážel ze sevřeného hrdla, protože Alice ho začala jemně kousat.

Když zmlkl, zvedla hlavu a zatajila dech. Jeho oči zářily safírově modrými zorničkami. Byla tím uchvácená.

„Největší problém je ale naše divokost. Při intimnostech ztrácíme zábrany a stávají se z nás divoká stvoření. Neovládáme se, chováme se jako zvířata. Jde o syrovou sílu, která je nám přirozená, ale člověk by to neměl šanci přežít,“ zakončil svou přednášku a s posledními slovy vystřízlivěl.

„Proto je naše fyzické sblížení nemožné, zabil bych tě.“ Ponurý tón jeho hlasu Alici zježil chloupky na krku. Jenže ona nebyla ten typ, co by se snadno vzdával.

„Takže kdybys mne kousl,“ Jasper se jen při té představě zachvěl, „neměl bys nutkání mě úplně vypít?“ Alice zněla klidně a vyrovnaně.

„Voníš překrásně, ale tohle nehrozí. Já, jen bych chtěl...“ zarazil se a zatřepal hlavou ve snaze vypudit to pokušení.

„A co když ti řeknu, že mi to nevadí? Že chci, aby ses ode mne napil?“

Jasper zasténal a zavřel oči. Ta malá pokušitelka...

Ucítil její hebké přemlouvající rty na svých ústech. Líbala ho nebojácně a s veškerou vášní. Nevydržel to a polibek jí začal vracet. Přetočil si ji v klíně, až seděla obkročmo na jeho bocích. Ruce se mu samovolně vsunuly po její triko a opájely se hebkostí kůže na zádech.

Alice měkce zasténala do jeho rtů, ruce zabořené do těch jemných vlasů, a přitáhla si ho blíž. Promyšleně zaútočila na jeho rty s úmyslem dostat se dovnitř.

Jasper zavrčel a chtěl se odtáhnout.

„Ne, Jazzi, prosím neutíkej mi,“ šeptala mu do kůže.

Zmítal se mezi touhou jí vyhovět a strachem, co by se stalo, kdyby se poranila o jeho zuby.

„Lásko, moje zuby jsou velmi ostré, mohla by ses pořezat,“ pokoušel se ji z posledních sil odradit.

„Já vím, přesně o to mi jde,“ prohlásila a způsobila, že se mu v návalu touhy zastavil dech. A potom už nepřemýšlel.

Pootevřel ústa a nechal její jazyk vklouznout dovnitř.

Alice se zachvěla blahem. Ta chuť! Nedokázala to k ničemu přirovnat, ale způsoboval jí návaly horka. Zasténala a odvážně přejela jazykem po těch špičatých a ostrých zbraních. Ucítila to téměř okamžitě. Ostrou krátkou bolest znamenající pořezání. A jakmile se ranka otevřela a první kapka její krve dopadla na jeho jazyk, Jasper zkameněl.

Z hloubi hrudi se mu vydralo temné zavrčení a jeho sevření zesílilo. Jako očarovaný uvěznil její jazyk a začal sát. Alice okouzleně držela a nechala ho, aby ji ochutnal. Nevěřila by tomu, ale pocit, že se z ní krmí, že mu dává něco, po čem touží, ji naplňovalo obrovským uspokojením. Jeho sliny působily jako anestetikum, takže ranku již necítila a nechala se zcela pohltit smyslností toho okamžiku.

Jasper byl ztracený. Vůně její krve byla oproti chuti tak slabá! To, co se mu nyní rozlévalo ústy, byla božská mana. Spolu s rozkoší z její krve mu do vědomí pronikal i fakt, že ho stále hladí a pevně se k němu tiskne.

Bože, jak ji miloval. Kvůli němu podstupuje vše, čeho by se normální člověk děsil, a ona to vítá a chce to.

Na okamžik se od ní odtáhl a zahleděl se jí do omámených očí. Pomalu nechal vyjet své špičáky do plné velikosti.

Alice uchváceně sledovala ty ostré zbraně. Měla silné nutkání ho na nezvykle vyzbrojená ústa políbit. Připomněla si, co jí o špičácích říkal a pochopila, co jí nabízí. Naprostou důvěru a velkou intimnost.

Opatrně se blížila k jeho ústům pozorně sledujíc ty modré zářivé zorničky rozšířené přes většinu jeho oka.

V očekávání jejího dotyku snad ani nedýchal. Nepamatoval si, že by zažil erotičtější věc než právě teď. Ústy se pomalu blížila a vystrčila stále jemně krvácející jazýček.

A pak se dotkla levého špičáku, něžně ho jazykem polaskala, poté přitiskla celá ústa a začala jemně sát. To, co Jasper pocítil, byla čirá rozkoš. Topil se v ní a z hrdla mu unikalo něco mezi vrčením, předením a sténáním.

Po chvíli to už nevydržel. Byl na samé hranici svého sebeovládání, kdy si ještě zachoval zbytky rozumu. Odtáhl se od ní, přesunul si ji v náručí a pevně objal.

Setrvali tak, dokud se jim dech neuklidnil a mysl nevyjasnila.

 

****

 

Stál opodál a zalykal se svými pocity. Našel si, kde bydlí, a chtěl se na ni podívat. Opustil kvůli tomu tělo, aby zůstal nepozorován.

U jejího domu se ocitl v okamžiku, kdy už byla pryč. V domě byla jiná dívka, podle toho, co věděl, to byla její nevlastní sestra. Považoval to za perfektní bonus navíc. Bude pro něj něco jako předkrm.

Malou komplikací bylo, že její otec tu byl šéfem policie. Jenže s policií on nikdy žádný problém neměl. Byli to hlupáci, kteří mu nesahali ani po kotníky.

Vydal se po čerstvé stopě, která vedla za dům. Jako duch měl schopnost vycítit mentální energii živých bytostí.

Když na ně narazil v lese, jak se k sobě tisknou a objímají se, nejdřív ho to jen překvapilo. Jak to, že necítil jeho mentální energii? Vzápětí to přestal řešit, protože se začali líbat - jako o život.

Vztek mu proudil celým nehmotným tělem. Ona je jeho! Co má on co na ni chmatat? Jen počkej chlapečku, tebe si taky podám, pomyslel si těsně před tím, než mu pohlédl do náhle odhalené tváře.

Ten šok ho přikoval k zemi.

To je ta podivná zrůda, která mu zabila tělo naposledy! Co je k čertu zač?

Jack si s odporem a nepřipouštěnou hrůzou prohlížel toho zvláštního chlapa.

Však on zjistí, co je zač, a pak zjistí, jak ho zabít!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Povídky od Popoles

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!