Sekce

Galerie

/gallery/royal-throne-big-stock-photo.jpg

„Omlouvám se, Esme, ale nestihnu to,“ řekla a spiklenecky na mě mrkla. „Musím chytit letadlo.“ Vešla dovnitř a zamířila do pokoje.

„Letadlo? O čem to mluví… Bello?“ zeptal se nechápavě Carlisle a s úžasem hleděl na vzdalující se Alici.

„Letí do Itálie,“ oznámila jsem mu s úsměvem.

 

Tato kapitola je poslední kapitolou série Volturi a Cullen a jako takovou bych ji chtěla věnovat Kate, jejíž komentáře mi dodávaly entuziasmus a sebevědomí (spolu s dalšími úžasnými komentáři).

 


 

CARLISLŮV POHELD

Konečně jsem skončil s vyplňováním sáhodlouhého formuláře a odložil jsem pero. Papírování si nikdy nezískalo moje sympatie, ale některé věci – obzvláště ty týkající se mé práce v místní nemocnici – se prostě udělat musely. Do místnosti vstoupila Esme, nesoucí kytici nádherných frézií a když zachytila můj pohled, zářivě se usmála.

„Tvoje oblíbené,“ zašeptala svým sametovým altem a vložila je do vázy. „Vím, že tu vůni miluješ.“

To byla pravda.

U okna se zarazila a tak jsem se pomalu přesunul za ni, abych viděl, co ji upoutalo.  Dnešek byl jeden z obvyklých deštivých dnů ve Forks. Renesmee škádlila Jacoba tím, že se jediným lehkým skokem dostala do koruny nejvyššího stromu a bavila se jeho snahou vyškrábat se za ní. Nebyl špatný lezec, ale ona byla lepší a tak vždy, když se mu to podařilo, přeskočila náhle na jiný strom a jeho snaha začínala nanovo. Má žena se ale dívala jinam. Na schodech u verandy seděla Alice, nepřítomným pohledem hleděla do dáli a mlčela. Už zase.

Smutně jsem si povzdechl. Byl to přesně rok, co se stal její druh Jasper obětí válečného konfliktu, který tím dnem skončil. Válka skončila, ale vzala si i něco s sebou – Jasperův život a Alicino štěstí. Když tehdy bitva skončila, Alice beze slova opustila bojiště a znovu jsme se s ní shledali až tady. Seděla na týchž schodech, jako dnes a jako každý další den. Srdce upíra bylo možná tvrdé jako skála, ale současně stejně zranitelné, jako lidské. A když lidské srdce po pár desetiletích přestávalo bít, to naše mělo před sebou celou hořkou věčnost.

Mnohokrát jsem se od té doby pokoušel si s ní promluvit, o jejích pocitech, o její bolesti. Nechtěla to slyšet, nechtěla mluvit. Jen seděla a tonula v černotě, oči zahleděné do prázdna. Trhalo mi to srdce, ale nemohl jsem nic dělat.

Esme mi jemně stiskla rameno a odešla. Cítila to stejně jako já a jako všichni, kdo Alici milovali.

 

BELLIN POHLED

Dny, jako tento, jsem nejraději trávila běháním po lesích a loukách, zlézáním hor a skákáním po skaliskách. Často jsem vzpomínala na doby, kdy jsme takhle běhávali s Edwardem, ale fakt, že tu už nebyl, se nijak nepodepsal na mé lásce k přírodě a k volnosti, a na tom, jak jsem si dovedla užívat své upírství a s ním spojené možnosti.

Právě jsem se vracela z jedné takové výpravy. Dostala jsem se skoro ke Kanadské hranici, užívaje si tu barvenou krásu všude kolem. Je opravdu málo míst, kde můžete něco takového vidět a já se jen těžce loučila s tou kouzelnou podzimní podívanou.  Teď už jsem však byla téměř doma. Vykročila jsem po sotva zřetelné lesní cestě, vinoucí se až k zadním dveřím naší rezidence, a blaženě jsem vnímala ten známý vlhký lesní vzduch, který byl spojen jen s jediným místem na světě. Forks.

Stanula jsem na okraji lesa, který náš dům obepínal a skrýval před vnějšími pohledy. Svým vynikajícím sluchem jsem kdesi v dálce zachytila Jacobovo a Nessiino dovádění, ale neviděla jsem je. Zato jsem uviděla Alici. Byla tam, kde vždycky. Povzdechla jsem si a pomalým krokem zamířila k ní. Když mě zaregistrovala, na okamžik vzhlédla a věnovala mi slabý úsměv.

„Bello! Tak už jsi zpátky,“ řeka a prohlížela si moje zašpiněné kalhoty a natržený šev hedvábné halenky. Dřívější Alice by k něčemu podobnému jistě měla pár poznámek. Ta současná to přešla beze slova.

„Ahoj sestřičko,“ odpověděla jsem a posadila jsem se vedle ní na schod, opírajíce se zády o kované zábradlí. „Neměla bys tady pořád jen sedět. Co takhle jít příště se mnou? Nebo se bojíš, že mi nebudeš stačit?“ popíchla jsem ji v naději, že snáz přijme moji nabídku. Ona však jen zavrtěla hlavou a zapíchla zrak do země. Tak dobře. Konečně jsem se odhodlala jí říct, co mi už dlouho leželo v hlavě.

„Alice, takhle to dál nejde. Já vím, že jsi ho milovala a že je to pro tebe strašně těžké, ale myslím, že by ses neměla nechat tou bolestí tak užírat. Vždyť tu takhle sedíš už měsíce!“ prohlásila jsem vážně a sledovala, jak její obličej posmutněl. Pomalu se zvedla a chtěla odejít, tak jako vždycky, když někdo začal mluvit na tohle téma, ale to jsem nemínila dovolit. Ne tentokrát.

Chytila jsem ji za ruku a jemně, ale rezolutně obrátila tváří k sobě.

„Teď mě dobře poslouchej, sestřičko. Já vím, jak se cítíš. Možná jsi to už zapomněla, ale taky jsem někoho ztratila a sejně jako ty jsem si prošla tím peklem, kterým teď kráčíš ty. Přesto jsem ale nepřestala žít!“

„Ty máš ale výhodu, máš Renesmee a láska k ní ti dává pocit, že má tvůj život smysl…“ zašeptala a mně v tu chvíli zaplály oči, protože přesně k tomu jsem se chtěla dostat.

„Ano, mám Renesmee, to jsi vystihla správně. Miluju ji a jenom láska může pomoct někomu, jako jsme ty a já,“ řekla jsem. Pomalu zvedla oči, jakoby tušila, kam mířím. „A ty přece taky někoho miluješ…“

Její oči se rozšířily, jako by nemohla uvěřit, že skutečně narážím zrovna na tohle. Ode mě to vážně bylo nečekané, přesto, pokud šlo o milovanou sestru…

„Alice, část tvého srdce leží ve Volteře. Přestaň se už trápit nad tím, co nelze vrátit a dej příležitost tomu, co leží před tebou. Dej mu šanci, aby zahojit tvoje rány a aby tě miloval. Věřím, že by mu nic na světě neudělalo větší radost.“

Hleděla na mě a mlčela.

„Nebo k němu nic necítíš?“ zeptala jsem se opatrně, když už ticho trvalo podezřele dlouho.

„Miluju ho,“ zašeptala přiznání. Pak se posadila na schod, sklonila hlavu a objala se rukama. „Jenže cítím, že něco takového nemůžu Jasperovi udělat. Přece…“

„Jenže Jasper je mrtvý, Alice,“ řekla jsem pevně a posadila jsem se vedle ní. „Je mrtvý a ty mu nic nedlužíš. Miloval tě a ty jeho. Teď je mrtvý a ty žiješ. Musíš jít dál, Alice. Udělej to pro mě. Udělej to pro sebe!“ zaprosila jsem naléhavě a pohladila jsem ji po jemných vlasech.

Chabě se na mě usmála. „Někdy… někdy se mi tak moc chce odjet za ním. Chybí mi jeho pohled, jeho blízkost…“ stáhla jsem ruku a uhnula pohledem. Chtít po Alici, aby jela za ním a přestala se trápit, byla jedna věc, ale poslouchat, jak něžně o něm mluví, nebylo něco, po čem jsem toužila.

„Promiň,“ zašeptala. „Vím, že ho nemáš ráda.“

Na hodnou chvíli zavládlo ticho.

Najednou se objevili Carlisle s Esme, vracející se z večerního lovu. Drželi se za ruce, jako dva čerstvě zamilovaní a o něčem se vřele bavili. Pak si nás konečně všimli.

„Alice, Bello!“ usmála se Esme. „Pozvali jsme na večeři pár známých, přidáte se?“

Podívala jsem se na Alici a všimla si zjevné změny v její tváři. Sestra se zvedla, oprášila si sukni a zamířila do domu. U dveří se k nám otočila.

„Omlouvám se, Esme, ale nestihnu to,“ řekla a spiklenecky na mě mrkla. „Musím chytit letadlo.“ Vešla dovnitř a zamířila do pokoje.

„Letadlo? O čem to mluví… Bello?“ zeptal se nechápavě Carlisle a s úžasem hleděl na vzdalující se Alici.

„Letí do Itálie,“ oznámila jsem mu s úsměvem.

 

POHLED ALICE

Když se obří stroj odlepil od ranveje a začal pomalu stoupat večerní oblohou, připadala jsem si, jako bych za sebou nechávala všechno to, co mě poslední měsíce tížilo a dusilo. Po dlouhé době jsem se zase jednou cítila volná a šťastná. Bella měla pravdu, když mi dávala kázání o smyslu života. Co ale netušila, bylo, že jsem během uplynulého roku na Ara myslela velice často a že jsem si mnohokrát přála nechat všechno být a vydat se za ním. Jenže mi něco bránilo – mé svědomí, má duše, to všechno mě brzdilo, kdykoli jsem na svou lásku začala myslet.

Pokaždé, když jsem si dovolila opustit na chvíli svůj žal a vybavit si ten krásný pocit, který ve mně vyvolával on, se objevily výčitky, které mi nedovolovaly být šťastnou. Musela jsem si také přiznat, že jsem měla jakýsi nejasný strach, jak by se na moji touhu, být s ním tak brzo po Jasperově smrti, dívala rodina. A tak bylo vlastně paradoxní, že právě má sestra – ta, která Ara nesnášela nejvíc – mě přinutila otevřít konečně svoje srdce a dovolit světlu, aby mě vysvobodilo z každodenní temnoty.

A teď jsem tedy seděla v letadle do Voltery. Cítila jsem, jak známé chvění probíhá celým mým tělem. Takhle jsem se cítila vždy, když jsem věděla, že ho brzy uvidím. Všechno jsem najednou vnímala ostřeji  - svět kolem sebe, bytosti - a moje myšlenky byly neuvěřitelně splašené. Nedokázala jsem se na nic soustředit. Za vším co jsem dělala a na co jsem myslela, byl ten fakt, že to nebude trvat dlouho a…

Jen jediná věc mi trochu vrtala hlavou. Jak proběhne naše setkání? Když jsem tehdy po bitvě zmizela, ani jsem se neobtěžovala se rozloučit. Rok jsme se neviděli. Co bych asi tak měla říct, až se uvidíme?

Konečně letadlo dosedlo na šedivou plochu letiště. Během okamžiku se mi podařilo vyzvednout zavazadla a chytit taxi. Požádala jsem řidiče, velice milého a mírně obtloustlého mužíka, aby mě vysadil pod hradbami ve východní části hradu. Tam stála nenápadná a především zamčená kovaná branka, kterou se mi podařilo ladně překonat, jakmile řidič i s vozem zmizeli za nejbližším rohem.

Kráčela jsem pomalu zahradou a vlhká tráva mi jemně šustila pod nohama. Minula jsem místo, kde mě tehdy poprvé políbil, ale na nostalgii nebyl čas. Nemusím vzpomínat, za chvíli budu tvořit nové vzpomínky. Podívala jsem se vzhůru. Vůbec jsem si nevšimla, jak jsou dnes v noci jasné hvězdy. Tisíce jich svítilo na indigové obloze a shlížely všechny na jedno místo – sem.

Vešla jsem do haly a nechala své jediné zavazadlo na odpočívadle. Pomalými neslyšnými kroky jsem stoupala po točitých pískovcových schodech a přemýšlela. Mám se vydat do jeho pracovny? Ale co když tam není? Najednou jsem se zarazila, protože  jsem z velké síně uslyšela znít známý hlas. Problém se jako obvykle vyřešil sám.

Zamířila jsem k místnosti, ale záměrně jsem se k ní blížila oklikou, tak abych vešla postraním vchodem, ústícím až v zadu, za trůny. Tiše jsem otevřela dveře a proklouzla dovnitř, abych se vzápětí skryla za mohutným záhybem rudě sametového závěsu. Z mé pozice jsem zahlédla, že je síň plná lidí. Bylo tam několik členů gardy, pár jiných upírů a … Aro. Takhle jsem si to původně nepředstavovala, ale plány se mění.

Aro, ten tmavovlasý bůh v rouše vlčím, stál těsně pod královským pódiem a běsnil. Ne, že by prskal vzteky a kdo ví, co ještě. Takové emocionální výlevy byly pod jeho úroveň. Přesto však vždy stačilo, aby člověk pohlédl do jeho nádherné bledé tváře a pokud na ní měl pohled, jako tenhle, bylo víc než jasné, že budou padat hlavy.

„Za ta staletí jsme po Vás s bratry chtěli jedinou věc...“ vyslovoval pomalu, shlížeje na tři klečící upíry před sebou. „Abyste nám byli k dispozici, v případě válečného střetu. A když ta chvíle nastala,“ zasyčel, „vy jste nepřišli.“

V místnosti bylo úplné ticho. Obvinění se neodvažovali ani vzhlédnout, v obavách, jaký trest jim mistr určí. V tu chvíli jsem to už nevydržela.

„Jestli je chceš dát popravit, měl bys to udělat hned. Začíná to totiž být pěkná nuda,“ prohlásila jsem ironicky, opírajíce se rádoby znuděně o jeho vlastní prázdný trůn.

Pokud bylo do té chvíle v místnosti ticho, nedalo se to srovnat s tím, jaká atmosféra zavládla teď. Zraky každého jednoho upíra v místnosti se soustředily na mě a ve všech byly tytéž výrazy – šok, úžas, zděšení. Musela jsem se v duchu smát. Já jediná věděla, že mi tahle šaškárna projde bez řečí.

Jako ve zpomaleném filmu se Aro otočil a upřel na mě nevěřícný pohled. Vpíjeli jsme se jeden druhému do očí a já si v těch jeho mohla snadno přečíst, jak moc si přál, abych se vrátila. Abych se k němu vrátila.

A pak přišla smršť.

 

ARŮV POHLED

V prvním okamžiku jsem se vůbec neodvažoval otočit, tak moc jsem se bál, že se mi to jen zdálo. A teď, když jsem ji měl před sebou, tak jasnou, tak krásnou… uvažoval jsem, jestli to není jen přelud. Vždyť jsem si během posledních měsíců tolikrát představoval, jak ji znovu uvidím a najednou byla tady – přímo přede mnou. Bál jsem se udělat jakýkoli pohyb, aby se nerozplynula, jako neskutečně krásný, ale naprosto nepravděpodobný přízrak.

Dívala se na mě, a já se topil ve zlatě jejích očí. Jak to, že jsem se nedokázal pohnout? Že jsem nenacházel slov? Byl jsem tisíciletý upír, nejmocnější stvoření na světě. Ale ona a její tajemná kouzelná moc mě absolutně pohltily.

A pak se ve mně něco zlomilo a já se přestal kontrolovat. Překonal jsem během vteřiny vzdálenost, která nás dělila, popadl jsem Alici do náruče a bez okolků ji unesl do svých pokojů. Jednal jsem naprosto bezmyšlenkovitě a mé pohyby v tu chvíli rozhodně neřídil mozek. Aniž bych se obtěžoval popojít o pár kroků dál k pohovce, uložil jsem ji na hustý rudý koberec uprostřed místnosti a uvěznil ve svém objetí. Překvapivě se nebránila, právě naopak, a to způsobovalo, že jsem byl čím dál šílenější a šílenější. Ona se ke mně tiskla svým křehce - dívčím tělem, přitahujíce se si mou tvář za zlatý Volterský řetěz k sobě. Smyslů zbaven jsem si vychutnával sladkou chuť jejích polibků, které nebyly o nic méně vášnivé, než ty před rokem. Šaty měla vysoko vyhrnuté, ale to mi nestačilo. Chtěl jsem, aby zmizely, o což jsem se velice rychle a nadmíru elegantně postaral – když jsem je roztrhal.

V tu chvíli znovu prokázala svou mimořádnou obratnost, když se jí, i přes mou fyzickou převahu, podařilo dostat se nahoru. Klečela nade mnou a svižnými pohyby mě zbavovala částí oblečení. V tu chvíli už jsem žhnul.

Najednou vyskočila a zakryla se mým černým pláštěm. Vytřeštil jsem oči a ovládl mě strach, že si to rozmyslela, že mi zase zmizí… Nevím jak, ale najednou jsem klečel.

„To mi nemůžeš udělat… Chceš mě znovu opustit? Alice…“ šeptal jsem horečně a sledoval ji zoufalým pohledem.

„Tak to není!“ prohlásila rychle a podala mi košili, kterou před chvílí sama zahodila. „Jde sem Marcus.“

„Tohle snad nemůže být pravda,“ zanadával jsem nanejvýš popuzeně, oblékaje si košili. Můj bratr měl skutečně talent na nevhodné načasování. Nebýt to on, nejspíš bych příchozího zabil. V tomhle okamžiku jsem toho byl vážně schopen.

O vteřinu později se skutečně ozvalo zaklepání.

„Slyšel jsem, že nějaká prostořeká zlatooká upírka narušila dnešní soudní slyšení. Která z našich milovaných Cullenových dcer byla tak okouzlující?“ zeptal se, vcházeje do místnosti. Pak uviděl ji, tisknoucí si k nahému tělu černorudý sametový plášť a následně mu pohled sjel na mou natrženou košili. Když si nakonec všiml velice naštvaného výrazu, který jsem v tu chvíli měl, elegantně se otočil a spěšně zamířil pryč.

„Hmm, vítej zpátky, holčičko,“ řekl ještě přes rameno, než odešel a ačkoli byl jeho hlas klidný, bylo za ním možno rozeznat, jak se vnitřně směje. Jen to v něm bublalo.

Posadil jsem se na židli a podrážděně si promnul oči.

 

POHLED ALICE

Sledovala jsem, jak ho ta situace vytočila a musela jsem se malinko usmívat. Bylo evidentní, jak strašně mě chtěl. A já chtěla jeho. Pustila jsem tu zbytečnou věc, kterou jsem se zakrývala, přistoupila jsem k němu a políbila ho. Přitáhl si mě k sobě a chviličku si vychutnával ten pocit prosté blízkosti, který i mě tak dlouho chyběl. A pak už na nic nečekal. Těžko říct, jestli se obával, že nás zase někdo vyruší, nebo už prostě ztratil trpělivost. Najednou byl ve mně, naše těla se vzájemně přizpůsobila a ve stejném rytmu se vydala vstříc něčemu, co se rozhodně slovy popsat nedá.

Jednou z mnoha výhod upířího bytí, je – sex. Milování v podání upíra, to je něco, co vás pohltí, co vás ovládne. Unáší vás to pryč od světa kolem a co je důležité – nemusíte přestat. Nikdy.

A tak jsme se milovali, a znovu a znovu… Nevím, kolik dní jsme strávili zaujati jen sami sebou a nebýt toho, že měl Aro bratra, který po něm převzal všechny povinnosti, nejspíš by mohla celá Voltera v klidu zmizet, aniž bychom si toho vůbec všimli.

 

EPILOG

POHLED ALICE

Od mého příjezdu do Voltery uběhlo už několik měsíců a já se mezitím stala právoplatnou členkou královské rodiny. Aro dal (konečně) odnést prázdný bratrův trůn a nyní stály v hradní lóži pouze dva. On a Marcus nyní společně vládli upířímu světu, jako tma a světlo, dvě strany jedné mince, oba stejně respektovaní, oba stejně důležití.

Ode mě mnozí čekali, že budu jen mlčenlivě přihlížet, tak, jako kdysi Sulpicie. Mýlili se. Stala jsem se vyvažující silou mezi dvěma králi, ženou, jejíž slovo má velkou váhu, a také jsem toho často využívala, vždy dle svého nejlepšího přesvědčení ve prospěch dobra. Účastnila jsem se každého jednání, které se od mého příjezdu ve Volteře konalo, stojíce v pozadí toho všeho, za zády mého milovaného vládce.

Má schopnost vidět budoucnost zaručovala Arovi a Marcusovi neotřesitelnou převahu nad každým, komu se zachtělo porušovat zákony našeho rodu. Společně s Alecem, který jako zázrakem přežil běsnění u Castle Gri (nejspíš díky naprostému chaosu, který zpočátku na planině zavládl), jsme je učinili nepřemožitelnými.

Nikdy jsem nezapomněla na svou rodinu a oni také byli mnohokrát hosty v našem městě. Milovala jsem je a nikdy jsem nepřestala. Už jsem však nebyla Cullen.

Mé jméno znělo Alice Volturi. Nejrespektovanější žena upířího světa.

 

POHLED BELLY

Když Alice odešla a přidala se k Volturům, byla jsem šťastná, že našla, co hledala, ale přesto jsem se cítila trochu osaměle. Nějakou dobu jsem se ještě proháněla po horách a procestovala snad celý severozápad. Potom přišla doba, kdy jsme se museli z Forks odstěhovat a opustit svůj starý domov, abychom našli nový.

Esme s Carlislem zamířili na Aljašku, kde je přivítala vřelá náruč našich příbuzných z Denali, Renesmee s Jacobem vyrazili po své vlastní ose, rozhodnuti společně prozkoumat snad celý svět, a já se najednou nějak nemohla rozhodnout.

Vzpomněla jsem si tehdy na pozvání, které jsem kdysi dostala, a rozhodla jsem se ho využít. Vždyť proč ne? Ve Finsku musí být koneckonců taky pěkně…

KONEC-ZVONEC


 

 

Chtěla bych tímto poděkovat Vám všem, kteří jste to se mnou, Arem a Alicí (bohužel ne s Jasperem…) vydrželi až do samého konce, a taky bych chtěla vyjádřit svůj bezmezný vděk dámám adminkám, které zveřejňovaly mé povídky s rychlostí kulového blesku, a poradily, když bylo nejhůř (což párkrát bylo).

PS: BlackElejah se vrátí…

 

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

BlackElejah

9)  BlackElejah (16.10.2013 20:00)

Lidi, vážně děkuju. Jsem strašně ráda za to, že se vám to líbilo .

8)  Anys88 (16.10.2013 17:32)

Už konec? Nějak brzy Ale byla to nádherná povídka. Jedna z nejlepších, kterou jsem kdy četla. Já nevím proč, ale nějak se vyžívám v tématech jako válka, ztracená láska atd. takže toto bylo přesně pro mě. Nevím, jak jsi to dokázala, ale já si oblíbila Ara . To nepochopím. Takže Ti moc děkuju za příjemné chvíle s tvojí povídkou a těším se na Tvoje další díla

7)  ada1987 (16.10.2013 13:35)

moc kratke. myslim tym, prečo je uz koniec. mohla si sa este venovat ich vzajomnemu zblizovaniu a tiez marcusovi a belle. inak to bola krasna poviedka.

Volturijovna

6)  Volturijovna (16.10.2013 12:01)

A máme tu Happy End! :-D Díky moc za povídku a budu se těšit na tvá další úžasná dílka! ;-)

BlackElejah

5)  BlackElejah (15.10.2013 22:43)

Kate: Jsem ráda, že jsi ráda a že je dušička spokojená ;) .

Kate

4)  Kate (15.10.2013 22:39)

Takže moje drahá BE... Poprvé,když jsem uviděla, že tahle kapitola je už úplně ale úplně poslední jsem si řekla: To myslí vážně? To samé jsem si řekla, když jsem si přečetla, komu je kapitola věnována. Jsem nesmírně šťastná, že ti moje komentáře pomohly, sama vím, jaké to je když někdo čte tvoje povídky a pozitivně komentuje. :) Krásný pocit, viď? ;) Pořád mi nedochází, že tahle kapitola je pro mě, do očí se mi nahrnuly slzy, když jsem to četla. Krásně jsem si užívala pohled Carlislea a potom jak šli z večerního lovu. :) Alice
Volturi a její věta, když přišla do Volterry mě naprosto dostala. :D Bellin pohled na konci a zmínka o Finsku byl úžasný. A věta: ... otevřít srdce a dovolit světlu, aby mě vysvobodilo z každodenní temnoty.. ach, moje romantická duše zaplesala.
BE, děkuji za věnování, děkuji za tuhle skvělou povídku, děkuji za krásnou pohádku na dobrou noc, za odměnu za dnešní den, kterou jsem si s tvojí povidkou teď dopřála.
PS: Pevně doufám, BE, že se vrátíš... Děkuju, jsi zlato.

BlackElejah

3)  BlackElejah (15.10.2013 22:05)

niki: A to taky přesně mám v plánu (říkám předem, že nevím kdy), jen jsem se nemínila tak rychle prozradit.. Ale když už jsi to nakousla :) .

2)  niki (15.10.2013 21:21)

Blackoušku nádherná kapča
těším se na další povídku
i když příběh Belly je otevřený, klidně bys mohla pokračovat....

1)  BabčaS (15.10.2013 21:11)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek