Sekce

Galerie

/gallery/free_breath_01.jpg

Proč je Edward tak ostražitý? Zjistí konečně Bella, co se to děje? Je všechno tak beznadějné, jak by se mohlo zdát?

Bella se nadechla a pokusila se ignorovat horkost vzduchu, který jí vtékal do plic. Seděla na zemi, nohy měla tak blízko u těla, jak jí to ruce omotané kolem trupu dovolovaly. Hlavu měla opřenou o polstrovanou zeď a oči nechala zavřené. Injekce, kterou dostala ráno, jí nedovolovala udržet jasnou myšlenku na moc dlouho a tak si jenom pobrukovala nějakou melodii, kterou měla už pár dní v hlavě. Nevěděla, odkud ji zná, ale přišlo jí, že je nějak důležitá. Klidně to ale mohla být znělka z reklamy, ona by to nepoznala.

S rukama svázanýma kolem těla se jí po pokoji chodilo špatně, ale věděla, že bude muset projít celý pokoj a nalézt místo, kde se bude nejlépe dýchat. Každý den to bylo jiné místo a ona jí slíbila, že ho najde. Ona to pro ni také dělala. Ona. Zatřásla hlavou, aby ji zaplašila ze své hlavy. Bude stačit, když s tím začne až po obědě. Dopoledne měla pro sebe. Nemusela na ni myslet. Mohla se věnovat pobrukování té melodie. Určitě by se jí líbila. Třeba by zahnala ten pocit ztráty po tom, co jí ostříhali vlasy. Litovala ji. Nechtěla o svoje vlasy přijít. Edward je měl vždycky rád. Otevřela oči a podívala se na meruňkovou vypolstrovanou zeď. Na kratičký okamžik si vzpomněla, že ta melodie je spojená s Edwardem. Hrával ji pro ni. Ale tak rychle, jak přišlo poznání, ho zase mlha rychle zahalila.

Zavřela oči a začala si melodii pobrukovat znovu od začátku.

 


 

Seděla v jídelně a vidličkou dloubala do těstovin v talíři, který ležel před ní. Nebyla schopná sledovat hovor kolem sebe a tak se dívala do svého talíře. Anebo na něj. Sedla si tak, aby viděla k jejich stolu. Byl až na konci jídelny, ale Edward seděl na jeho kraji a tak na něj měla ideální výhled. Celé dopoledne strávila tím, že nutila svoje podvědomí odlišit sen od skutečnosti. Rozum dokázal přesně určit, co byl pouze sen a co je skutečnost. Ale její podvědomí s tím mělo velké potíže. A tak, když po první hodině zahlédla na chodbě Edwarda, měla co dělat, aby mu nešla dát polibek na tvář. Vřelý úsměv ale potlačit nedokázala.

„Bello?“ ozvalo se těsně vedle ní a před očima se jí objevila ruka. Otočila se na původce.

„Jo?“ zeptala se a hleděla do Mikeovy podrážděné tváře.

„Co to s tebou dneska je?“ zeptal se, ale nechtěl znát odpověď, protože rovnou pokračoval: „Tak jak? Půjdeš s námi do toho kina?“

Bella se snažila vybavit si jejich rozhovor a zda zaslechla něco o filmu, ale nedokázala si ani vybavit, zda všechny u stolu pozdravila.

„Ne, musím dopsat tu esej na literaturu,“ odpověděla neutrálně. Pokýval hlavou. Ať už se jednalo o jakýkoliv film, Bella si byla jistá, že stráví večer raději doma s Edwardem. Zarazila se. Opravdu si to pomyslela? Podívala se přes jídelnu ke stolu, kde seděl. Zrovna si nabral na vidličku sousto a s podmračeným výrazem si ho strčil do úst. Okamžitě se jí připomněla scéna z včerejšího rána, kdy jí s podobným výrazem připravoval snídani. Povzdechla si a odložila svoji vidličku. Ještě nesnědla ani jedno sousto. Ale teď věděla, že je zbytečné se o to pokoušet. Ten hloupý sen se jí neustále připomínal a tvářil se jako včerejší den, bylo to nepříjemné a vysilující.

 

Po škole se rozloučila s Mikem. Stále ještě měl špatnou náladu, ale Bella neměla sílu to nějak řešit. Raději se zaměstnala přípravou večeře pro Charlieho a úkoly, které dnes dostali. I tak ale její mysl občas zalétla k Edwardovi nebo k prosklenému domu v lese.

Ležela v posteli a sledovala strop. Bude se jí opět zdát ten sen? Přepadne zase na druhou stranu a bude s Edwardem? Chce to vůbec? Další podivný a příliš živý sen? Stálo jí těch několik chvil po Edwardově boku za to, aby pak ve skutečném světě chodila jako mátoha a snažila se rozlišit chvíle ze snu od těch skutečných? Ano, věděla, že ano. Přála si probudit se vedle něj. Cítit jeho pevné ruce kolem svého těla.

 

---

Cítila, jak se probouzí. Protáhla si nohy a ucítila pevnou překážku za sebou. Otevřela oči. Všechno jí připadalo tak povědomé. A přitom cizí. Včera se přeci probudila jinde. V jiném pokoji. Povzdechla si. Ne, to nebylo včera. To bylo ve snu. Znovu zavřela oči. Opravdu to byl jenom sen? Jak by mohl být, když se to zdálo tak skutečné? Snažila se vzpomenout si na každou jednotlivou drobnost, která se jí od rána až do večera přihodila. Připadalo jí ale, jako kdyby se prodírala houstnoucí mlhou. Čím víc se snažila připomenout si nějaký detail, tím víc se její vzpomínky zahalovaly. Dokázala si ale do nejmenšího detailu vybavit pocity, které cítila. Nejsilnější z nich byl rozhodně pocit ztráty, který měla, když sledovala Edwarda v jídelně.

Znovu si povzdechla a ucítila za sebou pohyb. Někdo ji jemně chytil kolem pasu a přivinul si ji k sobě. Na krku ucítila jeho chladný dech. Na tváři se jí rozlil úsměv a otočila se. Pátravě ji sledoval, ale když si všiml jejího úsměvu, tak jí ho opatrně opětoval. Nepronikl ale až k jeho očím. Bella se to snažila nevidět, ale nedařilo se jí to. Raději se natáhla pro polibek.

 

„Dobré ráno, Bello,“ pozdravila ji Esmé, když sešla na snídani dolů. Bella ji pozdravila nazpět a snažila se nevšímat si jejích pohledů. Dokonce i Emmett se dnes choval nějak tišeji než obvykle. A Edwardova a Esméina ostražitost ji už vyváděly z míry. Jako kdyby oba dva čekali, že se každou chvíli zhroutí. Ale Bella si byla celkem dost jistá, že je v pořádku. Tady měla být, po Edwardově boku. Tohle byla jediná správná realita. Prostě to nemohl být sen…

Bella se nasnídala a šla si připravit věci nahoru, ale Esmé ji zadržela cestou na schody.

„Alice ti vybrala šaty, ale nemusíš si je brát. Je to čistě na tobě,“ řekla a Bella z jejího hlasu slyšela starostlivost a účast. Její oči ale zakrývaly smutek. Bella pouze přikývla a šla do pokoje. Uvažovala, o čem to Esmé mluvila. Alice pořád nakupovala nějaké šaty, tak proč je to tentokrát jiné? Vešla do pokoje a na veliké posteli ležely jednoduché černé šaty po kolena. Dívala se na ně a začala opět cítit tu neopodstatněnou tíhu na hrudi. Špatně se jí dýchalo a začala ji obklopovat panika.

„Carlisle tě s Edwardem na dnešek omluvil ve škole,“ ozvala se Esmé ode dveří. Bella se na ni otočila, její slova ale nezanechala v Bellině hlavě žádnou odezvu. Nedokázala je pochopit.

„Zlatíčko,“ vyhrkla Esmé, když ji uviděla a v tu samou chvíli už Bellu objímala. Hladila ji po vlasech a šeptala jí, že to bude dobré. Ale v Belle narůstala hrůza. Něco hrozného se stalo a všichni kromě ní to vědí. Něco špatného, něco, kvůli čemu se jí těžko dýchá a kvůli čemu se na ni Edward ostražitě dívá. Jak je možné, že to neví? Proč si to nepamatuje? Ostatní se chovají tak, jako kdyby o tom věděla. Tak proč tomu tak není?

Esmé ji po chvíli pustila. Bella si byla jistá, že takhle vypadá upír, když pláče. Tak proč ona neplakala? Její nitro svírala panika, ale ani jedna jediná slza si neprobojovala cestu ven.

„Uvidíš, že to bude dobrý,“ řekla ještě Esmé a než odešla z místnosti, tak ji pohladila po tváři. Její chladný dotyk Bellu trochu uklidnil. Posadila se na postel a dívala se na ty šaty. Měly jednoduchý střih a ničím nevyčnívaly. Bellu napadala jenom jediná věc, kvůli které by jí Alice pořizovala takovéhle šaty. A kvůli které by ji Carlisle omlouval ze školy. Ale jenom při pouhém pomyšlení na to se jí bolestivě stahovalo hrdlo takovým způsobem, až se jí dech úplně zadrhl.

„Bello?“ ozval se Edward ode dveří pokoje. Otočila se k němu. Okamžitě si sedl vedle ní a objal ji. Stejně jako před chvílí Esmé se ji snažil utěšit. A ona stále nevěděla proč.

 

„Vím, že se ti tam nechce,“ řekl Edward a otočil se na Bellu. Seděli v zaparkovaném autě. Dívala se před sebe. Nechtěla vidět Edwarda. A rozhodně nechtěla, aby on viděl ji. Jenže na druhé straně bylo místo, které ji děsilo mnohem víc. A tak se dívala před sebe a snažila se nevidět a ani neslyšet, co Edward říká. Už věděla, co se stalo. Pořád se tomu ale bránila. Bylo to tak neskutečné. Vždyť ho ještě včera viděla. Mluvila s ním. Uvařila mu večeři a popřála mu dobrou noc. Zatřásla hlavou. Na lících ucítila mokré stopy slz. Byl to jenom sen, musela si opakovat.

Edward si ji přitáhl k sobě a objal ji. Tak proto se jí zdály ty sny? Aby se s tím mohla vypořádat? Tak proto to bylo? Nedokázala se s tím smířit, když byla při vědomí, tak se to rozhodlo urovnat její podvědomí?

„Zdálo se mi o něm,“ vzlykala Edwardovi do ramene. Cítila jeho ruce ve vlasech. Pobrukoval jí její ukolébavku, kterou pro ni složil. Byla taková úleva konečně nechat slzy sklouznout po tváři a nechat je odejít.

 

 

---

Děkuji Cam a Bosorce za jejich trpělivou pomoc :-)

 

Povídky od Cleii

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

7)  Jalle (17.07.2013 19:11)

veľmi sa mi to páčilo, prosím pokračovnie

Clea

6)  Clea (04.10.2012 11:08)

díky za komentáře vždycky mě hrozně potěší a dodají člověku chuť psát dál (mrk mrk)
Marcelo, už to mám rozmyšlené, ale ráda bych dopsala nejdříve resty (hlavně leknín, už stagnuje moc dlouho)

5)  Marcela (04.10.2012 09:46)

záčíná se mi tahle povídka líbit, sice ji nechápu ale líbí se mi, je taková depresivní ..ale musím se zeptat kdy napíšeš Je krásně hříšná?

Marcelle

4)  Marcelle (03.10.2012 12:38)

zmatek v tom pořád mám, ale určitě se to srovná

3)  ada1987 (03.10.2012 10:27)

Empress

2)  Empress (03.10.2012 07:00)

behá mi z toho mráz po chrbte
Chcem ďalšie, rýchlo

Bosorka

1)  Bosorka (03.10.2012 06:58)

Další, další, dalšííííí
OPona se zlehounka odhrnula...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still