Sekce

Galerie

/gallery/free_breath_01.jpg

Jak rozeznáte sen od reality? Co když si ani po probuzení už nejste jisti tím, co je skutečné a co byl pouhý sen? Jak se s něčím takovým dokáže vypořádat Bella? Dokáže si uvědomit, co je jenom sen a co realita? Dokáže se ještě volně nadechnout nebo sklouzne pod hladinu snů?

Na první pohled se může zdát, že něco není v pořádku. Na druhý pohled je už zcela jasné, že vůbec nic není v pořádku.

Pomalu nasála vzduch. Byl hustý a těžký. Cítila, jak jí pomalu vtéká do plic. Nedostal se do všech částí a tak ho zklamaně vydechla. Při výdechu byl mnohem lehčí a nekladl takový odpor jako při nádechu. O kousek se posunula po podlaze, třeba to tu bude lepší. Nadechla se. Nebyla si jistá, ale v tomhle místě byl ten vzduch snad ještě hustší. Do plic se jí dostával bolestně pomalu a jakmile se prodral do několika vrchních sklípků, tak se je snažil zase velmi rychle opustit. Rozkašlala se. Zamračila se a poposedla si. Slíbila si, že tohle místo příště vynechá, tam je vzduch opravdu špatný a nemá smysl se tam vracet.

Znovu pomalu nasála vzduch do plic a snažila se ho dostat až do spodních plicních sklípků. Ale ani tentokrát se jí to nepodařilo. Poposedla si o kousek doleva a narazila do něčeho měkkého. Překvapeně otevřela oči a podívala se na nadýchané měkké polštáře v barvě zralých broskví. Neuvědomila si, že už se dostala až na kraj místnosti, a tak se posunula o kousek dopředu, aby mohla vyzkoušet další řadu. Znovu zavřela oči. Broskvové polstrování kolem celé místnosti, které by ji prý mělo uklidňovat, ji rozrušovalo.

Začala celý svůj proces znovu. Nasála ten teplý, hutný vzduch do plic a snažila se ho dostat co nejníže to šlo. Určitě by se jí to dařilo líp, kdyby neměla ruce pevně omotané kolem těla. Možná by stálo za pokus je vymotat z toho broskvového hadru. Vydechla. Ne, za tu námahu jí jenom možná nestačí. Při té snaze by se mohla posunout a nevěděla by tak, kde skončila. Musela by projít celý pokoj znovu a to by do večera nestihla celou místnost. A ona to přeci musí stihnout. Musí Belle říct, kde se jí bude zítra nejlépe dýchat, až ji sem zase zavřou. A ona pro ni udělá to samé, až tu bude.

Zatřásla hlavou a na zádech ucítila váhu copu spleteného z hustých, tmavě hnědých vlasů. Slíbila si, že zítra požádá sestru, aby jí je nechala rozpuštěné. Jenom škoda, že díky injekcím nedokáže zformulovat svoji myšlenku nahlas. I udržet ji v hlavě byla příliš velká námaha a tak raději pokračovala v hledání nejlepšího místa v místnosti.

Nedokázala si vzpomenout, jak dlouho už tu vlastně je zavřená. Tušila ale, že existovala doba, kdy jí nedělalo problémy zhluboka se nadechnout. Najít místo, kde by mohla volně a zhluboka dýchat. Možná to bylo někde venku, pod širým nebem. Možná někde v chladném lese. Nebo v něčí náruči…

 


 

Trhaně se nadechla. Bolelo ji na hrudi. Tupá nepříjemná bolest. Ještě než otevřela oči, tak si uvědomila, že ji bolí i hlava. Snažila se vzpomenout si, jestli nebyla včera někde pít, ale nedokázala si vybavit, co vlastně včera dělala. Probírala se mlhavými vzpomínkami, které se jí snažily naznačit, že pravděpodobně včera dělala to, co každý večer. Četla si knihu. Nebo se učila. Nebo sledovala s Charliem nějaký film. Otevřela oči a promnula si spánky. Celé tělo měla polámané. Ušklíbla se, když ji napadlo, že takhle nějak by se měla cítit, kdyby ji srazilo auto, a ne po večeru stráveném nad knihou.

Opatrně vstala a protáhla se. Ne, nebylo to tak hrozné. Bylo to nepříjemné, ale horká sprcha by měla její svaly uvolnit. Rychle našla svoje prádlo a šla do koupelny. Po půlhodině se vrátila zpět do pokoje a sušila si vlasy ručníkem. Ještě stále cítila mírnou bolest, ale věděla, že než dorazí do školy, tak odezní úplně.

Náklaďáček zaparkovala před školou a rozhlédla se. Ne, ještě tu nebyl a tak se šla posadit na jednu z laviček u parkoviště. Měli společnou první hodinu a tak na něj chtěla počkat. Z batohu si vytáhla úkol na literaturu a ještě jednou se začetla do své eseje. Netrvalo to dlouho a slyšela přijíždět auto. Vzhlédla. Stříbrné Volvo hladce zaparkovalo o pár míst dál od jejího náklaďáčku. Sledovala, jak z něj vystupuje skupinka osob. Jako poslední vystoupil Edward.

Zhluboka se nadechla, ale ani to nedokázalo uklidnit její srdce. Pomalým krokem se k ní přibližoval. Viděla měděné odlesky v jeho vlasech, zářivé, světle hnědé oči. Měl perfektní postavu a dokonalé rysy v ostře řezané tváři. Není divu, že byl idolem snad všech dívek ve škole. Jeho sourozenci šli pár kroků před ním a bavili se mezi sebou. Když kolem ní procházeli, tak se na ni Alice podívala, usmála se a mrkla na ni. Ostýchavě jí úsměv vrátila. Ještě jednou se podívala na Edwarda a když si všimla, že se dívá přímo na ni, tak pohled rychle sklopila k sešitu ve svém klíně. Bez jediného slova prošel kolem ní. Nedokázala si pomoct a podívala se za ním, jak kráčí k jedné ze školních budov.

Chybělo už jenom pár minut do začátku hodiny, když se na parkovišti konečně ukázalo auto, na které čekala. Zaparkoval co nejblíže k jejímu náklaďáčku a chvatně vystoupil. Jakmile si jí všiml, tak se mu na tváři roztáhl zářivý úsměv.

„Ahoj Bello,“ pozdravil ji a v hnědých očích se mu objevilo pár jiskřiček. „Doufám, že nečekáš moc dlouho.“

Opětovala jeho úsměv a zavrtěla hlavou.

„To je dobře,“ řekl a naklonil se k ní blíž. Nastavila mu levou tvář a jeho rty se lehce dotkly její kůže. Bylo to příjemné. Odtáhla se od něj a vrátila sešit zpátky do brašny. Vzal její tašku a chytl ji za ruku. Odešli spolu na první hodinu.

 

Večer Bella ležela ve své posteli a četla si. Chybělo jí už jenom pár kapitol do konce knihy. Příběh si ji získal svou zdánlivou reálností, ačkoliv to bylo fantasy. Líbilo se jí, jak autorka popsala jednotlivé postavy. A svět, který stvořila, ji naprosto uchvátil. Přesto se konce knihy obávala. Co když to neskončí dobře? Bella přála hlavním hrdinům, aby jejich příběh skončil šťastně. Ale ani představa šťastného konce ji neuspokojovala. Především proto, že to bude konec. Šťastný, nebo ne, pro ni to už skončí. Povzdechla si, knihu zaklapla a položila ji na noční stolek vedle postele. Začínala už být unavená a ačkoliv byla velice zvědavá na závěr, tak ji přeci jenom o něco víc děsilo, že by příběh měl skončit už dnes večer. Ne, raději si to nechá na zítřejší večer.

---

Probudila se. Příjemné teplo kazil mírný chlad na zádech. Pomyslela si, že nejspíš nechala otevřené okno a tak na ni teď táhne. Zavrtala se ještě pod peřinu a přemýšlela, jestli dnes večer dočte ten příběh nebo to jako obvykle o jeden den protáhne. Budík ještě nezvonil a tak se pro něj poslepu natáhla na noční stolek. Ruka jí však projela prostorem a narazila na měkký polštář. Že by spala až na samém okraji postele? To se jí nezdálo a tak unaveně otevřela oči.

„Dobré ráno,“ ozvalo se blízko jejího ucha. Ucítila chladný závan a okamžitě se otočila. Vedle ní ležel Edward Cullen a usmíval se na ni hřejivým úsměvem. Srdce jí vynechalo úder. Slyšel to a zamračil se. Dvakrát rychle mrkla a pak si to uvědomila. Byl to pouhý sen. Sen. Nic víc. Už teď se začínal lehce potahovat šedou pavučinou. Úlevně vydechla.

„Dobré ráno,“ odpověděla Bella a natáhla se pro polibek. Edwardovy rty se letmo dotkly těch jejích a pak se odtáhl.

„Zlý sen?“ zeptal se obezřetně.

„Spíš až moc živý, ale vůbec ne zlý,“ odpověděla mu. Opět se usmál tím křivým úsměvem, který na něm tolik milovala.

„Dojdu ti připravit snídani,“ řekl a vstal z postele. Bella ještě chvíli ležela a snažila se utřídit si vzpomínky a odlišit je od snu, který se jí v noci zdál. Ještě nikdy se jí nezdál takhle živý sen. Po pár minutách vstala a šla se osprchovat. Sešla po mohutném schodišti dolů do přízemí. Na bílé sedačce v obývacím pokoji seděl Emmett a sledoval baseballový zápas.

„Ahoj, hrdličko,“ pozdravil ji, aniž by se na ni otočil. Bella cítila, jak se jí do tváří nahrnula krev. Stále si ještě nezvykla na Emmettovy poznámky. Došla do kuchyně, Edward jí zrovna nandával míchaná vajíčka na talíř. Tvářil se neutrálně, ale Bella moc dobře věděla, že mu její snídaně smrdí. Usmála se a vzala si od něj talíř. Hladově se na jídlo vrhla.

„Měl bys ji krmit častěji, Edwarde, nebo sní Esmé její oblíbený servis,“ prohodil Emmett cestou k zadnímu vchodu.

„Radši se starej o svoji drahou polovičku,“ řekl mu Edward. Emmett se jenom usmál a vyšel zadními dveřmi ven a pak do garáže.

 

Edward zaparkoval svoje šedé Volvo na parkovišti před školou. Ostatní jeli jako obvykle s Rosalií. Bella vystoupila z auta a zahlédla Mikea, jak jde s Jessicou za ruku do školy. Pocítila na hrudi podivné bodnutí. Překvapivě zamrkala a podívala se rychle na Edwarda. Ten si ovšem ničeho nevšiml. Její pohled se vrátil zpět k dvojici mířící ke škole. Až vzpomínka na měkké teplé rty na tváři jí připomněla její sen. Cítila ten letmý dotek na své kůži tak živě, až jí tváře zčervenaly.

„Jdeme?“ zeptal se Edward. Pohlédla na něj. Měl normální výraz, ale jeho hlas prozrazoval, že něco není úplně v pořádku.

„Je ti dobře, Bello?“ zeptal se jí. „Je to kvůli zítřku, že ano?“

Zmateně se na něj podívala. Nedokázala si vybavit, co se má zítra dít. Nechtěla se tím však zabývat a tak pouze přitakala a vydala se ke škole.

 

Po škole se hned vrátili domů. Esmé byla v kuchyni a chystala pro Bellu večeři. Usmívala se, ale jakmile si všimla jejich příchodu, tak se do jejího pohledu dostalo něco dalšího. Soucit nebo snad lítost. Alespoň Belle to tak připadalo, ale nenapadlo ji, proč by to tak mělo být. Přesto pocítila svíravou tíseň, jako kdyby na něco zapomněla. Jako kdyby její vlastní tělo samo reagovalo na něco špatného, na něco, o čem ona ale nevěděla.

„Drahoušku, připravila jsem ti k večeři těstoviny, ano? My budeme muset jít na lov, takže si to potom jenom ohřej,“ řekla a sledovala Bellu mateřským pohledem.

„Děkuju,“ odpověděla jí Bella a nevěděla kam s očima.

„Jsi v pořádku? Jestli chceš, abych tu zůstala, tak stačí říct,“ řekla Esmé a přešla k ní. Bella se podívala do jejích očí, které byly tmavší než obvykle a s mírným úsměvem zavrtěla hlavou.

„To je v pořádku, Esmé,“ odpověděla jí.

„Bude to v pořádku, Bello, neboj.“ Esmé ji k sobě přivinula a Bella si připadala zvláštně. Na hrudi pocítila zvláštní tíhu, která ztěžovala každý její nádech.

 

„Budu zpátky, ještě než půjdeš spát, slibuju,“ řekl Edward tlumeně a políbil ji do vlasů. Seděla v jejich pokoji v křesle a četla si. Otočila k němu tvář a usmála se. Nebyl to vřelý úsměv a oba to věděli. Stále se nedokázala zbavit tíhy na hrudi, ale připadalo jí, že to tak má být, že to je správné.

Potichu odešel. Ještě pár minut předstírala, že si čte a pak knihu odložila. Vstala z křesla a přešla ke knihovně. Přejížděla rukou po hřbetech jednotlivých knih, většina byla Edwardova, ale poznala pár výtisků, které byly její. Zarazila se uprostřed jedné police a o pár knih se vrátila. Rukou přejela hřbet jedné knihy odshora dolů. Vytáhla ji z knihovny a překvapeně na ni hleděla. Byla jí povědomá. Ne, tuhle si určitě nekoupila ona a ani ji od nikoho nedostala. Fantasy literaturu nečetla. Nikdy. Tak odkud ji zná? Jak je možné, že ví, jak se jmenuje hlavní hrdinka a o čem je děj?

Vzala si tu knihu s sebou do křesla a otočila na první stránku. Po přečtení prvního odstavce se jí vybavilo pár již jen slabých vzpomínek na sen, který se jí v noci zdál. Na sen, ve kterém tuhle knížku dočítala a bála se jejího konce tak moc, že odkládala dočtení pár posledních kapitol už několik dní. Na chvilku zavřela oči a potřásla hlavou. Ne, to je přece hloupost. Nejspíš se o ní s někým bavila. Někdo jí o té knize vyprávěl. Ano, tak to zaručeně bylo… Podívala se zpět na první stránku a zvědavě se začetla.

---

Nechala zavřené oči a vychutnávala si teplo přikrývky. Edward ji musel najít v křesle a přenést do postele. Protáhla se a čekala, že za zády ucítí jeho chladné tělo. I přes přikrývku pronikalo trochu z jeho chladu. Ale na nic nenarazila. Otevřela oči a podívala se za sebe. S překvapením zjistila, že se nedívá na Edwarda a už vůbec ne na jejich pokoj. Rychle se posadila a přitáhla si pokrývku blíže k tělu. Těkala očima po povědomém pokoji a pomalu jí začalo docházet, kde je. U Charlieho, ve svém pokoji. Žádný Edward. Žádná Cullenovic vila. Jenom její malý pokoj, malá postel a společná koupelna. Chytla se za hlavu, která jí začínala bolet…

 

 

---

Děkuji Cam a Bosorce za jejich trpělivou pomoc :-)

 

Povídky od Cleii

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Clea

8)  Clea (04.10.2012 11:06)

díky za komentáře
povídka nebude dlouhá, takže se brzo dozvíte jak to vlastně je

7)  anonym (02.10.2012 16:53)

Která část je jen sen a která skutečnost? Jsem zmatená až se mi z toho točí hlava :) :) :) :)

Empress

6)  Empress (02.10.2012 10:27)

Veľmi zaujímavé Z tých písmenok mi išiel mráz po chrbte Čo bude ďalej? Čo je pravda a čo nie? Pomoooc potrebujem ďalšie písmenká

Clea

5)  Clea (02.10.2012 10:08)

moc díky za komentáře, jsem ráda, že to aspoň vás zaujalo

belle

4)  belle (02.10.2012 08:15)

hurá, Cleuš už zase píše
moc začátku nerozumím, ale možná () tuším
rychle pokráčko

Bosorka

3)  Bosorka (02.10.2012 08:13)

Víš, jak moc jsem se na tuhle povídku těšila
Ale víš co se mi líbí nejvíce? Ta první část. Mám strašnou chuť začít hledat místo, kde se dobřé dýchá.

Pilly

2)  Pilly (01.10.2012 18:24)

Zaujímavé, zaujímavé... je to dosť zmätené ale skvelé. Teším sa na dalšiu

Marcelle

1)  Marcelle (01.10.2012 09:38)

Jsem pěkně zmatená, ale moc s mi to líbí.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still