Sekce

Galerie

http://ourstories.ic.cz/gallery/4205P6110126_pro_web-med.jpg

Co se stane s duší, když opustí lidské tělo? Jde někam do nebe? Ale co kdyby se místo toho stala větrem?

Řítila jsem se na kole z kopce, vítr ve vlasech, na kterých chyběla povinně předepsaná helma. Když jsem zaslechla nadávky mého bratra, který ještě šlapal do kopce a snažil se mě dohnat, rozesmála jsem se. Otočila jsem se, abych po něm hodila nějakou škádlivou poznámku, kterou bych ho rozpálila do běla ještě víc, než byl… a to byla chyba. Ucítila jsem náraz, vyletěla jsem a pak si pamatuju už jen tmu.

Nevím, jak dlouho trvala, ale bolest, která ji přerušila, byla příšerná a stále se stupňovala. Slyšela jsem vzrušené hlasy, ale nebyla jsem schopna zachytit význam jejich slov. Někam mě vezli, ale mně to bylo jedno. Trpěla jsem a přála si, aby už to skončilo. Ve chvíli, kdy už se bolest nedala vydržet, náhle zmizela. Má poslední lidská myšlenka byla trapně přízemní. Myslela jsem na to, že jsem si tu helmu měla vzít a vykašlat se na fakt, jak blbě v ní vypadám.

Bylo to tak zvláštní. Myslela jsem si, že smrt bolí. Že si pro mě přijde nějaký smrťák s kosou, nebo při nejlepším někdo jako Brad Pitt v „Meet Joe Black“. Tohle ale bylo úplně jiné. Jakmile zmizela bolest, uslyšela jsem hlas: „Vítám tě u nás, Zoe.“

Co? U nás? Poplašeně jsem se snažila určit, odkud hlas vychází, ale nebyla jsem schopna ovládat své tělo. No přesněji – žádné jsem neměla. Všude byla tma, ale překvapivě mě nedusila – byla měkká a uklidňující jako velká deka, kterou si přetáhnete přes hlavu, když se vám zdá něco děsivého.

„Uklidni se, Zoe. Jsi na místě, které by se dalo nazvat přípravnou. Vypadáš ale, že jsi sem přišla dost narychlo. Mám moc splnit ti přání. Je něco, po čem jsi v tomhle toužila a nestihla to vyzkoušet?“

Nemusela jsem přemýšlet dlouho, abych vyhrkla: „Láska! Nikdy jsem ji nepoznala.“

Vzápětí se se mnou vše zatočilo. Jako bych zavřela oči, a když jsem je znovu otevřela, proháněla jsem se v podobě větru nad překrásnou krajinou. Mohla jsem vanout, kam jsem si přála. Neměla jsem oči ani uši, ale přesto jsem si užívala všechny zvuky a barvy v dosahu. Viděla jsem lépe než svýma lidskýma očima.

Čas pro mě přestal mít význam. Užívala jsem si nově nabitou svobodu a své schopnosti, dokud mě zvědavost nezastavila nad malou loučkou. Nebyla ničím zvláštní– možná mě sem zprvu přilákaly barvy. Byla jsem totiž uprostřed nejzelenějšího lesa, který jsem dosud viděla. A uprostřed vší té zeleně se skvěla tahle loučka se svou žlutou a fialovou jako korunovační klenot. Užívala jsem si let nízko nad květinami a voněla k nim.

Až poté jsem si všimla, že tu nejsem sama. Mezi květy ležel asi 17ti letý chlapec. Nejspíš nejkrásnější stvoření, které jsem kdy viděla. Měl téměř bílou pleť a dokonalé rysy. Bohaté vlasy se mu trochu vlnily a měly neobvykle měděnou barvu. Dívka sedící vedle z něj nemohla spustit oči. Ani jsem se jí nedivila. I jako větru se mi líbil.

Zvedla trochu ruku a já jí záviděla ten dotek. Věčná škoda, že já už nezjistím, jakou má pleť. A pak mě napadlo, že to zkusím. Neměla jsem ruce, ale dokázala jsem toho i tak tolik… Proplula jsem jeho vlasy a otřela se mu o tvář. Krásně voněl a měl tak hebkou pokožku. Byla překvapivě chladná, ale dala bych v tu chvíli cokoli, abych tam mohla být místo ní.

Otevřel oči a já – stejně jako ona – se dívala na nejzvláštnější barvu, kterou jsem u koho kdy viděla. Jantarové duhovky. Užíval si její dotek. Jeho tvář to napovídala. Když trochu váhavě vztáhl ruku, aby jí dotek oplatil, zavřela jsem oči a předstírala, že se dotýká mě. Téměř jsem cítila jeho prsty na své tváři. Směšné, co? Vždyť jsem neměla ani tvář.

A pak promluvil. Mluvil o věcech, kterým jsem nerozuměla. Ta slova byla zjevně určena jen té dívce, se kterou byl. Nevadilo mi to. Nezáleželo na tom. Jeho hlas byl úžasný a já ho byla ochotná poslouchat třeba věčně. Čas od času se na ni podíval, jako by se bál, že mu uteče. Když ale začal mluvit o lásce, mé teď už neexistující srdce se tetelilo. Jestli jsem jen okamžik váhala, zda za tuhle existenci poděkovat, nebo ji proklít, teď jsem si byla jista. Pokud to znamenalo, slyšet tahle nádherná slova vyznávající lásku, stálo za to být větrem.

Jejich tváře se k sobě blížily, dokud se nezastavil jen pár milimetrů od jejích rtů. Zaváhal sotva půl vteřiny a přitiskl své rty na její.

Nechtěla jsem je dál pozorovat. Ta chvíle byla příliš soukromá, ale přesto jsem neodolala poslednímu doteku jeho tváře. Můj soukromý polibek. Pak jsem se zvedla a zakroužila kolem nich, jako bych jim dávala požehnání. V tom jsem vysoko nad sebou spatřila zářící světlo. Volalo mě hlasem tisíců osob. Vzlétla jsem a namířila si to přímo k němu. Náhle bylo všechno tak jasné. Budoucnost mě čekala. Byl čas jít. Sbohem, má pozemská existence. Bylo mi tu hezky. Snad se sem ještě někdy vrátím.

♦œTHE END♦

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

4)  kajka (24.03.2012 11:51)

Aalex, je to zajímavý nápad! Líbí se mi to mnohem víc než okřídlené bytosti. Krásná povídka.

Alda

3)  Alda (25.03.2011 21:30)

Hmmm, to bylo dokonalé, fantastické a nádherné . Děkuju moc!!!

2)  Fanny (11.10.2010 21:25)

Krása, opravdu dobrý nápad a ještě lepší zpracování

eMuska

1)  eMuska (11.10.2010 20:59)

Krásne, bol to veľmi zaujímavý a pútavý príbeh...

fakt. Čo ak by sa niekto naozaj stal vetrom po smrti?

Je to úžasný nápad, určite by bolo fajn, keby si sa ďalšj rozpísala a pridala poviedku o... tráve? Napríklad. Potom by som si ju určite prečítala

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still