Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/v%C3%ADly%20tam%20a%20zase%20zp%C3%A1tky.jpg

Takže chatování je záludná věc. Tohle vzniklo těsně před vánoci mez mnou a Misabellou. Buďte k nám laskavé a doufáme, že se budete bavit, alespoň tak, jako my při psaní...

„Mamíííí!“
Dole v patře si Bella povzdychla. Takový hodný dítě to bylo. Než jí strejda Emmett přečetl tu pohádku o vílách.
„Mááámoooo!“
Alice si kryla uši a syčela na ni, ať už tam kouká jít, než popraskají tabulky v oknech. Bylo šest večer, a to byla doba, kdy se prý krmily víly. Mělo to přinášet klidný spánek. Prý. Bella se tak nějak obávala, že to spíš způsobí dočasnou hluchotu celé rodině a Nessince zubní kaz. Nevěřila, že ta malá dareba všechno nakonec nesezobe sama. Esmé stála už ve dveřích kuchyně s vrchovatým talířkem cukroví. Ještě, že byly ty vánoce.
„Mámo, maminko, maminečko!!!“
Bella brala schody po dvou a našla tu malou stát na parapetu s pěstičkou mezi zoubky. Druhou svírala umolousanou deku.
„Nestihneme to!“ panikařila nezbeda a už už se natahovala po talířku. Zběžně prohlédla jeho obsah a zjevně spokojená dovolila mámě, aby ho strčila na druhou stranu okna.
„Ještě ubrousek!“
„Babííí!“
Esmé se vynořila takřka okamžitě a v náruči nesla několik druhů a barev. Renesmé stáhla obočí a jedním prstíkem si klepala na vyšpulený rtíček. Vybírala a už už jeden vytahovala, když ho zase s razantním zavrtěním hlavy zamítla a zastrčila zpět.
„Co třeba ten se stromečkem?“ Esmé to nestihla pořádně ani říct a už se ozvalo Ale babí!
Návrh zamítnut. Prostě druhá Alice.
„Hm, hm, už to mám!“ Vytáhla karmínově červený se zlatou bordurou. Opatrně jej složila, aby ho mohla podstrčit pod talíř. Bella ji přidržovala a modlila se, aby ji dostala zpět na stranu, kde je topení.
Venku začalo sněžit...


„To je zase šichta!“ Malé stvořeníčko potřáslo hlavou, aby z ní dostalo poletující vločky.
„Navíc ty hadry!“ zaksichtila se druhá a popotahovala za lem služebních šatů.
„Jo, reformy už dohnaly i nás. Prý šetříme,“ ozvala se třetí a nejmladší víla.
Sborově si povzdechly.
„Tak co tu máme dneska?“
„Počkej,“ řekla Krepolina. Natáhla ručku a jedním krátkým švihnutím si z vílího archivu přivolala příslušnou složku.
„Dneska je to Renesmé Cullenová, těžká nespavóza. Odmlouvóza a držkonismus.“
Trepolina se narovnala v ramenou.
„Tak jdem tu cácoru šlehnout spacím proutkem po pr... stech, a bude klid!“
Mendolina se zatvářila pochybovačně. Určitě to nebude tak snadné. Krepolina zavrtěla křídlem, aby jí nezmrzlo.
„Navrhuji už vyrazit. Je tu poněkud chladno.“
Krepolina se pobaveně zašklebila. Protáhla svá duhová křidélka a vyrazila směrem... No, někam doprostřed lesa. Ostatní ji následovaly.
„Říkala jsem, že si tam tu adresu máš nastavit, Krepo…“ drkotala zoubky Mendolína a demonstrativně si zkřížila drobné ručičky na prsou.
„Kam tam?“ sykla Krepolína, aniž by přestala hledat správný směr. V tom sněhu to všude vypadalo naprosto stejně, krucivílák.
„No… Do toho PDF přece,“ hlesla  Mendolína a začala z ledového větříku vytvářet malé víry, jak kroutila prstíkem.
„Nechtěla jsi říct GPS?“ špitla Trepolína.
„Zase to dělá!“ Mendolína Trepolíně zabodla onen již zmiňovaný prstík do prsou a dala si záležet, aby se trefila symetricky přesně. „Zase musí mít poslední to… slovo… pořád mě koaguluje!“
„Koriguje, ne?“ nedala se Trepolína.
„Hele!“
„Mám to!“ vyjekla radostně Krepolína. Popravdě tím chtěla jen upoutat pozornost těch dvou, aby si ještě nevjely do vlasů. Naposledy to tu bylo tehdy v květnu, až z toho začalo sněžit. Šílený zmatky. Letní víly balily kufry do teplých krajů a sněhuláčci se začínali ládovat ledovou tříští, aby povyrostli. Děsně se divili, že z nich leje. Teď by sice sníh byl celkem v pořádku a nic moc by se nestalo, ale co kdyby tu začaly pučet jedle? Můžou jedle vůbec pučet?
„Co máš?“ vyhrkly obě víly.
„Cestu, přece… Tudy!“
„Jsi si jistá?“ řekla nevěřícně Mendolína a vyměnila si s Trepolínou nejistý pohled.
„Něco proti mému navigačnímu systému?“ Dvě drobné vykulené hlavičky se zatřepotaly ve větru jako jejich křidélka. Jen ji nerozčílit!
„Krucivílák, co to je za hluk?“ zděsila se Mendolína a přikrčila se pod větvičku smrku, jak se bála.
„Zní to jako meluzína.“ Krepolína se snažila ten zvuk k něčemu přiřadit. Pokaždé to spustilo a následoval dusot stáda…
„Neříkejte mi, že takhle ječí…“ Trepolína to ani nedořekla a ozvalo se to znovu.
Mamíííí…
„No, já tam tedy nejdu ani omylem!“ děsila se Krepolína.
„Měly bychom počkat na druhou večeři. Až ta malá trumpeta usne,“ přitakávala Mendolína. „Co ty na to, Trep… TREP!!!“ Mendolína si mohla v tu chvíli podat ruce s Renesmé, když uviděla jen puntíkaté kalhotky Trepolíny, jak se snaží nasáčkovat do malé škvíry mezi zdí a oknem.
„Krucivílák, říkala jsem, že cukroholička není dobrá víla na zimu! Ale vy nee… vy pořád, ať jí dáme šanci, že to zvládne…“
„Nedržkuj,“ sykla Krepolína a čelo se jí orosilo, když si uvědomila, že malá Renesmé ještě nespí a může je vidět. Pokud se Trepolína tou průrvou protáhne – o čemž silně pochybovala, protože její boky už rozhodně nebyly letní – uvidí se. Obě. A bude megavílí průs…vih.
„Ty levou, já pravou. Na tři táhni…“ zavelela starší víla Krepolína. „Jeeedna, dvaaaa, třiiii, teď! Hek, uf, he?! Hele!“ štěkla co nejvíc nahlas a zároveň tiše, když se Mendolína zvedla, pustila Trepolíninu nohu a měla se k odchodu.
„No co je? Říkala jsi, že na tři mám jít pryč!“
„Kolikrát že jsi dělala testy?“ zajímala se Krepolína.

Mendolína jen našpulila rtíky a znovu se kolem nich začaly objevovat malé vzdušné víry. „Maminka říkala, že to není žádná ostuda a mám být pyšná, že jsem to zvládla, než byly nové zkoušky…“
„Divný, řekla bych, že minimálně dvakrát, ale mezi zkouškami byl sotva den.“

Na tváři Mendolíny se objevil zvláštní vyplašený výraz.

„Tys myslela roční zkoušky?“ vyjekla Krepolína a vzápětí zařvala znovu, když ji do kolene zasáhla Trepolínina noha.
„Mohly byste mi trochu dloubnout do zadku?“ žadonila Trepolína přes sklo, stále zaseknutá a šílená hlady.
„Neboj, vytáhneme tě,“ slíbila Mendolína.
„Províláka, ne! Jen do mě žďuchněte!“
„Navíluj si. Jdeš ven.“ Krepolína se opět ujala vedení, zatímco dobromyslná Mendolína šťouchala do půlek Trepolíny.
„Nechci ven! Potřebuju cukr! Potřebuju tamten cukr! Košíčky, rohlíčky, cukr, linecký, ořechový, cukr…“
„Proboha, viděly jste ten ubrousek? Už asi vím z čeho máme ty outfity a proč nám důrazně doporučovali, abychom se neválely ve sněhu a zdrhaly před deštěm,“ úpěla Mendolína.
Vílaaa!
Nohy v průrvě se šokem a blízkým setkáním rozletěly do všech možných stran, Krepolína s Mendolínou se srazily čelíčky, jak se snažily úprkem zmizet každá na jinou stranu a v okně se objevila rozzářená tvář s rezavou hřívou.
„Mamíííííí!“ ječela Trepolína.
„Hned ti ji sem pošleme!“ slíbila Mendolína a startovala na okraji parapetu, že odletí.
„To jsi kamarádka? Honem, pojď zatáhnout!“
„Jestli ji ale vtáhne to dítě dovnitř, nejdu tam!“ varovala ji Mendolína. „Nehodlám skončit jako strejda Admirál… prošpikovaná špendlíkem s růžovou hlavičkou,“ děsila se dál.
„Ty jsi mušketýrka teda…“
„Jsem víla.“
„Těžkotonážní, co?“ vrčela Krepolína.
„Tak dostane mě odtud někdo, u všech víl?!“
Krepolína s Mendolínou ji chňaply za nožičky a ze všech sil zatáhly. Než stihla Renesmé otevřít okno, ozvalo se duté puf a Trepolína se točila na parapetu jako dřevěná káča.
„Zastavíme ji?“ vyzvídala Krepolína a pozorovala Trepolínu, jak rotuje a ne a ne se zastavit.
„Vypadá kouzelně barevně, jak se ty barvičky mísí…“ Okno se nečekaně otevřelo a vzniklý vítr podrazil vílám nohy. Udělaly excelentní salto ve vzduchu a plácly sebou do sněhu pod oknem.
„Fuj, břečka,“ kňučela Mendolína. Trepolína ještě protáčela očička a přihlouple se culila. Krepolíně koukal ze sněhu jen ohromný drdol a křidýlka se občas z posledních sil zatřásla.
„Je po ní!“ hysterčila Mendolína a Trep se konečně probrala.
„Nehýbe se,“ hlesla.
„Hýbe! Hele! Tak ne, ale teď sebou třásla… A zase, hele! A zase ne… A zase jo! A ne, a jo, a ne…“
„Mendolíno, mohla bys toho nechat? Vidím to taky. To jsou jen posmrtné tiky!“
„Já vám dám tiky, až z toho budete kadit belgický pralinky,“ zahuhlala Krepolína ze sněhu.
Nad hlavami se jim otevřelo okno.
„Nessie, broučku, kam lezeš?“
Všechny tři se přikrčily.
„Já něco slyšela a taky jsem viděla drobnou duhu padat támhle do sněhu.“
„Miláčku, já vím, že máš bujnou fantazii, ale tohle už hraničí s lhaním!“
„Mami, ale já jsem ji viděla támhle.“
Malý buclatý prstík se zapíchl do vzduchu a ukázal přímo na místo, kde byl jenom sníh.
„Renesmé!“
Hnědovlasá upírka vystrčila hlavu z okna a chvilku rentgenovala bílou plochu. Ale nic kromě odlesků měsíce na ní neviděla.
„Jsi pěkná nezbeda! A teď koukej mazat do koupelny, táta už ti napustil vodu.“
„Vodu nééé!!!“
Jakmile se okno zavřelo, bílá hmota se divoce zavířila.
Trepolína si vyměnila šokovaný pohled s Krepolínou a Mendolína si odfrkla: „Pf, duha... To nevymyslí nic origamnějšího?“
„Originálnějšího!“ opravily ji víly dvojhlasně.
Mendolína se uraženě zapýřila.
„Taky tu nemusím být!“
„Jasně, jasně. Hlavně, že můžeš jenom tak odejít. Vůbec tě Matylda nepřetrhne jak hada.“
Mendolíně zbledly rty. Na tu starou rebeku úplně zapomněla. Ta osoba snad měla výcvik u Lucifera. Honila je bez odpočinku a chtěla po nich plnění neuvěřitelných norem.
„Tak já tu asi zůstanu...“
„No já tedy ani náhodou, mrzne mi zadek,“ brblala Krepolína a oprašovala si zmíněné pozadí.
Ze shora se ozval křik. Všechny tři si povzdechly.
„Tak jdem na to.“ Vyletěly na parapet, aby viděly co se to vlastně děje.
Renesmé sebou mrskala jako divoká kočka. Napřed se prala, že do vody nechce, zapírala se nohama o boky vany, aby jí nemohli ponořit do vody. A pak, když se jí to začalo líbit, ji zase už brali ven. Bylo to k uzoufání. Bella vypadala jako vodník. Edward se nestihl ani řádně vzrušit, protože mu malou rychle hodila, aby si tu legraci taky užil. Na prchavý okamžik uvažoval, že tu uječenou hroudu vlasů a zubů prostě nechá ležet na pračce a uteče, ale nakonec se přece jenom vzmužil. Snažil se to zmítající se klubko utřít.
„Po kom to dítě je?“ povzdychl si rezignovaně, když mu málem spadla a on ji stačil chytit jenom tak tak, a to jenom proto, že kotník měla už utřený.
Kde je ta doba, kdy se Rosalie mohla přetrhnout, aby se o ni starala? Nakonec byla ráda, že vlastní děti nemá a může vycouvat, kdykoli přituhlo.
Budou ji půjčovat jako bezvadnou antikoncepci. Vůbec si nevzpomínal, kdy naposled mohl dělat něco nemravného se svojí ženou. Kdy se jí mohl vůbec i jenom dotknout.
Jak tam tak stál s mrskajícím se dítětem, které držel za kotník, v oku měl tik a dneska už poněkolikáté ho napadlo, jak bylo hezké, když byl jenom panic. Zatřásl hlavou, krásné vzpomínky už mu nepomůžou. Teď před ním stojí úkol hodný vojáka. Nakrmit tu obludku. Už se nezmítala, což bylo podezřelé. Chtěl udělat krok a položit ji do důstojnější pozice, ale ta malá potvora mu svázala tkaničky a vysloužila si krásný let vzduchem. Třeskutá rána, která se ozvala, by nejspíš vzbudila i mrtvého. Edward zabrzdil o dlaždičky, které ten nápor nevydržely, a tak jeho obličej skončil ještě několik centimetrů v cihlách pod nimi. Chvilku si dovolil jenom tak blaženě ležet, a pak mu došlo, že neslyší ani pláč... vlastně bylo úplné ticho. Zhrozeně vyskočil, aby se podíval, co se jeho dcerunce stalo. Zkoprnělý strachy se rozhlížel po koupelně, ale nikde ji neviděl. Bella rozrazila dveře a vyděšeně se na něj dívala. To bude prů... švih!
„Renesmé!“ zavolali oba najednou. Ticho bylo doslova ohlušující. Bella třesoucí se rukou položila přesnídávku, kterou do té doby měla v rukou. Odstrčila Edwarda, který už hrůzou přestal dýchat. On zabil vlastní dítě!
Bella šla systematicky od zárubní po obvodu. Někde tu přece musí být. Dokonce zvedla i prkénko od záchodu. Nic.
Pak koutkem oka zahlédla nepatrný pohyb. Jeden z ručníků se nepatrně zavlnil. A znovu. Vyběhla k tomu koši s prádlem a rychle ten ručník odhrnula. Našla dvě nožičky trčící do vzduchu. Jedním škubnutím dcerku vytáhla do své náruče. Bála se, jestli se nepřidusila.
Odpovědí na její obavu byla šklebící se tvář v naprosto spokojeném úsměvu.
„Tatííí, ještěěě!“
Na tohle nemám! pomyslel si nešťastně.
„Nakrm ji dneska ty, já si jdu něco malýho ulovit,“ zašeptal a dral se ke dveřím, aby mu slušnost nedovolila uposlechnout případného manželčina protestu.
Nikdo ho ale nezastavil.
Mendolína, Krepolína a Trepolína stály u okenní tabulky jako opařené. Tohle ještě neviděly.

„A my na ty kotrmelce děláme zkoušky,“ povzdechla si zasněně Trepolína a podrbala se na hlavě.

„Jak tohle uspíme, proboha? Šéfová nás zabije,“ skučela Krepolína a okamžitě vytáhla svou kalkulačku. „Hmf, máme na to půl hodiny, ještě ani nejedla, nemá pyžamo a oči se jí neklíží… To nemáme šanci zvládnout.“

„Hele, cože se stane, když neusne včas?“ zašeptala nejistě Mendolína a neodvažovala se otočit na kamarádky. Když bylo až nepřiměřeně dlouho ticho, riskla to. Trepolína byla zelená děsem a Krepolíně se začínaly zvedat vlasy hrůzou. „Aha,“ kuňkla a naprázdno polkla.

„Hele, čučte!“ vyjekla najednou Krep a přitiskla svůj drobný nosík na sklo.

„Klimbá!“ zaječela Trepolína a začala vrtět boky a rukama vytvářela ve vzduchu kruhy, jako když míchá ovocnou šťávu. Automaticky udělaly kroužek a zatnuly pěstičky, aby si daly kámen nůžky papír, kdo bude tou, co malé Renesmé mávne pod nosem.

Mamíííí…

Víly se leknutím přikrčily.

„Já se nechci potkat s Matyldou,“ fňukla Mendolína a uhladila si sukni. „Ona se mi zase bude smát…“

„Ale no tak, zlato. Ty přece nemůžeš za to, že tě tehdy ten malý kluk vdechl,“ tišila ji Krepolína a neuměle ji hladila po hlavě. Trepolína se lepila na okno a hypnotizovala toho malého satanáše. Tak usni, spi, kliž oči, no tak, to dáš… spinkej… „Kruci, to dítě neusne!“ vztekala se nakonec nahlas. Mendolína si utřela nos a přicucla se vedle Trep.

„Co jí dávají do jídla, kruci?“

„Cukr. Co jinýho? Je po vánocích. Všude toho jsou mraky a děti jsou pak jako nafrklý,“ vysvětlila Krepolína a ukázala na mísu s lineckými koláčky a vosími hnízdy. Trepolína naprázdno polkla. Jak jí ten cukr jenom chyběl!

„Jdeme dovnitř. Mendolína jí bude zpívat do ouška anebo ji prostě umlátí argumenty,“ rozhodla Trep a narovnala se v zádech.

„Jakými argometry? Co je argometr?“ pípla Mendolína. Trep s Krep se rozhodly její přeřeknutí ignorovat. Místo toho jí odpověděly: „Můžeš jí vyprávět o tvé první cestě do světa lidí.“ To by uspalo kohokoliv, obzvlášť, když Mendolína měla smysl pro každý detail. Jakou barvu měl koberec, jak vonělo dítě, jaký měla účes, kolik bylo na polštáři proužků… Mendolína se nafoukla, když pochopila jejich rýpanec.

„Chtěla jsem, abyste měly přesný obraz.“

„A my měly, věř tomu…“ ujistila ji Krepolína.

„Tak jdeme? Já jen, že mi v tom outfitu fučí na zadek,“ mumlala Trepolína a vrátila se ke škvíře v okně, ve které předtím uvízla. Vypustila z plic veškerý vzduch a vklínila se do otvoru. Krepolína do ní z druhé strany ducla. Dovnitř to šlo mnohem líp, než předtím ven, napadlo Krep a spokojeně si zatleskala. Po Trepolíně tam vlezla Mendolína a nakonec Krepolína.

„Tak leť,“ vybídla Mendolínu Trepolína a schovala se za květináč na okně. Mendolína se zhluboka nadechla a vletěla přímo k Remesmeeině ramenu.

„Ahoj,“ zašeptala a holčička sebou trhla. Trepolína se rozhihňala a Krepolína se plácla do čela. „Co kdybys šla jako hodná holčička spát?“ navrhla jí Mendolína a Trep si za květináčem začala kreslit na čele kolečka. Jako kdyby to někdy fungovalo.

„Nechcíííí!“ zaječelo dítě. Trepolína s Krepolínou splašeně zakmitaly křidýlky a nožičkami a vryly se do hlíny. Mendolína zmizela v dívčiných vlasech.

„Nic jsi nesnědla, Renesmé,“ hubovala ji maminka.

„Nechci jít spát!“

„Však ještě nejdeš. Ještě se musíš napapat.“

„To je průšvih… Jestli ji máma drapne, bude to hodně zlý,“ úpěla Krepolína, napůl schovaná v květináči. „Trep? Trepolíno? Trep!“ vyjekla víla, když našla kamarádku zabořenou v hlíně podobně, jako předtím dítě v koši na prádlo.

„Dík,“ hlesla Trepolína, jakmile ji Krep vytáhla. „Něco novýho?“ zajímala se a vymetala si z hlavy hnojivo pro pokojové květiny.

„Nic moc. Mendolínu zaujala holčiččina sponka,“ hlesla Krep.

„Někdo by jí měl říct, že na to není čas,“ navrhla Trep a ustoupila do pozadí květiny. Krep se nestihla ani bránit a Trepolína ji už účastnicky tlačila k okraji parapetu.

Trep se vznesla a podél zdi se přiblížila k Mendolíně. „Hele, co tu děláš?“

„Co? Jo, jako já? No…“ blekotala Mendolína a celá zčervenala.

„Nemáš ji uspávat?“ vrčela Krepolína.

„Haáájeééj muůůj aáándiíílkuůů…“ začala zpívat Mendolína ze strachu, že ji Krepolína zardousí. Krep zavrávorala a šlo na ni spaní. Mendolína byla zpěvanková víla. Při jejím zpěvu děti začaly lehce poklimbávat. A nejen děti. Krepolína zašilhala únavou a svezla se na Renesméino rameno, že si dá dvacet. „Nespi!“ vyjekla Mendolína a Krep s Renesmé současně nadskočily. Z druhého konce pokoje se ozvalo zoufalé zaúpění Trepolíny. „Pardon,“ hlesla Mendolína a vzala Krepolínu kolem ramen, aby ji odnesla zpět k oknu.

„Tak takhle to nepůjde. Co kdybych ji dloubla do oka?“ navrhla Trepolína a začala hladit svou hůlku.

„Tebe dloubnu do oka!“ sykla Krepolína. „Copak jsi to někdy viděla? Ubližovat dětem?“ Trep se přikrčila a omluvně se usmála.

„Tak jí tam nasypeme trochu pylu z levandule,“ špitla Trepolína. „Unavené oči se líp zavírají.“

„To, že máš sklony k sadismu neznamená, že ti dovolím ho praktikovat!“ vrčela Krepolína.

„Ne, počkej, proč to nezkusit? Jen trochu prášku. Trepolína přece ví, kolik ho má dát, aby to Renesmé neublížilo,“ zastala se jí Mendolína.

„Ne. Počkáme, jestli neusne sama. Zpěvanková víla je tu k ničemu. K rohypnolu přistoupíme, až když bude fakt ouvej.“

„No, jak myslíš. Ty jsi šéf…“ zamručela Trepolína s Mendolínou unisono a Krepolína na ně vyplázla jazyk.

Bella stála a držela hrneček s večerní krví.
„Renesmé, kam jsi se zase schovala?!“
„Neřeknu!“ ozvalo se zpoza gauče.

Bella se usmála. Vylovila tu potvůrku za lem pyžamka a nevšímala si vzteklého prskání a vrčení.
„Jak to, že mě vždycky najdeš?!!!“
Posadila si ji na klín a strčila jí před obličej ještě kouřící nápoj.
„Pij, ty brepto.“ Jemně ji laskala na vlasech, ale jenom do chvíle, než jí Nessie vztekle odstrčila ruku.
Obě pak koukaly, jak se krev rozšplíchla po koberci a lehce se vsakuje dovnitř.
„Nechci spát!“
Bella se na ni zamračila.
„Jakmile vypiju hrneček, jdu do postýlky. Nechci spát!“ objasnila jí malá.
Esmé spráskla ruce. Slyšela ránu, tak se šla podívat, kam ta malá nezbeda zase zahučela. Nikdy by ji nenapadlo, že to odnesl její perský koberec, dovezený před pouhým týdnem. Byla to ruční práce! Renesmé se na ni vyděšeně podívala. Ještě ji nikdo neuhodil, ale Esmé k tomu měla víc než blízko.
Bella si dceru malinko přitáhla blíž. Nechtěla z ní mít hoblinky. Upír by srostl, ale poloupíře? Kdo ví.
„Nezapomeň, že ji máš ráda,“ zasyčela Bella.
Esmé se prudce nadechla a mávla od holčičky ke koberci a znovu zpět. Pak se otočila na patě a praštila za sebou dveřmi. Hned nato je zase otevřela, aby zjistila, jestli se neodštípl lak.
„S babičkou je legrace!“ Malé už otrnulo, když bezprostřední nebezpečí opadlo.
Bella se nakonec rozhodla pro rázný krok. Přece jenom malá toho dneska ztláskala dost. Hlady tedy neumře. Vzala ji do náruče a za velmi podezřívavého pohledu svého potomka vstala.
Když Nessie došlo, kam že to mají namířeno, začala usedavě plakat.

„Ale no tak, je to jenom postýlka. Ta tě nesní.“
„Uááá, sežere mě postel! Mamí, já tam nechci!“
Že ty děti si z toho vyberou vždycky to nejhorší, povzdechla si Bella v duchu. V pokojíku jí rozsvítila a roztočila malý kolotoč s plyšáky nad hlavou.

Bella se podívala na nástěnné hodiny s medvídkem, které ukazovaly neuvěřitelných půl druhé v noci.
„Jsem si jistá, že už dokonce musíš. Je už hodně pozdě. Ráno budeš unavená.“
Malá rezolutně zavrtěla hlavičkou.
„Nechám ti svítit, a kdybys cokoli potřebovala, tak zavolej.“
Belle se sevřelo srdce, když malá, už konečně ležící, na ni upřela obrovské hnědé oči, ve kterých se třpytily slzy. Bradička se jí třásla. Ale nechala se přikrýt a dokonce nechala matku dojít ke dveřím.
Zoufalé škaní se ozvalo, až když byla Bella na chodbě. Měla co dělat, aby se neotočila a pro svoji holčičku se tam nevrátila. Ale už se to musí přece naučit!
Renesmé ležela na zádíčkách a dívala se na ty strašidelné stíny, co vytvářela malá lampička na stolku. Bála se. Navíc, kdo potřebuje spát? Nikdo z nich tu nespí a ona určitě vždycky přijde o všechnu nejlepší legraci.

Od okna se ozval šramot. Že by myš? Nebo dvě? Sice to není nic moc, ale svačinka se hodí, když už takhle hloupě přišla o krev.
Ležela bez dechu a čekala.

 

Misabell shrnutí x Amisha shrnutí druhá část

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

MarryTyger

1)  MarryTyger (19.01.2012 14:12)

Pánečku, tak takhle jsem se nezasmála už hodně dlouho Ta Nessie je ale dílo *fworks*

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still