Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Edward-Renesmee-Fanart-edward-and-renesmee-30071669-900-1324.jpg

Nálada si nevybírá a Anna s číslem taky ne!

Je fakt, že jsem nejspíš potřebovala lehce protáhnout slzné kanálky a ty facky okolo jsem si taky zasloužila, ale... ulevilo se mi. Pokud však jste naladěni na to Vánoční šílenství okolo, zpíváte koledy, smějete se a jásáte, tak tohle rozhodně nečtěte!

Cullenovi po boji, jako už stokrát a jako už stokrát to nezvládli všichni.

Zvuk houslí. Jemné vibrace strun, stlačených dlouhými prsty. Okolo mě moji nejbližší, a přesto se nedokážu donutit usmát. Dát jim pocit, že jsem schopná sama stát a jít dál. Pro mě je… tma. Připadám si jako knížka, které někdo vyrval poslední listy a nikdo se už nikdy nedozví, jak tenhle příběh skončí. Jsem… nedopsaná, nedočtená, sama. Poslední sloka, dopitá lahev, západ slunce.

Dívají se. Nezírají, ale vím, že mě pozorují, protože se to očekává. Sledovat tu holku, co sedí v první řadě, drtí tátovu ruku a třese se jí ret, jak moc se snaží nebrečet. A nebrečím, protože ona by nechtěla, abych brečela.

„Byla by na tebe… pyšná…“ zašeptá mi tátův hlas tak, abych měla pocit, že je to jen pro moje uši, ale není. Oni to slyší. Ví, co se děje, ví, co mi říká… ví, že vím.

Upírám pohled k mihotajícímu se plamínku svíčky vedle ohromného věnce bílých frézií. Je jako já. Bojuje o to, aby přežil tenhle okamžik.

 

Svítalo, když mě probudil stisk ramene. Nechtělo se mi vstávat, chtěla jsem spát…

„Renesmee, zlato, vstávej… něco ti chci dát…“ Dát? Mé dětské podvědomí bylo okamžitě vzhůru. Nade mnou se skláněla něžná maminčina tvář. Než jsem se rozmotala z dek, vtiskla mi do dlaně malou krabičku.

„To je pro mě?“ S úsměvem přikývla a pomohla mi stáhnout zacuchanou mašli. „Páni,“ vydechla jsem a vytáhla medailón i s dlouhým řetízkem ven.

„Ukaž, pomůžu ti,“ nabídla maminka a otevřela jej. Uvnitř byla naše fotografie. Její a tátova a… text v cizím jazyce. „Víš, co se tam píše?“ Zavrtěla jsem hlavou a litovala, že neumím cizí řeči. Když poprosím tátu, naučí mě to? „Více, než můj vlastní život…“ přečetla a něžně mě pohladila po vlasech. „Klidně zase spi, Renesmee… jen jsem to nemohla vydržet…“

 

Obemkla jsem ho prsty a měla pocit, že hřeje. Její duše – ano, měla duši, všichni mají duši – byla v mém medailónu. Na mém krku. Byla tady a zůstane se mnou, dokud ji budu potřebovat.

„Samozřejmě, že ano, Renesmee,“ slíbil táta a zesílil stisk mé ruky. Nedokázala jsem tomu zabránit. Stekla. Ta protivná zrádná slza stekla a přiměla několik přítomných, aby se pohnuli směrem ke mně. Sotva to bylo patrné, ale stalo se to. Táta je musel nějak zastavit. Jak jinak si vysvětlit, že…

Zvuk houslí ustal… tatínek se napjal a okolo mých ramen se omotaly Jacobovy ruce. Táta udělal krok a ve mně se všechno sevřelo. Jde pryč! On… odchází ode mě, ne! Ne! Ne!!! Táto!

Ve vteřině byl u mě, konejšivě mě objímal a tiskl. Ani nevím, jak jsem se dostala do jeho náruče. Táto, nenechávej mě tu…

„Jsem tady, srdce moje. Nikam nejdu, jen… Budu hned tady, ano? Jacob je s tebou, já se vrátím…“ šeptal mi do ucha a mně už byly slzy ukradené. Ať to všichni vidí. Nejsem velká a nejsem statečná.

Slyšela jsem tetu Alici, jak šeptá tetě Tanye, že jsem na Edwarda takhle upnutá od toho večera.

Pustil mě a se strachem v očích odstoupil, zatímco se ke mně sklonil Jacob.

„Dívej se na něj, je pořád tady, malá…“ Roztřásla jsem se s každým krokem, který táta udělal.

 

„Miluju tě," řekla mi. „Víc než cokoliv."

„Já tebe taky, mami," odpověděla jsem. Dotkla jsem se medailonku na svém krku, ve kterém nyní byla fotografie mne, jí a táty. „Vždycky budeme spolu."

„V našich srdcích budeme vždy spolu," opravila mě šeptem tichým jako dech. „Ale když dnes přijde čas, budeš mě muset opustit." Cože? Jak? Ne!

„Ne!“ zašeptala jsem vyděšeně, ačkoliv jsem chtěla to slovo zakřičet z plných plic…

 

„Miluji tě,“ řekl táta a zadíval se na fotografii vedle sebe. „Vždycky jsem tě miloval, miluji a budu milovat, přestože nás… rozdělila smrt,“ zašeptal. Natáhla jsem k němu ruce. Ať to neříká! Tohle není pravda, není. „Chybíš mi, ale vím, že se na nás díváš. Kéž bys viděla naši malou Renesmee. Je úžasná a tak dospělá…“ usmál se smutně a jeho pohled padl na mě. „Víc, než kdy já budu, Isabello. Tolik se ti podobá… Když si vzpomenu, čím vším jsme prošli, abychom se mohli dívat, jak roste, směje se a miluje nás.“ Vzlykla jsem. „Měla jsi pravdu, lásko. Ona za to všechno stála.“ Táta se opřel o dřevěnou desku před sebou a sklopil hlavu. Po tváři mi stekla nová slza. Za něj. „Dala jsi jí… nám,“ opravil se z posledních sil, „to nejcennější ze sebe.“

„Táto!“ vyjekla jsem a vztáhla ruce. Byl pryč moc dlouho. Objal mě a to teplo, které sálalo z Jacoba, zmizelo.

„Tenkrát, když jsi přijela do Forks, vypadala jsi… jak to říct? Jako ztracená ovečka a já byl ten neobjevený vlk… Prozářila jsi mi život svými bojovkami a smíchem. Děkuju ti za to, Bells. V mém srdci budeš mít navždycky svoje místo a slibuju, že se o ni postarám tak, jak jsi chtěla.“ Nikdy jsem ho neviděla brečet. Jacoba. A kdybych si mohla vybrat, ani bych to nechtěla… Chtěla jsem být silná, ale ani oni nebyli.

Sen. Tohle musí být ten nejhorší sen, přece. Vždyť není možné, aby… prosím, vrať ji!

 

Musela mi skoro odtrhnout ruce od svého krku.
„Pamatuješ si, co jsem ti říkala?"
Slzy mi zalily oči, ale přikývla jsem. „Miluju tě," zašeptala jsem, protože nic víc mě v tu chvíli nenapadlo.
Táta nás pozoroval, topasové očí rozšířené. Jakob na nás zíral z rohu velkýma tmavýma očima.
„Já tebe taky," řekla, a pak se dotkla mého medailónku. „Více než můj vlastní život." Políbila mě na čelo.
Jacob těžce zakňučel. A mně se taky chtělo, ale…

 

Bylo to rychlé. Bylo to moc rychlé! Trhla jsem sebou, když jsem si vzpomněla na ten útěk z mýtiny. Na řev za mými zády a zvuk tříštícího se porcelánu, který jsem do té doby neznala. Těla… a pak… Letadlo, taxík, Wolfovi, Vanesa… Rio de Janeiro, Alice, táta…

 

„Kde je máma, tati?“ zašeptala jsem v hotelovém pokoji. Vypadal unaveněji než obvykle. Klekl si ke mně a vzal mou hlavu do dlaní. „Kde je?“ zopakovala jsem šeptem s předtuchou.

„Srdíčko… maminka a babička Esme… víš…“ Zavrtěla jsem hlavou a pak znovu, když mi došla jeho slova. „Pojď ke mně…“

„Maminko!“ vzlykla jsem.

„Renesmee, ššš… půjdeme domů, srdce moje, ano? Chceš se… chceš… přála by sis naposledy…“ Vzhlédla jsem k jeho očím a kývla. Vzal mě za ruku a pomohl mi udělat těch pár kroků k její fotce. Viděla jsem svou malou ruku, jak hladí úsměv na její tváři, který nikdy nezmizí. Už nikdy. Jenže se už taky nikdy nerozšíří, když vejde táta do místnosti. Babička vždycky říkávala: „Rozluč se, zlatíčko a půjdeme domů za maminkou…“ Ale co teď, když ona je tady?

„Bude všude tam, kam půjdeš, srdíčko. Stačí se jen ohlédnout a uvidíš ji…“ šeptal mi táta a já ho poslechla. Obrátila jsem se. Stála ve dveřích s babičkou Esme a objímala svou hruď tak, jak to dělala, když jí bylo smutno, ale pak mě uviděla a usmála se. Zvedla dlaň k ústům a políbila ji. Lehkým fouknutím poslala svůj poslední polibek až ke mně. Táta se podíval do stejných míst. Vidíš ji? Je tady! Je tady! Otočila se a zvuk podpatků babiččiných bot tříštil ticho okolo mě. Jdete pryč? Nechoďte! Maminko, počkej! Mami, já ti chci něco říct! Zastavila se a podívala přes rameno, jako kdyby čekala.

„Miluju tě, maminko…“ vzlykla jsem a výhled mi zastínil táta, když mě objal. Zavřela jsem oči, protože její další odchod bych asi už neustála. Chtěla by, abych byla silná… ale já bych chtěla, aby neodcházela.


Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Fanny

18)  Fanny (20.12.2012 22:00)

Dala jsem si to dnes po druhé... Je to snad ještě lepší, ale o to smutnější, než poprvé.
Nádhera

17)   (20.12.2012 07:59)

svůj díl slz a bolavých míst jsem tímto pro dnešek vyčerpala,takže se jdu těšit na konec světa -nic horšího už mně nemůže potkat
díky

16)  nathalia (20.12.2012 02:00)

uffff no ty jo....
emmm.. tohle byla sila!
to na tebe tak dolehl konec sveta? :D

Empress

15)  Empress (19.12.2012 23:07)

Prisahám, že nabudúce varovanie poslúchnem
Také skvelé a také smutné :'-( :'-( No nič, idem si vyžmýkať vreckovku... :(

Twilly

14)  Twilly (19.12.2012 20:56)

Slaďárna nebo saďárna, Mišut, to je egal, já tu tvou krásu stejně obrečela.

milica

13)  milica (19.12.2012 20:30)

:( :( :( Nevidim na písmenka.
Tak krásné a tak strašně smutne :( :( :( :(

sfinga

12)  sfinga (19.12.2012 20:14)

Mibelko, své jsem ti řekla už včera :'-( Brečela jsem u čtení poprvé, brečím i podruhé. Jestli něco umíš, tak zarýt svý prstíky do emocí a rozemlít čtenáře na kašičku
A stejně tě mám ráda, upířátko, i když jsi vzala Ness mámu a babičku

11)  BabčaS (19.12.2012 19:44)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

dorianna

10)  dorianna (19.12.2012 19:33)

tak a mám nabrečíno v pusinkách

9)  martisek (19.12.2012 17:47)

Je to nádherné. Hrozně moc smutné a uplakané, ale úžasné. Přesně něco pro nás, kteří nemáme rádi Vánoce a všechno to štěstí kolem nich. Děkuju

Bosorka

8)  Bosorka (19.12.2012 17:33)

Přece si nazabije Edu,Ančí, to dá rozum ;)

7)  lele (19.12.2012 17:25)

to bolo take kraásne :'-( :'-( :'-(

Anna43474

6)  Anna43474 (19.12.2012 17:04)

Já chtěla pohřeb, ale tenhle ne!!!!!!!!! Co to máš za blbej zvyk furt tu Bellu zabíjet?!

Marvi

5)  Marvi (19.12.2012 17:01)

Tak tohle jsem číst neměla... no pozdě a varování tam bylo...
Nádherné.... opravdu

Marcelle

4)  Marcelle (19.12.2012 16:28)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( Míšo, díky. Hodně, sakra hodně smutné, ale nádherné.

Bosorka

3)  Bosorka (19.12.2012 16:07)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(
Mišule!
Ty zvíře zvířovatý, ze všech zvířat největší!

MisaBells

2)  MisaBells (19.12.2012 13:18)

Opraveno, Ree

Ree

1)  Ree (18.12.2012 23:52)

Do perexu si připiš i nějaký děj a uprav si uvozovky. Počáteční dolů.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek