16.02.2011 [19:45], RoseLilian, Povídky jednorázové, komentováno 5×, zobrazeno 1881×

Lehký femslash, jen v náznacích.

Nesedí to tolik do časového rozmezí.

Příjemné počtení.

Milovala jsem okamžiky, kdy jsme seděly jen vedle sebe, bavily jsme se o ničem a ona mi pročesávala mé dlouhé vlasy. Možná mi je i trošku záviděla, protože jí už tak dlouhé nikdy nedorostou.

Pro ty okamžiky jsem žila. Když mě Carlisle zachránil, nechtěla jsem to. Přála jsem si zemřít. Co je to za život bez lásky, bez dětí, věčné mládí.

To není život, to je prokletí. Ale když k nám v roce 1937 přišla Alice, byla jsem neskonale šťastná. Byla takový malý živel. Nepomatovala si nic o svém lidském životě, ale místo toho měla dar vidět do budoucnosti.

Možná to byla taková kompenzace za to, že ztratila minulost, kdo ví.

Často jsem jí vídávala, jak má oči zastřené vizí. Samozřejmě jsem se o ní bála. Kdo by se nebál o takové maličké křehké stvoření, vždyť neměřila ani pět stop.

Já se svými pěti stopy a šesti palci se nad ní tyčila, jak obr.

Byla to jediná osoba, která mě dokázala uklidnit, pomoci, nabídla mi otevřenou náruč v těžkých chvílích.

Její vůně byla tak lehká, citrusová, opojná. Byla nadšenec pro všechno. Milovala život. Milovala to co má. Byla přesný opak ode mě. Já zahořklá, tichá a mrazivá, ona maličký živelný elfík.

Nákupy s ní byly neskutečné, byla schopná proběhnout celé město, jen aby sehnala to, co viděla v budoucnosti.

Pak asi dva roky zpátky začala mít zvláštní vize, a já se začala uzavírat do sebe. Viděla v nich někoho, kdo potřeboval její pomoc. Stále ho hledala a nenacházela. A tak jsem se tajně děsila chvíle, kdy odejde. Věděla, jsem, že ta chvíle jednou přijde. Jen jsem netušila, že to bude přesně dvacet čtyři let po tom, co přišla. Moje drahá Alice.

A pak jsi odcházela a já stála u okna. Ty si se ani neotočila. Jen si šla. Šla si za ním. Za svou pravou láskou.

Čtyři a dvacet let jsem žila s tím, jak moc tě miluji, ale neměla jsem možnost ti to říct.

Možná, kdybych nebyla taková, možná by si tu byla se mnou. Tolik let, jsme žily vedle sebe.

Stávám u okna a vyhlížím tě, má Alice.

Možná, že jednou dostanu druhou šanci, ale přesto vím, že to je zbytečné.

Ještě sem tam stávám u okna a vyhlížím tě, Alice. I když mám teď jiný život s Emmettem, mou láskou. I když vím, že teď sedíš v obývacím pokoji, spokojená v náručí svého Jaspera. Vím, že jsi tu se mnou a přesto nejsi. Už to není jako dřív. Už spolu nesedáme venku a ty mě nehladíš ve vlasech. Nechci poslouchat to, jak moc Jaspera miluješ.

Jsem ještě víc ledová, než jsem byla před tím, má Alice.

Proto stojím u okna a dívám se, jestli se mi nevrátíš.

Edward se na mě zamračeně podíval a ne smutně zakroutil hlavou. On svou lásku ještě nepotkal a já si podle něj tu svojí nezasloužila.

Ale já Emma miluji, celým svým srdcem, ale Alice… Alice je něco víc, jak má láska. Je to takový můj malý elf, který mě dal dvacet čtyři let, krásnou iluzi světa. Dala mi něco, díky čemuž jsem si připadala na živu.

Teď už jen stojím u okna, vyhlížím ty časy, které už nikdy nenastanou.

„Rosalie?“ ozve se za mými zády. Už je to tak dávno kdy mi řekla naposledy Rose, nebo Rosie. To tu ještě nebyl Jasper.

„Ano Alice,“ řeknu svým odměřeným tónem, na který ona nijak nereaguje.

„Půjdeme nakupovat? Luigi má novou kolekci,“ ptá se a v očích ji zas hrají všechny čerti. Jak bych mohla odmítnout. Vnitřně si dovolím se pousmát.

„Samozřejmě, jen se převléknu, učešu se a můžeme vyrazit,“ otočím se, abych mohla vyrazit do svého pokoje.

„Rose?“ uslyším.

„Ano, Ali-cat?“ použiji její přezdívku. Usměje se. Pak se nadechne a zas frustrovaně vydechne. Pozvednu obočí v otázce.

„Můžu tě učesat?“ zeptá se.

A já jen kývnu.

Možná, že to zas tak zlé nebude.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Janeba (18.02.2011 23:56)

Roselilian, byly to něžné a milé vzpomínky?! Jemně napsané a přesto říkající vše!
Děkuji!!

2)  Estampida (17.02.2011 02:44)

moc hezký!!

1