Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Vánoční%20sen.jpg

New moon. První vánoce po Edwardově odchodu, Bella je na dně a ještě ke všemu se jí zdají podivné... sny?

Vánoční sen

„Bello, vrátil jsem se. Pochopím, když mě už nikdy nebudeš chtít vidět, když mi teď řekneš, abych odešel a nikdy se nevracel, udělám to, ale dovol mi, abych ti vysvětlil…“

Dívala se na něj.

Dívala se na Edwarda, jako už tolikrát předtím; jako každou, každičkou noc od té první strašné tenkrát v září, týden po jejích narozeninách.

Když ji tehdy opustil a ona zůstala sama v lese, když bloudila bezcílně houštinami, aniž věděla kam, a slzy jí tekly po lících, dokud nevyschly, a ona, otupělá, bez citu a bez života, zůstala ležet pod kořeny starého smrku schoulená do klubíčka, už tehdy snila o tom, jak se vrátí. Byla přesvědčená o tom, že stejně jako ona nedokáže žít bez něj, ani on to nesvede; čekala každou noc na jeho návrat.

A on se vracel. Jenže pokaždé to bylo stejné. Zase od ní odcházel a její srdce umíralo. Zase ji zabíjel svým smutným úsměvem. Zase slyšela ta slova, která jí vjížděla do srdce jako horký nůž do másla: „Nestojím o tebe, už tě nemiluji.“

Pokaždé, když viděla jeho záda mizet mezi stromy, rozbíhala se za ním; pokaždé se jí ztratil jako tenkrát a ona zůstala ztracená v lese; pokaždé ji z toho hrůzného snu vzbudil její vlastní zoufalý pláč.

Teď jí připadalo, že se k tomu Edward odhodlával už dlouho. Už od návratu z Phoenixu se jí zdál odtažitý, někdy jako by se jí bál dotknout.Uvědomila si to až teď. Zřejmě když viděl, jak je zranitelná, došlo mu, jak méněcenná oproti němu je. James mu názorně ukázal, jak je k ničemu – že se mu ani zdaleka nevyrovná. Obyčejná, rozbitná, všední – jak si kdy mohla myslet, že by ho zaujala natrvalo?

A pak se to stalo. Ta událost na oslavě jejích narozenin napsala za jejich „láskou“ poslední tečku. Když musel Edward Bellu chránit před vlastním bratrem, nejspíš mu došlo, jak to vlastně je – že nemůže dávat přednost obyčejnému člověku před svou rodinou. Byla jako klín vražený mezi ně – pro Jaspera neodolatelným lákadlem, pro Rose nesnesitelnou, obyčejnou holkou. Jen o Alici si myslela, že ji má ráda, a Carlisleovi, Esmé a Emmettovi že přinejmenším nevadí. Jenže jak se ukázalo, nikomu z nich nakonec nestála ani za poslední sbohem. Zmizeli jak pára nad hrncem. Ani jim to vlastně neměla za zlé, vždyť pro ně nic neznamenala. Krátkou epizodu na cestě věčností.

Ani jemu ne. Ani Edwardovi nedokázala nic vyčítat. Vydržel to dlouho. Ve snaze, aby jí neublížil, jí skoro celé léto lhal; ujišťoval ji o své lásce, ale neodvažoval se jí dotknout – chránil ji i před ní samou, když se od ní odtahoval a nedovolil jí to, po čem ve své slepé zamilovanosti toužila – dovést jejich vztah až do té poslední mety. Mělo ji to napadnout už tehdy, když poukazoval na to, že má strach, aby jí neublížil – teď se jí to zdálo jako hloupá výmluva. Uměl se přece tak dokonale ovládat! Prostě o ni nestál.

Celé tři měsíce se snažila předstírat, že zapomněla. Přes den se jí to už začínalo dařit, a Charliemu, skoro zničenému jejím neustálým smutkem, zasvitla v očích naděje, že se to konečně zlepší. Velkou zásluhu na tom měl Jake – jeho otevřené, nekomplikované kamarádství a vždycky otevřená náruč bylo přesně to, co potřebovala – hojivá náplast na krvácející ránu v srdci. Ve dne její mysl od těch strašných zraňujících vzpomínek odvádělo tisíce drobných událostí a starostí;  ve dne měla pocit, že bez Edwarda dokáže žít.

Ale když se každé ráno budila ze sna  celá uplakaná, bez dechu a srdce sevřené žalem a bolestí, věděla, že je všechna její snaha marná. A přesto, co jí udělal, přesto, jak jí ublížil a zranil, přesto všechno věděla: kdyby se vrátil, neváhala by ani vteřinu. Odpustila by mu, zapomněla by na všechno – v té vteřině, kdy by se jí dotkly jeho rty, byla by zase jeho. Navždy. A přestože ty sny byly jako noční můry, přestože její pláč a křik děsil Charlieho tak moc, až ji dovlekl k psychiatrovi, nechtěla, aby zmizely. Byly to jediné chvíle, kdy mohla být zase s ním, a přestože jí každou noc znovu zabíjel svým odchodem, stejně večer co večer splachovala na toaletě předepsané prášky na spaní.

Chtěla být s ním alespoň ve snu. Zuřivě si přála, aby se to změnilo, aby ten sen alespoň jednou končil jinak, aby ho dokázala přesvědčit, že má zůstat, že ji nemá opouštět, že ji miluje. Nebo aby se vrátil.

Jak se blížily Vánoce, její smutek se prohluboval. Charlie navrhl, aby odjela k mámě, ale nechtěla. Tam byla loni – to ještě nevěděla, že ve Forks jednou bude bydlet, že tam potká svůj osud. Jenže ten se naplnil nečekaným způsobem, a jí už nezbylo nic, než ty sny.

A jako by ten vánoční čas působil svým kouzlem, už druhou noc ty sny konečně… konečně byly jiné… Začínaly stejně. Schůzka v lese, Edwardova slova, oslepující, ochromující bolest, její spánek nebo skoro bezvědomí mezi kořeny stromu… ale pak se ozval hlas.

„Bello, vrátil jsem se. Pochopím, když mě už nikdy nebudeš chtít vidět; když mi teď řekneš, abych odešel a nikdy se nevracel, udělám to, ale dovol mi, abych ti vysvětlil…“

Otevřela oči, dívala se na něj a neměla slov, která by mu řekla. Němá překvapením, němá bolestí, němá strachy, že jí zase zmizí.

„Bello, lásko, lhal jsem. Lhal jsem, abych tě ochránil. Myslel jsem, že tě svou přítomností uvádíme do nebezpečí, a doufal jsem, že beze mě ti bude líp. Ale jsem slaboch. Nedokážu bez tebe žít už ani minutu, ani vteřinu. Plazil bych se po kolenou, jen kdybych směl doufat, že mi odpustíš. Prosím…“

Polkla a snažila se nalézt svůj ztracený hlas, aby mu řekla, že mu nemá co odpouštět, aby mu pověděla, jak jí scházel, jak je bez něj ztracená a neúplná, ale když otevřela ústa, nevyšel z nich ani hlásek.

A pak se ozval Charlieho hlas.

„Bells, je čas vstávat! Jsi vzhůru?“

Zavrtěla hlavou a zavřela oči, pevně stiskla víčka; ještě se nechtěla probudit, ještě ne. Ale když otevřela oči, Edward byl pryč a Charlie nakukoval pootevřenými dveřmi do pokoje. Oči jí zalily slzy.

Zase to byl jen sen. Včera ji vzbudil telefon a dnes Charlie. Kéž by se nemusela probudit už nikdy!

Charlie vešel do místnosti a posadil se k ní na postel.

„Bell, zase slzy? Holčičko… myslím, že pro tebe není dobré tady zůstávat. Všechno tady ti připomíná to, co se stalo. Musíš na to zapomenout a jít dál. Měla bys přece jen odjet k Rennée, za sluníčkem. Jsi bledá, až z toho jde strach.“

„Nechci odjet, tati. A nechci zapomenout. To bych musela zapomenout i na to krásné, a to nikdy chtít nebudu. Ale jestli mě tady nechceš…“

„Jak bych nechtěl? Ale strašně mě bolí vidět tě pořád takhle utrápenou. Dokonce i na Štědrý den.“

Bella se pokusila o úsměv.

„Nebudeme si tím kazit Vánoce, tati, ano? Jsme na oběd pozvaní k Billymu do La Push, a určitě se vrátíme až večer. Na zítra mám všechno připravené – a snad nám Santa přinese i nějaké dárky,“ snažila se o dobrou náladu.

„Dobře,“ souhlasil Charlie, šťastný, že můžou změnit téma. „Tak si pospěš, čekám tě dole se snídaní.“

Celý den jako by na Bellu působilo kouzlo Vánoc. Snad to způsobily staré koledy, hrané celý den z rádia, snad výborný oběd v La Push, snad Jakeovy veselé vtípky a dobrá nálada, snad les, pod sněhem najednou pohádkový a přátelský. Když se večer vrátili domů, těšila se do postele a na zítřek jako malá holka. Dala dobrou noc Charliemu, nahoře se rychle vysprchovala, vklouzla do pyžama, vyčistila si zuby a pak už zapadla do postele a po dlouhé době usnula, jako když ji do vody hodí.

„Bello? Bells, otevři oči, prosím!“

Víčka se jí zachvěla, a když je otevřela, byla ve své posteli, okno bylo otevřené a u něj… Stál tam.

Dívala se na něj, jak tam stojí, jak se nesměle usmívá, a měla pocit, jako by nikdy neodešel. Zase je s ní, jako každou noc, zase se na ni usmívá a ona neví, co říct. Mlčela.

Najednou klečel u ní, u její postele, svíral její ruku ve svých ledových dlaních a prosebně se na ni díval.

„Lásko, odpustíš mi? Vrátil jsem se. Nemohl jsem to vydržet bez tebe, nemohl jsem vydržet sám se sebou, se svým strašlivým pocitem viny, že jsem ti ublížil. Jak jsem kdy mohl vypustit z úst takovou lež? Nikdy jsem tě nepřestal milovat; miluji tě, miluji tě k zbláznění, bez tebe nejsem nic než mrtvý kámen. To jen s tebou cítím, že žiju. Prosím tě na kolenou, odpověz mi, nemůžu už snést tvoje mlčení.“

Vyprostila svou ruku z těch jeho a posadila se. Stále ještě nenalezla hlas, kterým by mu řekla, jak je šťastná, že ho zase vidí. S hrůzou ale sledovala, jak se očekávání v jeho očích mění v bolest a rezignaci a jak sklání hlavu, a pak už slyšela jen jeho hlas plný smutku.

„Dobře. Vidím, že jsem tě příliš zranil, zkazil jsem, co jsem mohl. Odejdu a už mě nikdy neuvidíš – bude to, jako bychom se nikdy nesetkali. Zapomeneš na mě, a bude to tak dobře. Kéž bych mohl zapomenout i já!“

Zvedl se a otočil se k odchodu; a ten děs, ta hrůza, že zase zmizí, najednou Belle dovolily najít ztracenou odvahu i slova.

„Edwarde!“ vykřikla. „Tak to není, vrať se, prosím, neodcházej!“

Vyskočila z postele a vrhla se za ním, a pak už jen blaženě vnímala, že je v jeho náručí, že ho líbá a on ji, že ji bere pod koleny a nese k posteli; držela ho kolem krku jako klíště, takže si musel lehnout k ní, ona ho líbala všude, kam dosáhla, a mezi polibky udýchaně mumlala: „Miluju tě, miluju… lásko, tolik jsi mi chyběl… nemám ti co odpouštět… jsi zpátky, jsi se mnou, a já jsem šťastná. Nikdy tě už nenechám odejít.“

„Nikdy bych už neodešel,“ ujistil ji, hladil ji, rukama obkresloval křivky jejího těla, až se celá rozechvěla, polévalo ji střídavě horko i chlad, v nitru jejího těla rozkvetlo vzrušení a touha a pak už byly jeho černé oči nad ní, nořily se do těch jejích, a když mu vjela rukou pod tričko, vzrušeně zasyčel.

Rozepnutý kabátek pyžama uvolnil její ňadra, vzal je do dlaní a hladil až k zešílení, líbal je a laskal, jeho ruce bloudily níž a níž a ty její se zas učily znát jeho tělo, a pokojem se nesl jen jejich zrychlený dech.

„Bello, jestli mě teď  nepošleš pryč… tak v příští vteřině už bude pozdě,“ varoval ji hlasem třesoucím se potlačovanou vášní.

„Nikdy tě nepošlu pryč,“ zašeptala a pak už jen jásala, jak rychle zmizel zbytek jejího pyžama… rozpouštěla se blažeností v jeho chladné náruči a pod jeho ledovými polibky hořela jako pochodeň.

Když splynuli v jedno, ani necítila bolest, jak správné a dokonalé jí to připadalo, otevřela se pro něj jako květina, sténala štěstím a poslouchala jeho vzdechy; on si vzal všechno, co mu nabízela, a oplátkou jí dal nebe. Oba se té noci dotkli hvězd a Belle bylo jedno, jestli Edwardův názor změnilo odloučení nebo její odpuštění. Byla šťastná a plná lásky.

Otevřela oči do vánočního rána a vyhrkly jí slzy. Zase je vzhůru, zase to byl jen sen. Tak kruté probuzení  o Vánocích! Čím si zasloužila takové mučení? Plakala zklamáním a ztrátou, vzlykala a marně hledala pod polštářem kapesník, když tu ji ze zoufalého pláče vytrhl hlas plný bolesti.

„Lásko, ublížil jsem ti? Věděl jsem, že to nemám dopustit, Bože můj, co jsem to jen udělal?“

Strnula. Bleskově se otočila  a zírala na Edwarda, který seděl vedle ní v posteli, hlavu v dlaních, a nahé tělo mu halilo jen její prostěradlo. A ona… je taky nahá.

To nebyl sen.

Je tady.

A co je nejneuvěřitelnější… miluje ji. Asi.

Ale určitě ji miloval v noci.

Její nejkrásnější vánoční dárek.

Stáhla mu ruce z obličeje, zadívala se mu do očí, a ještě skrze slzy se usmála.

„Jestli se mi zase zdáš… už se nechci nikdy probudit.“


Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

sfinga

5)  sfinga (24.12.2010 21:52)

Víš, že dnes to není poprvé, co tuhle povídku čtu a rozhodně to není ani naposled Pohladila mi dušičku, zahřála u srdíčka a přivála tu správnou vánoční náladu, díky

Lenka326

4)  Lenka326 (24.12.2010 21:12)

Ááááách, to byla krása, ndherná vánoční pohádka. Zrovna si zkouším představit, jak zle muselo být Belle o Vánocích v New Moon. Ale tohle bylo úžasné, dechberoucí, taková romantika. Moc jsem si to užila.

eMuska

3)  eMuska (24.12.2010 21:11)

tak to bolo úplne kúzelné! normálne som cítila tú nádej a lásku... dokážeš písať strašne nádherne... bjúúútifl!

Astrid

2)  Astrid (24.12.2010 20:22)

Moja slabosť k New Moon ma vždy navedie prečítať si niečo čo v tejto knihe Stephanie zabudla spísať. Však Bella bola sama cez Vianoce, čo v knihe nebolo ani tuším slovom spomenuté. ČI?(Mormoni berú Vianoce vážnejšie - duchovnejšie, asi to je tým - myslím ako Step.).

A ja mam teraz radosť:)

Sú Vianoce a ja pozerám Myší kožíšek a Popelku a čítam si túto poviedku a ku koncu si vravím, je Štedrý deň to musí dobre skončiť a ono to tak bolo. Ďakujem, páčilo sa mi to.;) Krásna poviedka.

A toto ma zaujalo, takto ešte nikto neformuloval vetu, je to : "a ty její se zas učily znát jeho tělo"

Janeba

1)  Janeba (24.12.2010 19:46)

Ach, Hanetko, málem jsi mi přivodila infarkt, vážně jsem nechápala, proč Bellinku i nás zrovinka dneska trápíš ..... a potom aááách, ....... Edward se vrátil!! A jak! Krása! Hanetko, přeji Ti nádherně pohodové a kouzelné VÁNOCE a v NOVÉM ROCE hodně bezvadných nápadů, kterými nás okouzlíš! Děkuji!!!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek