Sekce

Galerie

/gallery/Poslední polibek na dobrou noc.jpg

Tímto děkuji všem, kteří Polibek četli a obzvláště těm, kteří i komentovali. Mým cílem bylo ukázat upíry, které svědomí až tak moc netrápí a nechávají se poměrně ochotně strhnout svou podstatou a touhami, které jimi zmítají.

Anna se vrátila do Volterry a před ní se rozprostírá celá věčnost  po boku milovaného muže...

Toto byl příběh o bytostech věčných,

jejich životy nekončí, jsou bez závěrečné tečky.

Annu upírství změnilo, nikdy už nebude stejná,

dívka, jež pomalu umírala, je nyní nesmrtelá.

Přeměnou získala moc, sílu, krásu i lásku,

na věky však bude si klást jednu zásadní otázku:

Je tohle celé dar, anebo prokletí?


Seděla jsem na galerii společně s Athenodorou a Sulpicií a nikým neviděny jsme sledovaly právě probíhající jednání. Nějaký pošetilec z Indie si usmyslel, že je upír, a tudíž neporazitelný a nezastavitelný. V jedné zapadlé vsi se prohlásil Bohem a jednou týdně, když se jakási hvězda dostala do určitého postavení, vyžadoval krvavou oběť. Kdyby ji nedostal, hrozil neúrodou a přírodními katastrofami. Díky jeho síle a rychlosti mu jeho božství ti ubozí a nevědomí vesničané věřili a neodpírali. Došlo to tak daleko, že zmasakroval téměř celou vesnici. Zbylo pouze pár “šťastlivců“, kteří se ovšem z několik měsíců trvající nejistoty, kdy na ně přijde řada, zbláznili. O svědky tedy bylo postaráno, ale zbývalo vykonat spravedlnost na strůjci celé té hrůzy.

Aro se v podobných záležitostech vyžíval. Chápavě si vždy poslechl příběh souzeného a tvářil se, že je na jeho straně a bezmezně věří jeho verzi událostí. Pak ho v jakoby vstřícném gestu chytil za ruku a podíval se, jak všechno bylo doopravdy. Vypozorovala jsem, že po zhlédnutí vzpomínek a myšlenek, které byly tak jasnými a nepopiratelnými důkazy viny, lehce našpulil rty a zúžil oči. Následoval teatrální povzdych a zklamaný pohled otce, jehož se pokusilo podvést vlastní, milované dítko. Svým nejsladším hlasem souzenému vyjmenoval rozpory v jeho verzi a v tom, co si nosí v hlavě. Ke konci proslovu mírně naklonil hlavu k pravému rameni, znovu povzdychl a pak naprosto chladně a bez milosti nařídil smrt. Felix stával nenápadně opodál a čekal na ono naklonění Arovi hlavinky. V tu chvíli jsem si vždy představila, jaké by to bylo, kdyby místo po souzeném skočil po Arovi a zuby mu přejel po krku. Velmi reálně jsem si uměla vytvořit obraz Arova těla zahaleného do pláště, jak zmateně a vystraneně pobíhá po sále s rozpřaženýma rukama, zatímo jeho kutálející se hlava se ho snaží křikem navigovat. Jen vážnost reálné situace mi zabraňovala se smát.

Felix jednával velmi rychle a většinou zbavil odsouzeného hlavy. Jen pokud byl dotyčný Arovi extrémně nesympatický, trhal ho Felix po kouskách. To nikdy nebyla příjemná podívaná. Každý nemrtvý si dokázal představit tu bolest a agonii. I když popravovaný byl třeba zrůda takové velikosti, že i vlastnímu druhu se protivil, s potěšením se dívat na jeho pomalé umírání nešlo. Při křiku mrazilo v zádech a sledovat, jak se postupně pálí kousek po kousku tělo někoho, kdo to sám může ještě sledovat… Brr! V těch chvílích jsem milovala svůj dar. A Sulpicia i Athenodora mi byly vděčné, když jsem na pár minut oslepila a sluchu zbavila i je.

Ano, můj dar byl důmyslný a pro mě velmi výhodný. Stala jsem se jakousi nejasnou hrozbou pro všechny obyvatele hradu. Nebáli se ani toho, že o smysly na okamžik připravím je, ale že já nebo někdo z vládců či významných členů gardy budeme neviděnými svědky jejich intrik a rádoby tajných plánů. Rčení, že zdi mají uši, se stalo až přízračně pravdivým. Soukromí se stalo něčím, čemu se prostým a níže postaveným upírům pobývajícím ve Volteře prostě a jednoduše nedostávalo. Ironií bylo, že zrovna ty, kteří se mé schopnosti báli nejvíc, neměl nikdo potřebu sledovat a špehovat.

A Aro byl mým nadáním fascinován. Popouzelo ho, že jsem mu nedovolovala, aby se mě dotýkal, a nenechala jsem ho zkoumat mě jako laboratorní krysu. Při návratu do Volterry jsem měla původně v plánu nějak se nenápadně, nebo možná i nápadně, pomstít. Dát mu sežrat, že mě chtěl vyhnat a ponížit. Nakonec se ale ukázalo, že nedat mu příležitost podrobně a do detailů znát můj dar a jeho rozsah a možnosti, ho rozčiluje asi víc, než kdybych proti němu veřejně vystoupila. Několikrát jsem si všimla, jak se opatrně a rádoby nenápadně rozhlíží kolem sebe, když mě nevidí nikde poblíž, a zkoumá, jestli na něj něco nechystám. Bavilo mě to a líbilo se mi, že neví, co ode mě má čekat, i když jsem už nic proti němu neplánovala. Věčnost je příliš dlouhá doba na to, abych si hned na jejím počátku udělala významného a nebezpečného nepřítele. Bláhová a naivní už jsem rozhodně nebyla.

I Marc a jeho postavení na hradě a vnímání jeho osoby jakožto jednoho ze tří vládců se razantně změnilo. Jen jednou jsem využila možnosti být neviděna, neslyšena a necítěna a tajně jsem vyslechla rozhovor mezi ním a Arem. Bylo to ten den, kdy si mě Marc přivedl zpátky, a ač od té chvíle uplynula už nějaká doba, stále mě z něj mrazilo v zádech.

,,Našel jsem Annu a znovu o ni nehodlám přijít. Zůstaneme tady, ve Volteře, a ona se zcela oficiálně stane mou manželkou a zaujme své právoplatné postavení,” přednesl rozhodným hlasem svůj požadavek.
Arovi blýsklo v očích a zachmuřil se. Pořád mu dělalo problémy zvyknout si na Marca, který už nepřipomínal chodící kámen. Nemohl se nějak smířit s tím, že mu odporuje a dovoluje si mít své vlastní názory, přání a požadavky.
,,Hledal jsi ji celé tři měsíce, už jsem si myslel, že ti jednoduše neodpustila,” podotkl zákeřně a s napětím čekal, co mu Marc odpoví. Ten se ale usmál.
,,Ano, bál jsem se, že mě pošle do háje nebo ještě do horších míst, bylo by to podobné její rázné povaze, ale ona mi odpustila. Udělal jsem chybu, velkou a hloupou chybu, pro kterou vlastně nemám omluvu. Byl jsem sobec, ano, to je asi pravda, ale za její útěk jsem nebyl zodpovědný jen já, že. Ono totiž hodně záleželo i na způsobu, jakým se o Didymé a jejich vzájemné podobě dozvěděla, bratře.
Vlastně o ní jsem s tebou také chtěl mluvit. Až v galerii, kdy ses pokusil zbavit se Anny, jsem si uvědomil zvláštní a poněkud děsivou věc. Než Didymé tak záhadně zemřela, plánovali jsme spolu odejít z Volterry, vzdát se našeho výsadního postavení vládce a jeho manželky a žít po svém. Sami. Jediný, komu by vadila má nepřítomnost tady, jsi byl ty,” promlouval tiše, ale velmi důrazně Marc.

Pozorně jsem sledovala, jak Aro reaguje na jeho slova. Měl za sebou staletí trénování přetvářky a obyčejně ten jeho výraz pokerového hráče nic nerozházelo, ale nyní se to Marcovi dokonale povedlo. Aro byl rozhodně překvapený a v jeho očích jsem zahlédla něco, co byl nepopiratelně strach.
,,To, co naznačuješ, je nesmysl. Holý nesmysl, to si přeci musíš uvědomovat,” snažil se, ale marně. I jeho hlas postrádající obvyklou dávku slizkosti smíchané s přeslazeností ho prozrazoval.
,,Uvědomuji si toho mnohem víc. Třeba tvé obrovské zklamání, když se ukázalo, že tvé naděje v nějaký výjimečný dar se u Didymé ukázaly být planými. Mám pocit, že ses dokonce styděl, že tvá vlastní, biologická sestra je obyčejná. Ve tvých očích. V těch mých byla bohyní, pro kterou bych udělal, co si jen přála. Ona tě znala až moc dobře. Pravděpodobně tušila, že jí něco hrozí už od chvíle, kdy jsi na to jen pomyslel. Jsem přesvědčený, že i proto chtěla odejít. Jenže to bys nepřišel jen o ni, na níž ti nijak zvlášť nesešlo, ale i o mě. A má schopnost se ti hodila. Potřebovals ji ke snazšímu budování říše, získávání poslušnosti poddaných, rychlému se zorientování v davu. Já pro tebe byl užitečný a tys pro mé setrvání po svém boku obětoval život vlastní sestry.
Opravdu si myslíš, že ti ještě uvěřím, že to tak nebylo?” pokračoval Marc stále tišeji. Oči se mu nebezpečně zužovaly a on působil čím dál tím víc jako predátor, kterému není radno odporovat.
,,Marcusi, takhle to vykládat nemůžeš! Tenkrát se udála spousta věcí a situace i moje možné činy se musí nazírat v plném kontextu,” zašeptal Aro a o krok podvědomě ucouvl.
Marc se oproti němu najednou tyčil a na pohled vypadal mnohem vyšší, mohutnější a silnější.

,,To je z Anniny hlavy, že? Chce se mi pomstít za tu prohlídku galerie a tak na mě hází špínu. A ty se necháváš přesvědčit o jejích bláznivých nápadech,” změnil Aro strategii. To ale tvrdě narazil. Marc se kousavě, ironicky a velmi chladně zasmál.
,,Víš, tohle je docela paradox. Anna je ti svým způsobem vděčná. Otevřel jsi jí oči a ona si díky tobě uvědomila několik důležitých věcí. Pravou verzi o smrti Didymé jsem si dal dohromady sám. Jen mě stále šokuje, čeho jsi byl schopný. Byla to tvoje příbuzná, sestra, s níž jsi vyrůstal,” vyvrátil jeho chabé argumenty.

,,Copak si vážně myslíš, že jsem toho nikdy nelitoval? Je to to jediné v mé bohaté minulosti, co tíží moje svědomí. Jenže tenkrát se mi to zdálo jako nejlepší a nejjednodušší řešení. Tys byl příliš cenný a přijít o tebe by znamenalo mnohem větší práci a menší jistotu při získávání nadvlády a absolutní moci. Marcusi, smrt Didymé je tím jediným, co mě mrzí. Upřímně mrzí,” na začátku křičel a na konci šeptal Aro.
Zatajila jsem dech a ani nedutala. Nevěděli o mě a já si najednou nebyla jistá, jestli moje přítomnost tady a špehování nebylo chybou. Tohle jsem snad ani vidět a vědět nemusela. Ale dveře byly zavřené a já nemohla jen tak odejít. A nějaká neznámá síla mě nutila sledovat, co se bude dít dál. Nedokázala jsem současně nebýt viděna a nevidět. To bylo nad mé schopnosti a možnosti.
,,Trpěla?” zeptal se Marc tak tiše, že i upír mohl jeho otázku přeslechnout.
,,Ne, taková zrůda zase nejsem. Bylo to rychlé a troufám si říct, že bezbolestné,” odpověděl Aro stejně tiše.

Marc na něj beze slova hleděl a jeho výraz byl absolutně nečitelný. Čekala jsem, že na něj zaútočí, bude křičet, nadávat nebo požadovat pomstu, ale nic z toho neudělal. Jen do očí se mu vkradl chlad, který Ara nutil ustoupit o další krok dozadu a mírně se zachvět.
,,Dobře. Možná jsem doufal, že mi mou domněnku vyvrátíš, a možná taky ne. Je to už tolik století a ty ses mi celou tu dobu díval do očí a sprostě mi lhal. Od téhle chvíle už nejsi můj bratr. Dál tě za něj nepovažuji. Ale neodejdu. Jsem vládce stejně jako ty a mé místo je tady. Uvědomuji si nutnost setrvat ve Volteře a nevyvolat tak bouře mezi nomády i klany, neohrozit naši vládu. Jen už nečekej můj němý souhlas a absenci vzdoru ke tvým přáním. Už nebudu poslušná loutka, s níž můžeš manipulovat, jak se ti zrovna zachce. A Anně se budeš vyhýbat. Ujišťuji tě, že je ve tvém nejlepším zájmu, aby tu byla spokojená a nic se jí nestalo. I já mám tajné prostředky a možnosti, které bych neváhal použít,” vysvětloval Arovi bez známky jakékoliv emoce v hlase. Celý svůj proslov se mu díval do očí a já nepochybovala, že Aro ho vnímá jako reálnou hrozbu.

Když konečně přikývl a dal tak na poznat, že to bere na vědomí. Marc bez rozloučení opustil pokoj. Byla jsem tak v šoku, že jsem nestihla využít příležitosti a zmizet také. Aro se ztěžka posadil do starožitného křesla a to pod ním zapraskalo. Nevšímal si toho. Ve zcela lidském gestu si prohrábl vlasy a složil hlavu do dlaní. Najednou působil jako starý a vyčerpaný muž. Jako někdo, kdo je unavený vlastními intrikami. Byla jsem si naprosto jistá, že tahle chvilka jeho slabosti by se dala použít proti němu, ale nějak jsem na to neměla chuť a asi ani žaludek. Nebylo mi ho líto, ale necítila jsem k němu nic. Vůbec nic. V ten krátký okamžik jsem ho viděla jako někoho, kdo nestojí za jedinou vteřinu mého času.
Po pár minutách se jakžtakž vzpamatoval, nasadil svou obvyklou masku a pomalu odešel.


Ze vzpomínání mě vytrhl krátký výkřik a pak štiplavý pach hustého, těžkého kouře. Okamžitě jsem sobě i svým dvěma společnicím zablokovala čich. Slyšení bylo u konce a poddaní se pomalu trousili ze síně. Na všech bylo poznat nově nabyté přesvědčení, že zprotivit se Volturriovým se nevyplácí.

Počkala jsem, dokud nebyl uklizen a vyhozen popel, a pak ladně seběhla dolů. K Marcovi. Usmál se, když mě viděl a rozpřáhl náruč, kam jsem velmi ochotně zaplula. Políbil mě do vlasů a pohladil po zádech. Měli jsme naplánovaný lov. Společný a bez kohokoliv jiného. Jen my dva, les, pár nebohých turistů a pak noc u jezera plná vášně a milování. Těšila jsem se. Tyhle naše pravidelné výlety za potravou a soukromím mi vynahrazovali všechnu tu nudu, škrobenost a povinnosti ve Volteře. Jakožto manželka vládce jsem musela být povýšená, nepřístupná a respektovaná. Všichni se mi klaněli a uhýbali mi z cesty. Daní za tohle výsadní postavení byla osamělost. Krom Marca jsem mluvívala a trochu bližší vztah měla jen s Athenodorou a Sulpicií. I naše vzájemné vztahy byly ale spíše povrchní a prosté jakýchkoliv důvěrností a sdílených tajemství.

,,Můžeme vyrazit?” zavrněla jsem mu do ucha a laškovně stiskla mezi zuby jeho ušní lalůček.
,,Rozhodně se nebudeme zdržovat,” odpověděl mi se smíchem, ale zčernalýma očima. Ruku v ruce jsme se propletli chodbami a  pak, konečně, ucítili vítr na tvářích a nadechli se čerstvého vzduchu plného rozmanitých vůní a pachů. Všechny měly něco společného s lidmi a jejich činností. Beze slov jsme se rozběhli do lesa, kde už převládaly zemité tóny listí, trávy, zvěře a dřeva.

Zavřela jsem oči a ucítila přesně tu vůni, po níž jsem tak moc toužila. Usmála jsem se na Marca a ten mě spěšně políbil. O pouhý zlomek vteřiny později už jsem se řítila krajinou směrem za svým cílem. Krví. Netvralo dlouho a spatřila jsem její zdroj - mladý pár s baťohy na zádech. To bylo dokonalé. Pořád jsem se snažila nezabíjet ty šťastné a se životem spokojené lidi, ale když byl důvod jejich štěstí s nimi, nečinilo mi nejmenší problém zabít je oba. Umřít společně se svou láskou se mi zdálo být krásnou smrtí. Občas jsem svým obětem záviděla. Byla jsem Marcovi vděčná, že mě tenkrát zachránil a nenechal nádor, aby nade mnou vyhrál a poslal mě na onen svět, ale... To věčné ale. Čas plynul, měnil věci kolem nás, ale my zůstávali stále stejní. Nebylo nic, žádný cíl, ke kterému jsme směřovali. Žili jsme současností, která nikdy neměla skončit. Chápala jsem, proč naprostá většina zástupců našeho druhu nemá svědomí nebo ho tak okázale ignoruje. Ono bylo dost děsivé zamýšlet se nad tím, čím jsme, co děláme a jestli nejsme pouhou svou podstatou zatraceni. Jako člověk jsem v Boha nikdy nevěřila, nyní jsem o Jeho existenci nepochybovala. Neuměla jsem si představit, že pokud bych byla zničena, odpustil by mi to, co jsem vyváděla jako novorozená, a má duše by došla klidu a míru v ráji. Ne, já bych skončila v pekle a vzhledem k tomuto faktu nemělo smysl něco na způsobu svého života měnit. Jednou jsem byla upírem a ti prostě pijí lidskou krev, kvůli čemuž se stávají vrahy. Tečka.

Bez dalších filosofických úvah jsem skočila po mužské polovině páru a Marc po té ženské. Napojili jsme se a těla spolu mlčky uklidili. Žízeň byla uhašena a my měli celou noc před sebou. Jako by myslel na to samé, usmál se a pohladil mě bříčky prstů po tváři. Tohle láskyplné gesto jsem milovala.

Mlčky jsme šli běžnou rychlostí k jezeru. Na první pohled jsme museli působit jako každý jiný pár, který se vydal na romantickou procházku. Sluníčko se schovávalo za mraky a my tak nemuseli nikam pospíchat nebo se skrývat. Byla jsem spokojená.

Ve Volteře jsem byla po svém návratu oficiálně představena jako manželka Marcuse. Na mou počest dokonce proběhl i ples. Ples, na kterém jsem směla tančit jen jednou s Marcem. Pak jsem mohla jen jakoby nezúčastněně pozorovat dění v sále a povýšeně se usmívat. Byla jsem královnou, manželkou vládce. Ale mnohem raději bych byla úplně prostou nomádkou. Ty tam byly mé představy o samých kladech královského stavu. Ve Volteře jsem se necítila být doma, ale tady, v u jezera uprostřed lesů, tady jsem doma byla. Můj život nabral úplně jiný směr, než by mě kdy dříve napadlo. Z obyčejného člověka jsem se stala nadpřorozenou bytostí. Z prosté Američanky bez zářivého rodokmenu manželkou vládce nemrtvých. Z nevinné a laskavé dívky po krvi toužícím monstrem s krásnou tváří. Z řadové a ničím zajímavé upírky mocně nadanou a talentovanou. Žádná další změna se se mnou už udát neměla. Zamrzla jsem ve věku dvaceti dvou let a nikdy neměla být ani o den starší. Nebylo kam se dát vyvíjet, o co se snažit, čeho chtít dosáhnout. Měla jsem vše, po čem jsem toužila. Nic, co mělo v budoucnu přijít, mě nemohlo překvapit. Nebo snad ano? Přece jen, věčnost je zatraceně hodně dlouhá doba...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Evelyn

14)  Evelyn (28.08.2010 07:55)

Děkuju Psalo se to úplně samo

plyshovymedvidek

13)  plyshovymedvidek (27.08.2010 07:59)

ach evelynko, na jednu stranu mě mrzí že povídka končí ale na druhou stranu zkončila naprosto bezvadně a byla krásná :-)

Abera

12)  Abera (26.08.2010 12:59)

Popoles

11)  Popoles (25.08.2010 22:51)

No páááááni!
Klobouk dolů,tohle byla dokonalost sama
Netuším jakk, ale podařilo se ti úplně vyváženě do téhle kapitoly smísit naději i beznaděj, smutek i radost, víru i nevíru, lásku i lhostejnost... dokonalé protiklady vyvážit tak, že výsledek je... no nemám slov.
Tleskám ve stoje, klaním se a kříčím bravo paní spisovatelko!
A ještě na konec - děkuji za krásné a nevšední počtení.

Bye

10)  Bye (25.08.2010 22:20)

Hani, za tuhle kapitolu Ti tleskám vestoje. Majstrštyk!!!
Naplno jsi v ní využila všechny svý zbraně. A dokonce mám pocit, že jsi přidala ještě něco navíc.
Úplně to na mě zaútočilo hned v druhým odstavci. Geniální popis Arova jednání, manipulace, uvažování. Při větě: "Následoval teatrální povzdych a zklamaný pohled otce, jehož se pokusilo podvést vlastní, milované dítko." jsem si ukrupla blahem!
A vzpomínka na Marcův rozhovor s Arem -
Závěrečný lov a popis Aniny existence - to byla krutá realita. Lidi maj ty svý zaprděný životy, upíři nekonečno, s příslibem věčný nudy, žejo?
Díky za tuhle povídku!!! Užívala jsem si Tvý psaní, i příběh.

sfinga

9)  sfinga (25.08.2010 21:34)

Nádherný konec. Jen škoda, že už nastal. :'-(
Tato nádherná lovestory mě opravdu pohltila
Zvláštní je, že mi v ní ani Cullenovi ani Swannovi ani Blackovi nechyběli
Užívala jsem si rozvíjející se lásku mezi novorozenou upírkou a Volterrským vládcem, opravdu moc.

8)  Iwka (25.08.2010 21:07)

Krásný happpy end. Ač je tohle úplně odlišný pohled na upíří podstatu, moc se mi to líbilo, by naopak to tím mělo své nepoznané kouzlo. Nádherná povídka s krásným zvláštním nádechem jakési skutečnosti. Nevím jak to říct a asi už se začínám zamotávat, tak radši končím A klaním se a tleskám...

sakraprace

7)  sakraprace (25.08.2010 18:50)

I když se nestali vegetariány, tak to je moc fajnová povídka. Skvěla jsem se bavila, valila oči a napětím nedýchala. A ten obrovský bonus nakonec...Marcus seřval a setřel Ara. Dokonale.
Evelyn díky za nádherný zážitek.

Anna43474

6)  Anna43474 (25.08.2010 18:47)

To už je konec??? Ale vlastně... Mělo to hezkou tečku Díky (TKSATVO)

Gassie

5)  Gassie (25.08.2010 17:32)

Krásná povídka. Život novorozené trochu jinak, ale hlavně normálněji. Všichni jsme zhýčkaní přecitlivělými Cullenovými, a přestože je v knize mnohokrát napsáno, že se jedná o výjimečnou rodinu, naučili jsme se to brát jako standard.
Číst něco o nevegetariánech bylo velice příjemné a osvěžující.

Ještě jednou děkuji za krásnou povídku

Hanetka

4)  Hanetka (25.08.2010 17:03)

Evelínko, to byla moc podařená povídka... Kupodivu mi ani moc nevadí, že se nestali vegetariány. U Marcuse bych si to ani nedovedla představit... a to, že trochu přišlápli paty Arovi, mě nesmírně těší. Už to pacholek potřeboval!

lied

3)  lied (25.08.2010 16:59)

ach jo zase skončila hezká povídka :'-( bude se mi po ní stýskat ale jsem ráda že to skončilo takhle dobře

Ivanka

2)  Ivanka (25.08.2010 16:16)

Konec... Čím to je, že u tebe konce vždy přijdou tak nepozorovaně, nedáš nám šanci připravit se na to a najednou bum! je to tu. Ale jsem za to ráda. Tahle povídka se na hony lišila od všech, co jsem četla. A byla úžasná. Je skvělé, že se nebojíš pouštět do nových věcích a já se moc těším na tvou další tvorbu. Děkuju za tenhle krásný příběh!

Alaska

1)  Alaska (25.08.2010 16:08)

Jsem ráda, že jsem si mohla přečíst tvůj krásný příběh. A přesně takové konce mám nejradši, prostě skutečnost bez přibarvenosti. Nemělo to chybu.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek