Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/UNKperex.jpg

3. Nemá mě rád, má mě rád... Proč by se měl lásky bát?

Zverimex měl zavřeno! A běhat po lese s tím, že mi v jakési pomatené chvilce skočí do náručí zfetovaná srna… těžko. Takže, drahý tcháne, lahvinka nebude. Květiny taky ne, což mě rozmrzelo ještě víc, ale kdo mohl tušit, že v sedm večer mají obchody zavřeno?

A ke všemu to celé sledoval Edward a dost negentlemansky se mi smál.

„Uřknu tě, jestli toho nenecháš,“ varovala jsem ho, když už poněkolikáté zalil vnitřek Chevyho jeho srdečný smích. Moje deprese!

„Má nejupřímnější omluva, drahá, ale jistě pochopíš, že jsi v krizových situacích nesmírně rozkošná…“

„Plácnu tě,“ slibovala jsem. Prozíravě jsem neuvedla časový údaj, tohle se totiž musí promyslet.

„Polib mě,“ vybídl mě místo toho, když zastavil před domem. Vzal mi tím vítr z plachet a já na něj čučela jak důchodce na slevovou ceduli. Nadšeně! Vrhla jsem se na něj s rychlostí hodnou upíra! K dobru jsem mu přičetla, že se nebránil a místo reakce, kterou bych předvedla nejspíš já a natáhla ruce v obranném postoji, čímž bych mu nejspíš vypíchla oko, mě sevřel v náruči a naklonil hlavu přímo do trajektorie mých rtů, takže jsem nemohla minout. I když… u mě je možné všechno.

„Ty ne, já!“ připomněl mi, že mu nemám lézt do pusy kvůli jeho zubům, a tak jsem se stáhla. V zorném poli mě zaujal stín a já zařvala jak před pěti lety, když jsem si zlomila nohu. Tehdy jsem vyplašila myslivce, který se ke mně vrhnul v domnění, že mě žere aligátor. No co, Florida!

„Emmette!“ slyšela jsem Edwardův hlas, zatímco jsem se páčila zpod sedadla spolujezdce – samozřejmě, že jsem v prvotním šoku zareagovala cukancem dozadu a to teda Edward nečekal. Tahal mě za nohy, ruce, pas, jak se snažil mi neublížit ještě víc, a zároveň plísnil svýho zvědavýho bratra, jehož rozesmátej ksicht se zjevil v bočním okýnku. On šmíruje? Co si to dovoluje, umrlec protivnej?!

„Neublížila sis?“ zajímal se Edward, když jsem konečně spočinula v přirozenější poloze, než s nohama za krkem. „Jsi v pořádku?“ Výhodu to mělo, ochmatával mě! Sice z jinejch důvodů, než jsem chtěla, ale co, to se taky počítá.

„Bolí mě stehno,“ kecala jsem a zrudla, když se ho automaticky dotkl. K mé smůle mu to došlo rychleji, než bylo v plánu. Ucukl, řekla bych, že i zbledl, a bylo po pípšou pro Emma.

„Ach, ti mladí,“ rozplýval se venku Emmett, zatímco mi Edward – zase blesk – otevíral dveře a zvedal mě do náruče.

„Jsem v pohodě, to dojdu…“ přísahala jsem.

„Netuším, co máš s nohou, takže to nechci podcenit, Bello. Carlisle tě vyšetří…“ A jé, průser!

„Byla to jen svalová křeč, Edwarde. Jsem v poho.“

„Jako, že je v pořádku, Edwarde, víš?“ vysvětlil mu Emmett dřív než já, když se tvářil, že neví, která bije.

„Raději se přesvědčíme, ano?“ naléhal.

„Ty jsi tele, Edwarde! Zahrála to na tebe, abys jí sáhl jinam než na ruku, i když kdyby si tu ruku dala…“ spekuloval Emm.

„Emmette!“ zavrčel Edward. „Jsi v přítomnosti dámy! Ovládej se!“

„Jo,“ přisadila jsem si a kousla se do tváří, abych nebouchla smíchy. Emmett na mě – nekecám – vyplázl jazyk, jakmile se k němu Edward otočil zády.

„Já tě viděl, nezapomínej!“ sykl můj drahý a nesl mě do domu. Viděl ho? Jak?

„No jo, tvé třetí oko…“ prskal Emm. Orosily se mi paty! Třetí oko? „Na to si nikdy nezvyknu.“ Já fakt nevím proč, ale instinktivně, bez rozmyslu a zcela iracionálně jsem Edwardovi hrábla do jeho divoké kštice.

„Co to děláš?“ zajímal se zmateně.

„Já?“ hekla jsem přistiženě a stáhla ruku. Pak mi došlo, že to bylo moc nápadný, takže jsem ji vrátila a začala si na ukazováček namotávat pramínek vlasů. Edward na mě přimhouřil kuky a já ho napodobila.

„Hledáš…“

„Nic nehledám!“ skočila jsem mu do řeči. Vytřeštil oči, když mu to nejspíš došlo, ale nesmál se.

„Hledalas třetí oko? Myslíš, že jsem až taková zrůda?“

„Panebože! Jasně, že ne! Mně je tvoje třetí oko absolutně u prdelky! I kdybys měl pět očí, je mi to fuk!“ Mno, pět asi ne… i čtyři by byly moc a tři mě děsí, protože netuším, kde ho má, ale…

„Lžeš…“ obvinil mě.

„Postav mě na zem, ať se můžu urazit důstojně!“ sykla jsem a zastříhala nohama. Poslechl.

„Mým třetím okem myslel Emmett čtení myšlenek, Bello.“

„Jakože teleportace?“ vydechla jsem. Sevřely se mi půlky, v krku mi vyschlo a začalo mi hučet v uších. Fakt jsem řekla teleportace?! Nějak se mi to plete. Teleportace, telekineze, telefon, televize, tele... JÁ jsem tele!

„Telepatie, drahá. A ano, přesně to mám na mysli.“ To byl ale blbej dvojsmysl! Taky mu došel vtip a krátce se zasmál. Asi aby nepřišel o důstojnost. Ono tomu moc nepřidá, když na někom hledáte třetí bulvu.

„Mě slyšíš taky?“ kníkla jsem vyděšeně. Pak mi došlo, že se o něčem takovým vlastně už párkrát zmiňoval. Jenže já jsem vždycky z těch jeho omamnejch očí tak mimo, že ani neposlouchám, co plácá. Budu se muset víc soustředit, aby si nemyslel, že jsem mentálně retardovaná. I když on má na mý IQ nesporně zničující vliv.

„Ne, má drahá. Už jsem ti říkal, že tvoje mysl je pro mě tajemstvím. A nevím, proč tomu tak je,“ zesmutněl ten můj telepat a já si oddechla, až to málem odfouklo rohožku u vchodu. Ještě aby slyšel, na co myslím! Už takhle si musí myslet, že jsem vozembouch a tykvoňka s pusou prořízlou jak cirkulárkou, ještě aby získal dojem, že nemyslím na nic jinýho, než jak mu stáhnout trenky. I když je to pravda.

„Budete tady dělat blbosti ještě dlouho?“ otevřely se hlavní dveře a v nich stanula štíhlá, ale úžasně tvarovaná Emmettova vyvolená. Mít tak její postavu! Ale ani vidina jejího těla anorektičky po plastice nemohla vyvážit ten otrávený ksichtík. Proč se ta holka pořád tváří tak kysele? Copak to Emmovi nevadí? Sám je uřehtanej jak pouťovej poník. Ale možná právě proto. Protiklady se přitahují.

„Už jdeme, prdelko,“ zamrkal na ni šibalsky Emmett, protáhl se kolem ní dovnitř a po cestě ji stihl po oné zmiňované části těla poplácat. Rosalii zacukalo koutkama, ale pak se na mě a Edwarda zase zamračila.

„Esme s Carlislem se vás už nemůžou dočkat,“ ustoupila nám z cesty, ale když jsme kolem ní procházeli dovnitř, slyšela jsem, jak mumlá, že to zaboha nepochopí. Každýmu z nás není shůry dáno, pomyslela jsem si škodolibě, ale to už mě Edward táhnul před blonďáka a skorozrzku, který jsem si vybavovala ze svejch uspávacích návštěv před prázdninama.

„Esme, Carlisle, tohle je Bella,“ postrčil mě dopředu před ně a já polkla.

„My se už známe,“ kuňkla jsem.

„To ano,“ usmála se na mě skorozrz- ne, musím jí říkat paní Cullenová. Snad po mně nebudou chtít, abych jí oslovovala paní tchýně, nebo dokonce paní matko? Vypadala dost stará tak akorát na kamarádku. Starší.

„Říkej mi Esme,“ uklidnila mě vzápětí. „A nezlob se, že jsme tě posledně tak neústupně vraceli domů. Jen jsme se snažili chránit Edwarda.“ Usmála se a ten blonďatej medik vedle ní se taky snaživě zazubil.

„Chránit?“ vyjekla jsem. „Edward potřeboval chránit? Přede mnou?“ zírala jsem na ni vyjeveně jak štěně na první sníh.

Blonďák – Carlisle – se nadechl, ale než stačil něco říct, rozřehtal se Emmett. „Jo, vypadalas jako parádní stíhačka,“ hýkal. Dokáže se ten kluk někdy nesmát každé kravině? Zamračila jsem se na něj a zvažovala, jestli ho praštit nebo ne, ale vtom se mi za zády ozval zvonivý hlásek.

„Nic si z něho nedělej, Bello. On totiž stíhačky moc dobře zná, a tak by je přál každému. S jednou se oženil.“

Jako na povel se rozesmáli všichni včetně Emmetta, jen Rosalii poněkud ztuhly rysy a vypadala jak tejden starý vápno. Otočila jsem se za hlasem a ze schodů právě skákala jak pumprdlík na klíček ta střapatá černovlasá trpaslice, co si údajně umí hrát na rosničku, následovaná podmračeným – hele, to je ten Hajaja!

„Dej si zpátečku,“ namířila jsem na něj ukazováček, „jestli se mě dneska pokusíš uspat, tak si to odskáčeš! Mám v kapse česnek a neváhám ho použít!“

„Neboj,“ zahihňal se. „Jen jsme se snažili zabránit Edwardovi, aby tě nevycucnul. Bál se tehdy sám sebe, ale zdá se, žes ho přesvědčila, že máš i jiné přednosti než hudební talent své krve. A česnek na nás nefunguje, to ještě nevíš?“

Ne? Tak proč mi to ještě nikdo neřek? Už od toho prvního dne ve škole ho furt tahám po kapsách a smrdím jak bramboračka od babičky. A zbytečně.

Chvíli jsem tam stála jak špatně odpálený puk, až nakonec to trapný ticho prolomila Esme. „Jdi Belle ukázat dům,“ pobídla mýho rytíře. „Než bude hotová večeře, pak vás zavolám.“

„Tak pojď,“ natáhl ke mně ruku a jak mě vedl do schodů, ohlédla jsem se po tom panoptiku dole. Věštkyně Alice se tulila ke svýmu Uspávači a očka jí zářila jak lucerničky, Rosalie se škaredila, ale Emmett jí něco pošuškal do ucha a ona se pak usmála – a světe, div se, najednou jako by vykouklo sluníčko. A Esme zářila jak ohňostroj. Ještě jsem ji zaslechla, jak říká Doktorovi: „Jsem tak šťastná! Už jsem si myslela, že byl přeměněn moc mladý na to, aby si našel děvče!“

„Ale to byly zbytečné obavy, drahá. V sedmnácti už se klukům bouří hormony jako divé. Spíš bychom mohli děkovat bohu, že je zdrženlivější než Emmett, který nebýt Rosalie, chytil by se každé sukně. Tanyu bych totiž ve své domácnosti těžko snášel...“ zněl za mnou do vytracena Carlisleův hlas. Dál jsem už slyšela kulový, protože jsme byli v patře a já holt nejsem upír, abych měla ušiska jak netopýr. Ale snažila jsem se. Natahovala jsem je jak žvýkačku na podrážce. Kdo je ksakru Tanya?

Přede mnou se objevila dlouhá chodba a dveří jak v hotelu.

„Roseina a Emmova ložice, Alicina a Jasperova, Esmeina a Carlisleova, Carlisleova pracovna, knihovna,“ ukazoval Edward jedny po druhých, jak mě vedl kolem, a vypadal jak turistickej průvodce.

„Měls mi ten barák ukázat, ne jím se mnou prolítnout jak rachejtle,“ dobíhala jsem ho skoro s vyplazeným jazykem.

„Není slušné nakukovat někomu do ložnice, pokud není přítomen, aby nás pozval,“ pokáral mě můj Guth – Jarkovský. Myslím, že tu příručku slušnýho chování napsal pod jejich pseudonymem on sám.

„Ale ty přítomen jsi,“ chytila jsem ho za slovo. „Tak co kdybys mě pozval do svý?“

„Já ložnici nemám,“ pokrčil rameny.

Vyvalila jsem tenisáky. „Ty nemáš ložnici? A kde teda spíš?“

„Nespím,“ oznámil mi nevzrušeně, jako by to bylo normální.

„Ne?“ vypískla jsem. „A co teda děláš?“ Visíš ze stropu s rukama křížem a čekáš na novej den?

„Čtu, studuji, poslouchám hudbu, hraji na klavír...“ pokrčil rameny. „Cokoliv. Netvař se tak vyděšeně, Bello. Žádný upír nepotřebuje spánek.“

„A na co teda mají ložnice ostatní?“ ptala jsem se nechápavě.

Najednou vypadal nervózní jak prvnička. „No, ehm,“ odkašlal si. „Každý trávíme noční čas tím... co je nám... příjemné,“ oddechl si, zřejmě proto, že našel tak nic neříkající termín. Jenže mně došlo, k čemu jinýmu můžou asi tak potřebovat ložnici. A zrudla jsem. Tváře mi hořely tak, že by od nich mohl chytit stoh. Takže jim to tam dole funguje, jo? Třeba to nebyla šaltpáka...

„A to trávíš noci v knihovně?“ odváděla jsem honem pozornost.

„Někdy. Ale donedávna většinou ve svém pokoji.“

„Vždyť jsi říkal, že pokoj nemáš,“ zatvářila jsem se zmateně.

„Nemám ložnici,“ upřesnil. „Svůj pokoj ano,“ otevřel jedny z dveří a gestem mě pozval dál.

Koukala jsem jak Alenka za zrcadlem. Zlatej koberec. Zlatý závěsy. Má snad fixaci na drahý kovy? Okno přes celou zeď. Jak akvárko, pomyslela jsem si. Všude kolem zdí police až do stropu jak v knihkupectví, plný knížek, knížek, knížek... Psací stůl s pohodlnou čalouněnou židlí... bože můj, kalamář a brk! Kožená pohovka, stolek a dvě křesla, na skříňce vedle pohovky... gramofón na kliku s troubou jak z Jericha. Chlapče, k Vánocům dostaneš empétrojku. A jestli ukecám Charlieho o zvýšený kapesný, možná radši iPod. Nejvyšší čas, abys vstoupil do jednadvacátýho století.

„Máš to tu hezký,“ pochválila jsem mu to, protože fakt měl. Jen ta postel mi tu výrazně chyběla. Ostatní mají každej s kým trávit čas a on byl sám a nevyužil by ji, ale... teď už sám není, že? Takže by třeba mohl změnit názor i na oblíbený noční aktivity. „Tak tady bejváš v noci?“

Zavřel dveře, opřel se o ně zády, kousl se do rtu a pak váhavě přikývl. Lhát teda neumíš, chlapče. „Edwarde... vážně?“

Stejně váhavě, jak předtím přikývl, teď zavrtěl hlavou. Najednou mě to začalo zajímat. „Tak kde?“ vykulila jsem oči.

„Budeš se zlobit,“ polkl nervózně. Že by zase chodil lovit domácí kočky? Ale nikdo neříkal, že by se ztrácely... Mou jsem viděla ráno v sousedově okně, takže žije – žila tou dobou, přesněji.

„Proč bych se zlobila?“ byla jsem čím dál zvědavější.

„Chodím... za tebou.“ Provrtával pohledem podlahu a rozpačitě dloubal špičkou boty do koberce. Ještě chvilku a bude tam díra. Počkat, cože to říkal?

„Za mnou?“ přeskočil mi hlas. „Ale já v noci spím!“ A mluvím ze spaní! A možná i chrápu! Anebo dokonce nedejpánbu slintám!?!

„Spíš,“ přikývl a pak se usmál jak měsíček na hnůj. „A moc hezky spíš. Rád se na tebe dívám.“ A zase zapíchl oči do podlahy a nejspíš čekal, co já na to.

Chvíli bylo hluboké ticho. A když mě přešel první šok, začalo mi to připadat skoro... roztomilý. Úchylný, ale roztomilý. Došla jsem k němu, stoupla si na špičky a položila mu ruce kolem krku.

„Kdybys nebyl takovej slušňák, nemusels mě vidět jenom spát,“ pošeptala jsem mu do ucha, a pak sjela pusou k jeho rtům. Pootevřel je, ale než mi mohl strčit jazyk do pusy, najednou se zprudka otevřely dveře a už jsme letěli. Já na prdel a Edward na mě.

„Pardón,“ ozvalo se nad námi Alicino zahihňání, a já přes Edwardovo rameno viděla, jak si připlácla ruku na pusu, když viděla Edwardův zadek mezi mými rozevřenými stehny. Musel to bejt pohled pro bohy, takhle seshora.

„Neměli byste to pohodlnější alespoň na té pohovce?“ zeptala se a očiska jí jiskřila veselím. „Ta podlaha je asi docela tvrdá. V pondělí ti koupím postel, Edwarde.“

„Na tu zem jsi nás shodila ty,“ bručel, hrabal se na nohy a pomáhal mi vstát. Zkusil mě i oprašovat, ale když zjistil, že mi ometá prsa, ucukl jak od rozžhavený plotny. „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě, a když jsem kývla, obořil se na Alici: „To tě nenaučili klepat?“

„Zatím to nebylo potřeba,“ pokrčila rameny vesele. „Esme vzkazuje, že je večeře hotová. A Edwarde, pozvi Bellu na pozítří. Zahrajeme si baseball. Bude bouřka!“ zazpívala rozjařeně a já jsem zaboha nedokázala přijít na to, jak to souvisí.

 

Hanetka

MisaBells

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

15)  kajka (17.03.2016 09:22)

Perfektní.
Až příště spolu budete něco páchat, zvažte, prosím, varování o zdravotním riziku alespoň před těmi nejvtipnějšími kapitolami. Topit se ve vlastním ranním kafi není totiž žádná sranda.;)

DopeStars

14)  DopeStars (08.09.2013 21:01)

„Postav mě na zem, ať se můžu urazit důstojně!“ Belle teda ide krata :D :D :D ja z tých prirovnaní a hlášok naozaj umieram smiechom.
Máte naozaj skvelý talent dievčatá

eMuska

13)  eMuska (10.03.2013 15:05)

no, Alicin pohľad musel stáť asi všetky prachy! Úchylné ale roztomilé! STe perfektné!

leelee

12)  leelee (10.09.2012 23:13)

spíš moc hezky spíš :D připomíná mi to nějakou pohádku ale teď nevim kterou

Lia

11)  Lia (10.09.2012 22:02)

Tak tohle nemělo chybu. Celou dobu jsem se smíchy válela po posteli :D

maryblack

10)  maryblack (09.09.2012 19:54)

Anna43474

9)  Anna43474 (09.09.2012 12:27)

Lenka326

8)  Lenka326 (09.09.2012 08:49)

vozembouch a tykvoňka, která nemyslí na nic jinýho, než jak mu stáhnout trenky, ale pro jistotu stejně nosí v kapse česnek

7)  martty555 (08.09.2012 18:16)

6)  maily1709 (08.09.2012 17:19)

Kriste pane!!!!!!!!!!!!!!! Tak tátoo kapitola bola teda pecka, asi ma počuli smiať sa všetci susedia naokolo a už ani nemám chuť hladat všetky tie vtipné frázy, lebo by som sa tu asi pocikala takže len tak dalej baby!!

Empress

5)  Empress (08.09.2012 17:12)

Třeba to nebyla šaltpáka...
Teším sa na ďalšie písmenká

Marvi

4)  Marvi (08.09.2012 16:07)

Bude baseball těším se Perfektní kapitolka!

LadySadness

3)  LadySadness (08.09.2012 14:32)

:D :D :D :D :D :D :D :D ach, tykvoňka

SarkaS

2)  SarkaS (08.09.2012 13:29)

:D :D :D

1)  lelus266 (08.09.2012 13:21)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still