Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/up%C3%ADr%20na%20krku.jpg
Když nás něco potrápí, drby, zvěsti, útrapy,
zapomenem, jak se smát, máme chuť jen nadávat,
my dvě, místo obkladu na zkaženou náladu,
neseme vám úlevu. Snad vám bude do zpěvu!

Trocha legrace z tvůčí dílny Hanetky & MisaBells.

4. Bello, upír na tě mrk, rychle koukej schovat krk!

Nikdy jsem nekoukala na horory. Lidi v mém okolí jimi byli většinou posedlí, ale já si jela pěkně v komediích a parodiích a díky tomu jsem měla klidné spaní. Jsem totiž poměrně lekavý tvor.

Možná právě proto teď, když na mě mluví stín, nejsem schopná se ani pohnout. Mohla bych zkusit řvát morseovkou nebo znakovkou, když mi hlasivky odjely na dovču, ne?

„Bello?“ dotíral stín. Semkla jsem víčka a až pak mi došlo, jaká blbost to byla. Proboha, otoč se, Swanová! Máš v pokoji chlapa! Prvně v životě!

A pak mi došlo, že tu nikdo není. Nemůže být. Okno mám v prvním patře, osm metrů vysoko. Nahoru by se nevyšplhal ani Spiderman. Zdá se mi to. Všecky ty návštěvy hřbitova a povídačky o upírech vyústily v tenhle blbej strašidelnej sen. Ležérně jsem se převalila na záda a protáhla se jako Mou po misce smetany. Sjela jsem tu halucinaci uznalým pohledem a usmála se. Jo, tak o takovém krasavci si nechám zdát i denně. Konečně!

„Ahoj, upíre,“ přivítala jsem vychovaně. Halucinace sebou trhla a přišpendlila se k oknu s jednou nohou připravenou k útěku.

„Vy víte, kdo jsem?“ hlesl zděšeně...

„Když víš ty, kdo jsem já, tak proč bych já neměla znát tebe?“ zlobila jsem ho. Zamračil se a jeho luxusní čelíčko se svraštilo jako kůže staré báby.

„Vaše slova mě upřímně matou…“ zašeptal. Měl vtipný kecíky, šmoula jeden…

„Jdi ty, brepto… tak povídej, proč se mi zdáš?“

„Zdám? Máte pocit, že jsem sen?“ Halucinace vypadala pobaveně, nejspíš jí došlo něco, co mně ne. „Já ale nejsem sen, Bello.“

„Nejsi?“ Zavrtěl hlavou a mně se stáhla dýchací trubice do velikosti očka jehly. ALE! Upíři neexistují! „Tak co tu, do háje, děláš?“ Swanová, řvi! Zburcuj Forks! Zavolej kněze! Začni se modlit! Upír ve tvým pokoji! Ee… upíři neexistují, ale co je pak tohle na tom okně? Vypadá přesně jako ten malovanej z hrobky, jen tenhle má nos!

„Bello, drahá, prosím vás, nedívejte se na mě, jako kdybych vás chtěl zneuctít…“ šeptal a snad poprvé se na mě letmo podíval. „Je to má chyba, že ten dojem máte, protože ode mne bylo nadmíru neuctivé, vpadnout k vám uprostřed noci a přepadnout vás v negližé…“ V čem že?

„To je v pohodě, páč si stejně myslím, že spím,“ zasmála jsem se. Ta vidina jen dramaticky vzdychla. Čekala jsem, kdy začne nadávat měsíci jako v Shakespearovi… ale nic se nestalo. Čučel na pouliční lampu a vypadal, že si škvaří něčím mozeček. „Je tam něco zajímavého?“ sykla jsem dotčeně, jako správná ženská, co chce svůj kus pozornosti. Byť od upíra ze snu.

„Nikoliv, drahá. Jen… svět se změnil…“

„Od kdy? Přijde mi uplynulých sedmnáct let pořád stejnej,“ frkla jsem a přitáhla si deku k bradě. Moje negližé se do této společnosti nehodilo. Kdyby to byla krajka, pak jo, ale umolousané tričko, co vypadalo, jako kdyby ho Mou ztrestala, to fakt nebylo moc sexy.

„Od mého uvěznění se změnil hodně…“ hlesl zasněně, nohu pořád na odchodu.

„No jo, vlastně! Ty jsi ten magor!“ vyhrkla jsem. Jsem zralá na psychárnu, když se nebojím upíra, ale myšlenka, že je to šílenec, mi ježí chlupy?

„Máte vskutku ojedinělé slovní obraty, drahá.“

„Ojedinělé? Tak to bys měl slyšet Newtona. To bys zíral…“

„Hrajete si se mnou? Sir Newton zemřel počátkem osmnáctého století.“

„Tak tenhle je živej až moc,“ ušklíbla jsem se. To, že mluví divně a ví, kdy umřel Isaac Newton, neznamená, že je upír, ne? Je hodně lidí, co tohle ví, ne? Třeba… no, teď mě nikdo nenapadá, ale určitě takoví jsou.

„Měl bych jít a nechat vás spát… nevím, kde se ve mně berou tyto ďáblovy myšlenky…“

„Hele, vpadl jsi mi sem jak notorik do putyky, tak si snad zasloužím vědět, proč, ne?“ vyjela jsem na něj. Konečně jsem věděla, jak vypadá pohled hrůzy. „Soráč,“ kníkla jsem automaticky.

„Sráč? Probůh!“ zděsil se a já čekala, kdy fingovaným omdléváním vypadne neúmyslně z okna. Já ho chytat fakt nebudu. Se svou smůlou bych letěla za ním.

„Ne sráč, ale soráč, jako promiň…“ opravila jsem to. „Takže jak? Kolik ti je? Vyklop to!“ vzala jsem tuhle diskuzi z druhé strany, protože asi nastal někde uprostřed komunikační uzel, nebo co.

„Nemám ničeho k vyklápění, ale mohl bych vám říci něco z mé pohnuté historie…“

„Tak šup,“ pobídla jsem ho a uvelebila se na polštáři. Miluju pohádky na dobrou noc!

„Narodil jsem se v roce devatenáct set jedna manželům Elizabeth a Edwardovi Masenovým.“ Jéžiš! Tak to bude asi na pokračování… „Měl jsem krásné dětství a můj drahý otec nabyl dojmu, že bych se mohl státi právníkem.“ Tučňák! Kdysi dávno, v zemi zvané Antarktida… „Připadá vám představa právníka vtipná, drahá?“ přerušil mě upír.

„Ne?“ kníkla jsem přistiženě. Zamračil se. Nejspíš jsem se ho dotkla. „Prosím, pokračuj… jako kdybych tu nebyla.“

Přísahala bych, že zamumlal cosi jako to je nemožné, ale znovu se zadíval kamsi do pryč a pokračoval: „Ale já měl už svou budoucnost vysněnou. Chtěl jsem se stát vojákem.“ Ale nestal, protože, bla bla bla? „Ale nestal, protože v roce devatenáct set osmnáct vypukla v Chicagu epidemie španělské chřipky. Onemocněl jsem a setkal se poprvé s doktorem Cullenem.“ S kým? „Na přání mé matky mě přeměnil a já se stal zrůdou…“ No, o zrůdnosti bych se s tebou hádala, protože vypadáš jak cukrová panenka, ale budiž… „Snažil se mě naučit sebeovládání, ale selhal jsem. Zradil jsem jeho víru ve mně a zabil nevinnou pannu.“ Vytřeštila jsem oči jako Mou, když jí táta jednou dupnul na ocas. „Výčitky svědomí mě pronásledovaly hůř než bohyně pomsty. Každou minutu jsem procházel peklem, každou vteřinu jsem litoval, čeho jsem se dopustil, a nejhorší na tom všem bylo, že jsem už nevěřil sám sobě, že bych neselhal znovu. Puzení chtíče bylo silnější než má vůle, pach krve tepající pod kůží každé panenské šíje mě omamoval a já šílel touhou, zrak mi zastíral rudý oblak a smysly byly upřeny jen k jednomu – vyhovět volání krve a uhasit žízeň. Proto jsem nakonec přemluvil svého adoptivního otce, aby mě zneškodnil. Nechtěl mě zbavit mé existence, jak jsem žádal, odmítal ukončit můj bezcenný neživot, a tak mě po mnoha mých úpěnlivých prosbách pro zbytek věčnosti uzamkl v rodinné hrobce.“

„Pro zbytek věčnosti? Trochu dlouhý domácí vězení, ne? To bych nepřežila!“ vyhrkla jsem ukvapeně a zrudla, jakmile jsem si uvědomila, co ze mě vypadlo za hovadinu. „Soráč – teda, promiň…“

„A vy jste mi odemkla,“ obvinil mě nasraně a slezl z okna. Nervózně jsem se usmála a začala očima těkat po pokoji. Jak moc by mi v sebeobraně pomohla papuče? Nebo lampička? Ještě pořád můžu řvát, ne? „Vypustila jste mě, přestože jsem měl být střežen, a rodina, která tento úkol měla plnit, určitě nevymřela…“

„Hlídá tam starej Clearwater…“

„Potomek toho prvního, samozřejmě. Nikdy jsem neměl být osvobozen. Moje touha po krvi z dívčích hrdel se nevytratila a znásobila ji i žízeň nastřádaná za osmdesát let. Vaše krev,“ nasál vzduch a zatvářil se jak na skřipci, „vaše krev voní tak, až se mi v uších rozeznívá píseň, která přehluší veškerý zdravý rozum, veškerou vůli. Se mnou se ve Forks probudí stvůry, jaké jste v životě nespatřila, Bello.“ To jeho vykání mi způsobovalo tiky… moment, stvůry? Žízeň? „Musíte mě znovu zavřít. Musíte najít toho pravého. Někoho, kdo dokáže spravit rozbitý uzamykací systém na mé rakvi…“ Nestihla jsem ani mrknout a stál pár centimetrů ode mě. A tvářil se fakt divně. Chvěly se mu nosní dírky, přivíral oči a nasával vzduch, obočí stažené a obličej v nějaký křeči, nebo co. Kdysi nám ve škole promítali dokument o narkomanech. A hulič na kříži, kterej zrovna ucítil zapálený brko, se tvářil skoro stejně, fakticky nekecám. Ležela jsem tam ztuhlá jak babiččino žehlící prkno a bála se pohnout. Ale když se naklonil skoro až k mýmu krku, vycenil zuby a začenichal jak Jacob, když čuchá bábovku, konečně jsem našla ztracený hlas. Zařvala jsem leknutím a přikrčila se, jenže když mi do pokoje vpadl otlačený Charlie v trenýrkách a s bouchačkou v ruce, upír byl pryč.

„Co je?“ vyhrkl a vzápětí zívl.

„Zlý sen,“ vykoktala jsem ze sebe. „Zavři mi okno!“ prosila jsem naléhavě. Jo, bylo ode mě hnusný, že jsem k oknu, kde byl potencionální krvesaj, posílala vlastního tátu, ale přece se nenechám znovu vyděsit?!

„Už je to dobrý?“ zajímal se táta a já kývla. „Takže můžu jít na tu hodinu ještě spát?“ Neunikl mi ten sarkasmus.

„Jo, jdi… já už asi neusnu, ale udělám ti za hrdinství k snídani palačinky…“ slíbila jsem. Máme doma něco stříbrného? Jak by se táta tvářil na náhrdelník po babičce? Musím vyhrabat pet lahev na svěcenou vodu! Bože, tolik práce. Akorát... neviděla jsem mu v puse žádný tesáky. Fakt. Žádný dva horní špičáky čouhající přes dolní ret. Zuby měl hezký, bílý a zářivý, ale žádný proporcionální anomálie mezi nima nebyly. Přesto jsem přikročila k preventivním opatřením. Jistota je jistota.

„Bells?“ zaksichtil se o hodinu později táta, když rozžvýkával první sousto. „Proč z toho cítím česnek?“ Nenápadně jsem smetla žalující slupku od česneku do dřezu a pustila vodu.

„Netuším, asi špatný olej… jez…“ mumlala jsem.

„Chutná to divně,“ přiznal. Jasně, že chutná! Je to humus!

„Fajn!“ sykla jsem a vzala mu to, protože jsem věděla, jak zareaguje. Sebral mi palačinku a narval si ji do pusy jako malej kluk. Vypadal, že každou chvíli vyvrhne žaludek i s tlustým střevem, ale spolkl to. Vítězoslavně jsem se usmála. „Dáš si ještě, tatínku?“ Zděšeně odmítl a vyrazil ven. Asi šel zkontrolovat ty flákače na stanici. Nebo si s nima zahrát karty.

Byla neděle a to je ve Forks veřejná knihovna zavřená. Chvíli jsem přemejšlela, co dál, a pak zasedla k mýmu stařičkýmu počítači. Dopoledne strávený na Googlu mi přineslo jednak rozdrásaný nervy a okousaný nehty, jak jsem čekala, až se načtou odkazy, ale taky snůšku poznatků o upírech, z nichž většina byla očividně úplně mimo.

Například tvrdili, že upír nevleze do baráku, kam „nebyl pozván.“ No sákryš, nějak jsem si nevzpomínala, že bych tu noční návštěvu zvala. I když... on mě do svý hrobky taky ne. Jestli jsem já tou návštěvou v jeho kutlochu neprolomila nějaký tabu... Měl to domyslet a nechat si napsat na dveře: Nerušit, pokouším se tu tvářit jako mrtvola… nebo: Pozor, vysoce nesmrtelný, krev sající, cize mluvící, šíleně sexy, adoptovaný batman.

Dál... spějí v rakvi. Přes den. V noci se toulají krajem a zakusují se pannám do labutích šíjí. Tak nevím, co dělá teď. Možná fakt v tý rakvi spí. A v noci vypadal, že můj krk ho eminentně zajímá, takže tenhle bod bych možná odfajfkovala. Když teda pominu tu trapnou labutí shodu, možná s přimhouřeným okem by to teoreticky mohlo být.

Nesnášejí česnek. Momentálně ve fázi jedna. Na stříbro, hostii a svěcenou vodu mají alergii – to se jako osypou, nebo jim vyskáče vyrážka? - a kříž by jim mohl způsobit i anafylaktickej šok – kamže jsem dala ten babiččin náhrdelník? Tak to můžu taky zkusit, ale opatrně... nechtěla bych být zodpovědná za vymazání jeho existence z povrchu zemského, protože... když odhlédneme od té jeho nepříjemné fixace na dívčí hrdla a krev... fakt se mi docela líbil. Než dostal tu svalovou křeč do ksichtu, nebo co to bylo – možná jen spolkl mouchu, co já vím? Neměl sedět na tom okně. A taky, kdyby tváří v tvář posvěcenému kříži vzplanul, kdo to bude hasit? Už vidím Charlieho: „Cos tu podpálila, Bello? Říkal jsem ti, že se zápalkami máš zacházet opatrně!“ „Já nic, tati... to tu shořel upír...“ „Tak upír, jo? Vymysli si pro svoje kuřácké pokusy jinou výmluvu. A abys měla na to vymýšlení čas, čtrnáct let domácího vězení!“ Tak na TOHLE fakt zvědavá nejsem. To bych si mohla rovnou lehnout vedle upíra do hrobky, alespoň bych měla spolubydlícího.

Nemůžou na slunce, jinak shoří. No, u mě byl v noci, to by souhlasilo. Počítají se i lampičky?

A hlavně... některý ty prameny uváděly, že kromě lidský krve můžou pít i jinou. No kdyby změnil značku, třeba by se ani do tý rakve zamykat nemusel, ne? Stejně je divnej. Teda jako upír. Podle toho, co říkal, litoval toho, že tu holku vycuc. No kterýmu jinýmu upírovi je něco takovýho líto? Dracula si s nějakým pocitem viny rozhodně hlavu nelámal. To bude chtít ještě podrobit důslednějšímu výzkumu. Pokud teda... jestli se zas objeví. Ale vzhledem k tomu, že si zřejmě jako osobu zodpovědnou za svoje zmrtvýchvstání vybral mě, nejspíš dorazí. S další žádostí o separaci. Nejsem já to ale šťastlivec? To bych si možná měla na sebe vzít jiný pyžamo. Nějaký... rajcovnější.

Nechtělo se mi shánět nějakýho zámečníka. Co bych mu asi tak řekla? „Objednávám opravu zámku na rakvi, kterej jsem z mladický nerozvážnosti vylomila a vypustila tak na svět skoro sto let starýho upíra.“ Jo, už to vidím. Upír by v rakvi neshnil, zato já v ústavu pro choromyslné jo. Slušela by mi bílá kazajka a polstrované zdi? Ale abych měla klid na duši, zavolala jsem Jacobovi. Je kutil, spraví i starý auto a motorku a co ho znám, furt se hrabe v nějakých strojích, třeba by si s tím zámkem poradil. Ale jen jsem řekla slovo „hrobka“, dostal amok.

„Ne, Bello, kategoricky ne!“ Docela mě překvapilo, že řek takový dlouhý cizí slovo a ani se nezakoktal. Ale to už hulákal dál: „Na ten hřbitov už nepůjdu a ty taky ne!“ Vsaď se!

„To mi nemůžeš zakázat! Musím dát do pořádku, co jsem zkazila. Ten erb musím dostat zpátky do víka rakve, kam patří. Myslela jsem, že bys mohl... jsi takovej šikovnej...“ Teda ale fuj, Swanová! Takhle mazat med kolem indiánský huby! Že se nestydíš!

„Říkal jsem ti, že tam nepůjdu. Nemůžu ti vysvětlovat proč, ale zkrátka je to absolutně vyloučeno. A jestli to zkusíš sama... Bello, prásknu to na tebe.“ Ty zmetku rudošská!

„Víš co? Tak si trhni nohou!“ Bez rozloučení jsem praštila sluchátkem a naštvaně se kousla do rtu. Komu jinýmu bych mohla říct? Nikdo mě nenapadal.

Spíš jsem měla chuť tomu upírovi navrhnout tu zvířecí dietu. Lesů kolem je plno a jelenů, divočáků, zajíců, mravenců, pavouků – ty bych upřednostňovala, vzhledem k množství v mém okolí - i jiné havěti tam běhá tolik, že by rozhodně nemusel strádat. A nikam by se nemusel zavírat a možná by se pak sem tam mohl zastavit i na pokec, okno mívám otevřený celkem pravidelně. Kvůli němu bych dala i na římsu rohožku s nápisem home, sweet home, nebo den otevřených oken od nevidím do nevidím… Alespoň bychom zapracovali na jeho slovníku. Vždyť kdo ještě dneska říká „vskutku“? I když... od něj je to skoro roztomilý. I to, jak mi vyká a říká moje drahá nebo Bello. Ale řekl mi vůbec, jak se jmenuje on? Nemůžu mu pořád říkat upíre, ne? Nebo má drahá halucinace? Vidino lepších zítřků… adoptivní syne doktora, co nejspíš umřel před šedesáti lety… Mám to! Můj drahý… hihi.

Jméno bude první věc, na kterou se ho zeptám. Samozřejmě hned po těch předchozích, protože můj drahý halucinogenní šílený upír se mi docela líbí. Určitě bude nadšený z nové přezdívky. Ví on vůbec, co je to přezdívka?

A v tu samou chvíli mě napadl ďábelský nápad. Ten se posere!

Hanetka

MisaBells

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

29)  kajka (16.03.2016 15:52)

Noční rozhovor je vskutku povedený. Skvělá zábava. Děkuji.

DopeStars

28)  DopeStars (08.09.2013 12:41)

,,Proboha, otoč se, Swanová! Máš v pokoji chlapa! Prvně v životě!" Čo by som ja dala za takého chlapa v MOJEJ izbe. Ten by ešte len videl negližé :D :D :D
Holky, vy ste úžasné

eMuska

27)  eMuska (10.03.2013 13:03)

hh, ako sorry, ale ja hovorím "vskutku... som fakticky zvedavá, je to bombastické...

Ivana

26)  Ivana (08.09.2012 19:33)

Čo veta to hlod. Nádhera. Čítam to síce druhý krát, ale je to stále rovnako úžasné.

Lenka326

25)  Lenka326 (27.08.2012 21:31)

Ten se posere!
Kam na to chodíte? To je jak lavina. U nočního rozhovoru jsem se rozesmála nahlas a rodina se chodí dívat, co matka blbne. Skvělé. Dokonalý povzbuzovák na splín. Díky.

Janebka

24)  Janebka (09.08.2012 16:42)

Hanetko a Mišutko, jste bázámem na moji nervovou soustavu!!! Nad tím domácím vězením budu přemýšlet pro ty svoje Robátka!!! Skvělé hlášky, úžasný nápad!!!
Děkuji!!!

julie

23)  julie (08.08.2012 20:54)

Holky,to je síla!!!!Bavím se úžasně,od začátku,ale nejvíc mě dostala tahle Alice Díky!!!!!

Lia

22)  Lia (07.08.2012 02:05)

úžasně se bavím

21)   (06.08.2012 10:45)

jste moje záchrana po včerejší migreně,nedočíst si další kapitoly,to byl důvod,proč jsem neumřela úplně
svět je nádherný,když píšete VY

Twilly

20)  Twilly (06.08.2012 08:27)

Holky já vás miluju. Akorát... moje snaha o vypsání "toho nejlepšího" do komentu ztroskotala na první třetině článku, kterou jsem téměř dokonale (snad až na pár čárek!) skopírovala. Holky, jste boží.

Hanetka

19)  Hanetka (05.08.2012 00:22)

Jasně. Střelím rakev, aby bylo něco do začátku. Mám útulnou mládeneckou kryptu.
Akorát se mi sem stráááášně hodila ta "labutí" šíje, když je to Swanová...

sfinga

18)  sfinga (05.08.2012 00:19)

Je mi to jasné, zase máme něco společného

Upíří hrabě jsem jáááá,
mě každá upírka znáááá

Hanetka

17)  Hanetka (05.08.2012 00:13)

Sfingo, a odkud myslíš, že ten hlod mám???

sfinga

16)  sfinga (05.08.2012 00:10)

Okamžitě se přiznejte, kdo má tohoto upíra na svědomí? Tedy spíš jeho archaickou mluvu? Hůůů, to je dokonalý. On miluje panenské labutí šíje a ona je virgo intacta
Připadám si jak ve hře Spejbl versus Dracula

SarkaS

15)  SarkaS (03.08.2012 21:06)

Bellin slovník by zastínil kdejakýho dlaždiče, to teda rozhodně. Chudák drahý upír, ten z toho musí mít slušný hokej

Lenka

14)  Lenka (03.08.2012 20:31)

Naprosto úžasné.

Marcelle

13)  Marcelle (03.08.2012 20:26)

Edward má vskutku úžasné vyjadřování

Marvi

12)  Marvi (03.08.2012 18:55)

To jsem zvědavá co vymyslela, určitě to bude nějaká šílenost :D :D :D

leelee

11)  leelee (03.08.2012 16:45)

tohle prostě nemá chybu

MisaBells

10)  MisaBells (03.08.2012 15:30)

jak je to možný, Hani?

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Zatmění