Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/up%C3%ADr%20na%20krku.jpg
Když nás něco potrápí, drby, zvěsti, útrapy,
zapomenem, jak se smát, máme chuť jen nadávat,
my dvě, místo obkladu na zkaženou náladu,
neseme vám úlevu. Snad vám bude do zpěvu!

Závěrečná trocha legrace z tvůčí dílny Hanetky & MisaBells.

10. Tam a zase nazpátek. Místo konce... začátek?

Ráno. Už zase. Už zase mě až moc brzo vzbudilo nechutně zářivé a rozjásané slunce, které mi pražilo do ksichtu, jako by ho za to platili. A zase mě to vzbudilo už v šest, protože moje praštěná matka nerozdejchala, že mám furt zatažený závěsy, a zabavila mi je. Prej abych se neutápěla v depresi. Bezva. Tak se místo toho utápím ve sluneční lázni, která mě každodenně budí v nekřesťanskou hodinu, a to jsou prosím prázdniny! Už jen kvůli tomuhle bych měla chuť spáchat sebevraždu.

Otočila jsem se na druhej bok a přikryla si hlavu polštářem. Třeba ještě usnu. Ale jako vždycky jsem najednou slyšela každý šustnutí. Jako by čerstvě probuzenej mozek najednou všecko potřeboval vnímat na dvě stě procent. V kuchyni tikaly hodiny a každé to tiknutí jako by mi ťuklo přímo na čelo. Kapal kohoutek. Kap, kap, kap, plesk. Phil chrápal a bylo ho slyšet i přes dvoje dveře a polštář na mý hlavě. Zavrzala podlaha. Ne, že by někdo šel. Vrzala jen tak, asi aby se nenudila. A zase ten kohoutek. Kapání nejspíš naplnilo nějakej vachrlatě postavenej hrnek na hromadě od včera (viď, Bello, že to ráno umyješ), ten se zvrhnul a voda z něj teď šplouchšplíchcákstřík stékala mezi ostatní špinavý nádobí.

Chce se mi čůrat! Nasraně jsem odhodila deku a posadila se. S napůl zavřenýma očima jsem nohama nahmatala na podlaze pantofle a poslepu se potácela do koupelny. Třeba když neotevřu oči, ještě se úplně neprobudím... udělám, co musím, za chvíli budu zase v pelíšku a ještě usnu...

„Ááááááááááááááá!“ zaječela jsem, když jsem dosedla na ledový porcelán a vzápětí vystřelila do stoje jak čertík z krabičky. „Já ho zabiju!“ Ten vůl Phil už zase nesklopil prkýnko. Co si to ta moje matka ke všem svatým našla za burana?

Bylo po spaní. Teď už neusnu ani omylem. No, když už jsem tady, mohla bych se umejt. Zadívala jsem se do zrcadla, ironicky se ušklíbla na svý černý kruhy pod očima, pustila vodu a opláchla si ciferník. Hmátla jsem poslepu doprava na poličku pro ručník, a když už jsem si skoro ten kus textilu přiložila ke ksichtu, přišel mi po hmatu nějak divnej. Zaostřila jsem  a... Fujtajbl! Co tu v polici krucinál dělá suspenzor? Bleskově jsem s ním mrskla do koše na prádlo, jako by byl řeřavej, a čtvrt hodiny si drhla ruce. Když si pomyslím, čeho se to dotýkalo... kde je nějaká dezinfekce, proboha?

Nažhavená jak drát jsem dokodrcala dolů do kuchyně a pustila se do snídaně. Ani jsem neměla hlad, rozhodla jsem se dát si jen cereálie s mlíkem. Nasypala jsem si do misky nějaký to zrní a otevřela ledničku. Plesk! K nohám mi vypadl jogurt blbě nacpanej dovnitř a samozřejmě načatej. Sladká bílá sračka mě ohodila až po kolena. A v krabici s mlíkem poslední lok! Proč to proboha už nedopil a tu škatuli nevyhodil?

Třískla jsem vztekle dveřma od ledničky, popadla hadr na nádobí a snažila se otřít ten bordel z podlahy a svejch nohou. A pak o mě zakopl Phil. Doplazil se do kuchyně neumytej a v trenýrkách, drbal se na chlupatým hrudníku a zíval na celý kolo. Dík, tvoje plomby jsem vidět nepotřebovala a mandle teprv ne, krasavče.

„Renée!“ zařval, až jsem nadskočila, když mě tam uviděl. „Řekni laskavě své dceři, ať se chová tiše, když už musí vstávat tak brzo! Jestli budu nevyspanej, budu z formy!“ Jako bys jindy nebyl, ty padavko!

Vztekle jsem hodila hadr do dřezu a otevřela skříňku v rohu. „Mlíko došlo?“ zeptala jsem se, když jsem uviděla prázdnej fach.

„Asi ano, zlato,“ nechutně svěží Renée se na mě zubila jak podplacená. Terapeut jí nejspíš řek, že se má tvářit pozitivně, aby mě nepodporovala v chmurných náladách. „Odpoledne nějaké koupíme. A vážně, musíš vstávat tak brzy? Vypadáš nevyspale a strhaně. Nechceš nějaké...“

„Nechci,“ odmítla jsem její další pokus vnutit mi prášky na spaní, antidepresiva, anxiolytika, stimulancia a bůhvíco ještě na mě chtěla vyzkoušet. „Nic mi není. Jsem v pohodě.“ Popadla jsem misku se suchým müsli a vyklidila pole. Ti dva se tam teď budou až do oběda ocicmávat a to nemám zapotřebí sledovat.

Pravda ovšem byla, že v pohodě jsem nebyla. Ani trochu. Co jsem odjela z Forks, abych zapomněla, paradoxně jsem vzpomínala čím dál víc. Na tátu, na Angelu, na Jacoba, ať už běhá v kožichu nebo ne (už jsem mu to všecko odpustila, vlastně to myslel dobře), dokonce i na tu praštěnou Jessicu a zhrzenýho Mikea. Ale nejvíc jsem vzpomínala na toho, co se mi životem mihl jen jako bludná kometa a zapadl jak meteor. Co mi připadal nejdřív k smíchu, pak k politování a nakonec k zulíbání. Kdo mě chtěl nejdřív zabít, pak zachránit, pak mě líbal tak, že z toho mám dodnes vlhký sny, a nakonec přede mnou utek.

Na Edwarda.

Kéž by mě radši zakous!

Znala jsem toho staromódního Drákulu sotva tejden. A přesto mi teď připadalo, že když je kdovíkde, půlka mě chybí. Mám jenom půl života, půl srdce... a půlku mozku, zasakrovala jsem, když jsem zakopla o baseballovou pálku, válející se na posledním schodu, a vyklopila müsli na podlahu.

Fajn. Tak nebudu snídat.

Nechala jsem tu spoušť na zemi, překročila ji a zalezla zpátky do pokoje. Kecla jsem si do houpacího křesla, přitáhla si polštář, objala ho a civěla z okna. Měla jsem ho tu otevřené pořád. A nikdo jím nikdy nepřišel.

Najednou jako bych ho viděla před sebou. Zrzavé vlasy, rozcuchané, jako by zrovna vylezl z... rakve, porcelánově bledá pleť, rudé rty. Zářivé zuby. Tesáky... ne, žádné neměl. A usmívá se, na půl huby, ale tak, že mě srdce až bolí, kéž by tu byl, kéž bych se zase mohla smát jeho staromódním kecům, kéž by...

Všecko je to zbytečné. Jela jsem sem, abych zapomněla, aby mi nebylo smutno, aby se mi přestalo stýskat. A je to ještě horší. Phil mi jde tak na nervy, že nejsem daleko od pokusu o vraždu. Je tak protivně bodrý a veselý, že mi místama připomíná Emmetta. Jenomže tomu alespoň nerostly chlupy z nosu. A ačkoliv mi každý tvrdil, jak je společnost upírů nebezpečná, jedinej, kdo mi doopravdy pije krev, je Phil. A máma? Je tak zamilovaná, že si nevidí ani na špičku nosu. Proč tu vlastně ještě jsem? U Charlieho si alespoň neutřu ksicht suspenzorem. A nevychlastá mi mlíko. V životě by se ho nenapil.

Kašlu na to. Hůř mi nebude. Pozítří začíná škola... to stihnu.

Jedu domů.

Máma se ani moc nevzpouzela. Nejspíš jsem jí svou protivnou náladou zkazila celý léto a teď už si malovala nerušenou idylku ve dvou. Na jednu stranu jsem byla ráda, na druhou mě to nekonečně štvalo. Vidíš, Bello? Bodejť by o tebe měl zájem tak nádhernej kluk, i když upír, když o tebe nestojí ani vlastní matka.  Celou cestu do Seattleu jsem se utápěla v depresích. Ale když jsme klesli pod věčně šedivý mraky plný všudypřítomnýho deště a pod letadlem se mihla přistávací dráha, začala jsem se skoro těšit. Bylo to jako rejpat se pod čerstvě zahojeným strupem. Svědí to a člověk má chuť se v tom pořád dloubat, i když si ho většinou jenom strhne a zas to pěkně bolí.

Ale ať. Vzpomínek se stejně nezbavím, tak co. A když si občas vyšlápnu na hřbitov a zavřu oči, můžu si představovat, že je tam zase se mnou a děsí se mým výrazům. Soráč...

Přestoupila jsem na malý letadlo, který nás vyklopilo v Port Angeles, a tam už čekal táta. Na nic se neptal, sbalil mě do svý tak nekomplikovaný náruče, lípnul pusu na čelo, strčil do auta s majáčkem a odvezl domů.

„Jsem tak rád, že ses vrátila, Bello,“ prohodil ochraptěle. Že by byl dojatej? Já teda byla. Ani jsem nedokázala promluvit, jen jsem kejvla a dychtivě vyhlížela první domy ve Forks.

„I když nebylo jednoduchý tě přihlásit znovu do školy. Nebylo místo. Rozmyslela sis to na poslední chvíli, holka. Ještě že policejní náčelník má přece jen ve městě nějaký slovo,“ pyšnil se. „Nakonec udělali výjimku a ani jsem nemusel použít policejní nátlak,“ culil se.

Trochu mě to zarazilo. Nebylo místo? Ve Forks?

„To ještě furt chodí do Forks omladina z La Push?“ zeptala jsem se zvědavě. No prima, fakt se těším, až budu zase všude zakopávat o uraženýho Jacoba. Ale možná, že ho to přes prázdniny přešlo.

„Z La Push?“ zeptal se zmateně táta. „Jo tak, ty myslíš...“

Nenechala jsem ho domluvit. Zrovna jsme přijížděli k našemu domu a já zírala jak spadlá z višně. „Mou!“ zařvala jsem jak šílenec, vylítla z auta, sotva stačil táta zastavit, a už jsem tu střapatou kouli drbala pod krkem. Natáhla tu svou chlupatou bradičku vzhůru, vrněla blahem a já začala zase slzet. Tak i z tohohle jsem ho podezřívala neprávem!

„Vidíš ji, potvoru?“ smál se táta a vytahoval z kufru moje tašky. „Vrátila se před měsícem. A tloustla a tloustla... a včera tamhle pod verandou vyklopila koťata. Osm kousků. A tři z nich vypadají přesně jako Weberovic Keksík.“

„Vážně?“ usmívala jsem se skrz slzy. „Ten se taky našel?“

„Taky,“ kývnul táta. „Harryho kocour ne, ale ten byl už starej a sotva se šoural. Řek bych, že někde zesnul přirozenou smrtí.“

Nebo ne. Ale bylo mi to fuk. Hlavně, že mezi námi nebude stát Mouin stín. To by nás rozdělovalo. Ale... úsměv mi opadl jak jarní vody, když jsem si uvědomila, že aby nás něco rozdělilo, nejdřív bychom museli být spolu. A to se nestane. Sakra... už mi zase tekly slzy.

„No...“ odkašlal si Charlie. „Tak už tu kočku nech. Pojď domů, ať se zabydlíš. Přijelas fakticky na poslední chvíli, zítra začíná škola. Ať se vyspíš.“

No tak jo. Do školy jsem se docela těšila. I když zřejmě do Mikeovy party už nikdy patřit nebudu, bylo mi to fuk. Je tam Angela a s tou si stejně rozumím nejlíp. Už aby bylo zítra...

Jenže ráno, když jsem vcházela do školy a všichni Emilové si vzali svých pět minut zírání, jsem si ze srdce přála, aby bylo včera.

„Bello?“ vyhrkla kdesi v davu Angela a já otočila jako korouhvička, abych ji našla. „Děláš si srandu? Co ty tu děláš? Jess říkala, že tě táta vyexpedoval jako esoes balíček pro Afriku a ty se tu objevíš… co to je za fóry?“

„Byla jsem u mámy, ale s tím jejím novým to nebylo to pravé, víš? Tak jsem se zase zabalila a vrátila sem.“

„To je fakt super!“ řekla upřímně a skočila mi okolo krku. „Hele, teď letím na angličtinu, ale pak se sejdeme na obědě, jasné? Mám hromady novinek!“ Páni, odkdy má takovou vyřídilku?

Matiku jsem ustála. Tělocvik s Jessicou taky, protože se ke mně neznala. Nejspíš jsem jí opět způsobila žaludeční vředy pouhou svou přítomností. Furt jsem koukala, jestli se na mě odněkud nevyřítí Jacob, ale nezahlídla jsem jedinej indiánskej kukuč. A oběd byl... Angela zrovna dokončila rekapitulaci celejch prázdnin a vyprávěla mi, co dělala o víkendu, a vtom se otevřely dveře. Do jídelny nakráčela skupina lidí a mně se stáhlo hrdlo.

„Znáš je? Jsou tady noví… Cullenovi, adoptivní děti novýho doktora z nemocnice… letos to bude fakt skvělý, nemyslíš?“ vrněla mi do ucha, ale já se soustředila jen na tu jedinou tvář, jejíž oči si mě překvapeně prohlížely celou dobu, než zazvonilo na hodinu. Čekala mě biologie, což jsem uvítala, protože mi snad profesor Banner řekne, kam se podělo moje srdce.

Šla jsem jako v mrákotách. Bloudila ve vlastním světě myšlenek a snad milionkrát si přehrávala, jak by vypadalo naše první soukromé setkání po takové době, jenže Osud si to napsal jinak.

Edward seděl vedle jediného volného místa v místnosti.

„Bello, tak už si sedni, ať mohu začít,“ usmál se profesor a srovnal několika pohyby štosy papírů v rukou. Absolutně vůbec se mi tam nechtělo a Edward Cullen taky nevypadal, že by z toho byl paf. Moje krev mu zpívá… a on chodí do školy, pane bože, co když někomu… neeeeee, to neudělá.

Kecla jsem si a docela to zadunělo. Holky za mnou se zasmály pod nosánky a byl klid, ale já cítila, jak rudnu až na zadku.

„Tak, zlatíčka… letos to rozjedeme rychlým opáčkem z loňska…“ začal Banner a já si složila ruce do klína. Potily se, nevěděla jsem kam s nimi… takhle se nic nenaučím! Já chci na Floridu!

Mé ruky se cosi dotklo. Edward! Propletl prsty s mými, a když jsem vzhlédla, smutně se na mě usmál. Zhluboka jsem se nadechla, protože jsem konečně mohla.

„Odpustíš mi, že jsem byl takový hlupák?“ zašeptal. Koukal na mě úpěnlivě jako štěně beagla z krabice v útulku. Vem si mě domů, haf! Kámen by se ustrnul.

A jestli jsem já z něčeho, tak kámen to rozhodně není. Spíš pěnovka. Jsem měkká a poddajná a... zrovna teď úplně na hniličku. Zírala jsem mu do očí – zlatých jako západ slunce – a neschopná slova jsem jen kývla.

Teprve pak mi došlo, že mi tyká!

Usmál se, zase jen na půl ksichtu, a mně zase srdce skočilo šipku někam do břišní dutiny. Stiskla jsem mu dlaň a on mě pohladil palcem po hřbetu ruky. A nepustil mě až do konce hodiny.

Možná ho na labutích zajímá přece jen i něco jinýho než šíje. Alespoň na týhle labuti.

Mno, tak to vypadá, že mám kluka! Já mám vlastního batmana! Mám upíra na krku a vůbec mi to nepije krev! Já se mám!

Hanetka

MisaBells

Komu by to nestačilo, prosím, ke druhé sérii TUDY.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

40)  kajka (17.03.2016 06:54)

Moc děkuju, byla to parádní jizda. Hopla na pokračování.

DopeStars

39)  DopeStars (08.09.2013 19:51)

Ešte že tak!!! a zdá sa, že sa nám chlapec konečne zmodernizoval :D Batman je späť, tak som zvedavá, ako to bude ďalej

eMuska

38)  eMuska (10.03.2013 14:30)

uááá, mňa tak príjemne straslo, keď sa chytili za ruky! veľmi dobre mi to robí,t aké čítanie! fakt ste mi dnes spríjemnili deň a idem si užiť aj pokračovanie!

Hanetka

37)  Hanetka (28.08.2012 15:44)

Leni i ostatní, moc děkujeme, a... no, nalomily jste nás, takže nejspíš bude pokráčko. Jen musíme počkat, až se Míša vrátí z ostrova Esme či jeho české obdoby...

Lenka326

36)  Lenka326 (28.08.2012 15:28)

Milé dámy,
to teda byla jízda! Užila jsem si ji naplno a jsem vám za ni moc vděčná. Asi nikdy nepřestanu obdivovat tu obrovskou záplavu vtipů, kterou jste nám naservírovaly, to jak si hrajete se slovíčky a vytváříte z nich dokonalé příběhy. Váš příběh mi udělal moc dobře a budu se moc těšit nad něčím novým.
PS: zapomněla jsem pochválit kresbičky pod dílky, ty jsou taky moc povedené.
Díky.

GinaB

35)  GinaB (24.08.2012 11:40)

Dámy, smekám ! Přečetla jsem to na jeden zátah a teď se tu křením jako potrhlá na poprskanej monitor a kolegyně jen nevěřícně zírá a asi si v duchu něco myslí o vlivu letních veder na šedé buňky mozkové (moje), nebo možná jen uvažuje, kudy nejbližší cesta do Bohnic (pro mne). Úžasné!

MisaBells

34)  MisaBells (20.08.2012 14:05)

Hanet" drbno, drbnovitá...

Hanetka

33)  Hanetka (17.08.2012 09:15)

Holčičky, moc děkujeme za všecky kladné reakce. Těší nás to a užíváme si každý komentík. A snad vás potěší, že... pšt, pokráčko se už píše...

32)  jenka (16.08.2012 00:14)

Nádherný, úžasný, krásný, k uchechtání... Ten konec byl slaďoučkej, ale já sladký strašně ráda. A protože to čtu v noci, musela jsem si nesčetněkrát kousat ruku, abych neřvala smíchy nahlas. Prostě ten nejúžasnější relax!
Kdybych chtěla vypsat všechny vtipné věty, byla by tu víc jak polovina příběhu, ale jedny z posledních - U Charlieho si alespoň neutřu ksicht suspenzorem. A nevychlastá mi mlíko. V životě by se ho nenapil.
Prostě

Lenka

31)  Lenka (11.08.2012 21:45)

Moc jsem se pobavila. Díky.

Kamci

30)  Kamci (10.08.2012 23:32)

super povídka, přečetla jsem jí za večer a celou dobu se tu křenim jak Jakob na kostičku:D

julie

29)  julie (10.08.2012 13:07)

Já mám vlastního batmana! Tenhle Phil je fakt zlatíčko Ale už fakt konec? Ale doufat můžem,ne?Tahle Bellinka je dost živějšíDíky!

Twilly

28)  Twilly (10.08.2012 08:53)

Holky, já vás fakt strašně moc miluju. Celej čas to bylo převážně nevážně a pak mě rozcupujete TAKOVÝM koncem?

MisaBells

27)  MisaBells (09.08.2012 18:09)

Mně humor došel... jsem se opotřebovala... už píšu jen depresárny, Hanet...

26)  martty555 (09.08.2012 17:48)

Michangela

25)  Michangela (09.08.2012 17:32)

Nádherné! Díky.

Anna43474

24)  Anna43474 (09.08.2012 17:25)

romanťák hadr

Hanetka

23)  Hanetka (09.08.2012 13:46)

Našli se a žili šťastně až do... navěky. Hele, moc nás těší, že se bavíte, proto jsme to taky psaly, a možná bude pokráčko. Jenže to záleží taky na Míše, když to píšeme spolu, ale určitě nebude zítra. Nápad by se našel, což o to... ale ona ta legrace taky nejde natahovat donekonečna a opakované vtipy už legrační nejsou. Uvidíme, ano?

22)  anonym (09.08.2012 13:10)

Určitě souhlasím s martiskem. Co by to bylo za příběh když se konečně našli tak ať to nějak pokračuje ne? Nebo se ti prostě jenom nechce psát?

21)  AnneCullen (09.08.2012 12:45)

Dál to sice známe, ale bylo by to fajn si něco přečíst z pohledu téhle oprsklejší Belly :D

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek