Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Obr%C3%A1zek%20pro%20Masku2.jpg

Vůně lásky

 

 

Jacobův deník 13. září 2000


(deset let od Bellina zmizení, šest let od posledního deníkového zápisu)

 


Miláčku, nevím, proč mě ty Tvoje narozeniny vždycky zdrtí víc, než třeba Vánoce… Za těch šest let, co jsem poslední sešit nevytáh z boční kapsy svýho malýho a lehce sbalitelnýho kufru, se toho stalo strašně moc. A vlastně skoro nic. Nic podstatnýho, protože zrůda, která ovládla Tvoje krásný tělo, pořád někde běhá po světě a vraždí nevinný lidi.

To je taky důvod, proč jsem ten sešit znovu vytáh. Mám potřebu se omluvit ještě jinak než jen v mý hlavě. Na tom kusu linkovanýho papíru mi to připadá správnější, úplnější. Vím, že moje Bella by chtěla, abych ji zastavil. Abych jí to nedovolil…

První rok potom, co jsem se začal měnit, jsem si nafoukaně myslel, že vím o studenejch všechno. Dost jsem se plet. Stálo mě to pár zlomenin a dvakrát mi dokonce praskla lebka. Jenže hojení je tak rychlý, že mě nepřešla chuť jít do toho pokaždý znovu a naplno. Ale teprve teď o nich vím vážně dost. Párkrát jsem ty zrůdy nějakej den sledoval, než jsem je roztrhal a spálil. Jejich instinkty, jejich zvrhlá potřeba zpestřovat si lov…

Všimnul jsem si, že občas žijou v párech. Jsem idiot, ale myslím, že ten divnej pocit, který mě při tom zjištění ovládnul, byla žárlivost. Jo, i když vím, že už to vlastně nejsi Ty, tak se mi udělalo zle z představy, že jsi s někým jiným. Že se Tě dotýká, že jsi mu dala to, co mělo být moje… Vždyť říkám – idiot a blázen. Teplý voňavý tělo Belly Swanový je pryč, teď někde běhá studenej odlitek, který má Tvou podobu a děsivý krvavý oči. Nezná soucit, neví, co je láska, a z lidskýho života si nic nepamatuje. Tohle taky vím – poslouchal jsem dva, když si při lovu povídali o svý minulosti. Nic, žádný vzpomínky, v hlavě maj vlastně jenom krev.

Přesto jsem potřeboval nějak dostat z hlavy ten obraz – Ty v objetí s někým jiným. Vzpomněl jsem si na Joanu, jenže to bylo příliš osobní. Až moc to připomínalo vztah. A ten jsem si nemoh dovolit. Pak mě to napadlo – jsem zvíře, budu to řešit jako zvíře. Bez citů, jenom fyzicky… V každým městě, ve kterým jsem kvůli svý oficiální práci, a kde zrovna nenarazím na studený, si na pár dnů nebo týdnů koupím holku. Mám jen dvě podmínky, který musí splňovat. Když je se mnou, musí mlčet. A trvám na dlouhých hnědých vlasech…

A někdy nad ránem, když to cizí tělo vedle mě klidně oddechuje, dovolím si šílenou věc. Zavřu oči a na krátkej okamžik si představím, že tam se mnou ležíš Ty. Máme pár let po svatbě, v pokoji přes chodbu spí děti. Netrvá mi ani dvě vteřiny, abych se do toho snu úplně ponořil. Je to tak živý, že mám chuť tu holku vedle sebe obejmout a hladit ji a děkovat Bohu za to, že mi dopřál tak úžasnou ženu. Zpátky v realitě jsem ale ještě rychleji. A pak to bolí. Bolí to víc než všechny zlomeniny, bolí to jako vřed, co nikdy nepřestane hnisat. Jen jeden lék trochu pomáhá. Neředěná nenávist…

Chyb, který jsem ten první rok udělal, bylo víc. Nevolal jsem domů. Táta trpěl. Zbytečně. Věděl, že jsem nechal školy, měl matnou představu o tom, čím se živím.

Pak dostal ten šílenej nápad. Když jsem se mu po dlouhý době ozval z Londýna, vytáhnul ze mě pod záminkou doručení nějakých papírů ohledně dědictví po mámě mou přesnou adresu. Za dva dny se ozval ochraptělej zvonek. Myslel jsem, že je to pošťák s těmi papíry – nikdo jiný ke mně nechodil. Otevřel jsem a málem mě trefilo. Stáli tam, zubili se na mě a mysleli si, jakou nebudu mít radost. Sam, Quil, Embry, Paul a dokonce malej Seth.

Táta je přemluvil, aby si za mnou udělali výlet, doufal, že mě přemluvěj k návratu. Ani ta pitomá rada jim v tom nezabránila. Prostě je nenapadlo, že lovím i někoho jinýho než zločince na útěku.

Dvojice, kterou jsem sledoval a ten den se chystal sejmout, žila v polorozpadlým baráku přes ulici. Celá čtvrť byla nasáklá jejich smradem. Sam dostal horečku hned první večer, ostatní o pár hodin později.

Ti pitomci z toho byli nadšený. Já zoufalej. Jenže pak mi došlo, že takhle je to vlastně správně, že máme bejt smečka. A taky jsem si konečně uměl představit, jak si poradím s tou obrovskou bandou, v který žiješ. Mám smečku, ale vaši stopu hledám už roky marně. Naposledy jsem nějaké zprávy zachytil v Moskvě. Ale zase jste mi vyklouzli.

Kluky jsem musel poslat domů, zůstává se mnou vždycky jen jeden. Ostatní jsou pořád v pohotovosti, čekaj, kdy je povolám na největší lov. Lov, na jehož konci zmizí to, co zbylo z Belly Swanový. Z holky, která mi navždycky ukradla srdce…

Bells, doufám, že je najdu co nejdřív a že Ti konečně pomůžu otevřít bránu nebeskou. V tom meziprostoru, kde jsi uvízla, tohle asi nevidíš. Ale já žiju z víry, že každý slovo, co jsem napsal, každý slovo, co se mi prohnalo hlavou, jednou budeš moct vidět a pochopíš. A odpustíš mi.

Protože Tě miluju navždy. A to přece víš…


 

≈≈≈

 


New York  říjen a listopad 2010


Demetri měl pravdu. I když nabídka spojenectví od Ara vypadala přinejmenším divně. Vlastně se nic nestalo. A to znamenalo onu nabídku. Neroztrhali nás a tak považoval za samozřejmé, že s jeho lidmi budeme ve městě držet hlídky, zároveň přitom jeho lidi hlídat a ještě zkoušet zjistit, co se stalo s jeho třemi zmizelými poskoky. Oni si teda říkali gardisti, čemuž se Emmett jen s malými přestávkami smál už čtrnáct dní. Vlastně celou dobu, co jsme ten podivný tichý pakt uzavřeli.

Fungovalo to už celkem spolehlivě a od toho večera, co jsme se zapojili i my, nikdo další nezmizel. Alice byla ale stále zdeptanější. Jí totiž zmizelo úplně všechno - naše budoucnost a taky budoucnost těch Volturiových, které znala a které se pokoušela sledovat.

Svoje počáteční výpadky se zpětně pokoušela přičíst tomu, že Isabellin štít funguje i na ni, ale teď se ukázalo, že to byla jen chabá snaha o uklidnění se. Pohybovala se v podivném transu, jak se nepřetržitě a marně snažila zachytit cokoliv.

Čtrnáct dní nikdo nezmizel, kromě Aliciny slepoty se zdálo vše relativně v pořádku, ale všichni jsme cítili, že je něco špatně. Neurčitý pocit ohrožení, nebezpečí, dusivé vědomí klidu před bouří.

Měli jsme jedinou podivnou stopu. Strašlivý zápach kolem místa, kde pravděpodobně shořela těla dvou Arových gardistů. Něco, s čím se nikdo z nás nikdy nesetkal. Ani sám velký Aro, ani nikdo z jeho děsivě starých bratrů. Bylo zajímavé sledovat, jak se po tisíciletích poprvé cítí skutečně ohroženi.

Navzdory všemu a všem – já si ty týdny užíval. Na Isabellu byl Aro se svou dotěrnou rukou krátký, takže pokud jsme se dokázali ovládnout před Felixem a Demetrim, kteří pro něj fungovali jako dokonalé zpravodajství, neměl právě přesnou představu o tom, kam už se náš vztah posunul.

Přes den jsme se dál snažili předstírat normální život, takže jsme poctivě chodili na přednášky. Večery jsme dělili mezi hlídky a mezi ukradené a utajené soukromé chvilky v mém pokoji. Popravdě já ještě mezi promýšlení plánu, jak a kde zabiju Emmetta.

Pokaždé, když jsem ho potkal, vyskočilo mu obočí do půlky čela a s významným zamrkáním pronášel vytrvale jednoslovnou otázku:

„Už?“

Právě v okamžiku, kdy mě vražedné sklony začaly opouštět a já hodlal smířeně vydržet do doby, kdy ho to přejde, předvedl znovu svou mrkací etudu. Jenže tentokrát nás potkal oba - ve chvíli, kdy jsme jednoho večera vycházeli z mého pokoje.

Dřív, než jsem se na něj vrhnul, pronesla Isabella větu, která mu konečně zavřela pusu.

„Neboj, Emmette, až bude už, tak to rozhodně nepřeslechneš.“ Všichni v domě vybuchli smíchem, já se ale málem udusil, viděl jsem totiž i Emmettův výraz.

Popravdě ale i tak toho asi rodina z mého pokoje slyšela dost.

„Jsme jako puberťáci,“ culila se Isabella, když mi jednou v noci zapínala košili a pod každý knoflík mě nejprve lehce políbila.

„Já myslím, že už na to máme věk,“ vzdychnul jsem a její činnost jsem bojkotoval tím, že jsem začal rozepínat její halenku, kterou si oblékla sotva před minutou.

„Věk ano, ale naše zkušenosti…“ nedopověděla a připojila se k mému bojkotu. Rozepínala těch pár knoflíků, co před okamžikem zapnula.

„Ty máš aspoň nějaké, to já jsem naprostý amatér a začátečník,“ zasmál jsem se a probíral se jejími vlasy. Na chvilku strnula. Zvedla ke mně tvář. Došlo mi, že jsme se až příliš přiblížili k tématu, kterému se úzkostlivě vyhýbala. Ano, ten první večer sice řekla, že mi chce o sobě říct všechno, ale její odhodlání končilo v okamžiku, kdy jen pomyslela na jeho jméno.

Jacob, její snoubenec v lidských časech…

Posadila se a nepřítomně se zahleděla z tmavého okna.

„Nevím, jestli se to počítá,“ zašeptala a já v jejím hlase opět zachytil tu hlubokou bolest. Natáhl jsem se a pohladil ji po zádech. Nezareagovala.

„Bells, nemusíme o tom mluvit.“ Zachvěla se.

„Takhle mi říkal. Bells. Proto jsem léta důsledně trvala na Isabelle. Každé Bello mě zabolelo jako nůž vražený do břicha.“ Schoulila se a pažemi si objala pokrčená kolena. Jakoby se znovu ozvaly všechny staré rány.

„Promiň, nevím, co mě to napadlo. Zůstanu u Isabelly, moc se mi to líbí,“ ujišťoval jsem ji překotně. Konečně zvedla hlavu a podívala se na mě.

„Ne, myslím, že je čas udělat další krok. Jacob je minulost. Měli jsme být spolu, byli jsme dokonalý pár a já ho milovala. Pořád ho miluju. Tak, jak člověk,“ při tom slově se trpce usmála, „tak jak člověk může milovat starou a nádhernou vzpomínku. Ani on ani já nemůžeme za to, jak to dopadlo. Už má určitě rodinu…“ Těžce polkla a znovu přede mnou schovala tvář.

Posadil jsem se vedle ní a opatrně ji objal. Uvolnila sevřené paže, objala mě kolem pasu a zabořila svou tvář do mé hrudi. Cítil jsem její dech, věděl jsem, že jí voním stejně dobře jako ona mně a teď se zdálo, že se mou vůní nechává uklidnit. Nerušil jsem ji, jen jsem ji znovu lehce hladil po zádech.

„On taky hrozně hezky voněl,“ hlesla smutně.

A pak najednou strnula. Prudce se ode mě odtáhla a zírala mi vytřeštěně do očí. Vypadala paralyzovaná, neschopná pohybu či slova. Zatřásl jsem jí rameny.

„Bells, miláčku, co se děje?“

Trvalo několik minut, než byla schopná odpovědět.

„Už vím, proč mi ten pach kolem spáleniště připadal povědomý,“ zašeptala a její hlas byl plný strachu, naděje, úlevy a hrůzy.

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Yasmini

15)  Yasmini (14.11.2010 23:24)

Ambro je to dokonalé. Na začátku jsem málem řvala jako želva. Jak se může tak trápit. Najít si podobnou holku a tvářit se na těch pár mizernejch dnů že je vše v pořádku? Trhá si tím tělo na kousky. Blázen jeden bláznivá.
Rozepínání knoflíčků zbožňuju. I když někdy stačí jen roztrhnout. ( Což nedělám, jsem ve fázi, že bych si to po sobě musela zašít. Popřípadě by se mi to vůběc nepovedlo.)
A smečka. Tak to bude konečně vyrovnaný boj. Bella už ví s kým mají tu čest. Respektive zná tu osobu. Ale řekne jim to?
Nechám se překvapit. Děkuji.
S Y.

14)  hellokitty (14.11.2010 22:58)

semiska

13)  semiska (14.11.2010 22:39)

Že ona po čuchu poznala Jacoba? Jsem napjatá až se oni dva potkají a co na to bude říkat Edward. Jacobův dením je vždycky tak tak tak dokonalý bolestný a upřímný, že mě to vždycky dojme. Ambro, povedlo se ti to a moc.

Lenka326

12)  Lenka326 (14.11.2010 22:11)

Jacobův deník mě vždycky dostane. Je to tak smutné, doslova tragické. Tak nějak jsem tušila, že to povede ke střetu a moc se bojím. Bella má pořád lidské vzpomínky a teď se z její lásky stal úhlavní nepřítel??? Uvidí Jacob jen krvelačnou pijavici nebo svoji Bellu, která je schovaná v tom studeném těle??? A co Edward??? Ach jo :'-( :'-( :'-(

Baruu

11)  Baruu (14.11.2010 21:53)

Začínám se bát Jacoba a jeho smečky Chápu jeho situaci, jeho rozpoložení a jeho bolest, ale že by i přesto všechno zašel až tak daleko, i když za to vlastně Bella nemůže? No já doufám, že při setkání s ní se nějak ovládne, nebo fakt nevím Jinak musím říct, že je to opět dokonalý díl Ty Jacobovi vzpomínky jsou jako nože, nevím proč, ale připadá mi to. Uplně vidím, jak ho to raní a tak nějak to dopadá i na mě, ale i tak jsem víc než ráda, že Bella našla svou spřízněnou "duši", jakou nemůže být nikdo jiný, než Edward
Musím se přiznat, že po každý mě doslova vtáhneš do příběhu. Chvíli se dívám na zdrcenýho ale bojácnýho Jakea a pak jsem u Cullenů A taky ještě jedna věc... celou tu dobu mam husí kůži!
Je to dokonalé!!

eMuska

10)  eMuska (14.11.2010 20:45)

Dohája, to vôbec, vôbec, ale vôbec nevyzerá dobre, vzhľadom na to, že ju Psisko chce zabiť... Hm. Som zvedavá, ako z tohto vykorčuľuješ...

Nerissa

9)  Nerissa (14.11.2010 20:36)

Bolí... Bolí a pálí to. Ten Jakobův zápis, Isabelliny vzpomínky... Tak strašně to bolí.
Jacob... jde z něj strach, ale stejně je to pořád ten kluk, co ji miloval a miluje. Proto to tolik bolí. Vědomí, že on po ní pátrá, jen aby jí zabil a ona si přitom někde užívá s jiným...
Ambří, ale je to dokonalé. Dokonale smutné.

Karolka

8)  Karolka (14.11.2010 20:34)

Jacobův deník čtu vždycky s rukou přitištěnou na puse. Jinak bych kňučela. Tohle a takhle napsat jen tak někdo nedokáže. Tenhle Jacob je z masa a kostí a tak plastickej, že mám pocit, jako by vážně někde seděl v zapadlým pokojíku a zíral na spící štětku s hnědejma očima a vlasama. A zrovná má kliku, leží k němu zády a v tom příšeří by moh přísahat, že je to jeho Bella. Ach, Jacobe, myslíš si, že víš všechno a nevíš vůbec nic...
A B a E. To je ti fascinující, když je všechno obráceně a Edward je až druhej... A fakticky to bolí. Už na to přišla a až se setkají... au au...
Bylo to naprosto fenomenální!!!

Kamikadze

7)  Kamikadze (14.11.2010 20:15)

am, já tě opravdu obdivuju, v těch zápiscích Jacoba člověk jeho lásku vyloženě vidí, kdyby ne, je psychicky narušený, zároveň z nich ale mrazí v zádech, z toho, jak rozlišuje lidskou Bellu a trvanlivější Bellu, jak jí slibuje smrt, i když si myslí, že ji takhle osvobodí, jeho snění s těmi lehčími holkami vedle sebe dohání k slzám, bolest je z toho vyloženě hmatatelná. co se Edwarda a Belly týče, jejich vztah, dá-li se tomu tak říct, je už odpočátku nádherný, to jak jí pomáhá vyrovnat se se svou minulostí, tohle dokáže jen málokdo, Ambro, já smékám

Bosorka

6)  Bosorka (14.11.2010 19:52)

Proboha Ambro, kde to v sobě bereš? Ta Jacobova bolest je tak skutečná....., že mě to bolí s ním! Už se sebemrskčsky těším na další díl!
PS: A nezapomeň nas slíbený HE a prosila bych i pro Jacoba!

Hanetka

5)  Hanetka (14.11.2010 19:43)

ambro, já tě zabiju. Protože ty neustále zabíjíš mě. Každý zápisek v Jacobově deníku mě bolí tak, že se ve mně všechno svírá. Ta láska, ta ukrutná bolest, ta beznaděj... nejvíc mě dostaly ty hnědé vlasy - posedlost její podobou, au... A ji to taky bolí, pořád, přes všechno, co začíná cítit k Edwardovi, je zraněná a bolavá a nevím, jestli to někdy bude jinak. Upíři se přece nemění. No, jsem vážně zvědavá, jak z tohohle vybruslíš. Slíbila jsi HE, ale zrovna v téhle chvíli to na něj moc nevypadá, co?

Lioness

4)  Lioness (14.11.2010 19:43)

No páni.
Našel ji! Chystá se zničit cizí kámen, ale neví, že uvnitř stále JE Bella. Jeho Bella. "Má rodinu"? Co by jí na to řekl?
Co se stane, až se potkají? Nyní to vypadá, že dojde ke zničení jednoho, možná obou. Možná zemřou spolu, tak, jak by si to jistě přáli. Možná přežijí, oba, všichni tři. Možná...
Vztahy mezi Volturiovými jsou vážně zajímavé. Jen by mě zajímalo, proč se nikdy neusadili? Připadalo jim to příliš nepraktické?
Těším se na další kapitolu jako malé dítě... ne, ty přece nemívají sklony k sebepoškozování.

eElis

3)  eElis (14.11.2010 19:34)

Ambro, nádherná kapitolka. Ty Jacobovi deníky mě naprosto dostávají.
Tak jen doufám, že nedojde k nejhoršímu. Doufám, že když na ni Jacob narazí, že nebude schopnej ji zabít. Prosím, rychle další kapitolku.

Michangela

2)  Michangela (14.11.2010 19:33)

Kruci! Já bych jim tak přála aby to všechno dobře dopadlo. Kéž by se mohli smířit a nechat se dál žít v klidu.

1)  katyka (14.11.2010 19:33)

Ambra, ja vlastne ani neviem, čo by som mala napísať, lebo mám pocit, že sa stále opakujem. Je to úžasné! Posun v Jacobovom denníku o ďalších 6 rokov, tá neustála bolesť, láska, vytrvalosť... Keď si to čítam, až sa bojím čo nastane, keď skutočne príde k stretu. A ďakujem Bohu (a hlavne Tebe), že potom dokážeš tak dokonale prepnúť na ľahšiu tému. Emmeta milujem! ;) Rovnako ako všetky tie nádherné, plasticky popísané postavy, ktoré si vytvorila.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Volturi