Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Obr%C3%A1zek%20pro%20Masku2.jpg

Edwardovo okno


Jacobův deník 13. září 1993


Bells, miláčku můj sladkej, já nezapomněl, neboj se! Když jsem s tímhle začínal, vážně jsem nečekal, že popíšu tolik sešitů, a popravdě už to není jenom o tom, abys měla představu, co jsem ty měsíce a roky každej den dělal – když vezmu deník a tužku a začnu psát, je to skoro, jako bych s Tebou mluvil. Já vím, blázním už asi definitivně, ale mezi řádkama na mě koukaj tvoje oči a vždycky, když napíšu nějakou hloupost, dokážu si přesně představit úsměv, kterým na ni zareaguješ.

Ten psychiatr měl tenkrát vlastně pravdu. Pomáhá to. Pomáhá mi to přežít.

Teď jsem ale měl pár dnů se psaním pauzu, není mi moc dobře, ale Tvoje narozeniny nemůžu vynechat. Možná jsem konečně s pátráním pohnul, ale než Ti popíšu detaily, musím se vrátit ještě k jedný události, kterou jsem chtěl vynechat.

Jenže já Ti nemůžu lhát. Musíš vědět všechno, aby ses pak jednou mohla rozhodnout, jestli mě ještě budeš chtít.

Jmenuje se Joana a oslovila mě, když jsem si šel zapsat přednášky na tenhle semestr. Je taky Američanka, o dva roky starší. Možná proto mi přišlo úplně v pohodě, když mě pozvala na kafe. Jenže kafe se protáhlo a já skončil u ní na pokoji. Bylo to… Ona má dlouhý hnědý vlasy a hnědý oči a… Celou dobu jsem myslel na Tebe. Bože, já jí při tom několikrát řekl Bello... Nakonec jsem se jí tam rozbrečel a všechno jí vyklopil. Leželi jsme, ona mě objímala, hladila a utěšovala. Bells, miláčku, měla to bejt naše noc, žádná Joana, ale ona mě prostě potkala ve chvíli, kdy jsem potřeboval, aby mě někdo objal. Nemáš zdání, jak je samota strašná. Přiznávám, že kvůli tý mý posedlosti, jak tomu říká můj táta, nemám žádný bližší přátele – nedokážu někde prosedět večer a tlachat o nedůležitých věcech. A ona byla… Každá jiná by mi vrazila facku a vyhodila mě, ona mě až do rána trpělivě poslouchala.

Od tý doby jsme se párkrát viděli – jen viděli, tamto už se nikdy nestane - uklidnila mě, že po mně nic nechce, ale že prý jsem fajn a ona je ochotná mě vždycky vyslechnout, co je v pátrání novýho. Bells, měl bych říct, že toho strašně lituju – jasně, nemělo se to stát, ale zároveň se bez mučení přiznávám, že jsem momentálně ve stavu, kdy mi Joana připadá jako anděl strážnej. Jsem hroznej sobec, Ty prožíváš bůhvíco a já tady fňukám cizí holce na rameni, ale stejně doufám, že mi to jednou – až Tě najdu – odpustíš.

Tak, tohle byla ta míň důležitá část – nářky Jacoba Blacka. A teď to podstatný. V tom pitomým školním archivu jsem tvrdnul skoro rok a nic. Pak jsem začal prověřovat lidi a informace, který s Tebou měly něco do činění tak vzdáleně, že to do tý doby nikoho nenapadlo. Jenže já už nevěděl co dál… Tohle už samozřejmě víš z mých předešlých zápisů, ale teď to teprve začalo dávat smysl. Nebo to tak aspoň vypadá.

Tvoje spolubydlící z toho léta. Nikdo si jí moc nevšímal, protože jste se znaly sotva pár týdnů a ona po Tvým zmizení řekla, že nic neviděla. V tý době jste se neznaly, neměly jste společný známý, nemohla nic vědět. Hotovo. Nezajímavá persona. Jenže já teď zjistil, že tahle Jane Volturi tehdy ani nenastoupila do školy – přerušila studium a zmizela. Doslova. Všechny záznamy – její osobní list, kopie studentskýho průkazu, fotka, adresa pro doručování školní pošty – nic. Zůstalo jen to jméno na seznamu přijatých studentů a v policejním zápisu o výslechu.

Trvalo měsíc, než jsem ji našel. Budapešť. Divný, že jo. A ještě divnější je, že je tam po třech letech od Tvýho zmizení zapsaná zase do prváku. A tak jsem vyrazil na výlet přes celou Evropu. Zfalšovat doklady o tom, že mě Sorbonna posílá na stáž pro pracovníky v archivu, mi zabralo sotva půlden. A za další půlden jsem měl její budapešťskou adresu.

Našel jsem si podnájem pár set metrů od ní. Vlastně od nich. Je to nějaká hrozně velká rodina. Popravdě – když jsem je viděl, jak postupně vycházej z tý vily, došlo mi, že možná nebudou normální příbuzný. Spíš něco jako komunita nebo sekta. Neměl jsem vůbec žádnej důkaz, že by mohli mít něco společnýho s Tvým zmizením. Přesto jsem se od nich nedokázal odtrhnout. Je na nich něco… Nevím, nedokážu to popsat, ale jakmile se k někomu z nich přiblížím na míň než pár set metrů, je mi skoro fyzicky špatně. Nepřišel jsem na lepší trik, jak se k nim dostat, než na tu profláknutou věc s pizzou. Koupil jsem tři, půjčil si skútr a zazvonil u jejich dveří. A cítil jsem to znovu. Je tam něco – když jeden z nich otevřel dveře, bylo to, jako bych dostal pěstí. Roztřáslo mě to. Doopravdy. Třásl jsem se jako v horečce. Na pizzu se tvářil, jako bych mu podával kupku hnoje, ale vzal si je ode mě a nechal mi obrovský dýško. Za pizzu, kterou si nikdo z nich neobjednal… Oni si totiž nikdy nic neobjednávaj. A nikdo nenosí domů žádný tašky s nákupem.

Na Tebe jsem ale čekal marně. Asi jsem viděl i Jane, odpovídala věkově, ale neoslovil jsem ji. Pokud je to moje šílený podezření správný, vyplašil bych je. A to nechci.

Srpen strašně rychle utekl, musel jsem na pár dnů zpátky do Paříže zapsat se na další semestr. Nejraději bych se na školu vykašlal, ale stipendium mi dává dost velkou finanční nezávislost a nemůžu si dovolit zůstat teď bez peněz. Včera jsem se tam chtěl vrátit a s policií v zádech zkusit nějakou provokačku, ale ta divná chřipka mě drtí tak, že ještě pár dnů musím počkat. Takovouhle horečku jsem v životě neměl a tělo mě bolí, jako bych se měl rozpadnout. Je to jako zákon schválnosti – možná jsem tak blízko!!! Pokud jsi u nich, lásko, ještě prosím vydrž. Pokud jsi u nich, zabiju je všechny…

Miluju Tě, strašně moc. Ale to víš… Tak zase zítra.

 

 

≈≈≈


New York říjen 2010


Carlisle byl nekompromisní.

„Nemyslím si, že bych byl nezdvořilý. Jeden z vás může dovnitř, ostatní počkají venku.“ Používal stejný tón, jakým jsem ho občas slýchával mluvit s neukázněnými pacienty. Ano pane Allene, jen si klidně dávejte whisky před snídaní, ale v tom případě dnes řeším vaše žaludeční vředy naposledy.

Zuřili všichni, jen ten, který stál vepředu a se špičatým nosem a dlouhými černými vlasy připomínal přerostlého havrana, měl v myšlenkách překvapivý klid. On také jediný mluvil.

„Sám nepůjdu a je ve vašem zájmu nás vyslechnout po dobrém,“ pronesl bezbarvým hlasem.

Emmett za Carlisleovým pravým ramenem si založil ruce na prsou. „V našem, jo?“ uchechtnul se. Carlisle ho umlčel krátkým mávnutím.

„Dobře, dva. A ostatní k autům, ať na ně z domu vidíme,“ ustoupil nakonec nepatrně Carlisle.

Jejich vyjednavač – a možná vůdce, jak mi došlo vzápětí, si teatrálně vzdychnul a lehkým pohybem hlavy té svojí skvadře naznačil, aby se vrátili na druhou stranu ulice. Dovnitř vešel on a vysoký upír s olivovou pletí a bystrýma očima, které těkaly nejprve po nás všech, ale po chvíli se soustředil na mě, na Jazze a na Alici. A mně trvalo jen o vteřinu déle, než jsem pochopil, co je zač. Lovec nadaných.

Přesunuli jsme se do obývací části, odkud jsme pohodlně viděli na jejich auta a ty, kteří u nich napjatě stáli a hypnotizovali náš dům.

„Jsou nenápadný jak Eskymáci v Africe,“ hudrovala Rose. Měla pravdu, ale tamtěm to bylo asi jedno.

Naši nezvaní hosté se na Carlisleův pokyn škrobeně posadili. Napodobili jsme je a beze slova čekali, co z nich vypadne.

Lovec nadaných pochopil, že můžou jednat narovinu:„Pane,“ pootočil mírně hlavu k vůdci, ale nespouštěl z nás přitom oči. „Tenhle nám vidí do hlavy, můžete mluvit otevřeně.“

Havran byl zřejmě zvyklý na ledacos, takže jeho chvilkový zmatek v myšlenkách okamžitě vystřídala střídmost – velmi dobře dokázal ovládnout, co mi ukáže.

„Jsem Aro Volturi, vůdce nejmocnějšího klanu upírů na této straně světa,“ pronášel stále tím nevýrazným hlasem. „Ano, v New Yorku jste byli dřív, ale své právo jste neuplatnili a tím zaniklo.“ Emmett vyskočil se zaťatými pěstmi. Jasperovi chvíli trvalo, než ho uklidnil. Arovi nestáli ani za pohled. Klidně pokračoval dál.

„Nicméně s ohledem na vaši jaksi…“ člověk by si teď rozpačitě odkašlal, on se znechuceně ušklíbl. „S ohledem na vaši podivnou libůstku ve stravování jsme se rozhodli vás nezničit.“ Teď už vyskočil i Jasper. S Emmettem hezky sladěně zavrčeli. Postavy u aut se neklidně pohnuly.

„Jste host v mém domě a budete mi vyhrožovat?“ Carlisle opět použil něco ze své lékařské praxe. Tentokrát jeho hlas vyvolal intenzivní představu velmi ostrého skalpelu zaříznutého někam mezi palec a ukazovák. Jenže rozhodit Havrana nebylo jen tak.

„Nevyhrožuji, to nemám zapotřebí. Jen konstatuji fakt. Ovšem teď máme menší problém a to je důvod, proč jsem tady.“ Jeho pichlavá karmínová očka se zabodla do mě. Automaticky jsem se přikrčil. Alice po mém boku právě v duchu odpálila nálož strašlivě sprostých slov. Za poslední týdny jsem si zvykl, že ji výpadky ve vidění budoucnosti iritují, ale v téhle situaci ji to přivádělo k zuřivosti. Esme, která hned na začátku zůstala spolu s Rose stát za námi, se teď krátkým úkrokem přesunula za mě a položila mi ruku na rameno. Havran pokračoval, jako by si nevšiml nastalého dusna:

„Před dvěma dny zmizel jeden z našich.“ Všiml jsem si, že pečlivě sledoval naši reakci. Samozřejmě zbytečně, i když Carlisle se teď víc než naštvaně tvářil zaujatě. Jasně, upíři jen tak nemizí…

„A co my s tím,“ zahučel Emm. Havrana překvapilo, že podřízení u nás běžně skáčou do řeči nadřízeným. Musel jsem mu to osvětlit.

„Carlisle není náš pán,“ ten ironický důraz na mém posledním slově se nedal přeslechnout. „Jsme rodina, ne klan. A on je ze všeho nejvíc náš otec.“ Esme položila druhou ruku na Carlisleovo rameno.

„Nejsme žádní nablblí poskoci,“ doplnil Emm informaci i pro pomaleji chápající upíry venku. Protože nás samozřejmě bedlivě poslouchali. Nehnuli ani brvou.

„Takže s tím nemáte nic společného,“ ujistil se znovu Aro.

„Rozhodně ne,“ odpověděl Carlisle bez zaváhání.

Z Arovy tváře se nedalo vyčíst, jestli nám opravdu věří. A jeho myšlenky zaplnily chaotické reje informací z podivných a zřejmě hodně starých knih. Hlídal se přede mnou.

„V každém případě jsme vás varovali. Pokud nastane ještě nějaký problém, už se nebudeme ptát. Zlikvidujeme nejpravděpodobnější příčinu.“ Ke konci už skoro šeptal.

Nepříjemná návštěva se zvedla k odchodu. Mezi dveřmi se Havran ještě otočil. Doteď na Isabellu ani nepomyslel. O to víc mě jeho prohlášení šokovalo:

„Ty,“ kývnul ke mně bradou, „jestli se Isabelly jen dotkneš, zničíme tě. Bez předchozího varování.“ Ten jeho hlas mouchy snězte si mě působil vážně divně, když říkal tyhle věci.

„Ona přeci není otrok!“ vyjel jsem na něj. Carlisle mě zadržel, když jsem k němu udělal první dva rychlé kroky.

„To máš pravdu,“ obrátil se ke mně Aro naposledy. „Ona je mnohem míň než otrok. A patří mně. Bezvýhradně a navždy.“

A pak byli pryč.

Atmosféra po jejich odchodu zůstala dusná. Alice si nešťastně třela spánky. „Možná mají někoho, kdo má dar potlačovat tvé vize?“ nadhodila Esme, která ohrožení rodiny nesla nejhůř. Alice jenom zakvílela a utekla do svého pokoje. Jasper samozřejmě okamžitě za ní.

„Tak pojď, ženo,“ plácnul Emmett s povzdechem Rose přes zadek. „Budeme si navzájem dělat alibi.“ Při těch slovech před svou manželkou podřepnul a jediným rychlým pohybem si ji hodil přes rameno jako otep slámy. Nebránila se. Ochable na něm visela a jen když na schodech přešel do trysku, povzdechla si: „Jsi hrozný idiot, Emmette Cullene, ale na upíra jsi vlastně hrozně fajn.“

Do své ložnice jsem se vytratil chvíli po nich. Nasadil jsem si svá mega výkonná sluchátka a přemýšlel, co budu dělat, až se rodinná rada zítra definitivně rozhodne opustit město. Protože jiné řešení jsem neviděl. Carlisle nebude riskovat naše životy, změnit školu a práci v době, kdy jsme se ještě příliš neusadili, nepředstavovalo žádný strašný problém.

Jediný, kdo měl problém, jsem byl já. Můj problém měl závoj voňavých hebkých vlasů a krásné smutné oči. Ponořil jsem se do svých představ. A zřejmě hodně intenzivně, protože se mi po nějaké chvíli zdálo, že mi pramen jejích vlasů přejel přes obličej. Že tu vůni opravdu cítím. Trhnul jsem sebou a rychle otevřel oči.

Pootevřeným oknem foukal do pokoje studený vzduch říjnové noci.

Na podlaze vedle mě klečela Isabella, a právě se natahovala, aby mi sundala z uší ta super výkonná sluchátka. Omráčeně jsem na ni zíral. Jako by ztratila odvahu. Její ruce zůstaly trčet napůl cesty ke mně. Po několika nekonečných vteřinách jsem si ten krám konečně strhnul z hlavy. Maličko se usmála.

„Promiň, že jsem tě tak přepadla. Chtěla bych ti o sobě všechno říct. O mé minulosti. O Jacobovi. A taky o tom, co se se mnou děje teď. O tom, co cítím k tobě…“ vydechla a udělala ten skoro neviditelný, ale rozhodující pohyb. Přiblížila svůj krásný obličej asi o setinu milimetru blíž ke mně. A já si konečně řekl, že bych se mohl přestat chovat jako retardovaný panic, vzal jsem jí hlavu opatrně do dlaní a přitáhnul si ji k sobě.

První dotek našich rtů byl skoro nepostřehnutelný. Jen lehoučké otření mého spodního o její horní. Na chvilku se odtáhla a přejela to místo špičkou jazyka. Jako by mě chtěla ochutnat. I já jsem chtěl. Jen ne tak opatrně a ne tak pomalu. Přitáhnul jsem si ji zpět. A zapomněl na lehkost a opatrnost. Ta okamžitá souhra mi vyrazila dech. Jako by nás někdo stvořil k dokonalé kompatibilitě. Po minutě toho sladkého zápasu jsem ji měl celou v náručí a oba jsme přerývaně dýchali.

V tu chvíli se rozletěly dveře. Na prahu stála Rosalie v nepatrné růžové košilce, která vůbec neladila s jejím výrazem. Vypadala jako bůh pomsty.

„Chcete nás všechny zabít, idioti?“ vykřikla a vrhla se na nás.

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

churinka

19)  churinka (08.11.2010 20:40)

Už jsem dnes jednou psala - kam na ty nápady holky chodíte...Mám už pocit, že téma Edward a Bella je absolutně vyčerpané a je to tu znovu. Úplně mi to bere dech. Skvělé, skvělé, skvělé....Jen tak dál.

eMuska

18)  eMuska (08.11.2010 20:36)

Moje myšlienky pri posledných odstavcoch: Dohája, to je sen! Dohája, nie je! To ma nemôžeš takto stresovať, tu... Ale... TEN BOZK!!!! Mne sa asi niečo stane... Ja... TEN BOZK!!!! Ešte stále som ako omráčená... Je to absolútne dokonalé...

17)  hellokitty (08.11.2010 20:31)

eElis

16)  eElis (08.11.2010 20:30)

Ty Jacobovy deníky mě naprosto dostavají. Jsou tak procítěné, že mi je až Jacoba líto a to ho moc ráda nemám, i když možná, že po této Tvé povídce se na něj budu dívat už jinak. Tak to vypadá, že se nám Jacob promění.
A ten konec. Docela mě překvapilo, že za ním Bella přišla. Mile překvapilo. A ta věta, kdy si Edward uvědomil, že by se mohl přestat chovat jako retardovaný panic, tak ta mě dostala
nádherná kapitolka

ambra

15)  ambra (08.11.2010 20:25)

Berunky, děkuju
elie_darem - no, to jsem sama zvědavá
semi - mám velkou radost, že Tě nenudím:p
Silvi, zase jsi mě prokoukla, jasně, že jsem mírný schizofrenik
Nerísku, já jsem tak MOC ráda, že Tě tu vidím . Ano, tohle nejsou klasika Volturiovi - oficiální vládci upířího světa, prostě "jen" klan, který loví další talenty, aby mohl vládnout... Ano, viděli se poprvé. Jsem ráda, že teď už to bylo poznat, nechtěla jsem to na začátku úplně servírovat.
Michangela - ráda Tě vidím (já vím, po lčp se člověk dlouho dává dohromady )
Linfe - Ty máš paměť sloní! :D
Karolko až tak? Víš že to měla být totální oddechovka
Carlie, děkuju!
Bos, klidně se opakuj, nemáš zdání, jak mi některé opakování dělá dobře:D
Alasko, nemáš zdání, jak jsem šťastná za ty roflíky:D Jsi zlatíčko
sakruško, ale jinak je to vlastně veselá povídka:D
Hanetko, džízes... To měl být fakt oddycháč...
Baruu, jsme na tom podobně - taky mi začíná připadat čím dál míň hrozná:D
katyka, buší mi srdce, když Tě tu vidím... Nevím, jestli po PTML tohle nebude jen takový odvar...
Kočičky, ještě jednou díkes!!!

14)  katyka (08.11.2010 19:53)

i ty bláho! dve tak rozdielne časti, to je neskutočné. Jacobov denník ma hrozne dojíma, je to tak uveriteľné a smutné, dokážem sa do toho vžiť a úplne mi zviera srdce. A potom do toho Edward a Arova návšteva... Napriek tým strašným vyhrážkam a napatej atmosfére som sa bavila ako blázon :-) Mimochodom, plne sa stotožnujem s Karolkiným príspevkom, čítala som si ho a hovorila si: ano, to je presne tak, ako to vidím aj ja!!

Baruu

13)  Baruu (08.11.2010 19:43)

Páni, tvoje povídka se mi začíná líbít čím dál tím víc. Je to strašně napínavý, a zároveň tak romantický a sladký
Ale rozsekla jsi to poslední větou Ta Rose mi teda dala Co se týká Volturiů... hajzlové!
Moc krásné, už se nemůžu dočkat pokračování.

Hanetka

12)  Hanetka (08.11.2010 19:36)

Já na to dneska nemám... napíšu ti sem něco zítra, až přestanu bulet a trochu se vzpamatuju...

sakraprace

11)  sakraprace (08.11.2010 19:35)

Ježiši, chudák Jake :( :'-( ty výčitky musí být strašné a ještě ho čeká přeměna a to bez domácího zázemí :'-(
A Eleazar není vegetarián, Aro je arogantní jako vždy a Isabella asi ještě neví, co Cullenovi čeká, když se s Edwardem sblíží, ne že by jim jejich city daly jinou možnost

Alaska

10)  Alaska (08.11.2010 19:18)

Další rekord - trvalo pouhých pět odstavců, než jsi mě dokázala rozbrečet. Jacob je tak upřímný, nevinný a k tomu když si představím toho dozajista už chlaoa jako horu, tak mi to rve srdce.
Další pasáž s jeho výzkumem jsem četla naprosto napjatě a na konci můj hrůzou vybičovaný mozek byl schopen jen jedné myšlenka - co se proboha dělo zbylých sedm let? Své katastrofické scénáře si radši nechám pro sebe abudu se radši uklidňovat mým mottem pro tuto povídku: "bude happy end"
Následně jsi mě však zavedla do úplně jiné roviny příběhu a ani přítomnost Ara nemohla nijak rozházet mé reakce na Emmettovi hlášky. Pravda, připadalo mi to vzhledem k okolnostem a předchozí pasáži naprosto nemístné, ale Emmett ťal do živého přesně v okamžicích, kdy jsem to nečekala a to se prostě nedalo vydržet.
A ten konec konečně oboum došlo, že oni dva prostě nemájí na výběr,ať se klidně kvůli nim celý svět na hlavu postaví.
Nicméně mám pocit, že tento příběh se bude Romeovi a Julii podobat více než jsem si po předchozí kapče myslela.
A ve zkratce - dneska to byla jízda jak na horské dráze.

Bosorka

9)  Bosorka (08.11.2010 19:11)

Tady někdo brzy vybuchne- jsem zvědavá, jak to Jacob popíše v deníku .Joana musí mít velký dar empatie, protože mě říci v průběhu milostných hrátek jiným jménem, tak vášeň nevášeň . No jasně Jane...jak já tu holku nemusím .

Příchod papá Volturi....při jeho "míň než otrok" mi rapidně stoupl tlak. Ještě, že ho mívám stabilně nižší.
Emmetek je prostě Emmetek....jeho alibi.....:D
Nakonec romantika přerušená Rose....
Jak já tě mám chválit, abych se neopakovala?

Carlie

8)  Carlie (08.11.2010 18:53)

Ambři, profesionální práce , hraješ si s emocemi čtenářů jako zkušený loutkař, nádherné, procítěné, originální zápletka, obdivuhodná Bella! Nemám, co dodat, vše podstatné již bylo řečeno níže, máš můj obdiv!

Karolka

7)  Karolka (08.11.2010 18:32)

Jacobova část
Četla jsem ji nadvakrát (znáš to, taky občas při čtení musím udělat procházku) a hodně přemýšlela. Až teď mi došlo, že jsi vybrala nejgeniálnější způsob. Deník. Je to tak osobní, jako bych četla opravdový deník existujícího člověka. Ta část s pátráním v Budapešti byla jako film. Atmosféra mi (možná ti to přijde divný, ale ono to asi je logické) připomínala Jméno růže. Taková ta tíseň a pocit, že na tebe každou chvíli vyskočí něco šílenýho, nebo že otevřeš starý ohmataný svazek čehosi a dozvíš se pravdu tak strašnou, až ti zbělí všechny vlasy. Ty emoce jsou drtivé, ale přesto si v tom všem můžu uvědomovat, jak úžasně mi vlastně při čtení je.
Edwardova část:
Uáááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!
Oh my Goodness!!!
Nevím, jestli to je tím, co bylo předtím, ale ten začátek - Arova návštěva - mě úplně dostala do kolen. Tohle bylo pěkně stokerovské a (asi mi šibe) matrixovské. Ty vtípky do toho krásně přidávaly pikantní chuť. Celou dobu jsem si připadala jako napnutá na skřipec. Ten je ale krásně odpornej!
Ale ten úplnej konec! Miluju tě (i kdybys to nenapsala), ale teď mám chuť dát ti klíče od bytu, od auta a rodný listy svých dětí. To je ale nápad! Noční návštěva, ano. Ale! Bella přišla za Edwardem!

Zlato, pro mě zatím asi nejlepší kapitola. Od začátku do konce vymazlená.

Linfe

6)  Linfe (08.11.2010 18:28)

1) Ambro neděs se!!!!

2) Tohle bylo naprosto hustý. Jacobovo trauma, jeho naprostá upřímnost a oddanost. Správná stopa!!! Ale evidentně díky upírům je na pokraji přeměny, ale já věřím, že právě ta mu pomůže. Aro zase ten parchamt, ale to bylo jasný od začátku. Bella sebrala odvahu, konečně. Já jim to tak přeju. Rose mezi dveřma mě pobavila, musela bát tak úžasná, když jim nadávala do idiotů :-D

Díky za báječnou kapitolu. Fakt!!!

P.S. Snažila jsem se alespoň tady u tebe psát slušně.

Michangela

5)  Michangela (08.11.2010 18:16)

Nerissa

4)  Nerissa (08.11.2010 18:09)

Aro je tak... slizký je možná to správné pojmenování. Při jeho nástupu na scénu jsem se otřásla odporem.
Tak a teď popořádku...
Jacobův zápis v deníku. Pokaždé mě to tak nějak dostává do kolen a dneska jsem zporovala slzu, která mi stekla po tváři.
Tenhle díl... Prostě je úžasný. Aro je sice slizký, ale takový, jaký má být. Podle Carlisleova chování usuzuji, že se při jeho "návštěvě" ti dva viěli poprvé.
U Emmettovi hlášky: Pojď ženo... jsem se rozesmála. Takové odlehčení situace.
A pak BUM! Isabella je v jeho okně a on, a ono a pak támhleto a pak polibek. Já vím, je to zmatené, ale já ze sbe vážně nemůžu nic kloudnýho vytlouct.
Prostě úžasné, ambří!

Silvaren

3)  Silvaren (08.11.2010 18:08)

Nejste vy náhodou dvě? Jedna píše Jacoba a druhá Bellu s Edwardem?Obojí naprosto skvělé, úžasné, vtipné, originální a promyšlené. I když Jacoba by člověk něčím praštil, je to tak lidské a pochopitelné. Retardovaný panic, havran a Rosina poslední věta mě roztrhaly na kousíčky.
NÁDHERA!!!!!!

semiska

2)  semiska (08.11.2010 18:05)

Ambro, vykouzlila jsi pod rukama další skvělou kapitolku. Četla se mi jedna báseň. Aro se nám zlobí, pročpak? To se asi dozvíme časešm,že? Tvoje povídka se mi moc líbí a já jsem zvědavá na to, až Bellu Jacob najde, pokud ji najde. A jestli jo, tak jsem moc zvědavá na to jejich setkání. Máš ve mně nově získanou věrnou čtenářku.:D Tohle je moje druhá povídka, co čtu, repsektive jednu starší jsem četla.

1)  elie_darrem (08.11.2010 18:05)

a co ted

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella