05.08.2011 [08:30], HMR, Povídky jednorázové, komentováno 11×, zobrazeno 1000×

Chcete Edwarda a Bellu?

Tak tady máte Edwarda... a Bellu... a... 

18+

 

                                       maličká su, husy pasu... a malé děti se netlučou, ani čepicí... tak na to myslete

„Edwarde, jdi!“ zasyčela mi Alice do ucha a já ztuhnul. „Hned!“

Ne, prosím, teď ne. Sténal jsem v duchu, ale vize mé nevlastní sestry mi dávala pouhé vteřiny.

„Jdi, pokusíme se ji zdržet!“ poplácal mě soucitně po rameni její manžel a otočil mě směrem od čela sálu.

Znechuceně jsem se protáhl mezerou mezi členy své adoptivní rodiny a dal se na útěk. Jinak se to nazvat nedalo. Ano, utíkal jsem, před ní. K čertu, proč si musela vybrat zrovna mě? Copak jsem jediný upír na světě? Mohlo by být celkem směšné, že já jako chlap utíkám před ženou. Mohlo. Ale mně do smíchu nebylo. Už to zacházelo příliš daleko.

Tak jsem se těšil. Volterrský ples byl vyhlášenou událostí a já se těšil, že se po delší době zase setkám se svou rodinou. A možná bych s nimi mohl i odjet. Vrátit se domů. Ať už to bylo momentálně kdekoli. Esme vždycky vybírala podobně stavěný dům, a já tam měl i přes svou častou nepřítomnost své místo. Nikdy na mě nezapomínala. Máma.

Ještě před pár minutami jsme s Carlislem uvažovali o tom, že bychom si otevřeli společnou ordinaci. A teď! Teď se tu proplétám davem a nevím, kam se vrtnout. Možná ta pravá chodba nebo levá? Terasa? Otočil jsem se právě včas, abych zahlédl záblesk jasně červených šatů prodírajících mým směrem. Doháněla mě.

„K sakru, ty dnešní boty nic nevydrží,“ ozvalo se náhle po mé levé ruce.

Záplava hnědé látky se zavlnila a žena se narovnala, v ruce střevíček s odlomeným podpatkem. To máš z toho, že nakupuješ v obchoďáku. Projelo jí hlavou a já se musel proti své vůli usmát.

Překvapeně ke mně zvedla oči, ale než jsem stačil začít něco vysvětlovat, dostihly mne myšlenky mé pronásledovatelky. Musela být blízko. Já... nepřemýšlel jsem. Vrhnul jsem se na záplavu hnědé látky a přirazil ji ke zdi. Než mě stačila od sebe odstrčit, zašeptal jsem: „Neublížím ti, prosím, jen to chvilku hraj se mnou!“ Tělo mezi mou a zdí se uvolnilo a v další sekundě si mě její ruce přitáhly k polibku. Boty bouchly o podlahu, ale já jen vnímal zmatené myšlenky té za mnou. Nevěřila vlastním očím.

„Jak daleko to chceš táhnout?“ ozvalo se mi u ucha a ženské rty se mi přisály na krk.

„Ještě chvíli,“ polknul jsem a majitelka hnědých šatů se zachichotala, „ale ne, tady ne!“

Jemně mě odstrčila a sehnula se pro své boty, pak mě chytila za ruku a se smíchem mne táhla směrem k soukromým pokojům. Zmateně jsem ji následoval a nepřestával sledovat ty myšlenky za námi.

Hnědé šaty se náhle zastavily, jejich majitelka se ke mně otočila a znovu si mne přitáhla k polibku. Očima propátrávala prostor za námi, ale moji pronásledovatelku vidět nemohla. Taky jsem ji neviděl, jen díky svému daru jsem s určitostí věděl, že jde stále za námi. Neúnavně mě pronásledovala jako lovec svou kořist.

„Nikoho nevidím,“ ozvalo se mi znovu u ucha a její rty se mi zase přisály ke krku.

„Je tam, věř mi,“ podařilo se mi zašeptat, ale začínalo mi dělat problémy se soustředit. Zvlášť když se jí mezi rty vloudil i jazyk. Polknul jsem naplano, ale to už mě její ruce vtáhly do nejbližších dveří.

Nečekal jsem to, takže když mě pro změnu ona přirazila na teď už zavřené dveře, jen to zadunělo.

„To sako se mi líbí,“ zavrněla a jedním pohybem tomu předraženému kusu látky utrhla klopu. „Ou!“ sykla a já se rozesmál. Medové oči se ke mně se smíchem koketně zvedly a štíhlé ruce mi začaly bloudit po hrudníku.

„Na co čekáš?“ zašeptala. „Copak jsem ti vůbec nechyběla?“

Než jsem stačil překvapením zamrkat, kývla bradou směrem ke dveřím a já pochopil, že hrajeme dál.

Celkem zbytečně jsem zkontroloval myšlenky venku na chodbě a natáhl se po své údajné přítelkyni. „Netušíš, jak moc,“ přitáhl jsem si ji k sobě a na malý okamžik se tak dotknul té záplavy hnědé látky.

„Ne, ne, žádné takové,“ vyvinula se mi z náručí a já pocítil poněkud nepřiměřený pocit ztráty. Ona...

„Moc dobře si vzpomínám, jak dopadly ty poslední šaty, co jsi ze mě svlékal,“ peskovala mne a já se musel zase usmát, bylo mi s ní dobře. Cítil jsem se s ní... bezpečně, přestože jsem vůbec netušil, kdo vlastně je.

Odhodil jsem poničené sako na židli vedle dveří a zvedl k ní znovu oči právě ve chvíli, kdy se záplava hnědé látky svezla na podlahu.

A ona tam stála. Ano, stála, inteligentní myšlenka, Edwarde, jen co je pravda.

Svítání začalo, už když jsme odcházeli ze sálu. Ale až teď si první paprsky ranního slunce našly cestu oknem do pokoje a ozářily tu nadpozemskou bytost přede mnou. A já měl na chvíli pocit, že mě ta záře oslepí.

Ozářená sluncem, stála před velkou postelí a právě vystupovala ze šatů. Polkl jsem. Ta scéna byla neskutečná. A ještě neskutečnější bylo, když si začala stahovat punčochy. Položila nohu na postel a plynulým pohybem srolovala tu pavučinkovou věc až ke kotníku. Jednu a pak i druhou... Myslím, že jsem zapomněl dýchat.

Pohodila punčochy na podlahu, nepřestávaje vytvářet věrohodnou scénu pro případné diváky, i když jsem z hloubi duše doufal, že ty myšlenky za dveřmi za dveřmi i zůstanou.

„Necháváš mě čekat?“ ozvalo se mírně pobaveným tónem z postele. Nějak jsem se zasnil, protože jsem propásl okamžik, kdy se přemístila, a teď na mě mrkala zpod pokrývky.

Ach ano, ta venku...

„Tebe? Tebe bych přece nikdy čekat nenechal,“ zamručel jsem a přetáhl si košili přes hlavu. Všechny svršky jsem umě naaranžoval vedle té záplavy hnědé látky, uličnicky zamrkal na svou spoluspiklenkyni a vrhnul se k ní na postel takovou rychlostí, že se začala smát naplno.

A to už ty myšlenky venku nevydržely, nevydržely a utekly.

„Je pryč?" ozvala se plavovláska vedle mne, protože si nešlo nevšimnout úlevy v mém obličeji.

„Ano, je,“ oddychl jsem si, „děkuji,“ zvedl jsem ke své zachránkyni oči a uvědomil si, že neznám její jméno.

„Taťjana, ale pro tebe bude asi snazší Tanja,“ usmála se, přitáhla si pokrývku k tělu a opřela se o čelo postele.

„Edward, Edward Masen,“ konečně jsem představil toho cvoka, co ji před pár minutami přirazil ke zdi, „patřím ke Cullenovic klanu, většinou.“

„Cullenovi? To je jeden z těch nových klanů, že?“ zaskočila mě další otázkou.

„Nových? No, už jsme spolu nějaký ten pátek, takže bych tenhle přívlastek zrovna nepoužil, ale,“ pokrčil jsem rameny, zřejmě nemělo cenu se dohadovat. Oproti jiným klanům jsme byli mladí.

„Takže, Tanjo, vždycky míváš v pokoji rozestlanou postel?“ rozhlédl jsem se zvědavě po apartmá.

„Jistě,“ usmála se, „ty ne? Co kdyby někdo potřeboval rychle zachránit?“

Tentokrát jsem se rozesmál já. A ona si bezmyšlenkovitě začala hrát s pokrývkou.

„Mám ráda dotek látky... na nahé kůži,“ dodala jakoby mimochodem a mě už to dech ani nevyrazilo, už hodnou chvíli jsem totiž nedýchal.

Byla krásná. Ano. A až teď jsem si ji mohl prohlédnout a rozhodl jsem se toho nestydatě využít, jemně jsem jí přejel prstem po paži a pak z ní prudce tu přikrývku strhl.

Nechtěl jsem ji děsit. Ne, to ne. Jen jsem ji chtěl vidět, celou...

A nevyděsil jsem ji, ne, v jejích očích jsem strach nenašel, strach ne, jen... očekávání, touhu? Doufal jsem, že ano.

Nejsem žádný začátečník. Vím, že dokážu rozkoš dávat i přijímat. Někdy bývala něžná, někdy prudká, někdy chladná. Ale dnes, dnes jsem se chvěl jako školák. Ona...

Prudce jsem nasál vzduch a zvedl chvějící se ruku, abych se jí dotknul. Protože, když se jí dotknu, bude to skutečné. Ona bude skutečná, já, my...

„Edwarde?“

Slabý šepot mé šílenství jen vybičoval na vyšší úroveň, měl jsem strach, že se neovládnu.

„Tanjo,“ zvedl jsem k ní oči, „prosím!“

Ano, prosil jsem, já, Edward Masen jsem se úpěnlivě modlil, aby mi dovolila se jí dotknout. Dotknout se, políbit, pohladit. Třásl jsem se napětím, touhou a očekáváním, když odpověděla na mé nejtajnější sny.

„Nemusíš prosit, Edwarde!“

Vztáhla ke mně ruku, položila mi ji na tvář a já se opravdu roztřásl. To napětí bylo nepřekonatelné, ale její oči mě nepouštěly. Držel jsem se jejího pohledu jako tonoucí toho nejtenčího trámu. A ona se pomalu posadila, a než jsem stačil cokoli říct, otočila se ke mně zády. Musela si myslet něco hodně nelichotivého, když jsem tam tak seděl a jen na ni zíral. Vážně mi chvíli trvalo, než mi došlo, že mi nabízí uzávěr podprsenky. A zase se mi třásly ruce. Nejnešikovnější milenec na světě.

Podprsenka spadla na postel a já znovu jen zíral na bílou kůži jejích ramen. Jen zíral. Pak jsem zvedl obě třesoucí se dlaně a položil jí je na ramena. A všechno najednou zapadlo na své místo. Tohle bylo to pravé. Tohle bylo to, co jsem hledal. Přejížděl jsem jí rukama po zádech a nemohl se toho pocitu nabažit. Ano.

Prudce jsem si ji přitáhl do náruče, moje ruce našly její ňadra a můj jazyk se nemohl dočkat, až ochutná její krk. Svléknout obě naše těla mi zabralo asi vteřinu.

Většinou svůj dar při milování nevyužívám, nejsem masochista, nic nedokáže zchladit vášeň tak jako myšlenky na bývalé a budoucí. A žádný chlap nesnese srovnávání s jiným, zvlášť ne v posteli. Ale tentokrát jsem své předsevzetí porušil.  

Ve chvíli, kdy jsem se nad ní tyčil, jsem se dotkl i její mysli. 

A jedinou její myšlenkou jsem byl já. Já. Moje tělo vzepřené na pažích a tyčící se nad ní. Stejný obraz, který bych mohl vidět v zrcadle, kdyby existovala možnost, jak ho mezi naše těla vsunout. Ale ta už neexistovala.

„Tak, Edwarde, kteráže z dam to po tobě tak toužila?“ zeptala se ve chvíli, kdy jsem ležel s hlavou na jejím břiše a ona mne vískala ve vlasech. Kdyby to nebylo hloupé, vrněl bych jako kotě.

„Isabella,“ zašeptal jsem, protože odpovídat se má a protože ona si zaslouží vědět, před kým mě to vlastně zachránila. Ale rozhodně ne proto, že bych se k tomu chtěl vracet. Měl jsem v plánu ještě pár celkem příjemných zážitků s dámou právě přítomnou a odmítal jsem se zabývat tou, která stála ještě před pár okamžiky za dveřmi.

Že je něco špatně mi došlo okamžitě, vískání ustalo. Opatrně jsem se zvedl, abych se podíval na Tanjinu tvář, ale takový výraz naprostého zděšení jsem nečekal.

„Ty,“ polkla a sípavě se nadechla, „ty jsi odmítl volterrskou princeznu?“ Vytřeštěné oči dávaly najevo, že nejde jen o běžné překvapení, že jsem odmítl tak urozenou dámu. No dámu, myslím, že Isabella by šla směle přirovnat ke královně Runě. Muži byli jen vítaným zpestřením věčnosti, a když se jich nabažila, končily její avantýry celkem předvídatelným způsobem. Ti lidští jako večeře a ti ostatní ve volterrském ohni. No, občas se našla výjimka. Občas.

„Proč, Edwarde? Proč jsi to udělal?“ Tanja znovu polkla, ale děs v jejích očích se nezmenšoval.

„Nechtěl jsem skončit v řetězech,“ odpověděl jsem podle pravdy. Isabelliny myšlenky totiž hovořily jasně. A já na tyhle hrátky vážně nebyl.

Při slově řetěz sebou Tanja trhla a podvědomě si začala třít zápěstí. Hlavou se jí mihla myšlenka na temnou kamennou stěnu, ale hned zase zmizela.

„Takže jsi nás odsoudil k smrti, oba,“ prudce se nadechla a očima začala těkat po pokoji jako by hledala únikovou cestu.

„To je snad trošku přehnané, ne?“ blahosklonně jsem se na ni usmál, protože jsem stále nechápal, proč je tak vyděšená.

Nechápal jsem, proč by nám mělo něco hrozit.

„Odmítnutí je smrtelný hřích, Edwarde, copak to nevíš? Neznáš pomstychtivost mocných? Isabellin osobní strážce udělá cokoli, co mu nařídí, ona odmítnutí nestrpí!“ objasňovala mi Tanja ledovým hlasem.

„Aro to nedovolí,“ namítl jsem.

„Aro odpustí své holčičce cokoli!“ Tanjin hlas byl ledovější a ledovější.

„Aro o tom ví,“ vytáhl jsem svůj poslední trumf a byl si jistý, že tahle karta přebije všechny ostatní. A ona se snad už přestane bát.

„Aro o tom ví?“ nejistě zopakovala mou předchozí větu a já se mohl znovu blahosklonně usmát.

„Ano, Aro o tom ví. Nechal si mě zavolat, jakmile se o tom dozvěděl. Myslím, že Carlisle, vůdce Cullenových, je jeho přítel nebo tak něco... Jasně jsem mu vysvětlil svoje stanovisko a on se na tu situaci podíval takříkajíc mýma očima... A pochopil mě.“

Naivně jsem si myslel, že se Tanje konečně uleví, když bude vědět, že Isabellin otec tu její posedlost neschvaluje, ale nestalo se.

„Na tom nezáleží,“ zašeptala nepřítomně, schoulila se do klubíčka a já vyděšeně sledoval, jak mi uniká. Netušil jsem, kam se její mysl zatoulala, ale bylo tam neútulno. Jen samota, tma a smrt.

„Tanjo?“

Nevnímala mě a já netušil, jak ji přivolat zpátky. Tak jsem ji jen přikryl pokrývkou a opatrně vklouzl vedle ní. Přitiskl jsem se k jejímu tělu, ne, nešlo mi o sex, jen jsem chtěl, aby věděla, že není sama. Nechtěl jsem, aby se bála, a v hloubi duše jsem snad i začal uvažovat, jestli to nejsem já, kdo se mýlí. Snad jsem to všechno špatně nepochopil...

Váhavě jsem položil ruku na Tanjino tělo, a když se neodtáhla, začal jsem jí pomalu přejíždět po kůži. Trocha dotyků snad nemůže uškodit. Paže, bok, stehno a zpátky k pasu, na břicho a přes žebra nahoru k pravému ňadru. Pořád jsem čekal, že se mi vytrhne, ale vypadala téměř, jako když spí. Proto mě ten pohyb tak překvapil. Jemně se zavrtěla a moje dlaň zapadla přesně na to místo, kde toužila být. Jo, jsem jen chlap.

„Edwarde,“ zašeptala, nepatrně se pohnula a moje ruka měla rázem přístup i k druhému ňadru. A rozhodně toho využila.

Moje tělo a můj mozek si zřejmě nerozuměli. Chtěl jsem ji jen utěšit, místo toho jsem se přistihl, že svírám v zubech její kůži. Jemně jsem stiskl a ona se napjala.

„Edwarde,“ zasténala znovu a hlavou se jí mihlo jen ještě jednou, naposledy. Odsouzencovo poslední přání. Pořád mi nevěřila.

A znovu ležela pode mnou a její zářivé oči barvou připomínající ten nejtmavší med hltaly mou tvář. Představa toho sladkého tekutého zlata mne málem připravila o zbytky soudnosti. Zavrčel jsem a ona se usmála. Konečně. Znovu jsem se pokusil přitisknout rty na její kůži a stisknout, ale předběhla mě. Prudce zvedla hlavu, jazykem mi přejela po spodní čelisti a kousla.

A v tu chvíli jsme oba uslyšeli tiché zaklepání na dveře.

„Aro,“ zašeptal jsem, „a chtěl by jít dovnitř.“ Tlumočil jsem myšlenky volterrského pána stojícího za dveřmi a Tanja jen tiše přikývla.

Vstal jsem tedy z postele, natáhl na sebe kalhoty a Tanje podal svou košili. Oblékla se, ale její oči už mě zase děsily svým nepřítomným pohledem. Přesto, když jsem chtěl jít ke dveřím, abych je otevřel, chytila moji ruku do své a odmítla mne pustit. Sklonil jsem se a ruku ve své dlani políbil. Pak jsem se postavil tak, abych stál mezi Tanjinou postelí a dveřmi a...  vpustil lva do arény.

„Dále!“

Dveře se otevřely a Aro nenápadně vklouzl do pokoje.

„Edwarde, Tanjo,“ kývl nám oběma a já mu strnulým hlasem odpověděl. Tanjino zoufalství začalo ovládat i mne.

„Právě jsem na chodbě potkal Felixe,“ posadil se do křesla vedle dveří a nenuceně pokračoval, „vypadalo to, že měl namířeno sem k vám.“

„Byl to můj nápad,“ vyhrkl jsem, „ale už jsem vážně nevěděl, jak z toho ven. Tanja za nic nemůže, já,“ nerozhodně jsem těkal očima mezi Arem a Tanjou. Bylo by snazší mu to ukázat. Ale... netušil jsem, jestli by mi Tanja dala svolení, konec konců, ty poslední hodiny jsme strávili spolu a... otočil jsem se k ní a ona pustila moji dlaň. Bral jsem to jako ano.

Pomalu jsem došel až k Arovi a nabídl mu svoji ruku. A protože on seděl a já se nad ním tak nějak nepatřičně tyčil, klesl jsem na kolena.

Spolu s ním jsem si přehrál celou dnešní noc až do okamžiku, kdy zaklepal na dveře. Bylo zvláštní vnímat ty situace znovu a tak trochu nezúčastněně. Ale ničeho jsem nelitoval.

„Neplánoval jsem to, začalo to jako záchranná akce, a pak se nám to trošku vymklo,“ omlouval jsem se, ale na konci jsem se nedokázal neusmát.

Aro pustil mou ruku a já vstal a nepatrně ustoupil. Jeho nečitelný výraz mne však moc neuklidnil. Myšlenky si chránil, takže ani touhle cestou jsem nic nezjistil. Stál jsem nerozhodně mezi ním a Tanjou a čekal na jeho verdikt.

„Kdybyste alespoň byli svoji,“ povzdychl si a já pochopil, že Tanja měla pravdu. A já se mýlil. Šlo nám o život.

„Svatba by to vyřešila?“ Tanjin šepot se nesl místností a já zatajil dech. Vzala by si mě, aby mi zachránila život? A stačilo by to vůbec?

„Volterrská svatba by byla řešením,“ přikývl Aro, „ano, to by bylo řešení. Můžeme říct, že jste se přijeli vzít, ale nechtěli jste narušit ples. To by šlo. Volterrská svatba vám zajistí nedotknutelnost. Je navždy, Edwarde.“

Ta poslední věta mířila na mne. Ale já jen přikývl a nespouštěl oči z Tanjina obličeje. Udělá to pro mne? Mám právo to po ní vůbec chtít? Její myšlenky mi daly jasnou odpověď. Sňatek nebo smrt, Edwarde. Tady není nad čím přemýšlet.  

„Takže dobrá,“ Aro se zvedl z křesla a vykročil ke dveřím, „zítra za svítání. Budu se na vás těšit... ale... pěkně se vám to vymklo,“ zvedl uličnicky obočí a zmizel na chodbě.

„Zlobíš se?“ přišoural jsem se k posteli a netušil, jak se mám teď chovat.

„Žes mu to ukázal? Ne, byla to jediná možnost a Aro už toho viděl...“

Ano, Aro toho už viděl, ale mně přišlo nepatřičné, že nás viděl v TÉ situaci. Tedy vlastně, že viděl Tanju mýma očima a mými myšlenkami. Ale jestli to nevadí jí...

„A ta svatba?“ polkl jsem a zvedl k ní oči.

„Ano, ta svatba. Vážně to chceš udělat? Edwarde, víš, že jediné, co tě toho závazku může zprostit, je moje smrt?"

Otřásl jsem se, ne kvůli tomu, co říkala, ale jak to říkala. Ona mi pořád ještě nevěřila, nevěřila nám...

„O smrti už nechci slyšet ani slovo,“ klekl jsem si k ní a zvedl jí hlavu tak, abych jí viděl do očí, aby mi ona viděla do očí. „Vyvázli jsme. Nikdo tady neumírá a umírat nebude, rozumíš mi? Ani ty, ani já,“ stočil jsem si ji do náruče a položil naše těla na postel. Byl jsem rozhodnut držet ji tak až do rozbřesku... co kdyby si to rozmyslela.

                                                             a jeho následky...

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

11)  Bosorka (07.08.2011 17:34)

Ale aby jsi neusnula na vavřínech - http://www.youtube.com/watch?v=RJC0QEDZkXQ

10)  SarkaS (07.08.2011 17:25)

Ano! Tanya, která není bestie! Já tě zbožňuju... Konečně jí taky někdo jiný dopřál hezký konec ne jen já

9)  HMR (07.08.2011 07:14)

Teda holky, jsem ráda, že se libilo
Ambra ráda dospělého Edwarda??? Nápodobně
a Evelyn s tím báním bych ještě nekončila...

8)  ambra (06.08.2011 15:05)

Ups! Nevím, jestli jsem už na sebe někde práskla, co se mnou dělá představa nesvatého Edwarda . Ne? Tak to neudělám ani tady .
Hani, skvělé! Jak jinak, paní autorko...

7)  Nosska (06.08.2011 11:16)

Wow, tohle úplně volá po pokračování, hrozně by mě zajímala Isabellina reakce

6)  Astrid (05.08.2011 15:18)

Trocha z iného súdka poviedka, ale ten Tvoj styl je výnimočný, moc dobré díky, páčilo sa mi to.

5)  Bosorka (05.08.2011 14:09)

HMR - jsem moc ráda, že jsi zase něco napsala a moc jsem si to užila!

4)  Hanetka (05.08.2011 10:49)

Juj, to bylo nezvyklé! A překvapivé! Nicméně... kupodivu mi ty prohozené role nevadily, ačkoliv obvykle nejsem příznivcem promíchaných párů. A líbilo se mi to!

2)  Twilly (05.08.2011 09:45)

Hani, překvapilas mě a na druhé straně zase ani moc ne. Prostě VÍM, že ty JSI dobrá. Hodně moc dobrá, tak proč se taky divit, že????

1)  Evelyn (05.08.2011 08:24)

Hani, ten záčátek... Usmívala jsem se a bylo mi tak hezky Cítila jsem se krásně uvolněně a tak nějak mile. A pak... bum! Chvíli jsem se o ně vážně docela bála
Nádherné, klaním se

1