Sekce

Galerie

/gallery/sad-girl-03.jpg

Ne vždy je láska krásný a povznášející cit

Kraťoučká ošklivá povídka o ..., no, to si přečtěte sami :)

„Jo, tak to bylo skvělé,“ protáhla se a vstala z postele. Posbírala si své svršky rozházené po podlaze a otočila se na muže v posteli. Sledoval ji.

„Osprchuju se, jo?“ zeptala se ho. Přikývl a tak se vydala do koupelny. Když se vrátila, byl už oblečený a dělal něco na počítači. Ani se na ni nepodíval.

„Máš tu fén?“ zeptala se ho a snažila se vysušit si vlasy ručníkem.

„Někde v koupelně ho má. Podívej se do šuplíku pod umyvadlem,“ odpověděl jí, aniž by odtrhl oči od monitoru. Šla tedy zpět do koupelny hledat fén.

Vrátila se zpátky do jeho ložnice po pár minutách a připadalo jí, že se za celou tu dobu ani nepohnul. Fén našla rychle a po vysušení vlasů ho opatrně vrátila na jeho původní místo. Snad nepozná rozdíl. Teď si vzala svoji kabelku a svetr do ruky.

„Chceš odvézt?“ zeptal se najednou. Podívala se na něj. Hlavu měl od monitoru otočenou a díval se na ni. Jak ho v tu chvíli nesnášela. Viděla v jeho zlatých očích tu lhostejnost, nezájem. Kývla. Bála se, že kdyby otevřela ústa, tak by z nich vyšlo mnohem víc než pouhé přitakání.

 

Telefon. Neznámé číslo.

„Prosím?“ ozvala se do telefonu.

„Ahoj, to jsem já,“ uslyšela na druhém konci jeho hlas. Poznala ho okamžitě. Takhle sametový hlas nemá nikdo jiný. Srdce se jí rozbušilo rychleji.

„Ahoj, jak se máš? Dlouho jsem o tobě neslyšela,“ řekla a snažila se, aby nezněla moc dychtivě.

„Jo, dobrý. A co ty? Máš se dobře?“ zeptal se a znělo to upřímně.

„Fajn, mám se fajn.“ Nějak jí selhával dech.

„Dlouho jsme se neviděli, chtěl bych si s tebou zase popovídat. Chybíš mi…“ řekl a ona mu věřila každé jeho slovo. A on každé z nich myslel vážně.

„Taky mi chybíš,“ řekla potichu, ale moc dobře věděla, že to slyšel jasně.

„Tak co kdybychom zašli na večeři?“ zeptal se jí a ona okamžitě věděla, že udělá tu strašlivou chybu. Jako ostatně pokaždé.

„Ráda půjdu.“

„Stavím se pro tebe v sedm,“ řekl a jeho hřejivý hlas ji pohladil po duši.

„Budu čekat,“ špitla.

„Tak zatím ahoj,“ ozvalo se na druhé straně a potom zavěsil. Stála s telefonem v ruce a nevěděla, co dělat. Jako kdyby ji ten hlas dokázal ovládnout. Jinak si to vysvětlit nedokázala. Minule si naprosto jasně slíbila, že už to nikdy neudělá. Nikdy. Nikdy v celém svém životě už mu neřekne ano. Pamatovala si, jak to dopadlo posledně. A jak předtím. A předtím. Jak to dopadlo pokaždé. A i přesto - když slyšela jeho hlas, nedokázala myslet na nic jiného než na to, aby opět uviděla jeho zlaté oči, ucítila to chladivé pohlazení po tváři, mohla se dotknout té tvrdé kůže.

 

„Moc ti to sluší,“ řekl, když mu otevřela dveře. Nedokázala potlačit potěšený úsměv. Před domem čekalo jeho předražené sportovní auto. Otevřel jí dveře a nechal ji nasednout. Zavřel je zase za ní a usmál se. Cítila z něj radost, že ji opět vidí. A to ji ještě víc přitahovalo. Prostě mu nedokázala odolat a už teď jí bylo jasné, jak to zase skončí.

Celou cestu nepromluvili. Nebylo to tíživé ticho, oba si ho vychutnávali. Zastavil před drahou restaurací a opět jí šel otevřít dveře. Usmála se. Věděla, že následujících pár hodin bude opět šťastná, tak proč by si to nemohla užít plnými doušky. Pár hodin, do té chvíle, kdy vstane z postele a dolehne na ni všechna ta tíha. A kdy on se začne zase chovat odtažitě.

Hosteska je usadila u stolu v klidné části restaurace, kde skoro nikdo nebyl a donesla jim jídelní lístky. Měla vybráno velmi rychle. On jenom předstíral, že si jídlo vybírá. Nikdy nejedl.

„Co si dáte k pití?“ zeptala se servírka. Objednal pro oba dva rovnou i jídlo. Když servírka odešla, podívala se na něj. Konečně si mohla vychutnat pohled jeho očí. Ta zlatavá barva ji vždy fascinovala. Dokázala by se do nich dívat velmi dlouho. Dnes jí ale přišly trochu jiné. Nedokázala určit, čím to je.

„Tak jak se máš?“ zeptal se jí. Usmála se.

„Dobře,“ odpověděla mu. „A co ty?“

„Taky se mám dobře.“

„Něco nového?“ pokračovala dál v zaběhnutém úvodním rozhovoru. Usmál se na ni zvláštním způsobem.

„Požádal jsem ji o ruku,“ odpověděl. Slyšel, jak jeho společnici srdce vynechalo dva údery. Dívala se na něj překvapeně.

„Budeš se ženit,“ řekla hluchým hlasem. Vše kolem přestala vnímat. Viděla pouze jeho, ty jeho oči. Najednou si uvědomila, že celou tu dobu jí chyběla jiskra v jeho očích, kterou tam vždy míval na začátku jejich schůzky.

„Za dva měsíce,“ potvrdil.

„Proč?“ Nedokázala se nezeptat. Už tak dlouho to přece takhle… ne, nezvládla říct fungovalo, ono to nikdy nefungovalo. Pouze to bylo. Už tak dlouho to takhle bylo. Jednou za pár měsíců spolu prožili noc. Ať už v hotelu, u něj v bytě nebo jednou dokonce i v jeho autě. Bylo to jedno, v tu chvíli si připadala neuvěřitelně šťastná, cítila i z něj, jak je šťastný. Občas si v opojení myslívala, že ji třeba opravdu miluje. Jako ona jeho. Ale pak vstala z postele a dolehlo to na ni. Všechna ta hrůza. On je zadaný. Ona je pouze jeho milenka. Občasná známost. Které zavolá pouze tehdy, když se nudí. Kdyby ji miloval, tak by se k ní choval jinak. Kdyby ji miloval, byl by s ní.

„Protože…“ Její otázka ho zaskočila. „Ji mám rád. A už to dál takhle nejde.“ Má ji rád. On ji nemiluje? Nebo to jenom nedokáže říct před ní? Věděla, že její pohled je vyčítavý, ale nedokázala si pomoct. V tu chvíli se do jejího pohledu slily všechny ty výčitky, které za těch několik let kdy měla.

„Nemůžeme spolu být,“ vyhrkl najednou příliš rychle. Sotva mu rozuměla. „Jsem jiný než ty. Nemůžeme spolu být.“ Jeho hlas zněl skoro zoufale. Samozřejmě, že věděla, že je jiný. Ty jeho oči, dokonalá tvář, dokonalé tělo. Občas moc rychlé pohyby a ta vůně…

„Ona je stejná jako já.“ Viděla ji jenom na fotkách. Ale přesto jí bylo jasné, že je stejná jako on. Stejná barva očí, stejná dokonalá tvář. Na to se nedalo nic namítnout.

„Kolikátého?“ zeptala se a slyšela ve svém hlasu stopu zoufalství.

„15. května,“ odpověděl a pohledem ji zkoumal. Přikývla. Trhaně se nadechla a vstala.

„Ty odcházíš?“ Překvapení v jeho hlasu bylo zřejmé. Co si myslí? Že tu s ním po tomhle zůstane? V klidu si sní večeři a pak s ním půjde k němu do bytu? K nim do bytu? Nebo snad do hotelu? Bylo jí špatně od žaludku. Všechno se v ní svíralo.

„Musím pryč,“ odpověděla mu, když odcházela. Okamžitě byl u ní a držel ji za předloktí. Obvykle jí jeho dotyk příjemně chladil, ale dnes jí vysával teplo až od morku kostí. Ucukla a on na ni jen překvapeně zíral. Vyběhla z restaurace ven. Na čerstvý vzduch.

Domů šla pěšky. Myslela si, že bude plakat. Ale ani jedna jediná slza si nenašla cestu ven. Ochromila ji hrůza, když si uvědomila, že nedokáže žít dál bez něj. A že 15. května to bude naposled, co bude její srdce bít.

 

Vyběhl z kostela. Slyšel za sebou hlasitý šum, ale nevšímal si ho. Chytil si první taxi a zadal adresu. Vzal do ruky telefon a vytočil její číslo. Takhle skvěle se už dlouho necítil. Věděl, že udělal správnou věc. Jistě, bude to těžké. Bude to moc těžké, ale oni to spolu zvládnou. Vždyť ji miluje. A ona miluje jeho. Viděl to na ní. Cítil to z ní. Bude jí muset všechno říct. Proč se bál být s ní. Jak by jí mohl ublížit. Ale věřil, že to spolu zvládnou. Konečně zvedla telefon.

„Policie Londýn, kdo volá?“ ozval se cizí ženský hlas na druhém konci linky. Okamžitě to položil. Policie? To snad ne… Najednou si vzpomněl na její výraz, když jí řekl, kdy se bude ženit. Vypadala, jako kdyby jí soudce oznámil datum popravy. To by ale přeci neudělala. A pak si představil, že by on byl na jejím místě. Kdyby ona jemu řekla, že se bude vdávat. A on s tím nemohl nic dělat. Z hrudi se mu ozvalo temné zavrčení. Požádal řidiče, ať mu zastaví. Prostě musel pryč. Kamkoliv, hlavně pryč…

 

 

„Zlato, volali policajti, že už našli ten tvůj ukradený telefon,“ rozlehlo se bytem. Mladá žena vykoukla z kuchyně a na muže se usmála.

„Půjdeš tam se mnou?“ zeptala se ho.

„Jistě, přeci tě nenechám jít samotnou,“ odpověděl jí a láskyplně se na ni usmál.

„Miluju tě,“ řekla a přála si, aby to byla pravda. Zasloužil si její lásku. Vždyť ji zachránil. Před smrtí. Před samotou. Před ní samotnou.

„Já tebe taky,“ odpověděl a ona s bolestí věděla, že on to myslí upřímně.

 

Ugly passion

---

Moc děkuji Cam za korekturu a její neustávající podporu

Povídky od Clei

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Empress

13)  Empress (18.05.2012 17:34)

Bude ešte druhý dielik???

Empress

12)  Empress (18.05.2012 17:23)

Veľmi, veľmi pekné

Hanetka

11)  Hanetka (18.05.2012 17:11)

Nový měsíc posté jinak. ale nějak mi tu chybí ta část s tou záchranou, kruciš... bude?

Bye

10)  Bye (18.05.2012 17:06)


Já teda žádný problém s pochopením PRVNÍ ČÁSTI!!! tvého příběhu neměla... ;)

ambra

9)  ambra (18.05.2012 15:46)

Mně se konec taky líbíl, asi jsem se špatně vyjádřila, jen si nejsem úplně na sto procent jistá, jestli jsem ho správně pochopila .

Cam

8)  Cam (18.05.2012 15:39)

Mně se ten konec moc líbil, je vidět, že to máš promyšlené

ambra

7)  ambra (18.05.2012 15:16)

Cleo, naprosto úžasné . Sice jsem na maděru, ale o to ti zřejmě šlo :'-( . S tím koncem mám trochu problém (jako všichni ostatní), ale řekla bych že si jsem skoro jistá . Krásné. Krásně drtivé.

6)   (18.05.2012 09:44)


ale je pravda,že si takhle poránu nejsem jistá,jestli ten konec chápu správně třeba to večer bude lepší

Marcelle

5)  Marcelle (18.05.2012 07:43)

Clea

4)  Clea (18.05.2012 07:39)

Moc díky jsem hrozně ráda, že se vám to líbilo
Akorát koukám, že jsem si měla víc pohrát s tím koncem

maryblack

3)  maryblack (17.05.2012 23:36)

No teda, moc povedený Akorát ten konec jsem musela sjet dvakrát, než mi to cvaklo Ale moc se mi to líbilo

Marvi

2)  Marvi (17.05.2012 23:01)

No... asi je na mě hodně pozdě... ten konec jsem si musela přečíst třikrát abych ho pochopila!!! Ale jinak parádní, velmi silně emotivní!

Twilly

1)  Twilly (17.05.2012 22:59)

No Cleouši, výborný mám jenom smělé dohady o koho jde, ale... cloumalo to mými city docela sílou nevídanou

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek