Sekce

Galerie

/gallery/učitel i lásky.jpg
Je tu druhý dílek. Tak dnes ještě nebude Edward, ale dalo by se říct další vzpomínání. Muzika, nevim jestli se hodí, ale mně se líbí a zase jsem si ji pustila po dlouhé době, snad se bude líbit i vám.
Dnešní dílek není ani moc dlouhý.

V letadle stále všichni zírali, hlavně moje sousedka. Co ta by dělala, kdyby se jí to stalo? Asi by se zbláznila. Jelikož ona byla ta pravá barbie.

Díky bohu jsme už přistáli. Seděla jsem na svém sedadle, dokud neodešli skoro všichni. Každý, kdo kolem mě prošel, se pořádně podíval na můj obličej. Jedna ženská koukala tak, že jsem jí pro radost nadzvedla vlasy.

„Líbí?“ zeptala jsem se hnusně. Zašklebila se a s nosem až na vrcholu Mount Everest odešla. Jen jsem zakroutila nevěřícně hlavou a vystoupila z letadla. Zamířila jsem do letištní haly pro věci. Měla jsem dva kufry a to ne malé a také baťoch, ale ten jsem měla na zádech. Když jsem čekala na svá zavazadla, objevil se vedle mě Charlie.

S úsměvem jsem se mu vrhla kolek krku. Nikdy jsme s Charliem neprojevovali nějak moc emoce k tomu druhému, ale já to potřebovala. Potřebovala jsem alespoň trochu lásky, i když otcovské.

„Stýskalo se mi, Bell,“ zašeptal a poté se odtáhl. Věděl, že nechci o mámě mluvit, a já mu byla vděčná.

„Mně taky, tati,“ usmála jsem se na něj. Vzal mi kufry a šli jsme k autu. Překvapeně jsem zůstala stát, když jsem viděla, v čem přijel. V mém náklaďáčku. Jak mám to auto ráda.

Hodil kufry a můj batoh dozadu a podal mu klíčky.

„Myslel jsem, že se ráda projedeš. Ale řeknu ti, že jsem mu nevěřil, že po tom roce nastartuje,“ zamračila jsem se, jelikož jsem neměla ráda, když se do mého autíčka někdo navážel. Sice to auto nebylo nové, přesněji to mohl být můj praděda, jezdilo dobře a spolehlivě, jak jsem potřebovala.

S radostí jsem naskočila za volant a rozjela se domů. Charlie byl snad jediný, kdo se dokázal nedívat na moje jizvy. Už když mě viděl poprvé, nezíral na ně pořád. A já za to byla vděčná. Ani máma to nedokázala. A já vlastně taky ne. Když stojím před zrcadlem, pořád je zkoumám. A za to jsem začala Charlieho obdivovat.

Náklaďáček byl dobrý, na to, že rok stál, chudáček. V klidu a tichosti jsme dojeli domů. Dívala jsem se na ten jednopatrový domek, který tak dobře znám a který jsem nechtěla už nikdy vidět, jelikož tady jsem se tehdy po prvé od dětství viděla s Jacobem a vše tehdy začalo. Táta bez slova vystoupil a vyndal věci zezadu, dokázal vzít vše najednou a vydal se do domů. A já stále seděla v autě a koukala se na dům. Nemohla se přinutit vyjít ven a jít dovnitř. Jako by konečně strach z toho všeho, co se mi tu stalo, ozval až tady.

Táta asi tušil, že chci být chvíli sama a že se s tím musím vyrovnat, jelikož se pro mě nevrátil.

Po dlouhém zírání jsem se nakonec donutila a vylezla z auta. Ani jsem si nevšimla, že začalo pršet. Dřív jsem déšť nenáviděla, ale teď mi nevadil. Ani ta zeleň všude a věčné mraky. Ne, já si už zvykla, i když jsem teď byla pryč rok, pořád mi to nevadilo.

Zhluboka jsem se nadechla vlhkého a tolik příjemného vzduchu, a vydala se do domu.

Nic se tam nezměnilo, vše bylo pořád stejné. A Charlie jako vždy seděl u televize. Usmála jsem se tomu, alespoň něco je stejné, a sundala si bundu a zula si boty. Vydala jsem se nahoru do patra a zamířila si to přímo do pokoje, který byl také pořád stejný. I prostěradlo - fialové. Otevřela jsem kufry a pomalu začala vše dávat na své místo, kam to patří. Pustila jsem si u toho rádio a v klidu bez myšlenek si dávala pokoj do staré podoby.

Až to vše bylo hotové, vydala jsem se s mojí taštičkou, kde jsem měla veškeré hygienické věci, do koupelny a rovnou pod sprchu.

Teplá voda stékala po mém těle otřásajícím se vzlyky. Chtěla jsem si to nechat až do postele, jako když jsem se sem stěhovala poprvé, ale nešlo to. Nedokázala jsem přestat, ani to ovlivnit, nebo zmírnit, tak jsem se nechala ovládnout emocemi.

Bála jsem se zítřka ještě víc než před rokem. A to jen kvůli mé jizvě. Také toho, že nezvládnu setkání s Amandou. Byli jsme hodně dobré kamarádky předtím vším. Měla jsem ji ráda jako sestru. I po tom otisku jsme si byly blízké, ale poté, co mě to přestalo bavit, jsem se jí začala oddalovat a ona mě, jelikož pořád byla v La Push a já tam odmítala chodit.

Mám strach z toho, co se stane, až mě uvidí. A já vím, že se jí nedokážu podívat do očí. A také to, že jestli pro ni stále jezdí po škole Jacob, že to nezvládnu. Možná přešla do školy v rezervaci. Aby s ním mohla být pořád. Ani by mi to nevadilo.

Přála bych si to minulé bydlení tady vymazat, abych sem přijela a nikdo mě neznal, ne všichni jako teď.

Čím víc jsem o tom všem přemýšlela, tím víc se mi chtělo brečet. Připadala jsem ti tu teď… divně. A to mě děsilo, ani jsem pořádně nevěděla jak.

Když už došla teplá voda, vylezla jsem ven ze sprchy a omotala kolem sebe ručník. Došla jsem k zamlženému zrcadlu a rukou ho otřela. Dívala jsem se na svůj odraz. Po teplé vodě se jizvy zbarvily do červena. A tak to vypadalo, jako když jsem je viděla poprvé. Slzy mi dál tekly a já se dál dívala.

Tohle nemohl nikdo pochopit, a nikdo nemohl vědět, jak se cítím, až na Emily, jelikož ona sama má podobnou jizvu. Jenže do ní se Sam otiskl a je s ní.

A já zůstala sama, zohavená, na pospas osudu. Bez nikoho, kdo by mi mohl pomoci a kdo by mě miloval jako Sam Emily.

Dívala jsem se jako vždy s odporem na svou jizvu a očima pomalu putovala po celé její délce. Táhla se od obočí, přes tvář i oko, až k pravému ňadru.

Až když se barva jizvy vrátila do normálu, pořádně jsem se ušila, hlavně vlasy. Převlékla jsem se do starých tepláků a trika, vyčistila jsem si zuby a konečně vyšla ven z koupelny. Zamířila jsem dolů do obýváku, kde jsme si s Charliem popřáli dobrou noc a já šla do pokoje, kde jsem si hned zalezla do postele a pokoušela se usnout, jelikož vybrečená už jsem byla. Ale stále mi to nešlo. Poslouchala jsem bubnování deště do parapetu, byla jsem na to už zvyklá a tak mě to nevadilo, ale jelikož jsem nemohla usnout, zaměřila jsem na to svou pozornost, abych zase nebrečela. Nakonec mě zvuk, který jsem nenáviděla, jelikož jsem nemohla usnout, uspal.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Gi (04.07.2012 16:24)

zatim to je dost zajímaví:)
ale moc to nechápu to si jako vymýšlíš ty. . jaakože to samí jako Twilight jen jinej příběh?:) jinak je to zatim fakt krásný:)

kikketka

9)  kikketka (18.06.2011 09:19)

Chudinka Bella a já se už nemůžu dočkat Edího ;-)

Amina

8)  Amina (17.06.2010 10:04)

je mi jí tak líto (trochu vím, jak se cítí), ale brzy se určitě najde někdo, kdo nebude vnímat to, jak vypadá a uvidí ji úplně jinou, než jakou se sama vidí...krásná kapitolka

Cam

7)  Cam (16.06.2010 21:48)

Píšeš vážně úžasně Už se těším, až tam bude Edwardek

6)   (16.06.2010 20:43)

Moc krásné !

sakraprace

5)  sakraprace (16.06.2010 20:04)

Krásně napsaá kapitolka, jsem moc zvědavá, co bude dál.

MaiQa

4)  MaiQa (16.06.2010 19:26)

3)  hellokitty (16.06.2010 19:22)

MejBi

2)  MejBi (16.06.2010 17:51)

Michangela

1)  Michangela (16.06.2010 16:14)

Budeme Belle držet palce! Snad se brzo objeví někdo, kdo neuvidí jizvy, ale tu dívku skrývající se za nimi.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still