Sekce

Galerie

/gallery/the_rose_II_by_prismes.jpg

Noc.

Kapitola romantičtější než jsem věřila, že dokážu napsat. Často střídající se pohledy Jaspera s Alicí.

A zvláštní dík patří ambře s Ree, které mě ponoukají do psaní.

11. kapitola - Noc

Dlouho mlčel. Snad přemýšlel, jak odpovědět. Pravdu, či lež? Krutou pravdu, nebo milosrdnou lež? Nepídila jsem se za každou cenu po odpovědi, ticho mě konejšilo a já znovu pozbývala ztracený pocit bezpečí v jeho náruči.

S téměř profesionálním odstupem ošetřil mou nohu, možná za ty léta absolvoval nespočet kurzů první pomoci. Tišil mé cukání melodickým broukáním, pomáhalo to.

Jemný, ale chladný, vítr si pohrával s jeho vlasy a měla nutkání mu neposlušné prameny odhrnout z tváře. Nezdálo se, že by mu to vadilo, viděl stejně dobře, o tom jsem byla přesvědčená, ale můj výhled na jeho tvář zakryl pramen přerostlých medových vlasů.

Měl je delší než, když jsme se poznali? Marně jsem hledala v paměti, zda mi někdy řekl, jestli jim také rostou vlasy. Bylo to již pár měsíců. Čtyři, možná pět. Čas mi v té době splynul v jeden nekonečný a nepovedený den.

Zděšeně jsem vydechla, téměř okamžitě se mi podíval do očí, ačkoli celou dobu svou pozornost věnoval zbytečně opakovanému převazování nohy. Chlácholivě jsem zavrtěla hlavou a usmála se, úplně ho to neuklidnilo, stále mě po očku pozoroval. Nechtěla jsem, aby věděl všechno, když jsem mu tu většinu stejně nedokázala utajit. Těžko se mu lhalo a těžko jsem mu říkala pravdu strachujíc se jeho reakce. Byl impulzivní. Nevypočitatelný.

Nikdy jsem nevěřila, že se budu vdávat pár měsíců po seznámení. Odsuzovala jsem všechny své známé nerozvážně pořádající svatbu pár chvil od prvního pohledu. Ospravedlňovalo mě jen to, že tohle nebyl typický vztah.

Položil mi dlaň na tvář, čímž mě přiměl zdvihnout oči. Jeho pohled se mi propaloval až do morku kostí. Dech se mi v hrdle zadrhával, byla to téměř okamžitá reakce na každý jeho dotyk.

„Buď klidná,“ špitl zhrublým hlasem a přiblížil svou tvář k mé ještě více, ač se to zdálo nemožné. Cítila jsem jeho ledový dech v důlku na krku a paží, kterou mi nepřidržoval temeno, si mě přimknul k hrudi.

Nevzmohla jsem se na žádnou reakci, ruce mi visely povadle podél těla, a já se snažila zklidnit tepovou frekvenci. Nebyla to marná snaha, kdyby mě lehce nepolíbil na hranu čelisti.

 

-

 

Všechno slunce se jí odráželo v očích. Přivírala je, ale nebylo jí to nepříjemné. Zrychleně dýchala a srdce se jí div neprobilo z těla. Žár, který vyzařovalo její tělo, mě téměř zbavoval zdravého rozumu. Nechápal jsem, jak mohl Edward vydržet. Nikdy mi nedal prostor, aby poznal, co cítil, když od ní k ránu přicházel. Pevně své myšlenky a pocity skrýval v malé truhle s kovovým zámkem. Jenže já nebyl Edward, nikdy jsem nebyl trpělivý a očividně smířený se vším. Nepřiznal by to, ale jednou, když nepořádně střežil své myšlenky, se mu ulevilo že Bella chtěla být jednou z nás. Nebyl tak silným, jak se hrál. Přehrával.

Trhavě vydechla, čímž mi připomněla, že bych se měl nadechnout také. Nechtěl jsem, aby si všimla, že nedýchám, protože vůně její krve je příliš dráždivá. Byla to jistá forma mučení, ale podstupoval jsem ji dobrovolně. S nadšením.

S úsměvem jsem jí lehce políbil na čelist a majestátně využil toho, že se ke mně přisunula ještě blíž.

 

-

 

Měla bys mít strach, upozorňovala jsem samu sebe, když jsem se konečně odvážila obemknout jeho pas pažemi. Odpověděl mi tichým mručením.

Jenže v jeho těsné blízkosti všechny lidské neduhy zmizely. Cítila jsem se v jeho náruči malá a nenapadnutelná. Víceméně to platilo, kdo by si zahrával s upírem.

V mžiku, který jsem téměř nepostřehla, nás z nalomené větve položil do písku. Dlouze se mi díval do oči, jako kdyby tam hledal nějakou jistotu, odpověď. Asi byl s nálezem spokojený, protože se do polibku, který následoval, vložil tak, jak jsem to u něj ještě nezažila.

 

-

 

Hvězdy, které vyšly, aniž bych si toho všiml, způsobily to, že její pleť se na sněhově bílém písku blyštila podobně, jako ta má na slunci. Nemohla si toho všimnout. Byla to nepatrná změna, jakou lidským pohledem nemohla zaznamenat.

Nikdy dříve jsem nevyužil pohledu, kterému nic neunikne, neuměl jsem využít jeho vnitřní sílu. Až teď. Teď jsem viděl, jak se její horký dech zavlnil ve vzduchu a unikl dál v letmých obláčcích, viděl jsem, kterak se jí na řasách usadilo několik zrníček písku a ona se je snažila urputným mrkáním odstranit. Nikdy jsem jí nebyl blíž a už nikdy jsem se nechtěl vzdálit.

Dokonale jsem slyšel namáhavé dýchání, a tak jsem se zvedl na loktech, aby se mohla nadechnout a já taky, u její tváře byla vůně koncentrovaná a nádech u jejího hrdla a tepny, jejíž tep se mi odrážel v uších, spíš pro starost o její srdeční funkci, by mě nejspíš skolil.

Její krev nijak nezpívala, avšak byla přitažlivější než jiné.

 

-

 

Trochu jsem se ošila, avšak on to nechal bez povšimnutí. Mé tělo nikdy nebylo dokonalé a byla jsem přesvědčená, že lidský muž to z nedostatku mozkové kapacity přehlédne. Jenže jeho zrak byl lepší než jestřábí a možnost soustředění na více věcí mi také nijak nenahrávala.

Bezděčně jsem ztuhla, což ho přimělo zdvihnout hlavu:

„Děje se něco?“

V očích se mu zračila starost a také ublížení, které bych mu způsobila, kdybych tuto chvíli přerušila.

„V pořádku,“ vydechla jsem. „Jen… To je jedno.“ Špatně jsem zahrála situaci do autu, bylo předem jasné, že se bude vyptávat dál.

„Alice,“ zašeptal. Znělo to téměř prosebně, neuměla jsem odolat těm vzdorovitě našpuleným rtů a zkoumavého pohledu, který vzbuzoval důvěru.

„Nejsem si úplně jistá,“ zaváhala jsem. „Svou postavou… Přehlídneš všechny nedostatky, že jo?“

Hurónsky se rozesmál, stále mi byl tak blízko, že jsem chvěním jeho těla měla nutkání smát se taky. Láskyplně mi odhrnul pramen vlasů z čela a špitnul mi do ucha:

„Já žádné vady nevidím, blázínku.“

Dovolil mi jen krátký úsměv, když opět přitiskl své rty na mé a jeho chladné ruce se mi chvatně dostaly pod šaty.

 

-

 

Když se jí z úst vydral na povrch lehký vzdych, ztratil jsem všechno odhodlání k opatrnosti. Už nebylo, co řešit, všechno do sebe zapadlo pohodlně lehce a já neměl chuť vidět se do konce skutečnosti někým jiným. Její blízkost mě naplňovaly energií, kterou jsem dosud nepoznal. Byla to ona, kdo probudil člověka uvnitř mě. Konečně.

 

 

Nevydržel jsem sledovat její spící tělo, na němž se rýsovaly velké modřiny, dlouho. Vypadala spokojeně i ve spánku si udržovala sladké pousmání, jenže rameno, jež vypadalo jako zbité, vypovídalo více než její pocity. Jako obvykle.

Nelitoval jsem svých činů, byl jsem příliš hrdý, ale zaváhal jsem, zda všechno, čeho jsem se dopustil, jsem učinil především pro její bezpečí. Nejspíš ne. Ona sama žila na hraně, milovala se s upírem, to nebyl znak dostatečně vyvinutého smyslu pro své bezpečí.

Je příliš poblázněná, aby viděla nedostatky, které v soužití s upírem jsou. Slepě přehlíží všechny mé chyby. Jenže já na ní nikdy nedokonalost neviděl, nevyznívalo to o nic příznivěji ani pro mě. Byli jsme zaslepeni jeden druhý. To nebylo zodpovědné, ale přesto tak příjemné.

Lehce jsem ji políbil na čelo a vydal se vstříc noci, která tu bez městského smogu, byla opravdu temná. Nedovolil jsem si ji zamknout, ačkoli jsem se musel přemlouvat. Těžko by někdo něco pohledával tak daleko od středu ostrova, avšak nikdy jsem si nemohl být jistý.

Mé kroky lemovaly hlavní silnici, která bez zbytečných zatáček křižovala ostrov. Nečekal jsem nikoho, kdo by tu pár hodin po půlnoci bloudil, a tak mne překvapily dva kužely světla naproti mně značící protijedoucí auto.

Mohl jsem rychle uskočit a schovat se, dokud neprojede. Nemohl by si mě všimnout, kdybych byl rychlý. Neutekl jsem, poněvadž jsem nečekal, že by někdo zastavil. Mýlil jsem se. Prudce zaskřípěly brzdy, jak si mě člověk za volantem všiml na poslední chvíli a zastavil smykem. Příliš pozdě jsem si všiml majáčku na střeše auta.

Dveře se prudce otevřely a z džípu vyskočil malý policista, jehož dmoucí se bříško téměř protrhávalo knoflíky na bíle košili s krátkým rukávem.

„Ztratil jste se?“ Mluvil zvláštní angličtinou míšenou s francouzštinou a jejich nářečím. „Jsem policista, odvezu vás, kam chcete. Jsem na objížďce.“

Usmál jsem se jeho důvěře, mohl jsem být opilý účastí na večírku a mojitem a jeho mírumilovná povahu mu budiž osudným. V obličeje jsem rozeznával přirozenou starost. Jakoby tento ostrov s minimální kriminalitou a přátelskými lidmi neprošel evolucí, lidem zůstalo sousedské přátelství a málokterý z domů měl vysoký plot.

„To nemusíte, projdu se.“ Odmítl jsem, ale s gestem, jakým mi sevřel paži a přiměl dojít k autu, nepřipouštěl ne.

Nastoupil jsem do vyhřátého auta, kde jsem ze sedaček cítil mentolové bonbony a silnou kávu. Policista z palubní desky vzal plastovou dózu a podstrčil mi ji k obličeji:

„Sendviče od manželky, dáte si?“ Rychle jsem pochopil, proč je tak zavalitý. „S tuňákem.“

Odvrátil jsem hlavu od chleba, ze kterého se linul rybí smrad a z něhož mi bylo téměř na zvracení. Bylo těžší mu lhát, byl příliš milý, zasloužil si férové jednání. Bohužel.

„Jsem vegetarián.“

Nechápavě zavrtěl hlavou a bez zeptání zamířil do středu hlavního města.

„Nevíte, o co přicházíte.“

Posměšně jsem si odfrkl. Nevím? To by se divil, jak mě ubíjí ten fakt, že žádné zvíře nechutná, jako člověk. Ucuknul jsem před tou myšlenkou. Naštěstí si toho nevšiml.

Uklidnil mě fakt, že cesta do centra trvala za jeho klábosení o skvělém jehněčí, které manželka vaří, chvíli. Vysadil mě uprostřed náměstíčka a za hurónského smíchu a mávání jsem rozpoznal:

„Ciao!“

Jeden toulavý pes se tu vyčůral na kašnu, ale neměl jsem tu snahu ho odehnat. Nikdo jiný by to tu také neudělal. Slunce, které se drápalo na výchově vzhůru mě utvrdilo v tom, že jsem byl venku déle než jsem chtěl a plánoval.

Musel jsem být doma ještě, než se probudí. Nechtěl jsem, aby něco věděla. Občas bylo lehčí jí něco zatajit. Postraní uličkou jsem se rozeběhl k ní.

Nebyl jsem doma, když se vzbudila, ale nijak se nezlobila. Se zasněným úsměvem bloudila po kuchyni a zamyšleně otevřela ledničku.

„Dáš si vajíčka se slaninou, či fazolemi?“ zeptala se bezelstně. Když jsem dlouho neodpovídal, vyčítavě se otočila s platem vajec v ruce.

„Alice,“ začal jsem opatrně. „Copak jsi zapomněla, že…“

„Že nejíš lidské jídlo? Ne.“ Rozpačitě pokrčila hubenými rameny, která chytře schovala pod dlouhý rukáv. „Já jen pro ten pocit vařit partnerovi snídani. Nemusíš to jíst.“

Vstal jsem a letmo ji políbil. „S fazolemi.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

7)  Jalle (10.07.2013 20:32)

krásny štýl písania

Paike

6)  Paike (01.10.2010 17:45)

Občas mám pocit, že si vaše komentáře nezasloužím a vzdávám jim příliš málo. Těžko můžu napsat, jak moc pro mne znamená každé písmeno, které mi dáte. A tak se skloním k stokrát omílaném a stále vytříbenému děkuji!

Alaska

5)  Alaska (27.09.2010 19:17)

:'-( :'-( :'-( To už je konec... a na jak dlouho??? Snad ne moc.
Alice je opravdu zvláštní člověk, co slovo to perla. Snídaně, jisté nedokonalosti a to jak si uvědomila krátkou dobu co se znali než se vzali. Jsper je k ní skvělý kontrast.
Budu doufat, že všechny ty narážky a možnosti nedokončení jsou jen plané lži a nadšeně se těšit na další kapitolky, protože ony budou .

Ree

4)  Ree (25.09.2010 20:13)

Eeeh, hua, ghe, ma?
*kap* ...
*kap* ...
*kap* ...
*kap* ...
*kap* ...
Tak, dobrý, už jsem zase ve skupenství pevném.
Na začátek, zvláštní dík patří tobě, a ten nezvláštní vlastně taky Tohle byla naprostá dokonalost. Ty jejich pocity, Alicina starost ohledně dokonalosti jejího těla a Jasperova reakce na to. A vlastně i ten policajt si mě omotal kolem prstu a to tam byl jen pár řádků. Paike, ty jsi prostě kouzelnice, která mě tak dokonale vtáhne do čehokoliv, co napíše. Nemůžeš mi dát to zaklínadlo? Vážně bych ráda věděla, jak to děláš.
A nakonec tě ještě chci pochválit za Alicinu větu ohledně snídaně. Tím jsi mě naprosto dostala a to byla poslední kapka mého pevného skupenství

Paike

3)  Paike (25.09.2010 17:31)

Děkuju Vám moc!

ambra

2)  ambra (22.09.2010 21:28)

U posledních kapitol Mony Lisy jsem přešla k neartikulovaným zvukům:D . Teď se mě k nim snažíš dostrkat i u Tulevia?!?!?! To se Ti nepodaří!!!! Ne a ne!!!!! Uááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!!!!!!!!!!
Áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááách!!!!!!!!!!!!!!!
Ne, dobrý, už jsem tu...:D
DALŠÍ KAPITOLA
Jejda!!! Zase nic????
Tak nejdřív ostrov. Pár náznaků a máš mě tam. Fantastické střídání pohledů - vždy v dokonalém momentu. A ááááách ty můj bože - TOHLE milování... Aliciny starosti s postavou mě rozesmály - jak dobře ji všechny chápeme!!! A pak už jen samé perly a perly (doufám, že to tu neházíš úplně sv... ). Nádherná romantika, Jasper pozorující Alicí vydechnutý vzduch, zrníčka písku na jejích řasách, ledové ruce pod šaty...
Jeho noční toulka. Pořád je v něm kus upíra, který potřebuje dlouhé vodítko. Hodně dlouhé. Omg, plácám nesmysly, jsem zralá na hodně studenou sprchu, následné druhé čtení a následnou návštěvu pánského pokoje (to byl vtip, společná ložnice se stále jeví jako praktická vymoženost ).
Paike - děkuji!!! Odcházím vyhlížet Joela...

DeSs

1)  DeSs (22.09.2010 20:42)

Paike, teď mi došlo, že jsem si nechala utéct několik dílů Tulevia. Aspoň jsem si teď dala pořádnou dávku...
Píšeš jinak. Tak nějak vyhýbavě, máš tam hodně přirovnání a přemýšlení, ale ne tolik, aby to nudilo a nutilo přeskakovat odstavce s nekonečnými citovými výlevy, představami a jiným přehnaným popisem. Prostě tak akorát.
Píšeš úžasně a téma Jasper a Alice... prostě mi to od tebe skvěle sedlo. Žádný úzkostlivý, sebetrýznivý Edward s pocitem, že za všechno na světe může on. Jasper, když přehlédnu fakt, že je upír, je takový ten správný chlap - citlivý, normální, hodný, silný... /mohla bych pokračovat). :D
Budu se moc těšit na další díl a omlouvám se, že jsem nějaké vynechala a četla dodatečně...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still