Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/marriage_holding_hands-1421.jpg

Nový začátek

Setkají se ještě někdy, nebo budu tak bezcitná, a už nikdy nespojím jejich osudy? Odpověď je snadná - cesta za štěstím je trnitá...

9. kapitola - Nový začátek

Z okénka kočáru hleděla na vzdalující se sídlo obklopené vysokými stromy v parcích okolo něj. Na lány polí za ním i kolem něj, na lesy v pozadí. Ačkoliv vše halila tma, viděla i jejich domeček a faru. Ani se nemohla rozloučit, nemohla říct Stelle ani sbohem. A to jí v poslední době tolik zanedbávala.

„Promiňte mi to, otče, prosím,“ vzlykla, jen co se Appleby ztratilo v husté tmě a dálce.

„Neomlouvej se, děvče. Jen mi řekni pravdu. Nevěřím, že bys mladého pana Gabriela svedla,“ odpověděl smutným hlasem stařičký pán a unaveně se opřel o stěnu kočáru.

„Nesvedla,“ zakroutila záporně hlavou a z očí se jí vyřinuly pečlivě skrývané a potlačované slzy. „Zamilovala jsem se do něj a on do mě. Chtěl si mě vzít, ale dcera pana Gabriela nás viděla. Křičela na něj, že náš sňatek zničí celou její rodinu i jeho. Tak jsem odmítla, řekla mu, že o něj nestojím a utekla.“

Už nedokázala zastavit pláč, k uslzené tváři se přidaly hlasité vzlyky a posmrkování. Všechno zpackala, zničila život sobě i otci, ranila Edwarda. Kvůli své hlouposti přišla o domov i zázemí a otce stáhla sebou.  Nemluvě o tom, že pošlapala tak čistý cit jako jejich lásku. Jen doufala, že se z toho Edward dostane, že ji nemiloval tak silně, jako ona jej. Nejspíš se už nikdy neuvidí…

Otec ji objal a její hlavu si přivinul na hruď. Hladil ji po vlasech a nechal si máčet košili.

„Kvůli mně musíme odjet,“ vzlykla mu do hrudi.

„To nevadí. Uvidíš, to bude dobré. A – já nemusím. Vrátím se tam za pár dní a budu zaučovat nového zahradníka,“ zašeptal. Sice jí to nechtěl říct, dokud se neuklidní, ale nemohl jí lhát ani nic zatajovat. S očekáváním sledoval její reakce. Zvedla hlavu a uplakanýma a smutnýma očima pohlédla do těch jeho.

„Budu tam sama?“ zašeptala.

„Je tam teta Holly a Valerie s Ferdinandem,“ utěšoval ji.

„Já vím. Ale právě jsem přišla o… o něj a teď i o tebe? Ale vlastně je to dobře, aspoň si nemusím vyčítat, že jsem tě připravila o místo a přátele,“ mumlala si pro sebe a slzy se jí z koutů stále linuly proudem.

„Neboj, pár dní s tebou pobudu. Všechno se zlepší, uvidíš. A teď spi,“ šeptal a konejšivě ji hladil po zádech. Ačkoliv nechtěla spát, brzy o sobě už nevěděla. Psychická i fyzická únava udělala své. Ale i ve spánku plakala, sice méně, ale přesto.

V průběhu jízdy se ve spánku přetočila na druhou stranu kočáru a tím umožnila usnout i jejímu otci, kterému do teď ležela na hrudi a zabraňovala mu příjmu dostatečnému množství kyslíku. Byl už unavený, trápil se kvůli dceři a byl starý. Usnul téměř okamžitě.

Moc klidného spánku si ale neužil, Bella sebou mlela, házela, vzlykala, bušila do stěn, křičela. I když se jí snažil probrat, nešlo to. Spala a i ve spánku se trápila. Teprve nad ránem usnula klidným a bezesným spánkem. Prospala skoro celé dopoledne.

Cítila, že se všechno houpe. Že se sama podivně houpe. A pak začala pomalu slyšet i zvuky, klapot koňských kopyt na něco pevného, kamenného a tichý hovor. Jeden hlas poznávala, slyšela ho hned vedle sebe. Její otec.“

„Kde to jsme?“

„Projíždíme kolem Yorku, pane,“ odpověděl jí neznámý hlas odněkud zvenčí?

Rozlepila oči, ihned je však znovu reflexivně zavřela, když ji do nich uhodilo sluneční světlo. Jen pomalu se jí začalo vše vybavovat. Klečel před ní, chystal se jí požádat o ruku, příchod Angeliky a její křik, její odmítnutí, odchod pryč, pláč doma, snažení se usnout, bušení na dveře, posel z paláce pro jejího otce, rychlé balení a odjezd. Kvůli ní.

Po stále vlhkých tvářích jí začaly stékat nové slzy. Nechtěla otevřít oči, čelit své bolesti a otci. Chtěla znovu spát. Ale nešlo to, tak tam jen tiše nepohodlně seděla a dělala, že spí. Bolela ji ruka, na kterou včera spadla na schodech, všechny svaly měla ztuhlé po dlouhém ležení tady, kosti rozlámané. A nic z toho se nedalo rovnat její psychické bolesti…

 

„Edwarde!“ zaslechl, jen co seskočil z koně. Otočil se a za sebou spatřil bratra s jasně vepsanou únavou ve tváři. Nechápal, co tu dělá a nechtěl se s ním bavit. Pokynul sluhovi, aby se postaral o koně a mířil kolem něj ven, chtěl se prospat. Strávil celou noc v sedle a přemýšlením.

„Edwarde! Musíš za Bellou!“ nedal se.

„Nemusím, řekla mi to jasně!“ odsekl chladně.

„Nevím sice, co ti řekla, ale tohle je důležité!“ vyjel na něj. Edward na něj znuděně pohlédl a… vyděsil se. William vypadal skoro šíleně a zuřivě a naléhavě dohromady. A taky trochu nešťastně.

„Stalo se jí něco?“ vyhrkl a zastavil se v chůzi.

„To ani ne, ale odjela. Otec ji vyhnal, obvinil, že tě svedla a nebýt matky, nejspíš i soudil!“ zašeptal.

Edward po něm vrhl nevěřícný pohled. Nemohl nebo nechtěl tomu věřit. Ani nepomyslil na to, že by to Angelika mohla doopravdy udělat, že by to mohla prozradit. A ani ve snu ho nenapadlo, že by jeho spravedlivý otec udělal něco takového, bez příčiny ji vyhnal z panství a to ještě tu noc, kdy se to dozvěděl. Neodkázal přijmout fakt, že je pryč.

„Kam odjela?“ vypravil ze sebe zmučeně. Obviňoval se, měl jít za ní a nenechat ji odejít. Ale copak mohl, když ho odmítla?

„Nevím,“ sklonil hlavu. „Otec jim půjčil kočár, koně a posla. Snažil jsem se zeptat posla a kočího, ale ani jeden mi to nechtěl říct. Otec jim o tom zakázal mluvit. Vlastně jsem doufal, že to budeš vědět ty, třeba se zmínila o nějakých příbzných.“

„Hartley!“

„Cože?“ nechápal William.

„Její tety a bratranec žijí na menším panství Hartley!“ zopakoval Edward.

„Aha a kde to je?“

Edward se odmlčel a hledal v paměti, jenže nenacházel. Pokud mu někdy řekla, kde to je, nepamatoval si to. „No, tak to nemám tušení.“

„Fajn, jedu do Londýna a nějak to zjistím, i kdybych se měl vloupat do královského archivu,“ rozhodl se pevně William. „A ty si to hleď ujasnit s rodiči, protože ona tě miluje a nechce si tě vzít kvůli tvé pověsti, věř mi, něco mi sama naznačila. Tak ať se sem smí vrátit!“

„Počkej! Rodiče to nikdy nepřijmou, to snad víš!“ opáčil Edward a bratrova slova odmítal brát vážně, nechtěl se pak spálit.

„Pak si budeš muset koupit vlastní sídlo dřív, než tě nechají vydědit,“ zasmál se William.

 

 

„Bello, vstávej, už tam jsme,“ slyšela odkudsi z dálky. Oči rozlepila dřív, než si stihla uvědomit, co to znamená. Už tam jsme. Ale kde? Dívala se do ustarané a unavené tváře svého otce, bílé vlasy měl slepené potem a naléhavě ji pozoroval. Byla dezorientovaná, za jeho zády spatřila monumentální kamenné sídlo, poznala ho ihned, zvlášť nejvyšší věž trčící do výšky. Hartley.

„Co tu děláme?“ vyskočila do sedu. Nepříjemně ji při tom zapraskalo v zádech a luplo v koleně. A pak jí mysl zaplavily vzpomínky posledních čtyřiadvaceti hodin. Pohlédla do otcovy soucitné tváře a poznala, že sen to určitě nebyl.

Tady na novém místě, s novými lidmi a čistým štítem může začít znovu. Může zapomenout, může začít žít novou část života, ačkoliv na poslední měsíce s Edwardem nikdy nezapomene. To jemu navždy patří její srdce. Prožila s ním nádherné chvíle, ale udělala správnou věc. Sice bude muset žít s vědomím, že se připravila o štěstí, ale jemu dala možnost šťastný být a to pro ni bylo důležité.

Usmála se na otce, na svět, na slunce zapadající za obzor. V rudých paprscích vypadalo sídlo přívětivě a teple, příjemně. Třeba to tu nebude tak strašné, otec ji bude jistě často navštěvovat a až vyučí nového zahradníka, odstěhuje se sem za ní. A tou dobou už bude polovina panství její.

„Tak půjdeme, ne?“ vyzvala otce a tím ho značně zaskočila. Zvlášť tím úsměvem, ne šťastným, ale smířeným a poklidným. Poznal, že si právě pročistila hlavu a smířila se v duši. A to bylo dobré znamení.

Nabídnul jí rámě a zavěšeni v sobě šli směrem k hlavnímu vchodu zámku před nimi. Jedna polovina byla značně rozbořená, tenkrát celý objekt vyhořel, ještě když tam žila a strýc využil peněz rodiny na opravu jen jedné půlky, té, kde žil on, jeho žena a syn. Vybavili si ji skvěle, luxusně, moderně a hlavně draze. Kdyby byli jen trošku skromnější, vyšly by peníze na celý zámek. Ani by jí to nevadilo, kdyby právě ta zničená polovina neměla připadnout jí.

Kamení lupalo pod jejich botami a slunce se ztrácelo za siluetou zámku. Sotva došli před vchod, s hlasitým skřípěným se otevřel a ven vyšli čtyři postavy. Jako první vyšel štíhlý vysoký mladík, ve kterém poznala applebyjského posla. Jako další malá hnědovlasá tetička Holly s milým úsměvem a rozpřáhnutou náručí, do které Bella ihned zapadla. Když od sebe obě ženy s úsměvem odstoupily, pohlédla Bella na poslední dva své příbuzné.

Ve dveřích stála vyzáblá kostnatá žena s přísnými a pohrdavými rysy, hleděla na ně opovržlivě a znechuceně. Pak si odfrkla, otočila se k nim zády a pomalým a důstojným krokem odkráčela zpět do útrob zámku. Teta Valerie, vdova po jejím strýčkovi Richardovi. On byl sice hodný a milý, dokud mu jeho rodiče nedohodili ji. Byla jako saň, nedala mu chvíli pokoj, vše muselo být po jejím. A z Richarda se brzy stal v podstatě její otrok, poslouchal ji a neodvažoval se vzepřít. Jednak by mu udělala ze života peklo a jednak by na něj poštvala své vysoce postavené rodiče z Londýna. A on stál o klid.

„Ferdo, odcházíme!“ zvolala ještě pisklavým hlasem na svého syna, který byl jen o dva roky starší než Bella. Rysy měl po matce, tvrdé a ostré. Postavou se však lišil, byl mírně při těle a jeho postava se absolutně nehodila k jeho hranatému a ostře řezanému obličeji, byla kulatá a malá. Z dálky by mu Bella tipovala něco kolem čtyřiceti, ale bylo mu pouze devatenáct. Vzhledem možná připomínal staršího, ale inteligencí nikoliv. Byl poddajný a matku poslouchal na slovo, její názory mu byly svaté a neodvažoval by se vzepřít. Možná to bylo vlivem otce, který byl stejný, a možná z něj matka vychovala poslušného hlupáka.

Přejel Bellu hodnotícím pohledem, který se postupně měnil na lascivní, usmál se na ni a odhalil řadu tabákem a whisky zažloutlých zubů, mrkl na ni a odporoučel se poslušně za matkou. Kolébavou chůzí jí doběhl a kráčel za ní jako vycvičený pes.

Maminčin mazánek.

Pak se její pisklavý nepříjemný hlas ozval znovu: „Vítejte, Holly vám ukáže pokoje.“

Zmíněná tetička se na ně omluvně usmála a chtěla něco říct, ale pak Swan ji předběhl: „Hlavně se za ni neomlouvej, byla taková vždycky a ty za to rozhodně nemůžeš.“

„Fúrie jedna!“ ulevil si ještě potichu, když vcházel do dveří, tak, aby ho nemohly slyšet. Bella s Holly na sebe ještě pohlédly, usmály se a společně vešly.

Pro Bellu začínala třetí etapa života. První začala narozením a skončila smrtí matky. Druhá odjezdem na Appleby a končila tím okamžikem, když vyslovila jediné slovo, kterým si sama zlomila srdce. Ne. A nyní, tady s milou a hodnou tetičkou a brzy i otcem třetí, snad bez dalších katastrof, nehod a bolesti. Snad poslední, nejdelší a… ne, nejkrásnější určitě ne, tou byla ta applebyjská po boku Edwarda. Bella narychlo zahnala slzy a polkla, nesmí brečet, už ne. Vždyť si to způsobila sama.

„Tak jak ses tam měla, holčičko?“ ozval se příjemný hlas její tety a ona věděla, že s ní zvládne všechno. Jen se jí bude stýskat po otci, až odjede, po Edwardovi a nejlepším příteli Williamovi, stejně jako po jediné kamarádce Stelle. Ti tři poslední patřili do applebyjské části jejího života, která dneškem definitivně skončila…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ScRiBbLe

6)  ScRiBbLe (09.10.2010 18:28)

Odjezd? Sakra! Doufám, že jí Edward zachrání a přijede si pro ni, protože věta: Přejel Bellu hodnotícím pohledem, který se postupně měnil na lascivní - to věstí něco zlého, vsadím se, že jí bude chtít, ale nevím, co na to jeho ,,slavná" matka! Hnusák jeden!

Silvaren

5)  Silvaren (03.08.2010 16:14)

Oklepala se rychle, to je dobře. Moc pěkná kapitolka

gucci

4)  gucci (19.07.2010 23:10)

:'-( :'-( :'-( :'-( ....on si pro ni přijede, že jo!!!!

Ewik

3)  Ewik (19.07.2010 22:18)

Krásný díl
Moc se těším na pokračování.

Evelyn

2)  Evelyn (19.07.2010 20:17)

Nádhera

MejBi

1)  MejBi (19.07.2010 19:46)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still