Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/marriage_holding_hands-1421.jpg

Zásnuby?

Každý občas udělá něco pro dobro druhého. Jenže někdy tím přitíží jak tomu druhému, tak sobě.

8. kapitola – Zásnuby?

Pospíchala k jejich altánku. Ano, už ho tak mohla nazývat, tam se poprvé setkali a teď už dva měsíce každý den k večeru schází. Vždy tam chvíli posedí a pak se prochází cestičkou k lesu, kde nikdo nechodí a mají soukromí.

Už ho viděla, jeho plechová střecha v letním slunci házela stříbrné odlesky do všech stran a spolu s okolní zelení vytvářela krásnou scenérii. Okrasné keře kvetly všemi barvami a tráva měla ten správný letní nádech zelené. Slunce jí pražilo na hlavu a rozpuštěné dlouhé vlasy, oslepovalo její oči.

Když přišla blíž, spatřila nervózně přecházející postavu před altánem. Chodila tam a zpět a něco si mumlala. Že by šla pozdě? Napadlo ji. Ale hned to zavrhla, přišla jako vždycky, snad ještě dříve. Došla tedy až k němu a čekala ten krásný obvyklý úsměv na uvítanou a optání, jak se měla. Nic takového se však nedostavilo. Místo toho dostala podivný úsměv připomínající spíš škleb. Ihned jí zatrnulo, něco se muselo stát.

„Co se děje?“ zeptala se na rovinu.

„Nic, co by se mělo dít?“ odpověděl kvapně, už to působilo podezřele.

„Nelži mi, prosím,“ požádala jej.

Povzdechl si, obdaroval ji zářivým úsměvem, ale stále v něm viděla nervozitu. Zašátral ve vnitřní straně kabátu a vytáhl drobnou a krásně vyřezávanou dřevěnou krabičku. Bella naprázdno polkla, tušila, proč se tak chová.

Kleknul si před ní na zem, otevřel krabičku, ve které spatřila zlatý prstem s tmavě modrým kamenem. Byl nádherný, odrážející slunce od něj tvořilo zlaté odlesky v jejich okolí. Ale ona naprosto koncentrovaně hleděla do jeho usměvavé tváře.

„Isabello Marie -“ Víc říct nestihl, ženský a ledový hlas ho vyrušil.

„To nemůžeš myslet vážně, Edwarde!“

On se ani nepohnul, dál před ní klečel. Moc dobře věděl, kdo za ním stojí.

„Angeliko, odejdi a nech nám soukromí, pokud nevidíš, rušíš nás!“ pronesl ostře a ledově jako jeho sestra. Takhle ho Bella neznala. Ta však stála zaraženě a pozorovala krásnou mladou dívku za jeho ramenem, která momentálně pěkně zuřila a rudla vzteky.

„Co to s tebou proboha je? Řekla ti vůbec, kdo je? Že je to jen obyčejná neurozená a chudá zahradnice? Panebože vstaň a vzpamatuj se. Chceš rodičům přivodit infarkt? Já ho málem dostala a to mám ještě silné a mladé srdce, co chudáci rodiče? To ti na nich nezáleží? Na tvém postavení a pověsti? Kvůli ní se všeho vzdáš, zostudíš sebe i rodinu? Všechny nás společensky zničíš?“ křičela na něj.

Edward ji nechal vynadávat se a s pevně sevřenými rty na ni hleděl. Měl v odpovědi jasno, už tolikrát to přebíral ze všech stran, uvědomoval si následky. A nakonec rozhodlo srdce tak, jak mu radil bratr. A věděl, že se rozhodl správě. Pro svoji volbu a Bellu byl ochotný obětovat cokoliv a uvědomoval si, že by za ni položil i život. Jen při představě, že by se jí mělo třeba něco stát, v něm trnulo hrůzou.

„Ano, jsem ochotný se kvůli ní vzdát všeho!“ pronesl pevně jejím směrem.

„Jsi blázen! Hlupák! Všechny nás zničíš, zabiješ svým chováním rodiče! Zničíš mi život! Ty snad ani nejsi bratr!“ řvala po něm.

„Angeliko, uklidni se, ano? Přeháníš!“ zaburácel. Ona vzdorovitě vystrčila bradu a zakroutila hlavou.

„Otec to nedovolí. Ani matka. Nestane se to!“ Už mluvila tiše, ale v jejích slovech byl jasně slyšet slib. „Nedovolím to!“ A utekla.

Edward se s povzdechem otočil k ztuhlé Belle. Z očí jí tekly proudy slz a oči měla prázdné. To, co právě řekla jeho sestra, všechno to byla pravda a ona si to uvědomovala. Zničí tím nejen jeho rodinu, ale i jej. A to nedovolí. Její dřívější rozhodnutí se obrátilo v prach, všechny naděje ušlapala svými drahými střevíci a štěstí zadusala hluboko do země. A nejhorší bylo, že to vše nezničila Angelika, ale jejich vzájemné postavení. Poprvé v životě si přála být urozená a bohatá. Jenže marně.

„Bello, nevšímejte si jí,“ promluvil k ní a vstal. Přistoupil až k ní a hřbetem ruky jí setřel slané slzy z tváří. Ale ona couvla před jeho dotekem. „Je ještě mladá, nechápe to.“

„Tohle nejde, má pravdu,“ kroutila hlavou. Narovnala se, neštěstí v její tváři vystřídala chladná maska a pohlédla na něj úplně prázdným zamlženým pohledem bez jediné jiskřičky, čokoláda jejích očí vybledla.

„Nemá,“ odporoval Edward stojící skoro dva metry od ní. Kdykoliv se posunul blíž, ona ustoupila o stejnou vzdálenost. Nešťastně pozoroval její kamennou tvář a oči bez života. Přál si, aby ji mohl obejmout, stisknout v náručí. Jako tenkrát, když upadla.

„Možná, že nemá,“ kývla nakonec Bella. „Ale to je jedno. Stejně bych odpověděla ne. Nezlobte se, ale snažila jsem se k vám vyvolat nějaké hlubší city, ale nepovedlo se mi to. Děkuji vám za vyznání, ale nepřijímám ho. Promiňte.“

S tím se točila na podpatku a důstojně odkráčela. Edward ji ztuhle pozoroval. Tohle nečekal. Ale na to, aby za ní běžel a přemlouval ji, byl příliš hrdý a navíc, ona mu to řekla jasně. Nechce ho, odmítla ho.

Ne, ne, ne, ne… Zněla mu její slova v hlavě. Pořád dokola tím stejným chladným tónem, který se k ní vůbec nehodil. Snažila se, ale nepovedlo se.

V ten okamžik se mu celý svět zbortil v prach. Jeho srdce odcházelo s ní po té cestičce. Oči ho nepříjemně svědily a vlhly. Nikdy dřív nebrečel a pokládal to u mužů za známku slabosti a teď se k tomu schylovalo u něj a nic s tím nedělal. Prázdným výrazem hleděl na místo, kde se mu ztratila z očí. V hrdle měl nepříjemně sucho a v hrudi cítil prázdno. Žádno bolest, prostě nic, hluboká tržná rána, odkud vyrvala jeho srdce. Přesto se na ni nemohl zlobit, věděl, že to takhle mohlo dopadnout už od začátku. Ale doopravdy si to nikdy nepřipustil. A teď?

Neměl najednou nic. Ještě ráno byl úplně šťastný, na tváři cítil svůj všudypřítomný úsměv, srdce tlouklo veselým rytmem jen pro ni, v mysli viděl její tvář. A přitom vypadala po jeho boku tak šťastně. Tak klidně a uvolněně. Smála se, povídala si s ním.

Ty vzpomínky ho drásaly snad ještě víc. Hrála to všechno? Je vůbec možné, aby byla tak skvělá herečka? Odpovědí se nezabýval, řekla mu to jasně. Tohle byla její snaha? Snažila se vypadat šťastně, jestli to takhle bude fungovat? A naznala, že ne? Myšlenky se mu míhaly hlavou jedna za druhou a on jim sotva věnoval pozornost.

Stál tam ještě hodnou chvíli. A pak se rozhodl, s posledním pohledem k místu, kde se mu ztratila z očí a dalším na altánek, jejich místo, rozešel se opačným směrem. Jenže dnes nesměřoval k zámku, nýbrž ke stájím. Musí si pročistit hlavu… A pak za ní zajít, ujasnit si to. Možná to dělá kvůli němu. Byla to jen slabá útěcha a kapka naděje, ale držel se jí jako klíště. On bez ní nechce být.

Ráno tam zajdu, dnes už je pozdě, dám jí čas, pomyslel si a odcházel.

Bella akorát zaklapla vstupní dveře do jejich domku. Opřela se o ně zády a konečně povolila stavidla slaným slzám. Ty okamžitě využily situace a proudem tryskaly u obou koutků očí po tváři dolů, kutálely se po šatech, než je látka nemilosrdně vsákla do sebe a nechala je usychat. Vlhká místa po nich ihned nahrazovaly další a další.

Bezmocně se svezla po dveřích na zem. Nevěděla, jestli jí uvěřil, ale doufala, že byla dostatečně přesvědčivá. Říct mu ta odporná slova ji stálo všechno úsilí a spoustu sil. Na jednu stranu doufala, že se už nebudou potkávat a oba zapomenou, na druhou věděla, že se to nestane. Že ona nezapomene nikdy. Tahle strana si přála, aby neuvěřil a přišel pro ni. Proti tomu však bojovala zády opřenými o dveře, nedostane se dovnitř. Na to, aby zvedla ruku a otočila klíčem v zámku, byla příliš slabá.

Raději si přitáhla kolena ke krvácející hrudi a položila na ně unavenou hlavu. Jediné, co ji drželo při životě, bylo, že to udělala pro něj. Že je to pro něj lepší. Rozvzlykala se nahlas. Tušila, že to nebude jen tak, že se něco stane, ale byla tak slepá. Neměla se s ním vůbec sbližovat, měla tam na tom mostku jít opačným směrem, domů.

„Dceruško, co se ti stalo?“ slyšela známý hlas kousek od sebe, ale nevzhlédla. Nechtěla otci ukázat, jak moc je raněná. Musela se nejdřív uklidnit.

„To nic,“ zašeptala a snažila se, aby zněla co nejklidněji. „Chybí mi máma.“

„Vážně je to jen tím? Nikdy jsi takhle neplakala.“

„Všechno to na mě dolehlo,“ zašeptala z posledních sil, vstala a s tváří ukrytou za záclonou z vlasů se zvedla a vyběhla schody. Na posledním škobrtla, přes vlasy a slzy nic neviděla, ale ta bolest, kterou jí způsobil tvrdý dopad na podlahu, v porovnání s tou duševní, byla k smíchu. Vstala a opatrněji došla do pokoje. Padla na postel, zavřela oči a snažila se usnout, utéct od reality, ale nedařilo se jí to. V mysli jí běhaly jeho obrázky. Tiše tam ležela, plakala a vzpomínala. To bylo vše, co mohla dělat…

 

„To nemyslíš vážně!“ zahřměl zavalitější muž v luxusním oděvu a praštil pěstí do stolu, až všechny talíře, příbory, tácy a poháry poskočily. Všichni utichli a neodvažovali se ani pohnout, jak rodina, tak služebnictvo.

„Viděla jsem to! Klečel před ní na kolenou a v rukou držel nějakou krabičku!“

„Edward že požádal o ruku naši zahradnici?“ zeptal se pomalu a s hlubokými nádechy pan Gabriel, ujišťoval se.

„Ano,“ přitakala Angelika.

„Kde je?“ zeptal se s hlubokým nádechem.

„Odjel na koni, pane,“ odpověděla služebná, když nikdo jiný nemluvil.

„Sám?“ ujistil se. Služebná přikývla.

„Dobře. Zavolejte sem zahradníky, hned!“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ScRiBbLe

6)  ScRiBbLe (09.10.2010 18:23)

Chudáci:'-( .
Ta Angelika bych jí dala, náně!

Silvaren

5)  Silvaren (03.08.2010 12:25)

ajaj tak je to tady, rozpor mezi láskou a postavením

Quappa

4)  Quappa (06.07.2010 10:22)

Will pomoooc, kde si!!!! Zle je!!!
Tu Angeliku by som
Dess skwelé

MejBi

3)  MejBi (05.07.2010 20:14)

No prostě BOMBA jako vždy!!

gucci

2)  gucci (05.07.2010 17:40)

auuuuu......já se taj těšila na romantiku a zatím mám úplně zlomené srdíčko....Edward musí bojovat a Bella to hned nesmí vzdát!!!Will jim pomůže..musí.....děkuji pěkně;) ...jo a je to úplně boží...

Evelyn

1)  Evelyn (05.07.2010 17:31)

Nádhera! Skvělý odraz tehdejší doby

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek