Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/marriage_holding_hands-1421.jpg

Mlčím jako hrob!

Aneb William a jeho příběh. Někdy je prostě lepší se svěřit a ulevit si, no ne?

5. kapitola - Mlčím jako hrob!

Brodila se vysokou mokrou trávou, zlehka našlapovala, aby se nebořila do bláta a zvedala nohy co nejvýše, aby je neměla mokré. Objímala pletený koš se zahradnickými nůžkami uvnitř a měla ho opřený o pas. Hlavu zakloněnou tak, aby viděla na modré nebe s několika našedlými mraky. Slunce zatím svítilo jen slabě, ale svítilo.

Za poslední týden si ho moc neužila a téměř po celou nevylezla z domu. Déšť bičoval panství celou dobu a nepřetržitě. Jen na obědy s otcem a deštníky přecházeli na faru a jednou byli na nedělní mši. Tam znovu a naposledy spatřila ty zelené oči, a hned v trojím podání. Druhá polovina rodiny měla oči hnědé. Pan Gabriel a Angelika, jeho dcera.

Bella tam na ni tenkrát zírala s otevřenou pusou. Ještě nikdy nespatřila tak krásnou dívku. Měděné, lesklé vlasy měla vyčesané na temeno hlavy a spletené do složitého účesu plného ozdob. Zdobené a vypasované šaty zvýrazňovaly její postavu a vůbec nevypadala na svůj věk, na pouhých patnáct let.

A když ji dnes ráno vzbudily hřejivé paprsky dopadající na její obličej a venku spatřila služebné, jak chystají snídani na terase, věděla, co musí udělat. A moc se jí do toho nechtělo. S takovou budou za chvíli chtít vysedávat v altánku a ona musí ostříhat rozrostlé větvičky tújí a okrasných keřů v „letní jídelně“.

To je místo v parku, kam vždy popadají sluneční paprsky, kde je všechno nejlépe udržované a plné okrasných stromů a keřů. Stojí tam altán, jehož stěny tvoří zelené túje. A ty musí zastříhat do přijatelných rozměrů a velikosti.

Když před něj dorazila, spatřila jeho stav, povzdechla si a v mysli jí kolovala jediná myšlenka:  To si dneska dám. Ale nelenila a pustila se do práce, koš postavila ven, stejně by se do něj všechno nevešlo a s nůžkami se pustila do práce.

Nejdřív to zastříhala jen na hrubo a teprve pak jí začala opravdová prácička. Každou větévku do nůžek správně napasovávala, aby byla zastřižená rovně a stejně jako ostatní.

Zrovna se natahovala nahoru, až k okrajům plechové střechy, když uslyšela nějaké zašustění. Ale nevěnovala tomu pozornost a stříhala dál. Myslela, že je to jen nějaký ptáček nebo vítr. Až pobavený hlas ji přesvědčil o tom, že je to člověk.

„Pilná jako včelka. Ještě včera to tu vypadalo jako neprostupný prales a dnes ráno jako ze škatulky.“

Bella se vylekala, upustila nůžky, sotva stihla uskočit, aby jí nedopadly na nohy, zavrávorala a letěla po zádech k zemi. Pevně sevřela víčka a připravovala se na tvrdý náraz. Ten se však nedostavil. Místo toho vpadla do náruče onoho narušitele a toho, co za všechno mohl. Ten, když překonal prvotní šok, pobaveně se zasmál jejím křečovitě zavřeným očím a výrazu. Ale až po tom, co se ujistil, že je v pořádku a nic se jí nestalo.

A když si ona uvědomila, že je úplně jinde, než měla být, prudce otevřela oči a setkala se se zelenýma a značně pobavenýma. Ale zahlédla v nich i starost.

„V pořádku?“ zeptal se a věnoval jí úsměv.

„Myslím, že ano. Tedy kromě mé nešikovnosti, ale ta už se asi nezmění,“ přitakala a celá rudá se snažila dostat na vlastní nohy. Ale nedařilo se jí to. To ho zase pobavilo, ale pomohl jí vstát.

„Co tu děláte? Kromě toho, že mě děsíte?“ zeptala se, již se nepropadala ostudou, ale přemáhala ji zlost. Vždyť se kvůli němu málem zabila! A může za to jen on, kdyby nechodil jako duch a vůbec, kdyby sem ani nešel.

„Byl jsem se projít a užít si slunce, když po tak dlouhé době opustilo skrýš za mraky,“ odpověděl nevzrušeně.

„A musel jste jít zrovna sem, připlížit se za mě jako duch a pak mě tak vystrašit?“ zeptala se.

„To jsem vážně zprvu v úmyslu neměl, ale když jsem vás tu tak zahlédl, nedalo se odolat,“ usmál se a Bella se zamračila.

„No, tak jste se pobavil a snad abyste zase šel, ne?“ zeptala se uličnicky.

„Ale já bych vám rád pomohl,“ kroutil hlavou.

„Ale já to zvládnu sama. Nevidím jediný důvod, proč byste mi měl pomáhat,“ protestovala Bella.

„Snad proto, že chci?“ zeptal se a zvedl nůžky ze země. Bez dalších řečí začal zastřihávat další stěnu a vykulené Belly si nevšímal. Té běžely hlavou myšlenky: Nezbláznil se? Co mu je? Proč tohle dělá? Prostě samé otázky bez odpovědí.

Ale nevypadal, že by toho chtěl nechat, tak došla ven pro koš a začala do něj sbírat větvičky. Ty velké dávala ven na hromádky a malé do koše. On neúnavně pracoval a zastřihával miniaturní větvičky a lístky, aby dovedl výsledek k naprosté dokonalosti. Bella obdivovala jeho výdrž i zručnost a nechápala, proč to někdo jako on dělá a navíc dobrovolně.

Netrvalo jim to ani hodinku a měli hotovo. William počkal, až si dáma sedne a až pak se sám posadil vedle ní na lavičku na kraji altánu. Drahé židličky a stůl uprostřed byl špinavý a neumytý. Odpočívali.

„Děkuju za pomoc,“ odvážila se narušit ticho Bella.

„Nemáte zač. Když vidím ten kus udělané práce, hned je mi líp. Asi mě to baví, zvlášť když vím, že tohle jsem udělal já,“ zamyslel se.

„Je to dobrý pocit,“ přisvědčila Bella. „A vy jste dobrý člověk.“

„Ale nebýval jsem,“ řekl William mdle a zahleděl se do prázdna. „Asi si o tom potřebuju s někým promluvit, svěřit se. Jen mi prosím odpovězte, mohu se spolehnout na vaši mlčenlivost?“

„Mlčím jako hrob,“ přikývla vážně Bella a posadila se tak, aby na něj viděla. On se jejím slovům jen usmál, věděl, co odpoví. Věřil jí jako nikomu a to jí znal pouhých pár dní.

„Před pěti lety nás, jak jistě víte, otec poslal do Londýna do školy. Bylo mi asi dvanáct, tady jsem vyrůstal a miloval to tu. Znal jsem každý kout, čas trávil v lesích a zahradách. A pak mě poslal přes celou zemi do zaprášeného, rušného Londýna. Pryč od všech známých a rodičů, jen se sourozenci. Tenkrát jsem ho za to nenáviděl.

Čtyři roky jsem se učil jazykům, etiketě, mravům, matematice, základům obchodu, vědám a literatuře. Měnil jsem se tak, jak chtěl můj otec i učitelé. Z veselého a bez předsudkového chlapce na vysoce postaveného muže.

Ale když mi jednoho rána v penzionu, kde jsme se ubytovali, přišla nová pokojská uklidit a ustlat, všechna otcova snaha vyšla v niveč a já jsem byl zpět tam, kde tenkrát. V tu chvíli jsem děkoval otci i bohu za to, že jsem zrovna tady.

Zamiloval jsem se do ní. Byla jen o rok starší než já, její otec byl anglický obchodník a její matka egypťanka. Potkali se v Egyptě a zamilovali se do sebe. Vzali se, ale její matka nechtěla opustit rodnou zemi a otec musel za prací.

Po tom, co odjel, se jim narodila Nefertari. Vyrůstala s matkou a ta ji učila. Otec se nevrátil, přišel o majetek, když byl na lodi napaden a okraden piráty a neměl peníze, aby se vrátil. Ale v Londýně zdědil dům a udělal z něj penzion. Když se dozvěděl, že jeho žena zemřela a že mají dceru, okamžitě pro ni poslal a ona sem přicestovala z peněz po matce.

Byla nádherná, opálená, rovné a havraní vlasy měla zastřihnuté po ramena. Jako egyptská princezna. Dvořil jsem se jí, a jak se zdálo, taky jsem jí nebyl lhostejný. Požádal jsem ji o ruku a ona přijala. Ale další den jsem v jejím pokoji našel dopis na rozloučenou, vracela se za příbuznými do Egypta. Nechápal jsem to, ale její přání uznával.

Už nikdy víc jsem ji neviděl. Ale díky ní jsem se změnil zase na člověka, nestal se tím, čím chtěl otec. Taky proto jsem teď černá ovce rodiny, o Nefertari se sice nedozvěděl, ale mé chování ho prý pobuřuje. Chce mě vydědit,“ dokončil vypravování se zasněným úsměvem.

Bella bez dechu vyslechla celý jeho příběh a nemohla uvěřit vlastním uším. Po tváři jí stékaly slzy a snažila se pochopit chování Nefertiti. On ji miloval, ona jeho, měli se brát… A ona odjede?

„Přece byste neplakala. Ale chci vám ještě něco říct, připomínáte mi ji. Možná proto vám tak důvěřuju a cítím se s vámi dobře. Ona byla taky pracovitá, milá a usmívala se přesně jako vy. Nesměle, ale nádherně, živě. A vaše hnědé oči jsou jen o pár odstínů světlejší než ty její. A měly stejnou jiskru a chuť do života,“ mluvil dál a myslí se toulal daleko v minulosti.

„Já… Nevím, co říct. Je to tak smutný příběh,“ zašeptala Bella. „Jsem ráda, že jste se mi svěřil a těší mě vaše upřímnost ke mně.“

„Smutný, to opravdu. Nedokážete si představit, co bych dal za jedinou minutu v její společnosti. Tolik mi chybí a nelepší se to. Jen s vámi je mi líp. Asi vás využívám, co?“ usmál se a jeho oči prozrazovaly obrovskou bolest. Tolik trápení v té zelené a upřímné barvě nemohla snést a uhnula pohledem.

„To jistě ne. Mě je s vámi taky dobře,“ odvětila Bella.

„Teď mi řekněte něco o sobě. Nepamatuji se, že bych vás tu kdysi vídal,“ změnil téma.

„To je složité. Žila jsem s rodiči na matčině rodném sídle, ale po její smrti jsme se sem přistěhovali. Otec za prací, ale zestárl a nezvládá to, tak mu vypomáhám. Bylo to před pěti lety, na podzim,“ řekla stručně a snažila se nedát najevo bolest ze ztráty matky.

„Hned po našem odjezdu,“ usmál se William. „A to s vaší matkou mě mrzí.“

„Je to už dávno,“ ukončila rozhovor a vstala. „Blíží se poledne, asi bychom měli jít.“

„Asi ano,“ přitakal, vstal, políbil ji na ruku a s úklonou odešel. Ona ještě vzala koš s nastříhanými větvemi a vyrazila taky, ale na druhou stranu.

Pro ty hromádky se vrátím později, pomyslela si a spěchala domů. Měla takové tušení, že jde zase pozdě. Ale s ním jí plynul čas mnohem rychleji...

 

„Kde jsi byl celou dobu?“ uvítal ho v sídle hlas jeho staršího bratra.

„Projít se,“ odvětil neutrálně. Tušil, že na Nefertariným zmizením stojí on, ale nechtěl se s ním hádat. Již bylo pozdě, pozdě si to uvědomil.

„A to jsi se na procházce tak ušpinil?“ ukázal na jeho vlasy, které měl protkané listím a tomu podobný oděv.

„Narazil jsem na čerstvě ostříhaný altánek, tak jsem tam poseděl. Ještě něco? Rád bych se šel přichystat na oběd,“ odpověděl klidně.

„Běž. A pamatuj, že mám za tebe odpovědnost. Nevyveď nějakou hloupost,“ zaslechl za sebou ještě povýšený hlas bratra.

Kde jsou ty časy, kdy jsme si spolu rozuměli a hrávali? Věřili si a byli nejlepší přátelé? Kam se poděl můj bratr? Můj hodný a laskavý bratr? Bratr, který by mi nikdy neublížil?, byly jeho poslední myšlenky.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Silvaren

8)  Silvaren (30.06.2010 12:43)

Chm chm chm Copak se to stalo mezi bratry? A proč mám pocit, že přestože se Belle líbí William, skončí s Edwardem?
nádherné

Ewik

7)  Ewik (24.06.2010 08:55)

Moc krásný díl Už se nemůžu dočkat dalšího

Quappa

6)  Quappa (23.06.2010 21:26)

To je hrozné, zasa zmučene čakať na daľšiu časť...vždy oslavujem den, ked tu zočím novú kapitolu tejto skvostnej poviedky. Neprejde den aby som sa netešila na pokračovanie speltitého príbehu, ktorý sa tu črtá...ďakujem krásne za tvoj talent

Dadaa

5)  Dadaa (23.06.2010 21:02)

Joj, neviem sa dočkať a som strašne zvedavá ako sa to vyvinie, nenechaj nás dlho čakať prosím...

Evelyn

4)  Evelyn (23.06.2010 21:02)

Ach, to byla opět krása. DeSs, obdivuji Tvůj talent, vážně

ScRiBbLe

3)  ScRiBbLe (23.06.2010 20:50)

Cože? Za to její zmizení může Edward?
Vypadá to, že to bude pěknej paňár! Je to vážně krásná povídka, už se těším na další! .

Eleanor

2)  Eleanor (23.06.2010 19:55)

Já mám Willa, tak ráda a doufám, že Bella Edwarda změní:p

MejBi

1)  MejBi (23.06.2010 19:53)

Prosím co nejdřív další dílek..=))

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek